poslal Nepřihlášený
Bludaři neznalí věci a spoléhající se na to, že
někteří jejich naslouchači jsou rovněž neznalí věci, rádi papouškují ničím
nepodložené tvrzení, že víru v Trojici zavedla "zlá církev" a
prosadila ji násilím až ve 4. století. Ale nic není vzdálenějšího pravdě.
Protože fakta mluví jasně a rozbíjí každou lež svojí vlastní výmluvností.
Křesťané
totiž věří v Trojici už od počátku, protože OD KRISTA.
Tuto víru dosvědčuje už Písmo ve zjevení Ježíše
Krista, ve zjevení Nového zákona, jehož Starý zákon byl pouhým stínem,
náznakem, ale naplněním a plným zjevením Boha a všeho byl až Ježíš Kristus,
který naplnil to, co Starý zákon pouze naznačoval a zasliboval a předobrazoval:
"Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské."
"To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus."
"Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.
Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista."
A právě ten, který přišel – Syn, Slovo, Ježíš Kristus – naplnil slovo Starého zákona, který převyšuje o tolik, nakolik není jen tím, kdo je podrobený Zákonu, ale samotným Zákonodárcem (neboť on vyhlašuje zákony: "Amen, amen pravím vám ..."), který daruje milost spásy a uskutečňuje pravdu ("pravda se stala skrze Ježíše Krista"). A tou pravdou je, že až Syn zjevuje Boha Otce, protože do té doby "Boha nikdo neviděl", a kromě Otce zjevuje i sebe coby jemu rovného Božího Syna ("jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl") a vedle něho ještě "jiného Přímluvce", který "zná hlubiny Boží" a ze kterého se křesťané rodí neboli se rodí z Boha - tj. z Ducha, což Ježíš jasně deklamuje a potvrzuje a nade vší pochybnost vyjadřuje před svým nanebevstoupením:
"Křtěte je VE JMÉNO OTCE I SYNA I DUCHA SVATÉHO."
A samozřejmě ještě mnohem více, kde právě Syn, jediný, kdo zná Otce, nám odhaluje svoji rovnost s Otcem, svůj božský statut, podobně jako rovnost Ducha s Otcem a jeho božský statut vedle Otce a Syna, kteří jsou JEDNO neboli rovni, mající totéž Božství jako Otec. A že tito TŘI, kteří JEDNO JSOU, že jsou JEDEN a JEDINÝ BŮH IZRAELE - HOSPODIN - JSEM, KTERÝ JSEM, jak naznačil Bůh již v první kapitole knihy Genesis, když se spolu radí tři osoby Boha při stvoření člověka, kterého tvoří k obrazu svému, tedy jako plodné a nezaměnitelné společenství tří osob člověka: muže + ženu + jejich společné dítě, které podtrhuje nerozlučnou jednotu tohoto společenství, jaká je obrazem nerozlučné jednoty v Trojici.
A samozřejmě mnohem více, co už bylo vícekrát probráno a prokázáno v mnoha dalších textech a polemikách, že Písmo, respektive Bůh, zejména skrze svého Jednorozeného Syna, zjevuje sebe jako Trojici jsoucí "na počátku" (en arché) všeho, jsoucí jako Trojice: Otec a Syn a Duch Svatý.
A tuto víru nedokazuje "jen" slovo Písma, ale i slovo tradice neboli mimobiblické texty křesťanů už od 1. století. Pojďme se na některé z nich podívat, aby bylo vidno, že křesťané věří v Trojici už od počátku, PROTOŽE OD KRISTA.
NEJSTARŠÍ MIMOBIBLICKÁ SVĚDECTVÍ O SAMOZŘEJMÉ VÍŘE KŘESŤANŮ V TROJICI
Bible samozřejmě není jediným dokladem učení o Trojici a víře v ni, i když ta je dokladem pramenným a kanonickým. Existují ale i další svědectví o víře křesťanů v Trojici, a to již od 1. století dále. Uveďme si některé:
Didaché (1. stol.):
- spis z doby tzv. apoštolských otců, tj. z doby navazující na apoštoly a čerpající z osobní znalosti apoštolů, tedy z 1. stol., ve kterém se dokládá víra v Trojici a vyznání Trojice:
"Po výše uvedeném poučení křtěte ponořením do pramenité vody ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého"
- tím se jasně dokládá jak víra v Trojici, nastolená Ježíšem Krista, tak opět i rovnost a jednota osob Božích, stejně jako moc duchovního narození se z Boha při křtu mocí všech tří osob Boží Trojice
Ignác Antiochijský (1. stol.):
- další z tzv. apoštolských otců 1. století, učedník apoštola Jana, mučedník, biskup antiošské církve založené apoštolem Petrem:
"Snažte se zdokonalovat se v učení Pána i apoštolů, aby vše, co učiníte, prospělo od počátku až do konce tělu i duši, víře i lásce v Synu i Otci i Duchu. Podřizujte se biskupu i sobě vespolek, jako se podle těla Kristus podřídil Otci a apoštolové Kristu i Otci i Duchu. Buďte jedním tělem a jednou duší."
- jasně vyznává Trojici Otce, Syna a Ducha, které tím klade na roveň a do jednoty; víru v Trojici dává do souvislosti s "učením Pána a apoštolů", které znal osobně, dosvědčuje vtělení Syna, který byl "podle těla" podřízen Otci, uvádí poslušnost apoštolů Trojici: "Kristu i Otci i Duchu"
Polykarp (1.-2. stol.):
- další z tzv. apoštolských otců, učedník apoštola Jana, mučedník, biskup ve Smyrně:
"Pro toto a za všechno tebe, Otče, chválím, tobě blahořečím, tebe oslavuji skrze věčného nebeského Velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, skrze nějž budiž tobě spolu s ním a Duchem Svatým sláva nyní i v budoucnu."
- i Polykarp, učedník apoštolů, zcela samozřejmě zmiňuje a vyznává Trojici: zmiňuje všechny tři osoby a všem třem osobám stejnou měrou vzdává slávu, jaká patří jedině Bohu (jinak by to byla modloslužba), ve vyznání Polykarpa tudíž stejnou měrou všem třem osobám Boha: Otci, Synu i Duchu Svatému: „tobě spolu s ním a Duchem Svatým sláva nyní i v budoucnu“.
Irenej z Lyonu (2. stol.):
- jedná se o Polykarpova žáka, který jako stojící v posloupné linii apoštol Jan - Ignác Antiochijský - Polykarp - Irenej rozvíjí Janovskou teologii, tedy s důrazem na vtělení Boha, a to zejména v boji proti tehdejším gnostickým, zejména doketským herezím. I on tedy v tomto následovnictví na mnoha místech vyznává Trojici a dosvědčuje, hájí a rozvíjí víru v ni:
"A toto je, čím nás obdarovává víra, ta, kterou nám předali starší, učedníci apoštolů: především nás učí, abychom měli na paměti, že ve křtu jsme obdrželi odpuštění hříchů ve jménu Boha Otce a ve jménu Ježíše Krista, Syna Božího, vtěleného, zemřelého a zmrtvýchvstalého, a v Božím Duchu Svatém; že křest je pečetí života věčného a znovuzrozením v Bohu, takže se stáváme dětmi ne lidí smrtelných, ale věčného a odevždy jsoucího Boha."
- víru v Trojici popisuje jasně jako apoštolského původu, jsoucí od apoštolů, a dále jasně klade všechny tři osoby Trojice jako navzájem rovné a Ježíše jako vtěleného Boha. Ponořením do křtu ve jménu Trojice se člověk rodí z Boha, protože Otec i Syn i Duch jsou Bůh a z nich se křesťan v koupeli znovuzrození neboli ve křtu rodí
Justin (2. stol.):
- konvertita od filosofie ke křesťanství, jeden z prvních křesťanských teologů reagujících na nauky řeckých filosofů, apologeta, mučedník. A právě proto, že byl filosofem, hájí křesťanskou víru proti mylným nebo bludným tvrzením tehdejších filosofů nebo i židů. Tak hájí božství Syn, který je stejně Bůh jako Otec:
"O Synu říkají, že je to Otec, a tím dokazují, že neznají ani Otce, ani nevědí, že Otec veškerenstva má Syna. Syn je Boží Slovo, Boží prvorozený a proto také Bůh."
- a podobně jasně hájí i Božství Ducha Svatého, který spolu s Otcem i Synem tvoří Boží Trojici, a proto jasně říká, že se stejnou měrou klaníme a stejnou měrou uctíváme jak Otce, tak i Syna i Ducha:
"Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o ta zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem a v němž není ani trochu špatnosti. Toho uctíváme a tomu se klaníme. Spolu s ním ctíme a klaníme se i Synu, který od něho přišel a nás tomu naučil. Ctíme i sbory dobrých andělů, kteří ho doprovázejí a jemu se podobají. Uctíváme a klaníme se i prorockému Duchu. Ctíme tak, že se řídíme rozumem a pravdou. O to se rozdělujeme s každým, kdo se chce dát poučit tak, jako jsme se i my dali poučit, aniž bychom chovali k někomu nějakou nenávist."
- klanění patří jedině Bohu, jinak by se jednalo o modloslužbu, a proto se křesťané klaní Otci, Synu i Duchu, protože tito tři jsou jeden jediný Bůh hodný klanění a úcty
Klement Alexandrijský (2. stol.):
- význačný křesťanský myslitel a apologeta, učitel v Alexandrii, podobně jako Justin reagující na tvrzení řeckých filosofů a tehdejších gnostiků a proti nim hájící křesťanskou víru, důsledně založenou na apoštolském podání, jak sám zdůrazňuje. Zanechal po sobě korpus děl, kde jasně vyznává křesťanskou víru, mající základ v apoštolském podání:
"Je zde zmínka i o Nejsvětější Trojici. Tím třetím je jmenovitě Duch Svatý. Tím druhým je Syn Boží, skrze Něhož se vše stalo podle vůle Otce."
- jasné vyznání Boha Trojice - tří osob jediného Boha, což potvrzuje i na jiném místě:
"Jeden Otec všech, jeden Logos všech a jeden Duch Svatý, vždy týž."
A dále:
"Oslavujme jednoho Otce a Syna, Syna a Otce, kteří spolu s Duchem Svatým jsou Vychovatelem a Mistrem. Vše je od Něho jediného, skrze kterého je všechno."
- jasně vyznává Otce, Syna a Ducha Svatého, kterým stejnou měrou náleží božská úcta a kteří JSOU JEDEN JEDINÝ neboli JEDEN BŮH, ač ve třech osobách: Otci, Synu a Duchu Svatém
Athenagoras Athénský (2. stol.):
- jeden z raných křesťanských apologetů, kteří nastoupili po apoštolských otcích a kteří hájili křesťanskou víru nejen před židy a filosofickými naukami, ale i před tehdejšími vládci, kteří často křesťany pronásledovali:
"Jsme ti, kdo učí, že je Bůh Otec, Bůh Syn a Duch Svatý, a kdo dokazují jejich moc v jednotě a jejich rozdílnost v působení."
- Athenagoras zde jasně vyznává jednoho Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří JEDNO JSOU a v této jednotě se mezi sebou liší svými osobami a jejich jednotlivými "působeními" v rámci této jejich nerozdílné jednoty
Aristides Athénský (2. stol.):
- další z řady křesťanských starověkých apologetů, který mj. píše:
"Křesťané vyznávají Boha, Tvůrce a Stvořitele všeho skrze Jednorozeného Syna a Ducha Svatého, a kromě Něho neuctívají žádného jiného Boha."
- jasné vyznání, že Bůh, ve kterého křesťané věří, je Otec, Syn a Svatý Duch, a že ač tři osoby, je to jeden Bůh
Fós hilaron (2. stol.):
- jeden z prvních křesťanských mimobiblických hymnů, výraz starokřesťanské víry a zbožnosti:
"Ke Tvé cti, Bože, Otče, Synu a Duch Svatosti, zpíváme, neboť jsi hoden, Pane, aby v každý čas byla hlásána Tvoje sláva zbožnými písněmi."
- jasné vyznání tří osob Božích jako jednoho Boha a jednoho Pána, které sdílí tutéž jednu slávu a jsou hodni téže cti
Origenes z Alexandrie (2.-3. stol.):
- jeden z největších starověkých křesťanských myslitelů, člověk vroucí zbožnosti a bystrého intelektu, překladatel, vykladač, teologický systematizátor hledající řešení tehdejších teologických problémů, avšak do určité míry ovlivněný tehdejším platonismem, který si bral leckdy na pomoc při hledání řešení argumentací. V tom, čeho se držel apoštolské víry, však byl zcela pravověrný, a sem náležela i jeho nauka o Trojici, kterou předkládá jako apoštolskou, zcela ve shodě s dalšími tehdejšími křesťanskými učenci a učiteli:
"Duch Svatý má s Otcem a Synem účast na téže slávě a důstojnosti"
- jasně vyznává rovnost osob Božích: Otce, Syna i Ducha, kteří jsou jeden Bůh, rovni v téže jediné slávě a důstojnosti, což vyvrací to, z čeho je neznalými věci obviňován, totiž subordinacianismus. A podobně i v dalším jeho citátu:
„Pro dosažení spásy člověk potřebuje pomoc Otce, Syna a Ducha Svatého, a nedojde spasení jinak než skrze celou Trojici. Není možné hovořit o něčem nižším nebo vyšším v podstatě Trojice.“
- v Trojici není nějaká z osob Trojice nižší nebo vyšší, ale všechny tři jsou si rovny. A pro spásu je nezbytná celá Trojice, protože celá Trojice je Bůh jeden a jediný, který zachraňuje člověka
„Smysl těchto pravd, které nám byly jasně předány prostřednictvím hlásání apoštolů, je tento: Za prvé, že je jeden Bůh, který vše stvořil a uspořádal a který vše učinil z ničeho, Bůh, který od první stvořené věci a od založení světa je Bohem všech spravedlivých ... Dále pak, že Kristus Ježíš, týž, který přišel na zem, je zrozen z Otce před veškerým stvořením. To on, ačkoli pomáhal Otci při tvoření všech věcí – neboť „skrze Něho bylo učiněno vše“ (J 1,3) – v posledních časech „omezil samého sebe“ (srov. Flp 2,7) a stal se člověkem, tj. vtělil se, aniž přestal být Bohem, a stavše se člověkem zůstal tím, čím byl: Bohem. Přijal tělo podobné tělu našemu, pouze s tím rozdílem, že bylo zrozeno z Panny a z Ducha Svatého. ... Dále pak nám předali, že Duch Svatý má s Otcem a Synem účast na téže slávě a důstojnosti. ... nauka Církve jasně hlásá to, že onen Duch Svatý sesílal inspiraci všem svatým, jak prorokům, tak i apoštolům“
- Origenes jasně vyznává jako od apoštolů přijatou a jako Církvi vlastní víru v Boží Trojici: Otce, Syna a Ducha, á že tyto tři osoby jsou stejně Bůh a proto mají „účast na téže slávě a důstojnosti“ – žádná nerovnost, žádné podřízení jedné osobě druhé ve smyslu umenšenosti nějaké osoby vůči jiné osobě Boží, jinak by neměly stejnou účast „na téže slávě a důstojnosti“, která je Boží. Není v tom žádná pochybnost, ale jistota a smělost, protože pravdivost.
Tertulián (2.-3. stol.):
- významný starověký křesťanský autor, apologeta, věnoval se právě otázce rozlišení tří osob v jednotě jediného Boha, bránil apoštolskou tradici proti heretikům:
"Syn rovněž seslal dar obdržený od Otce, Ducha Svatého, třetí osobu Boha ... , učitele veškeré pravdy, která je v Otci i Synu i Duchu Svatém podle křesťanského učení."
- jasné vyznání, že jsou tři osoby jediného Boha: Otec, Syn a Duch Svatý, a že tato víra je pevnou součástí křesťanského učení.
A podobně i např. v následujícím citátu:
"Taková víra v jednoho Boha, odmítající Syna, a po Synu i Ducha, je spíše vlastní židovské víře. V čem je odlišnost mezi námi a jimi, ne-li v tomto? Jaké je dílo evangelia, jaký je základ Nového zákona, potvrzující Zákon a Proroky až po Jana, jestliže Otec, Syn i Duch, Tři, ve které věříme, nejsou jeden Bůh? Tak Bůh chtěl obnovit tajemství víry, aby se novým způsobem – skrze Syna a Ducha – věřilo, že je jediný a aby Bůh byl již zjevně poznán ve svých vlastních osobách a jménech, ten samý Bůh, který byl i dříve hlásán prostřednictvím Syna a Ducha, což dříve nechápali."
- Bůh je jeden jediný, ač ve třech osobách: Otci, Synu a Duchu Svatém. Je takový stále, ale takto zjevně a přímo („Jeho učedníci mu řekli: ‚Nyní mluvíš přímo a bez obrazů‘“, J 16) byl odhalen až v době Nového zákona, což židé nepřijali, protože odmítli Syna a tím pádem i Ducha.
Hippolyt Římský (2.-3. stol.):
- žák Ireneje z Lyonu, který pokračoval v janovské tradici a teologii, který stejně jako Irenej potíral dobové hereze a vehementně bránil apoštolskou nauku:
"Je třeba vyznávat Boha Otce Všemohoucího, je třeba vyznávat rovněž Ježíše Krista, Syna Božího, který se stal člověkem a kterému Otec poddal vše kromě Sebe samého, a je třeba také vyznávat Ducha Svatého a že jsou to tři Osoby. Objevuje se jeden Bůh jako jedna moc Boží, ale co se týče plánu spásy, Bůh se zjevuje ve třech Osobách."
- Hippolytova vyjádření jsou navýsost jasná: Bůh je Trojice osob: Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří jsou JEDNO v moci, neboli navzájem rovní v moci, ale v „plánu spásy" odhalující, že tento jeden Bůh jsou tři osoby, kdy jedna z nich - SYN - se stala člověkem: Ježíš Kristus je tedy jeden ze tří Boží Trojice, který se vtělil pro naši spásu.
"Tobě patří sláva, Otci i Synu s Duchem Svatým"
- Hippolyt vzdává všem třem osobám Božím, osobám Trojice, stejnou, nerozdílnou slávu, čímž dosvědčuje jejich rovnost a potvrzuje jejich božský statut
Cyprián (3. stol.):
- kartágijský biskup, mučedník:
"Větší obětí je Bohu pokoj mezi námi a bratrská svornost a lid sjednocený z jednoty Otce i Syna i Ducha Svatého."
- Bůh je jeden, a to jednotou tří osob: Otce, Syna a Ducha Svatého, a jeho jednota je základem jednoty věřících.
"Nalézáme pak, že ve slavení modliteb zachovávali tři jinoši, ve víře silní a v zajetí vítězní, s Danielem hodinu třetí, šestou, devátou, totiž tajemství Trojice, jež se měla zjevit v nejposlednějších časech."
- zde Cyprián jasně vysvětluje, proč se ve Starém zákoně nepsalo výslovně o Trojici, ale pouze v určitých náznacích: protože toto tajemství mělo být zjeveno až "v nejposlednějších časech", i když je od počátku, jakým je Bůh sám v sobě.
Didymus Alexandrijský (4. stol.):
- významný a již tehdy velmi ctěný starověký křesťanský učitel, pokračovatel slavné alexandrijské teologické školy (Klement, Origenes, Atanáš, Cyril ad.):
- jasné vyznání Trojice osob Otce, Syna Ducha, kteří jsou jedno a to včetně své činnosti, která je božská, společná: Bůh je Otec, Bůh je Syn a Bůh je i Duch Svatý – ne tři Bohové, ale jeden jediný Bůh ve třech osobách
To jsou jen některá svědectví zejména z prvních tří staletí, dosvědčující, že křesťané kontinuálně a od počátku věřili v Boha Trojici: Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří jsou jeden jediný Bůh, z nichž druhá osoba Trojice se stala člověkem pro spásu lidí, tak jak to zjevuje Ježíš Kristus, jak to předávají apoštolové a jak to pro naši spásu zaznamenává Písmo. Nejsou to svědectví jediná, je jich samozřejmě mnohem víc. A jak vidno, pocházejí ze všech tehdejších jazykových oblastí rozšíření křesťanství, z oblasti řeckojazyčné i latinské, ze severní Afriky, Gálie, Říma, Smyrny, Antiochie, Alexandrie, Kartága, Palestiny... Protože VŠICHNI KŘESŤANÉ jednoduše věřili v Trojici, v Boha Otce i Syna i Ducha Svatého, jak nám to zjevil vtělený Syn, který jim přikázal udílet křest ve jménu Otce a Syna a Ducha Svatého, a oni tak činili. Trojice je původní a podstatným vyznáním křesťanů od počátku. A pokud někdo tvrdí, že Trojice je výmyslem "katolické církve" nebo koncilů od 4. století, tváří v tvář prostým faktů je takový odhalen jako sprostý lhář, jako bludař, který si vymyslel víru, ať ariánskou, apollinářskou nebo unitářskou, kterou křesťané nepřijali od apoštolů, kterou nevyznávali ani nehlásali a kterou ani neznali, protože apoštolové jim předali víru v Trojici a ve vtěleného Boha Ježíše Krista. O tom svědčí všechny doklady už od 1. století.
Jsou samozřejmě i nějací nepoučení nebo dokonce přímo lživí lidé, případně ti, kteří ve své nevzdělanosti a omezenosti jen papouškují, kteří se snaží hanět první svědky, že byli tzv. subordinacianisty, ale i takoví jednoduše lžou, protože už jen z těch úryvků výše je vidět, že křesťané věřili ve tři rovné, stejnou měrou božské osoby jediného Boha Trojice, včetně takových mistrů teologie a duchovního života, jakými byli třeba Irenej, Klement Alexandrijský, Tertulián nebo Origenes - i tito, navzdory osočování ulhaných bludařů a nepoučených nevzdělanců, učili rovnost všech tří osob jediného Boha: Otce i Syna i Ducha Svatého, jak můžeme znovu zopakovat a předložit pozornosti čtenáře:
Tertulián:
"Otec a Syn jsou jedno v odlišných dvou osobách majících tu samou moc"
- kdyby byl Syn něco méně než Otec neboli by byl subordinován neboli podřízen, nemohl by mít "tu samou moc" jako Otec
Athenagoras Athénský:
„Jsme ti, kdo učí, že je Bůh Otec, Bůh Syn a Duch Svatý, a kdo dokazují jejich moc v jednotě a jejich rozdílnost v působení."
- čímž jasně vyvrací subordinacionismus, když třem různým osobám připisuje tutéž jednu jedinou moc a tudíž rovnost ve stejném podílu na téže božské moci
Klement Alexandrijský:
"Oslavujme jednoho Otce a Syna, Syna a Otce, kteří spolu s Duchem Svatým jsou Vychovatelem a Mistrem. Vše je od Něho jediného, skrze kterého je všechno."
- přisuzuje všem třem osobám Božím stejnou moc a činnost, čímž prokazuje jejich rovnost a vyvrací tak subordinacianismus. Kdyby si osoby Trojice nebyly rovny, nemohlo by se hovořit o "jediném", protože b byla různost a nižší osoby by nebyly Bohem, kdyby neměly stejnou měrou, a to měrou božskou, moc
Origenes:
„Pro dosažení spásy člověk potřebuje pomoc Otce, Syna a Ducha Svatého, a nedojde spasení jinak než skrze celou Trojici. Není možné hovořit o něčem nižším nebo vyšším v podstatě Trojice."
- čímž Origenes výslovně vyloučil subordinacianismus, poněvadž jasně deklaruje a potvrzuje rovnost osob Trojice, nikoliv umenšení neboli podřízení jedné z osob Trojice osobě jiné
"Duch Svatý má s Otcem a Synem účast na téže slávě a důstojnosti."
- i tady Origenes jasně deklaruje a potvrzuje rovnost všech tří osob Trojice a tudíž vyvrací nařčení ze subordinacianismu
Hippolyt Římský:
"Tobě patří sláva, Otci i Synu s Duchem Svatým"
- vzdává všem třem osobám stejnou, nerozdílnou slávu, čímž dosvědčuje jejich rovnost, která vylučuje podřízenost, spočívající v umenšenosti jedné osoby vůči jiné, a tak vyvrací herezi subordinacianismu
Kdyby vyznavači Trojice byli subordinacianisty, nebojovali by proti Áriovi, který vyznával podřízenost Syna Otci a nerovnost Otci, a podobně i u Ducha. Ale křesťané, včetně některých zde citovaných, rázně a nekompromisně bojovali proti Áriovi, který byl ovlivněn platonismem, na rozdíl od pravověrných křesťanů, a proto hlásal subordinacianismus a nerovnost Syna Otci, tak jak podobně hlásají někteří dnešní bludaři, např. unitáři a další. Ale už jen tento boj proti ariánství jasně potvrzuje, že křesťané nebyli subordinacianisté, ale vyznavači tří rovných božských osob jediného Boha Trojice a božskosti i Syn a i Ducha neboli jejich „stejnosti“ s Otcem. Takže i v tom jsou usvědčeni ze lži odpůrci pravdy, kteří lžou o vyznavačích Trojice a o vyznání víry křesťanů, jaké mají křesťané od počátku.
BŮH TROJICE VYNÁLEZEM PRVNÍCH KONCILŮ???
Další lží různých antitrinitárních a antikřesťanských bludařů je naprostá lež, že Bůh Trojice je prý až vynálezem prvních církevních koncilů, zejména 1. nicejského v r. 325 a jeho trvání na „homoúsii“ neboli na „soupodstatnosti“ Otce a Syna a údajné zavedení tím platonismu do křesťanství. Ale ani jedno není pravda. Žádný církevní koncil jednak ani nic cizího nezavedl do křesťanství, ani nevynalezl nic protikladného. Co učinil tento, a podobně i další koncily, je, že KONSTATOVAL, že OTEC A SYN „JEDNO JSOU“ – že jsou si zcela rovni, jak předkládá Písmo a tradice, že mají vše společné, jak jasně říká Syn – Ježíš Kristus:
„Já a Otec JEDNO JSME.“
„Všecko, co má Otec, je mé.“
„Kdo vidí mne, vidí Otce.“
- a tedy že mají společnou a stejnou moc, společnou a stejnou činnost, společný a stejný život, společné a stejné vědění, společnou a stejnou vůli a jsou předmětem stejné úcty a že OTEC A SYN JSOU STEJNĚ BŮH neboli jsou stejných vlastností, stejných možností, stejných způsobů, stejné moci, to znamená stejné přirozenosti neboli stejné podstaty, jedním slovem: SOUPODSTATNÍ, a tudíž SYN je SOUPODSTATNÝ S OTCEM. Tedy koncil neřekl nic jiného, než co je v Písmu a co je obsahem Božího Zjevení v Ježíši Kristu:
„Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“
„Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě.“
„Všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce.“
„Věříte v Boha, věřte i ve mě.“
„Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.“ – „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“
Koncil tedy jen potvrzuje víru křesťanů, jaká byla od počátku, tzn. víru v Trojici tří rovných osob jediného Boha: Otce, Syna a Ducha, a slovo Písma i tradice o této skutečnosti, kterou zjevil jeden ze tří: vtělené Slovo – Syn, který podle Božího Zjevení má tutéž činnost, tutéž, vůli, tytéž možnosti a tutéž moc jako Otec neboli „STEJNOU PODSTATU“, podobně jako všichni lidé mají zase spolu stejnou podstatu, a že tedy SYN je SOUPODSTATNÝ s OTCEM a že tento SYN SOUPODSTATNÝ s Otcem se vtělením stal i SOUPODSTATNÝ S NÁMI neboli jedním z nás, ve všem nám rovný kromě hříchu, který je ale CIZÍ lidské podstatě, stejně jako PODSTATĚ Boží. Homoúsios tedy znamená, že SYN je STEJNĚ BŮH jako OTEC, jak to říká Písmo i tradice, protože to říká Ježíš, a koncil to tvrdí pouze a jen na tomto základě: na základě slova Zjevení, jaké nám dal Ježíš Kristus.
Kdo tedy tvrdí, že koncil něco vymyslel a zavedl a že křesťané před koncilem nevěřili v Boha Trojici, je BEZSKRUPULÓZNÍ LHÁŘ, který odpírá jasným faktům a zavádí naprosto nehistorické a lživé fabulace a výmysly. Historie i Písmo totiž jasně ukazuje, čemu a proč a od kdy křesťané věřili a že koncil toto pouze potvrdil a nově a jasně formuloval proti tehdejším bludařům, kteří nebyli nepodobni dnešním různým unitářským a antitrinitářským a jehovistickým a jiným podobným tajtrlíkům.
A tím se odhaluje další slabé místo těchto a podobných lžiproroků: zatímco víru křesťanů v Trojici od samého počátku dosvědčuje jak Písmo, tak i historická svědectví křesťanů, pro víru unitářů a podobných nekřesťanských pošuků není v dějinách žádný textový doklad a žádné textové svědectví, které by dokazovalo z průběhu staletí jejich pokřivenou a vylhanou víru, prostě NIC, kdežto pro víru křesťanů v Boha Trojici jsou všechna. Víra unitářů a podobných blábolistů totiž stojí pouze na jejich mylné interpretaci Písma, která pochází někdy z 19. století, kdežto víra křesťanů pochází a je prokázána už od prvního století, od počátku, od Krista, jak dosvědčují listinné dokumenty už od 1. stol. včetně Písma nebo starobylá křesťanská vyznání víry.
Koneckonců i dobové hereze vznikly vždy až jako zpochybňování již existující křesťanské víry, která byla dávno před oněmi herezemi, a jako vymezení se proti víře, která tu už byla, nikoliv že by křesťanská víra v Trojici vznikla až po oněch herezích, což je jen další důkaz, že víra v Trojici tu byla od počátku a dříve než jakákoliv hereze, včetně směšné pohádky unitářů postrádající jakékoliv důkazy o údajně „původní víře křesťanů“, kterou je ve skutečnosti víra ve vtěleného přišlého Boha Ježíše Krista a víra v Boha Trojici, jak dokládá Písmo i tradice i církevní koncily i křesťanská vyznání víry.
Právě hereze unitářů dokazuje, že jde o velmi pozdní herezi, kterou do 19. stol. nikdo neznal a nikdo ji nevěřil. A co víc, je vyvrácena samotným Písmem, které zpochybňuje a vyvrací každou jejich tezi, takže se oni ve své zoufalosti utíkají ke konspiračním tvrzením o cenzurách biblického textu nebo o přepisováním a připisování do Písma, aniž by pro to měli jediný důkaz kromě svých smyšlených tvrzení a své chorobné mysli, trpící paranoiou a strachem ze spiknutí bez jakéhokoliv důkazu. Tato jejich ustrašená a mylná, až lživá tvrzení jsou navíc podpořena a možná dokonce i přímo způsobena jejich pramalou vzdělaností a povědomím o dějinách světových, ale zejména o dějinách křesťanství, jejich naprostou neznalostí starověkých pramenů, znalostí dějin, jak vznikaly církve a jejich učení, jak vznikalo Písmo, co bylo důležité pro křesťany dané doby, dále znalost vývoje pravd víry, ale i křesťanské zbožnosti, a ne na posledním místě znalostí Písma, jeho jazyka a jazykových zákonitostí, dobových a kulturních souvislostí atd. Kdyby v tomto byli znalí, netvrdili by tyto své nehistorické a nefaktické hlouposti a výmysly, které naprosto odporují široce známým faktům, ověřeným naopak akademickým bádáním bez ohledu na konfesi. To těmto fantastům naprosto chybí, podobně jako u většiny herezí, které mají často svůj lidový, blouznivý, nepoučený základ, tahající moudra z paty a nikoliv z pravdy.
ZÁVĚR
Z výše uvedeného je tedy jasné:
- křesťané si nevymysleli víru v Trojici, ale byla jim zjevena Ježíšem Kristem, který odhaluje sebe jako rovného Otci neboli jako stejně Boha, jako je Otec, a kromě nich dvou ještě „jiného Přímluvce“, Ducha, který má tytéž božské vlastnosti jako Otec a Syn a je tedy spolu s Otcem i Synem STEJNĚ BŮH jako i Otec a Syn
- křesťané věří od počátku v Boha Trojici – v rovné osoby jediné Boha: Otce, Syna a Ducha Svatého, jak dokazují listinné důkazy od samého počátku křesťanství, to jest již od 1. století, tedy z doby, kdy ještě nebyl ani ustanoven kánon Nového zákona
- víru v Trojici si tedy nevymyslel žádný církevní koncil, který naopak vždy tlumočil pouze to, co zjevuje Boží Zjevení a co je zaznamenáno v Písmu a v tradici apoštolů, a k tomu žádný koncil nepřidává nic, co by bylo nad slovo Písma nebo sdělení apoštolů, ale pouze to, co je již zjeveno Bohem a tradováno a předáno v Písmu a apoštolské tradici
- koncil v Niceji, a podobně i ty další, výrazem „homoúsios“ – „soupodstatný“ neboli “stejné podstaty“ nezavádí žádnou novou, ale pouze konstatuje to, co již dávno předtím konstatuje Písmo i víra křesťanů, totiž že SYN je STEJNĚ BŮH JAKO OTEC neboli je „JEDNO S OTCEM“, tzn. stejných vlastností, stejné činnosti, stejné vůle, stejné moci, stejného soudu atd. neboli JE S OTCEM SOUPODSTATNÝ – tj. STEJNÝ JAKO OTEC ve však kromě své osoby Syna. A podobně i Duch, jak později v obraně víry a pravdy konstatovaly následující koncily.
To jsou fakta, která stojí proti lžím heretiků a popíračům pravdy a zvěsti Ježíše Krista a která boří jejich protibožské výmysly protivící se slovu Písma, slovu Pána a slovu apoštolů a slovo Boží, Kristovy církve. Protože my křesťané víme, čemu věříme a proč a od kdy a že Pán Ježíš i jeho apoštolové jsou svědci hodnověrní a pravdiví, jak věříme od počátku. Žádné hereze a novoty to nemohu přemoci ani zamlžit ano zastřít ani umlčet. Protože jejich lži jsou přemoženy pravdou – pravdou Pána. A jedinými, komu ubližují, jsou jejich původci a šiřitelé. Pravdu nijak tito nemohou změnit.