O postoji srdce
Genesis 22, 2 : I řekl: Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého,
kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v obět zápalnou
na jedné hoře, o níž povím tobě.
Genesis 22, 10-12 : I vztáhl Abraham ruku svou, a vzal meč, aby zabil
syna svého. Tedy zavolal na něho anděl Hospodinův s nebe a řekl: Abrahame,
Abrahame! Kterýžto odpověděl: Aj, já. I řekl jemu: Nevztahuj ruky své na
dítě, aniž mu co čiň; neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když
jsi neodpustil synu svému, jedinému svému pro mne.
Soudců 11, 30-31 (Učinil pak Jefte slib Hospodinu, a řekl: Jestliže
jistotně dáš mi Ammonitské v ruku mou: I stane se, že což by koli vyšlo
ze dveří domu mého mně vstříc, když se vrátím v pokoji od Ammonitských,
bude Hospodinovo, abych to obětoval v obět zápalnou.)
Soudců 11,34-35 Když se pak navracoval Jefte do Masfa k domu svému, aj,
dcera jeho vyšla jemu vstříc s bubny a s houfem plésajících; kterouž měl
toliko jedinou, aniž měl kterého syna aneb jiné dcery. Stalo se pak, že když
uzřel ji, roztrhl roucha svá a řekl: Ach, dcero má, velices mne ponížila;
nebo jsi z těch, jenž mne kormoutí, poněvadž jsem tak řekl Hospodinu, aniž
budu moci odvolati toho.
Dvě biblická místa, která si jsou v mnohém podobná, dva skuteční Boží
služebníci, přinášející Hospodinu jako oběť své vlastní dítě, jen
zakončení obou příběhů se liší.
Pokud se do Jefteova příběhu začteme, na jeho konci podvědomě očekáváme
stejný Boží zásah jako v případě Izákově, ten však k našemu zklamání
nepřichází…proč?
Podívejme se na oba příběhy pozorněji: Abraham je Hospodinem vyzván,
aby Mu obětoval svého milovaného syna, který je zároveň předmětem i
prostředkem Božích zaslíbení, jichž se Abrahamovi dostalo:
Židům 11, 17-19 Vírou obětoval Abraham Izáka, když byl zkoušen;
ten, který přijal zaslíbení, obětoval svého jediného syna, o němž bylo
řečeno: "Tvé símě bude povoláno v Izákovi." Počítal totiž s
tím, že Bůh je schopen i křísit z mrtvých; a odtud ho také (obrazně řečeno)
přijal.
Ano, Abraham věřil Bohu a odevzdal se Mu s naprostou důvěrou. Přichází
obětovat svého syna, protože ví, že Bůh ve kterého věří, je mocný,
ale i pravdomluvný a dobrý, ví že Bůh po něm žádá jeho celého, vše co
mu patří, ale zná Boží povahu i moc a vší silou věří, že Bůh
nedopustí Izákovu smrt a naplní svá zaslíbení – a to se skutečně
stane.
Na druhé straně Jefte, je to také člověk pohybující se v Boží blízkosti,
člověk vyvolený Bohem, který požívá Jeho mnohá požehnání, prožívá
Boží moc i Jeho dobrotu.
Ale teď přichází ten nejzávažnější rozdíl mezi oběma příběhy:
Bůh totiž nikdy Jefteho nevyzval, aby mu přinášel lidskou oběť, naopak
Bůh dával mnohokrát najevo, že lidská oběť je mu ohavností. Tady se
projevuje Jefteova nevíra a tragická neznalost Boží povahy. Přestože Bůh
mnohokrát zaslíbil Izraeli zemi Emorejců, a Jefte na vlastní kůži zakusil
naplňování těchto zaslíbení, přesto Jefte cítí potřebu si vítězství
v bitvě nějak pojistit a snaží se s Bohem obchodovat. Slibuje tedy Bohu, že
mu obětuje prvního člověka, který mu vyjde naproti. Při tomto lehkovážném
činu mu ani nepřijde na mysl, že by tou obětí mohlo být jeho jediné dítě.
Jak snadno se slibuje taková věc, když si myslíme, že se nás to nijak
nedotkn, ale již nepřemýšlíme, že způsobíme bolest někomu, kdo naším
slibem nemá nic společného.
A jak je to s námi, s naší vírou a znalostí Boží povahy, podobáme se
Abrahamovi nebo Jeftemu, věříme Bohu a Jeho zaslíbením nebo si myslíme, že
si ho musíme podplácet nabízet mu různé protislužby.
Věříme Bohu a chceme naplňovat Jeho vůli jako Abraham nebo s ním „kšeftujeme“
(„něco za něco“) jako Jefte?
Dvě věci, které mohou na první pohled vypadat podobně, stejně jako dva
zmíněné příběhy, rozdíl není vnějškový, nemusí být z venku vůbec
viditelný, rozdíl je v postoji srdce, v tom, jestli říkám: „Věřím ti,
Pane, odevzdávám ti vše a chci naplňovat tvou vůli.“
nebo: „Pane, když pro mě uděláš to a to a to, tak já pro tebe to a to
a to.“
Věřme tedy Pánu a nedávejme sliby, které od nás nežádá, vždyť kdo
z nás ví, zda jejich splnění nebude pro nás stejně bolestné a přitom
zbytečné jako v Jefteho případě.
Věřme tedy Bohu a učme se znát Jeho povahu!
|
