Paralela mezi náboženstvím a progresivismem má něco do sebe.

Lidstvo má přirozenou potřebu hledat smysl, morální rámec a pocit, že koná dobro.

Někdy se tato potřeba naplní vírou v Boha, jindy vírou v ideologii. Když tradiční náboženství v Evropě ztrácelo autoritu, prázdné místo v duši společnosti začaly zaplňovat nové „sekulární víry“. Jednou z nich je právě progresivismus – myšlenkový proud, který začínal jako snaha o spravedlnost, rovnost a lidskost, ale v posledních letech se čím dál víc podobá náboženství se svými dogmaty a herezemi.

Když se jakýkoli směr, ať už náboženský, politický nebo ideologický, promění v víru, kterou nesmíš zpochybnit, začne se chovat stejně:

vznikne kánon „správných“ názorů,

začne se trestat kacířství (dnes třeba zrušením, ostrakizací nebo nálepkou „dezinformátor“),

a na místo skutečné diskuze nastoupí morální povýšenost – přesvědčení, že „my jsme ti dobří“.

To není problém jen progresivistů. Stejně se kdysi chovali i konzervativci, komunisté, náboženští fanatici… prostě kdokoli, kdo si začne myslet, že má monopol na pravdu.

Klimatické extrémy, likvidace průmyslu, dogmatická inkluze, migrace bez rozumu, pohlaví jsou údajně jen sociální konstrukty, každý rozdíl v úspěchu skupin je prý důkazem diskriminace a přehnaná byrokracie typu přimontovaných víček — to jsou přesně příklady, kde se původně dobrá myšlenka (ochrana planety, rovnost, solidarita) změnila v ideologii bez rozumu a sebereflexe.

Tento „dědičný hřích“ se nedá odčinit skutky, jen pokáním: omluvami, podporou aktivismu, přijímáním kvót nebo „sebeodříkáním“ (např. nejezdit autem, neříkat určitá slova).

A to, že tě hned někdo označí za „ruského agenta“, když si dovolíš mít jiný názor, to je opravdu podobné jako když náboženství kdysi říkalo: „Ten, kdo pochybuje, je od ďábla.“ — stejné schéma, jen jiné slovní spojení. Kdo se odmítá přidat, je podezřelý, „jiný“, nečistý.

Každé náboženství má své svaté.

V progresivismu jsou to mediálně oslavované osobnosti, které se staly symboly boje za spravedlnost – někdy i bez ohledu na realitu jejich činů.

A stejně tak má i své kacíře – lidi, kteří se odchýlí byť jen o kousek od dogmatu. Ti bývají „zrušeni“ (cancelled), vyhozeni z práce nebo veřejně zostuzeni.

V minulosti se kacíře upalovalo; dnes se „upaluje“ reputace a kariéra.

Inkvizice kdysi pálila knihy a umlčovala autory.

Dnešní „inkvizice“ maže příspěvky, blokuje účty, demonetizuje kanály nebo znemožňuje vydávání nepohodlných knih.

Důvod se nezměnil: „Ochrana lidí před nepravdou.“

Tradiční náboženství slibovalo ráj po smrti.

Progresivismus slibuje ráj na Zemi – uhlíkově neutrální, rovnostářskou, harmonickou společnost bez utrpení.

A stejně jako církve hrozily peklem, progresivismus hrozí apokalypsou – klimatickou zkázou, kolapsem společnosti, pokud se nebudeme řídit jejich přikázáními.

Rozumný člověk může být klidně pro ekologii, ale ne pro sebedestrukci; pro pomoc, ale ne pro zneužívání; pro svobodu, ale ne pro ideologickou cenzuru.

Ztráta rovnováhy – a to je něco, co se děje opakovaně v dějinách, když ideály přerostou do víry.