„Já jej vystavím“ — Ježíš, chrám a tajemství Svatého ducha
Úvod
Existuje krátký Ježíšův výrok, který může při pozorném čtení otevřít mnohem hlubší otázku, než se na první pohled zdá:
„Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ — Jan 2,19
Ježíš neříká: „Bůh jej postaví.“ Neříká ani: „Otec jej postaví.“ Říká: „Já jej postavím.“ Co tím myslel?
Chrámem bylo jeho tělo
Ježíšovi posluchači jeho slova vztáhli na jeruzalémský chrám: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej postavíš ve třech dnech?“ — Jan 2,20.
Jan však okamžitě vysvětluje: „On však mluvil o chrámu svého těla.“ — Jan 2,21.
Zboření chrámu tedy odpovídá Ježíšově smrti a pozvednutí chrámu jeho vzkříšení. Řecké sloveso ἐγερῶ (egeró) znamená „pozvednu“, „vztyčím“ a v tomto kontextu může nést význam „vzkřísím“. Ježíš tedy o svém vlastním těle říká: „Vy jej zničíte — já jej znovu pozvednu.“
Kdo ale Ježíše vzkřísil?
Tady vzniká zdánlivý paradox. Ježíš říká: „Já jej pozvednu.“ — Jan 2,19. Skutky však říkají: „Bůh jej vzkřísil.“ — Sk 2,24. Pavel pak píše o „Duchu toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých“ — Řím 8,11.
Máme tedy tři formulace: Ježíš říká „já“, apoštolové připisují vzkříšení Bohu a Pavel mluví o Božím Duchu. Nemusí však jít o rozpor. Mohou společně ukazovat, co znamenalo, že Bůh přebýval v Ježíši.
Bůh je Duch a je svatý
Ježíš říká: „Bůh je Duch.“ — Jan 4,24. Zjevení zároveň říká: „Ty jediný jsi svatý.“ — Zj 15,4.
Pokud tyto výroky spojíme jako teologickou syntézu, vzniká jednoduchá myšlenka: jediný Bůh je Duch a tento jediný Bůh je absolutně svatý. „Svatý“ lze v tomto pracovním modelu chápat jako stav dokonalé čistoty, neporušenosti a oddělenosti od zla.
Písmo mluví o „jeho svatém Duchu“ (Iz 63,10–11) a David prosí: „Svého svatého ducha mi neodnímej.“ — Ž 51,13. Jde o Božího Ducha, který je svatý.
Bůh svého Ducha vysílá
Žalmista říká: „Sesíláš svého ducha, jsou stvořeni.“ — Ž 104,30. Joel prorokuje: „Vyleji svého ducha na každé tělo.“ — Joel 3,1. Ježíš mluví o „Duchu pravdy, který od Otce vychází“ — Jan 15,26.
To umožňuje pracovat s obrazem jediného zdroje, z něhož Duch vychází a působí, aniž by přestal být Duchem tohoto jediného zdroje.

Duch jako Boží přítomnost
Žalm 139,7 se ptá: „Kam odejdu před tvým Duchem, kam uprchnu před tvou tváří?“ „Tvůj Duch“ a Boží přítomnost zde stojí v poetickém paralelismu. Boží Duch lze proto chápat jako skutečnou Boží přítomnost a působení.
Otec přebývající v Ježíši
Ježíš říká: „Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.“ — Jan 14,10.
Ježíš tedy nepopisuje své skutky jako činnost člověka nezávislého na Bohu. Zdroj skutků je „Otec ve mně“. Jestliže Bůh je Duch, lze Boží přebývání v Ježíši chápat ve spojení s přítomností Božího Ducha.
Duch bez míry
O Ježíši Jan říká: „Ten, koho poslal Bůh, mluví Boží slova, neboť Bůh dává Ducha bez míry.“ — Jan 3,34.
U Ježíše Jan zdůrazňuje, že Duch na něm zůstává a je dáván bez míry. To jej odlišuje od jednoduchého obrazu proroka, skrze kterého Bůh pouze příležitostně promlouvá.
Duch Otce a Duch svatý
Matouš zaznamenává: „Nejste to vy, kdo mluvíte, nýbrž Duch vašeho Otce, který mluví ve vás.“ — Mt 10,20. Marek v obdobném kontextu říká: „…nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý.“ — Mk 13,11. Lukáš říká: „Duch svatý vás v té hodině naučí, co máte říci.“ — Lk 12,12.
Tyto paralely vytvářejí velmi těsné spojení mezi označeními „Duch Otce“ a „Duch svatý“.
Duch Boží, Duch Kristův a Kristus ve vás
V Římanům 8,9–11 Pavel během několika vět mluví o „Duchu Božím“, „Duchu Kristově“, o „Kristu ve vás“ a o Duchu toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých.
Pavel mezi těmito výrazy přechází velmi plynule. Nemusí to znamenat, že každý výraz má naprosto totožný význam, ale ukazuje to mimořádně těsné spojení jejich působení.
Jeden Duch
Pavel zdůrazňuje: „Je jedno tělo a jeden Duch.“ — Ef 4,4. A dále: „Všichni jsme byli jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo…“ — 1 Kor 12,13.
Jeden Duch tedy může přebývat v mnoha lidech. Jeho přítomnost se může sdílet, aniž by bylo nutné předpokládat množství různých božských duchů.
Člověk a jeho duch — Bůh a jeho Duch
Pavel nabízí analogii: „Kdo z lidí zná věci člověka kromě ducha člověka, který je v něm? Tak ani Boží věci nepoznal nikdo kromě Ducha Božího.“ — 1 Kor 2,11.
Struktura je člověk → jeho duch a analogicky Bůh → jeho Duch. To podporuje otázku, zda „Duch Boží“ nemá být především chápán jako Duch samotného Boha.
Tělo jako chrám
Pavel píše: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ — 1 Kor 3,16. A také: „Vaše tělo je chrámem Ducha svatého ve vás.“ — 1 Kor 6,19.
Struktura je tedy: chrám = tělo či společenství; ten, kdo chrám naplňuje = Boží Duch. Tělo není samotným Bohem, nýbrž chrámem, v němž Duch přebývá.
„Já jej pozvednu“
Nyní se můžeme vrátit k původní větě: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej pozvednu.“
Pokud Ježíšovo tělo bylo chrámem a v tomto chrámu přebýval Boží Duch v jedinečné plnosti, dostává Ježíšovo „já“ mimořádnou hloubku. Chrám bude zničen, ale život, který jej naplňoval, zničen nebude.
Skutky mohou říci „Bůh jej vzkřísil“, Pavel může mluvit o Duchu, který jej vzkřísil, a Ježíš může říci „Já jej pozvednu“. V našem pracovním modelu nemusí jít o tři různé zdroje života, ale o působení jediného Boha, který je Duch.
Ježíš tedy nebyl pouze prorokem ale sám jediný Bůh - Svatý duch přišlý v lidské tělo
Běžný prorok by mohl oznámit, že Bůh někoho vzkřísí. Ježíš však o vlastním těle říká: „Já jej pozvednu.“ A v Jan 10,18 dodává: „Mám moc jej položit a mám moc jej zase přijmout.“
Ježíše proto nelze snadno redukovat pouze na proroka předávajícího Boží informace. Jeho vztah k Bohu a Božímu Duchu je v novozákonních textech popsán mnohem hlubším způsobem.
Závěr
Z Písma lze poměrně pevně říci: Bůh je Duch; Bůh je svatý; Písmo mluví o jeho Svatém duchu; Bůh svého Ducha vysílá a vylévá; Duch může přebývat v lidech; v Ježíši přebývá Bůh a Duch je mu dáván bez míry; Ježíšovo tělo je nazváno chrámem; a vzkříšení je připisováno Bohu a jeho Duchu. Přesto Ježíš říká: „Já jej pozvednu.“
Odtud vzniká naše pracovní hypotéza: jediný Bůh není tělo, nýbrž věčný Duch — Vševědomí. Svatost označuje jeho dokonale čistý stav. Tento jediný Duch může vycházet ze svého zdroje, naplňovat stvoření a přebývat v člověku, aniž by přestal být jeden. V Ježíši přebýval v jedinečné plnosti. Ježíšovo tělo bylo chrámem; Boží Duch byl životem, který jej naplňoval.