Život církví: Vztah českých baptistů a státu. 1.část
Vloženo Neděle, 07. březen 2004 @ 14:14:33 CET Vložil: Bolek |
poslal 53
Vztah českých baptistů a státu. 1.část
I. OBDOBÍ DO ROKU 1918.
Baptisté, jako součást hlavního proudu protestantismu, kladou kromě jiného zásadní důraz i na tyto dva principy:
- Shromáždění věřících v místním sboru je církví v plném slova smyslu. Člen místní církve (sboru) je zároveň členem obecné církve Kristovy. Sbory jsou samostatné a nepodléhají pravomoci žádných nadřízených orgánů. Sbory se sdružují v dobrovolné svazy či jednoty, které však nejsou považovány za církve (kongregační zřízení).
- Zásada odluky církve od státu. Církev Kristova nemá právo žádat od státu žádné výsady ani podporu a naopak stát nemá právo jakkoliv zasahovat do církevních záležitostí, podle zásady „svobodná církev ve svobodném státě“.
Tyto dva principy, na nichž baptisté trvají od svého počátku, a které jsou zakotveny ve všech věroučných dokumentech baptistických církví, byly v minulosti těžko vtěsnávány do mezí vymezených právním řádem Rakousko-Uherského mocnářství i pozdější Československé republiky.
V poslední čtvrtině 19.století, kdy baptisté zahajují svou činnost v českých zemích a na Slovensku, existuje (po tzv. rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867) rozdílný právní řád v Uhersku a v Předlitavsku, jehož součástí byly české země.
První baptistický sbor v Uhersku vznikl v roce 1865 v Budapešti. Ten se stal ústředním sborem pro všechny baptisty v Uhersku, resp. ostatní sbory a misijní stanice byly jeho součástí a tvořily „baptistickou církev“ v Uhersku, na níž se vztahoval zák.článek XLIII z roku 1895. Tímto byli baptisté v Uhersku „zákonem uznanou konfesí pod ochranou a vrchním dozorem státu“. Stát sice sbory nepodporoval, ale byl dán právní rámec pro jejich činnost.
V českých zemích byla situace jiná. Po letech tolerance byly protestantským patentem z roku 1861 alespoň formálně zrovnoprávněny s římsko-katolickou církví evangelické církve reformovaná (helvetského vyznání) a luterská (augsburského vyznání). Jiné církve, zejména v té době vznikající tzv. „církve svobodné“, nebyly státem uznanými a baptisté odmítali státní uznání zásadně. Když se před kazatelem Jindřichem Novotným jakýsi představitel státem uznané církve vyjádřil o baptistech s despektem, že jsou rakouským státem neuznanými, dostalo se mu odpovědi, že je Jindřich Novotný na to hrdý a státem uznaní by se měli stydět. Baptisté tvořili volná sdružení, ovšem ve chvíli, kdy si pořídili vlastní modlitebnu, vyvstal problém s jejím vlastnictvím. Aby se vyhnuli spojení se státem a aby si právně zajistili sborový majetek, řešili věc zakládáním spolků při svých sborech podle zákona č.134 z roku 1867 o právu spolčovacím. Problematické bylo, že zákon sám stanovil, že se nevztahuje „ke společenstvům náboženským“ a spolky podléhaly dozoru státních orgánů.
Při typickém spojení „trůnu a oltáře“ v Rakousku, byla římsko-katolická církev stále vládnoucí, protestanti byli druhořadí a členové církví státem neuznaných byli vystaveni mnohým represím a diskriminaci. V roce 1879 zasáhla Evangelická aliance ve věci náboženské svobody pro státem neuznané církve u samotného císaře Františka Josefa I. Baptistická shromáždění však dále podléhala četnickému dozoru, byla rozpouštěna, zavírána, bratři byli pokutováni za to, že neuposlechli nařízení o zákazu shromažďování. Při výstupu ze státem uznané církve, museli členové „svobodných církví“ ještě 5 let platit příspěvky do církve, z níž vystoupili. Děti se směly zúčastňovat shromáždění je tehdy, pokud se narodily rodičům už za jejich členství v církvi. Pozvánky do shromáždění musely obsahovat poznámku: „Všichni jsou vítáni, dítky do 14 let vyjímaje“. Pokud se děti nezúčastňovaly vyučování náboženství státem uznanými církvemi, měly problémy ve škole. Docházelo k paradoxním situacím, že dítě mající samé jedničky na obecné škole, nemohlo postoupit do vyšší třídy, protože mu nebyla uznána známka z náboženství – jediným řešením, ovšem drahým, byla v takovém případě soukromá škola. Došlo dokonce i k tomu, že dítě, které rodiče nedali pokřtít jako nemluvně, mělo být později násilím pokřtěno v římsko-katolické církvi za četnické asistence. Kazatel Magnus Knappe byl v Broumově uvězněn a Jindřich Novotný v Praze byl za kazatelskou činnost několikrát zatčen, každé pondělí se musel hlásit na policejním ředitelství a třikrát stál před vrchním zemským trestním soudem. V době pronásledování se Jindřich Novotný obrátil o pomoc k poslanci Masarykovi, který se ho účinně zastal.
Od počátku své existence hledaly baptistické sbory platformu ke vzájemné spolupráci. Do roku 1901 existovalo „Rakousko-uherské sjednocení“, zastřešující sbory německé, maďarské, slovenské, české a některé rumunské. Dne 22.7.1899 bylo na konferenci českých a slovenských sborů ve Vavrišově založeno „Československé sjednocení“ jako základna ke společenství českých a slovenských baptistů.
Na konferenci českých a slovenských sborů v roce 1908 v Békescsabě byl název sjednocení změněn na „Bratrská jednota“, byla zvolena „Bratrská rada“ a oblast působnosti byla rozdělena do tří okrsků:
- Mikulášký (sbory Vavrišovo, Liptovský Sv. Mikuláš, Tisovec)
- Brněnský ( sbory Brno, Chvojnica, Stará Turá)
- Dolnozemský (Békescsaba se stanicemi).
II. OBDOBÍ OD ROKU 1918 DO ROKU 1948.
Vzhledem k diskriminaci, kterou v Rakousku-Uhersku prožívali, přivítali baptisté vznik samostatné Republiky československé v říjnu 1918 s radostí, zejména když v čele nového státu stanul člověk, který se jich v minulosti nezištně zastal.
Ve dnech 23. – 26.2.1919 se konala ve Vavrišově konference sborů, která reagovala na novou státoprávní situaci. Kromě sborů na území nového státu, bylo snahou zachovat členství sborů za hranicemi, které dosud k Jednotě patřily (Békescsaba a Bački Petrovec) a spolupráce s německými sbory (Broumov, Kežmarok, Bratislava)
Kazatel Novotný navrhl změnu názvu na „Bratrská jednota Chelčického“, což bylo přijato a kazatel Vaculík žádal, aby konference zaslala ministerstvu školství rezoluci, požadující odluku církve od státu a svobodné školství. Konference uložila bratrům Novotnému, Vaculíkovi a Kolátorovi, aby rezoluci vypracovali a předali ji v Praze ministerstvu. Ani jedna z těchto záležitostí však nebyla v budoucnosti neproblematická. Již následující konference v Klenovci konstatuje, že „název Bratrská jednota Chelčického ujal se v Čechách a na Moravě, kdežto na Slovensku zůstal název Bratrská jednota českoslov. baptistů. Pokud se nenajde něco lepšího, podrží se oba názvy, jak se ujaly. Ve společných záležitostech platí firma – Bratrská jednota Chelčického, čs. větev svět. svazu baptistů.“ Ovšem ani toto řešení nebylo bezezbytku akceptováno, takže konference v roce 1926 konstatuje trvající zmatky v užívaných názvech. Sbory dále používají názvy Bratrská jednota Chelčického, Bratrská jednota Chelčického (čs. baptisté), Bratrská jednota čsl. baptistů, Sbor moravských bratří baptistů, Křesťanský sbor baptistů, Baptistská obec a německé Baptistengemeinde.
Ještě komplikovanější byla situace ve věci právního postavení Jednoty a sborů. Nově vzniklá republika přejala právní řád zaniklé monarchie, takže na Slovensku platily předchozí zákony uherské a v Čechách a na Moravě rakouské. Tedy baptistické sbory na Slovensku a Podkarpatské Rusi byly „státem uznané“, kdežto sbory v Čechách a na Moravě nikoliv. Každá konference od roku 1920 se zabývala řešením tohoto problému, ale nikdy nedošlo ke shodě a k jeho vyřešení. Slovenští baptisté vysvětlují: „Považují uznání za formu korporačního práva, jež zajišťuje bapt. právo právní jednoty, nezávislé na státu a státem nedotované. V případě, že by se uznání vykládalo jako uznání např. církve lutherské, baptisté slovenští zrevidují svůj poměr dle přísně baptistické zásady rozluky církve od státu“. Některé české sbory byly pro uznání dle zákona č. 68 z roku 1874 – což znamenalo, že stát zajistí rovnoprávné postavení s jinými církvemi, umožní vedení matrik, poskytne subvence, osvobodí sbory od některých daní a poplatků, ale na druhé straně si stát vyhrazuje dohled nad církvemi, potvrzuje vznik nových sborů, potvrzuje duchovní a stanovuje další požadavky (např. i vzdělání duchovních). Tyto sbory odmítaly řešení formou spolků, neboť jak již bylo zmíněno, zákon o právu spolčovacím přímo stanovil, že se nevztahuje na náboženské subjekty. Více však bylo sborů, které zásadně odmítaly jakékoliv státní uznání.
Na základě všeobecného souhlasu však baptisté žádají stát o „korporační právo“, které existovalo v oblasti anglo-americké, avšak právní řád ČSR je neznal. Požadují vydání zvláštního zákona, který by jejich situaci řešil, ale tato cesta je neschůdná. I státní orgány mají snahu situaci řešit, v roce 1921 pozvaly předsedu Josefa Novotného a sekretáře Dr. Jindřicha Procházku k jednání o právním postavení sborů a Jednoty. Opět byly nalezeny jen dvě možnosti – spolky či státní uznání. Baptisté „za první poděkovali, druhé nepřijali, otázka zůstala nevyřízena“. V roce 1925 byl vypracován Řád Bratrské jednoty Chelčického, který měl být podkladem pro další jednání se státními orgány. Výkonný orgán Bratrské jednoty Chelčického byl nazván Výkonným výborem, sbory byly rozděleny do žup (české, moravské, slovenské), které měly vlastní výbory a konaly konference. Problematika právního postavení Bratrské jednoty Chelčického a jejích sborů se však ani poté nepohnula ke zdárnému konci, takže v roce 1929 na konferenci ve Vikýřovicích objasňuje Dr. Procházka situaci takto: „V Podkarpatské Rusi baptisté jsou státem uznanou církví. Slovensko rovněž tak, Morava až na jeden nebo dva sbory jsou církví státně uznanou. Některé sbory kryjí se za spolky. Dva sbory uznány jsou církevními obcemi Vysoké Mýto a Pardubice. Na Moravě Brno II a Rokytnice nemají státní uznání ani spolkové uznání… V Čechách na Vinohradech, Pankráci a Broumově naše sbory kryjí se za spolkem…. My si přejeme, aby církev a každý sbor měl právo veřejnosti a aby sbor jako sbor ne jako spolek mohl vlastniti majetek, aby sbor jako sbor měl možnost vystupovat jako právnická jednotka. Takto jsme církev, když něco potřebujeme jako církev a spolek, když něco potřebujeme jako spolek. To je dualismus, to není důsledné. Jak z toho ven? Tyto naše vnitřní poměry působí tolik zmatků, že je to hrozné. V ministerstvu vnitra přejí si vyřešení této otázky co nejdříve.“ Na otázku: „Jak z toho ven?“ měla najít odpověď komise složená z bratrů Procházky, Kolátora, Zdráhala, Dvořáka, Marko,Hovorky, Pirocha a Vaculíka. Ani jí se to však nepodařilo. Byla to vskutku kuriózní situace, kdy slovenské úřady psaly dopisy ve věcech státně uznané církve do Prahy Výkonnému výboru církve státem neuznané.
V letech hospodářské krize, která dolehla na pracovníky ve sborech s nesmírnou tíží, ustoupily otázky vztahu ke státu do pozadí, ovšem v roce 1936 bylo na konferenci ve Vysokém Mýtě zase „obšírně jednáno o našem poměru ke státu. Chceme zůstati věrni všem baptistickým zásadám a přitom míti veřejná práva, když konáme poctivě a loyalně všecky své občanské povinnosti… Chceme, aby poměr k zákonu a státu byl v celé naší republice jednotný (dosud není)… Chceme, abychom v občanských matrikách nebyli vedeni jako lidé bez vyznání… Chceme míti veřejné právo vyučovati děti na školách… Chceme, aby naše modlitebny a domy sborové byly řádně a právoplatně zapisovány na sbory a nikoliv na jednotlivce nebo zvláštní spolky… Chceme, aby naše budovy byly osvobozeny od daní, jako to mají církve státem uznané.“ V následujícím roce bylo za přispění ministerstva vnitra zrevidováno „Zřízení Bratrské jednoty baptistů v ČSR“ jako podklad pro úpravu vztahu baptistických sborů a státu, ale ke konečnému vyřešení této věci opět nedošlo. Ministerstvo financí pouze baptistickým sborům v roce 1938 přiznalo osvobození od daní.
Lze konstatovat, že po celou dobu tzv. „První republiky“ bylo mezi státem a baptistickými sbory hledáno optimální řešení jejich vzájemného vztahu. Na obou stranách byla dobrá vůle, avšak oboustranně přijatelné řešení nebylo nalezeno.
Otázka vztahu církve a státu hrála svou roli i při sjednocujících snahách evangelických církví, kterých bylo v té době několik. V roce 1925 bylo jednáno o Federaci evangelických protestantských církví, v roce 1928 o spojení Českobratrské církve evangelické, Jednoty bratrské, baptistů a metodistů, v roce 1932 jednání o blíže nespecifikovaném svazku s Jednotou českobratrskou, metodisty a Českobratrskou církví evangelickou. Baptisté si vždy znovu kladli otázku, jak bude možné v těchto svazcích zachovat baptistické zásady, na předním místě zásadu odluky církve od státu, nebude-li jim většina ostatních nakloněna.
V Protektorátu Čechy a Morava se situace změnila. Okupační správa zavedla tuhý režim pro spolky i pro církve. Gestapo vyžadovalo po předsedovi Jednoty kazateli Tolarovi hlášení všech sborových i výborových schůzí, hlášení o tom, kdo, kdy, kde stojí na kazatelnách, členové vikýřovického sboru byli vypovězeni ze svých domovů. Ve stísněné situaci se sešla v lednu 1940 konference ve Vysokém Mýtě za účasti kazatele Rockschiese z Berlína, který kromě jiného řekl: „Přišel jsem k vám za prvé jako křesťan, za druhé jako baptista a za třetí jako bratr. Přišel jsem vás povzbudit, přišel jsem, abych posilnil obecenství Ducha… po stránce duchovní jsme za jedno a po stránce organisační jsou bratři v Německu ochotni v případě potřeby se za vás postavit.“
Výsledkem konference byla změna názvu na Bratrská jednota baptistů v Čechách a na Moravě a rozhodnutí, aby sbory upravily své postavení jako spolky, neboť církve státem neuznané nesmějí vlastnit majetek. Po skončení druhé světové války se sešla již 24.-26.8. 1945 první poválečná konference českých a slovenských baptistických sborů v Rokytnici u Vsetína, ani zde a ani na dalších konferencích do roku 1948 však nebyla problematika vztahu ke státu vyřešena.
J.Bistranin
|
