poslal Olda
Kázání nového synodního seniora ČCE Mgr. Joela Rumla při instalaci
Am 4,12c-13: Připrav se, Izraeli, na setkání se svým Bohem! 13
Neboť, hle, on je tvůrce hor a stvořitel větru, oznamuje člověku, co má
na mysli, působí úsvit i soumrak, šlape po posvátným návrších země.
Jeho jméno je Hospodin, Bůh zástupů.
Milí hosté z ekumény mezinárodní i domácí, milí hosté a zástupci veřejného
života – těší mě vaše přítomnost při k této slavnostní bohoslužbě
a vážím si toho, že jste někteří přijeli z velké dálky; věřím, že
naleznete v tomto společenství církve dobré podněty a obohacení – ale
omlouvám se, že toto kázání vás možná příliš neosloví. Milí přátelé,
kteří nejste členy Českobratrské církve evangelické, i vás tady na tomto
místě a v tuto chvíli vidím moc rád, ale omlouvám se podobně – nevím,
jestli v kázání naleznete něco pro sebe. Věřím však, že vám všem následující
minuty nepřinesou žádné utrpení.
Toto kázání je příležitostné, osobní a evangelické, a proto je určeno
předně vám, milé sestry a bratři z církve českobratrské evangelické; vám
jím chci předat něco podnětů vzniklých z mého hledání v posledních několika
měsících; vzniklých z pokusu zarámovat toto vše do hlubších souvislostí,
aby šlo o něco víc než jen o předání řetězu.
Následkem volby v květnu tohoto roku byla setkání s několika novináři.
Ptali se na leccos. Párkrát se opakovala otázka: ‚Kampak povedete církev?‘
Pozadí takové otázky rozumím. Je z našeho světa, jenž chce být veden.
Proto jsem tenkrát nějak odpověděl (už netuším jak), ale vnitřně jsem cítil,
že mi taková otázka moc nesedí. Proto byl uplynulý půlrok dobrý, abych
hledal proč.
Celou dobu se mi vkrádá tato výzva: Lide Páně shromážděný v ČCE,
ty nepotřebuješ být veden předákem, nedokonalým člověkem, který je na
tom stejně jako ty. Ty to nemáš zapotřebí proto, že jsi byl různými
cestami (svědectvím věků, generací lidí, životem společnosti, v níž
žiješ, mocí Božího vedení aj.) doveden až k vrcholu možností lidské
bytosti – ke svobodě víry, k plnosti lidství, jak jsi je potkal ve
zjevení Božím v Kristu Ježíši. Každý, kdo by tě chtěl vést jako
neposedné a neposlušné žáčky, tě jen bude srážet z míst, na něž tě
dovedla poslušnost následování Ježíše Krista. Proto tady nestojím před
tebou jako tvůj vůdce. Ty ho nepotřebuješ. Ty ho nesmíš potřebovat, ty
po něm nesmíš ani zavzdychat.
Hodně se mi líbí biblická pasáž, kde Samuel rozmlouval svému lidu chuť
mít krále. Tolik se chtěli podobat okolí, chtěli mít lídra, předsedu,
krále, chtěli také mít pořádný dvůr a aparát. Samuel jim říkal, ať
to nechtějí, že mají Hospodina a v něm že mají všechno. Že opírat se o
vůdce není taková sláva, jak to vypadá; navíc je to drahé, je to nebezpečné,
vždyť slepí lidé těžko mohou mezi sebou najít toho jednookého. Bůh se
pak do toho marného přemlouvání Samuelova vložil a kupodivu Samuela
podrazil a řekl mu, ať toho přemlouvání nechá, stejně neposlechnou. A tak
dostali krále, a byli jako ostatní. Klady to mělo, zvlášť když předák
byl dobrý, ale takových nebylo moc. Zlé bylo, když vůdce brzdil člověka v
jeho aktivitě a nasazení. To je častější. Tam, kam měl a mohl jít
jednotlivec sám, kde byl pohotovější, rychlejší, tak tam se ohlížel, nepůjde-li
jeho nadřízený s ním, nebo nepůjde-li místo něho, či alespoň blízko něho.
Člověk se naučil schovávat se za vrchnost. Ta ovšem nebývá jiná než
taková, jaký je lid, ze kterého vzešel. Tato úměra platí všude. Nelze čekat,
že z hlíny vyroste rytíř železný a z bláta bohatýr zlatý.
Zmíněná dávná biblická zkušenost mě vede k tomu, abych zopakoval, že
ty, lide evangelický, nepotřebuješ být veden člověkem. Tobě už se
dostalo všeho, abys byl z takové nouzovky vyveden k vyššímu standardu životního
způsobu, ty jsi vyveden na široké a krásné pole svobody Božího tvora.
Na tomto poli setrvej a braň se, kdyby tě chtěl někdo vrhnout jinam. Braň
se hloubáním a meditací, braň se směřováním do hloubek biblického svědectví,
protože těžko najdeš kdes co lepšího.
A zapamatuj si jedno – na poli svobody se budeš ozdobovat pokaždé,
kdykoli budeš umět počítat s tím, že se na tomto poli setkáváš s Bohem.
V tom tě žádný šéf, lidský tvor, nezastoupí a ani to po něm nežádej,
ani mu takovou pravomoc nedávej. Ty, každý sám za sebe, stejně jako každá
sama za sebe, smíš přikládat přímku načrtnutou svým vedením života k
lineálu Boží čistoty, milosti a spravedlnosti. Toho se neboj, to je výsada,
to je právo – korigovat své křivé přímky Bohem a ne lidmi, nestydět se
za nepovedené pokusy, pěkně se k nim přiznávat a získávat novou odvahu k
novým pokusům. Naše přímka bude uhnutá, nedotažená a nedokonalá, to
nechť nevadí. Ale zkoušet to znovu a nanovo, to je motivace. Kristus k tomu
vybízel, protože věděl, že snaživý, vnímavý a učenlivý svědek s Boží
účastí dokáže, aby přímka jeho dalšího dne byla méně uhnutá než
dne předešlého.
Nevím, jak se sedí na křesle synodního seniora, doufám, že je jen tolik
vysoké, aby z něho mohl být lepší odstup a rozhled, aby se z něho dobře
spolupracovalo, bránilo rozepřím, a hlavně, aby o něm platilo to stejné a
to samé, co pro nás všechny. Připomínám krátké slůvko proroka Amose
a vyslovuji je jako jednu z podmínek pro své žití v této pro mě zatím
dost neznámé funkci. A hlavně to zdůrazňuji proto, že v tom vidím
jedinou možnou cestu, jak vrátit věrohodnost svědectví křesťanů pro nekřesťanskou
společnost. K získání věrohodnosti před lidmi příliš nevede skrývání
se za vrchnost.
Přitom ovšem počítejme s tím, že setkávání s Bohem vůbec není
snazší než setkání s nějakým lidským šéfem. Setkávání s Bohem
je vážná a odpovědná věc, vždyť je to setkání ne se slabým člověkem,
nýbrž tím, kdo mj. tvůrce hor, udržovatel života, světa i systémů, ten,
komu není zatěžko skrýt se za střídání světla a tmy, jež mají mnozí
za naprostou samozřejmost; ten, jehož jméno je Bůh silný a všemohoucí, Bůh
silný nejvyšší, Bůh silný a věčný, ten, který je můj Pán a můj Bůh,
náš Pán a náš Bůh.
Nemluvil bych tak, kdybych nevěřil, že nakažlivá a nedostižná
svoboda Ježíše Krista byla založena také na tomto důrazu. Kristus dokázal
zůstat svobodný díky přebývání v silovém poli Božího vlivu, a také
proto dokázal osvobozovat. Přijal požehnání úzkého společenství s
Bohem, aby se stal požehnáním druhým. Proměna ducha této společnosti
nevede jinudy, už proto se nemáme bát setkávání s Bohem více než s lidmi
a na setkávání s Bohem se máme připravovat i těšit víc než na setkávání
s lidmi. Kéž je nám, všem hříšným a chybujícím, v tom Hospodin, jehož
jméno je Bůh zástupů, milostiv.
Amen
