Magdalena 

Takže se podíváme na to, kdo nám tento pamflet doporučuje:

Jak je možné, že pan rosmano s buldočí vytrvalostí zde hlásá takové bludy, které jsou na první pohled nelogické - jakoby pan rosmano zcela odhodil zdravý rozum?

Je to tím, že pan rosmano se nachází v duchovní pasti, jakési černé díře, o níž je známo, že co zachytí, už nepustí.

Dostředivé síly této pasti jsou děsivé.

Proto pan rosmano jsa černou dírou omezen, může uvažovat jen způsobem, který je v jeho díře (či bublině), povolen, může uvažovat jen v rozměru své díry - neboli vězení !!!

A z toho důvodu je pan rosmano naprosto nezpůsobilý k přijetí jakékoli pravdivé duchovní informace zvenčí.

Ale ta černá díra, past, či bublina, není vidět - je o to zákeřnější, že se projevuje pouze v duchovní oblasti. Člověk nalézající se v takové pasti může být skvělým matematikem, fyzikem, lékařem apod.

Tyto jevy jsou pozorovatelné pouze z oblastí mimo černou díru, či past. Jak jsem napsal, člověk nacházející uvnitř černé díry pravdu poznat ani nemůže; uvažuje jen v intencích vládce té černé díry, neboli kriminálu, jemuž je podřazen.

1. Petrův 5, 8 [biblenet.cz] Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil.

ecr

   " Vývoj, který vyvrcholil v Nicei (325 AD) a Chalcedonu (451 AD), lze sledovat ve třech hlavních stupních. 

1)   Za prvé, alexandrijští teologové ztotožnili “logos” řecké filozofie s před-existujícím Kristem. 

2)   Za druhé, Origenes propagoval nebiblickou doktrínu o věčném plození Syna. 

3)   Za třetí, tak zv. Athanasianova konfese, odrážející Augustinovo trinitářství, zrušila veškerou podřízenost Syna vůči Otci a zredukovala odlišnosti mezi třemi členy Boha do takové míry, 

že se prakticky neví, jak “ty Tři” popsat. "

   " Historie křesťanské teologie a dogma nás učí, abychom Trojici považovali za výrazný prvek křesťanského pojmu Boha... 

   Na druhé straně musíme poctivě přiznat, že doktrína o Trojici netvořila čast raného křesťanského Nového zákona... Původní Ježíšovi svědkové neměli v úmyslu před nás v Novém zákoně postavit intelektuální problém tří Božských osob, a pak nám tiše říct, abychom to tajemství tří-v-jednom uctívali. 

   V Novém zákoně není po takové myšlence ani stopy. Toto “mysterium logicum”, že Bůh je tři a přesto jeden, se nachází zcela mimo biblické poselství. Je to záhada, 

kterou církev svou teologií staví před věrné... ale která nijak nenavazuje na poselství Ježíše a apoštolů. 

   Žádnému apoštolovi by ani ve snu nenapadlo, že tady jsou tři Božské osoby, jejichž vzájemné vztahy a paradoxní jednota jsou mimo naše chápání. 

   Záhada Trojice... je falešná záhada, která vyšla z úchylky v logickém myšlení od kurzu v Bibli stanoveném, a ne z vlastní biblické doktríny. "

   " Kdyby Ježíš nebo Pavel někde mluvili o Trojici, že “tři jsou jeden” a “jeden jsou tři”, byli bychom nuceni to považovat za část zjevení a příjmout jako křesťanskou doktrínu. Historie církve ale takovou řeč o Bohu nezná, až teprve tři století po Ježíšovi. Tou dobou teologie přešla do rukou mužů, kteří se nepodíleli s apoštoly na blízkém styku s Ježíšem Mesiášem, a kteří byli produktem velmi odlišné teologické formace. Spolu s Hansem Küngem silně neschvalujeme to, že “řečtí teologové zhelenizovali původní křesťanské poselství”. 

   

 Tvrzení křesťanů, že v Bibli se mluví jen o jednom Bohu, je jedna věc.

Úplně něco jiného ale je přesvědčit křesťany, že v tom jednom Bohu jsou tři osoby. Schopnost teologů přemluvit věřící, že dvě nebo tři osoby jsou ve skutečnosti jeden Bůh, musí být hodnocena jako JEDEN Z VELKÝCH DIVŮ KŘESŤANSKÉ HISTORIE. 

   Žasneme, jak normálně rozumní lidé mohou tak ochotně souhlasit s něčím, o čem je s konečnou platností prohlášeno, že je nepochopitelnou záhadou. To je ještě víc udivující vzhledem k faktu, že samotná biblická prohlášení víry nikdy na takové názvosloví ani nenarážejí. Není ani náznak žádného hlavolamu v průhleně jednoduchém potvrzení, že   “je jediný Bůh, Otec” (1 Kor. 8:6). "

Kristologický pojem o před-existujícím Synovi   R E D U K U J E   tu skutečnou, společensky a kulturně podmíněnou osobnost Ježíšovu na metafyzický abstrakt “lidské přirozenosti”. 

   Syn prý na sebe vzal a přivlastnil si všeobecné lidství...     ( Jeho osoba, Jeho vnitřní ego, vnitřní "já"   NEBYL ČLOVĚK.   Byl údajně věčný Syn, Bůh, součást Trojice. )

Avšak všeobecné lidství je abstraktní pojem... Podle této kristologie věčný Syn na sebe vzal nadčasovou lidskou přirozenost, nebo ji učinil nadčasovou tím, že si ji přivlastnil; Ježíšovi je tím připsána lidská povaha, která nebyla ničím podstatným zavázána zeměpisným okolnostem; to ve skutečném konkrétním světě ničemu neodpovídá.     Ježíš tedy přece jen nakonec “nepřišel v těle”.   -  podle učení koncilů.  Přišel "do těla".

    Různé kliky se snažily uvést v pochybnost Ježíšovo skutečné lidství. Jan před nimi důrazně varuje své učedníky: “Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist” (2 Janův 7; srv. 1 Janův 4:2). 

   Translator’s New Testament  překládá tento verš způsobem, který rozptyluje nejistotu ohledně fráze "přišel v těle": “Do světa vyšlo mnoho podvodníků, kteří neuznávají fakt, že Ježíš přišel jako lidská bytost. To je ten podvodník a antikrist”. Jan zaujal jasné stanovisko na podporu Ježíšovy lidskosti. Tím chtěl odhalit jako protikřesťanský jakýkoliv systém, který zpochybňuje fakt, že Ježíš byl skutečnou lidskou bytostí. 

   V minulé kapitole jsme viděli 

jaký je OFICIÁLNÍ TRINITÁŘSKÝ POSTOJ :   

     že Spasitel vlastnil neosobní lidskou přirozenost,  ale že NEBYL LIDSKOU OSOBOU. 

   Bytost, která je, nebo byla, jak Bohem tak člověkem, může být stěží pravou lidskou bytostí, pokoušenou ve všech směrech jako jsme my. Na to si stěžovalo mnoho kritiků Trojice. Tradiční učení, podle kterého Ježíš je Bůh, je neslučitelné s vírou, že byl skutečně lidský, že byl člověk. 

   Bůh-člověk po-biblických koncilů se jeví nebezpečně podobným “jinému Ježíšovi”, před kterým Pavel varoval Korintské (2 Kor. 11:4). 

  (také Petr po zmrtvýchvstání nezná jiného Mesiáše než “muže Ježíše”  - Sk 2,22)

Zdá se, že Ježíšovi raní následovníci ze zásady zdůrazňovali Jeho lidskost. To také platí o listu Židům. “Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich... Proto musil být ve všem jako jeho bratři, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným” (Žid. 2:14, 17). 

    Je slušné se zeptat: Jak by mohl být pokoušen jako jsme my, sdílet se na krvi a těle, a být ve všem jako jeho bratři, kdyby nebyl úplne lidský a smrtelný jako jsme my? 

    Bytost, která je Bohem vloženým do lidského těla, nebo bytost, která je plně Bohem a zároveň člověkem, NENÍ LIDSKÁ BYTOST. 

    Římskokatolický spisovatel Thomas Hart otevřeně čelí problému, který pozdější doktrína o Trojici představuje, když poznamenává: 

   Chalcedonská formule (když koncil prohlásil Ježíše jak za Boha tak za člověka - 451 AD) činí skutečné lidství nemožným. Koncilská definice říká, že Ježíš je pravým člověkem  ( v tom si ale trinitární doktríny protiřečí, když zároveň tvrdí, že Ježíš NENÍ LIDSKÁ OSOBA). Jestliže v něm ale jsou dvě přirozenosti, je jasné, která ho bude ovládat. A Ježíš se okamžitě stane někým jiným než jsme my. Je vševědoucí, všemohoucí, všudypřítomný. Zná minulost, přítomnost a budoucnost... Ví přesně co si každý myslí a co se chystá učinit. To je daleko od běžné lidské zkušenosti.   Ježíš je pokoušen, ale nemůže zhřešit, protože je Bůh. Jaké je to pokoušení? Nemá toho moc společného s různými druhy zápasů, které dobře známe. 

Navzdory protestům, Ježíš podle nové oficiální konfese se jen zdál být člověkem. Tvrdilo se, že jeho skutečné “ego” byla Věčná Osoba Trojjediného Boha. Ježíš koncilů pohltil skutečného, historického, lidského Mesiáše z křesťanských záznamů. 

   Skromný tesař z Nazaretu by byl lepším průvodcem k pravdě, než usnesení koncilů nad nimiž dohlížel římský císař, který nebyl vybaven na rozhodnutí o tak dalekosáhlé záležitosti jakou je Ježíšova totožnost. Nevěnoval moc pozornosti tomu, že Ježíš sám o sobě nikdy netvrdil, že je Bůh. Koncily selhaly v tom, aby nás informovaly, že Ježíš si žádným způsobem nepřivlastňoval pravomoc Jednoho Boha Izraele a souhlasil se svými spolu-židy, že Bůh je jedna jediná osoba (Jan 5:44; 17:3; Marek 12:29). 

   Jakmile byl Mesiáš zbaven pravé smrtelnosti a lidskosti, na historickou realitu sestoupil mrak. Orientální pojem převtělení se poprvé vetřel pod rouškou Vtělení. Řecká spekulace a bájesloví se do víry vkradly zadní brankou a následky byly zničující. Poznámku Canona Goudgea stojí za to opakovat: “Když řecká a římská mysl začala ovládat církev místo hebrejské, byla to pohroma, ze které se církev nikdy nezotavila”.

Ježíš je nazván člověkem v druhovém smyslu, ale ne člověk. Má lidskou přirozenost, ale NENÍ LIDSKOU OSOBOU - podle trinitárních doktrín. Ta osoba v něm je druhou osobou požehnané Trojice. Ježíš nemá lidský střed osobnosti. Takovým způsobem se koncil (v Chalcedonu) vyhnul problému rozpolcené osobnosti.   (tzv. anhypostasis)

 1) Božská přirozenost a lidská přirozenost nemohou být zasazeny vedle sebe a počítány jako kdyby byly podobné kvality. 

 2) Chalcedonská formule činí pravé lidství nemožným. (Tato potíž) pramení z toho, že božství v Ježíši zastiňuje lidství a že Ježíš nemá lidský osobní střed... 

 3) Chalcedonská formule má nuzný základ v Písmu. Koncil nazývá Ježíše pravým Bohem. Nový zákon se ale ostýchá nazývat Ježíše Bohem.

 

    " Cílem této knihy je navrhnout způsoby, jak přesněji věřit tomu co Ježíš věřil o Bohu a o sobě, a tak přivést naše vlastní doktríny do souladu s jeho. “Kdo zůstává v jeho (Kristovu) učení, má Otce i Syna” (2 Janův 9). 

   Každé slovo, které Mesiáš vyřkl, je drahocené, neboť slova, která mluví, nesou “Ducha a život” (Jan 6:63). Jsou to ve skutečnosti ta jediná slova, která nás mohou vést do “života v nastávajícím Věku”, do života v Království Božím. Ap.Jan moc nepoužívá výrazu “Království Boží”, avšak jeho chápání se tím neliší od synoptiků. Janův Ježíš mluví o Království jako o “věčném životu”, což náležitě podáno podle jeho hebrejského významu znamená “život v nastávajícím Věku”. Janova slova, když popisuje Ježíše a jeho poselství, musí být přeložena zpátky do jejich “hebrejského” originálu. Tím by bylo možné obnovit ryzí obraz Ježíše, který je nyní možná přikrášlený a zatemněný vrstvami tradice. 

   S tímto na mysli naléháme na opětné posouzení některých po-biblických způsobů výkladu Jana, které ztěžují rozumné čtení bible a překáží pravé víře v Ježíše, víře projevující se poslušností k tomu čemu on věřil a co učil. Znovunabytí víry v Ježíše jako Mesiáše rozptýlí mlhu zmatku, která obklopila Ježíšem hlásané evangelium. V současné době většina evangelismu (evangelizace ?)  probíhá tak, jako kdyby evangelium před Ježíšovou smrtí neexistovalo. Letmý pohled na synoptiky zjeví, že to není pravda. Ježíš oznámil evangelium o Království dlouho před tím, než se jakýmkoliv způsobem zmínil o své smrti a zmrvýchvstání. 3 Je zavádějící postavit teologický systém na určitých textech z Pavlových listů, aniž by člověk vzal v úvahu v prvé řadě hebrejskou bibli a synoptický záznam evangelia tak jak vyšlo z úst Ježíše. Ztráta jasného chápání kdo Ježíš je, vedla k zakořeněné tradici, že Ježíšovi byl titul “Mesiáš” tak nějak proti mysli, a že Nový zákon prý usiloval o nahrazení mesiánství jinými kategoriemi, které by byly příjemější věřícím pohanského původu. Doktrína o Trojici je nešťastnou odbočkou, která nahradila biblické soustředění na Mesiáše a jeho Království otázkami metafyziky a “vztahů” mezi osobami uvnitř Boha. Křesťané se už příliš dlouho dívali špatným směrem: zpátky na sestoupení z nebes tak zvaného “věčného Syna”, místo dopředu na příchod Mesiáše ve slávě jeho Království.

   Víc už nestačí si nadále činit nárok na jednoduchou rovnici     “Ježíš = Bůh”     jako na platný odkaz Nového zákona. 

   Ježíš není nikde nazván ho theos.  *

   Udivuje nás, že ze všech těch tisíců případů v Písmu, kdy slovo “Bůh” se vztahuje na svrchovaného Stvořitele, není ani jeden případ, ve kterém by se mohlo ukázat, že znamená “Trojjediný Bůh”.    

Pokud “Bůh” nikde v bibli neznamená “Bůh ve třech osobách”, případ pro Trojici se zhroutí. Svědectví silně naznačuje, že Trojjediný Bůh je pro biblické zjevení cizí. 

  

   Inteligentní studie bible musí pátrat po revidované kristologii, která počítá s Ježíšovou vytrvalou podřízeností jednomu Bohu. Uvidíme, že kategorie Mesiáše, svrchovaně povýšeného božského zástupce Boha, stačí na zdůvodnění všeho, co Nový zákon o Ježíšovi říká. Náboženská služba, popisovaná řeckým slovem latreuo, je v jejich 21 výskytech zaměřena na Boha Otce, zatímco pocta (proskeneo) se vzdává Mesiášovi jako zprostředkovateli jednoho Boha. 

   Jeden profesor teologie poznamenal během kurzu na kristologii, že “naše tradice nejlépe tancuje k doketické muzice” ( doketismus -  helenistický pohled na Ježíše, kdy Ježíš je jen zdánlivě člověkem).  -  V zájmu znovunabytí plného lidství Ježše, slávy jeho mesiánství, a nepřekonatelné majestátnosti Jediného Boha, jeho Otce, navrhujeme, aby opět, tak jak na začátku, kristologie tancovala k hebrejské, biblické melodii. Nikdo možná tu melodii neorchestruje lépe než ap.Jan.

( *  Jan 20:28 a Žid. 1:8 jsou ty jediné zjevné výjimky. Určitý člen je v těchto verších použit ve smyslu pátého pádu. Ani v jednom z těchto veršů není Ježíš osloven jako Bůh v absolutním slova smyslu )

Ahoj Josefe.

Zřejmě tě toto téma nenechává chladným, když se k němu neustále vracíš. 

A máš pravdu, zda je Ježíš pouze člověkem, nebo zda to se Bůh stal člověkem Ježíšem - to je pro křesťanskou víru docela zásadní. 

Však já tě nehodlám přesvědčovat. Na takovému poznání si musí člověk dojít sám vlastním rozumem a srdcem - to mu nikdo jiný nenadiktuje.

Pro mě osobně je docela podstatný výrok proroka Micheáše: (6. kap.)

A ty, Betléme efratský, který jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, kdo bude vládnout nad Izraelem, ten, jehož původ je odedávna, ode dnů věčných.

Není přece žádného pouze člověka, jehož původ by sahal od věčnosti až na věčnost.