Prožíváme dnes, o velikonocích, při svátku Vzkříšení Páně, největší a nejposvátnější tajemství naší křesťanské víry. A přitom dobře víme, že právě víra ve vzkříšení je pro mnohé kamenem úrazu – sama Bible to neskrývá a vypráví např. příběh o apoštolu Pavlovi, který se setkal s výsměchem, jakmile začal o vzkříšení mluvit v Athénách. I pro nás samotné, kteří se ke Kristu veřejně hlásíme, je často velmi obtížné počítat ve svém životě se vzkříšením.

Dobře víme, že mluví-li naše víra o vzkříšení, že se tím zdaleka nemyslí jen oživení mrtvého člověka, resuscitace, jako tomu bylo třeba u biblického Lazara. Takových oživení jsou dějiny i legendy plné. Ježíš se nevrací zpět do tohoto našeho života jako třeba biblický Lazar. Ježíšovo vzkříšení ukazuje ne zpět, ale kupředu, Pavel o Vzkříšeném říká, že už neumírá, smrt nad ním už nemá svou moc. Víme také, že vzkříšení není ani takové to, co se říkává na pohřbech o našich zemřelých: jeho památka v nás bude žít dál, nebo: jeho věc jde dál! I to by bylo málo. Nejen Ježíšův odkaz, ne jen jeho Evangelium, ne jen jeho památka jsou živy. On sám je živ, on sám s námi jedná a klade na nás nárok a činí nás citlivými pro Boží věc a volá nás do služby svému evangeliu. On sám, živý Ježíš, je ten, kdo dává našemu životu smysl, kdo nás vede k hlubinám i k výšinám života, kdo náš život rozšiřuje o zcela zásadní a novou dimenzi. Měli bychom si každé velikonoce připomenout, že Ježíšovo vzkříšení v žádném případě není téma pro naše spekulace, jak ono to bylo s jeho tělem, jak ono to bylo s ním, s Ježíšem. A chce-li nás někdo do podobné debaty vtáhnout, odmítněme to. Ježíšovo vzkříšení je přeci víc zprávou pro nás, nabídkou, pozváním, je to zpráva o našem životě, o naší existenci víc, než informace o tom, co se stalo při samotném Ježíši. A vůbec nejde jen o věci posmrtné! To se snažila říct Lazarova sestra, Marie, když řekla: Vím, že Lazar vstane, při vzkříšení, v poslední den. Ale Ježíš ve své odpovědi odmítne chápat vzkříšení jen jako něco, co přijde potom, po smrti. Říká Marii: Já jsem vzkříšení i život. Už nyní, teď, a až navěky. Věčný život nezačíná až jednu, až nás uloží do rakve, věčný život je už nyní, už tady, a už teď na něm můžeme mít účast. Věčný život je víc, je něco jiného, než co rozumíme posmrtným životem. Věčnost začíná už dnes a nezačíná, a také ovšem nekončí naší tělesnou smrtí. Když Ježíš říká: Já jsem živ – i vy živi budete, říká to ještě za svého života a ukazuje k tomu, že vzkříšení a věčnost se týkají toho, co se děje nejen potom, ale už nyní v tomto životě. S Kristem jste ve křtu zemřeli, s ním budete také žít říká Pavel. Jde o smysl a kvalitu života jako takového - přes hranice života, které jinak považujeme za klíčové, totiž přes hranice narození a smrti. Vzkříšení se týká nás, a my máme být také svědky tohoto vzkříšení. Před časem jsme si připomínali pro víru klíčové slovo svědectví. Dnes slyšíme, že máme být svědky vzkříšení, tak, jak nám to Kristus uložil – mluví o tom v dnešním textu apoštol Petr. Co to znamená být svědkem vzkříšení? Nejen my, ale jak dobře víme z Evangelií, ani ten Petr ani nikdo jiný nebyl očitým svědkem vzkříšení, to je skutečnost mimo evidenci našimi smysly. Nejde tedy o to dosvědčovat, že tehdy a tehdy se něco stalo. Být svědkem vzkříšení znamená dosvědčovat orientací celého svého života, že Kristus je živý. Že s ním ve svém životě počítáme, vztahujeme se k němu, že je pro nás opravdu živý, pro nás a v nás. Ne tedy, že jeho myšlenky jsou stále živé, či jeho odkaz v nás žije, nebo jeho učení je stále platné… Ježíš je pro nás živý jako osoba, s ním jdeme svým životem, jeho následujeme, jeho se ptáme, konzultujeme s ním své počiny a svá rozhodování. On sám vede náš život, inspiruje nás, otevírá nám oči pro bídu světa a našich bližních, on nás znepokojuje v naší lhostejnosti a pýše, to on, živý a jednající Kristus nás strhává ze života jen biologického, života o kterém Jakubova epištola řekne, že je životem jen jako vykrmování se na porážku, Kristus nás strhává do úžasného života vzkříšeného, věčného, kvalitativně jiného. Nyní je však potřebí říci ještě něco velmi důležitého, co pro mnohé je nepřijatelné, směšné, trapné a naivní, pro druhé je naopak nadějné a spásné. Nedávno jsme při bohoslužbách říkali, že Boží pohled na život je zcela jiný, než je náš většinový lidský pohled. Pojmy výhra – prohra, úspěch – neúspěch, pravda – lež, spravedlnost – nespravedlnost, jsou v Božích očích seřazeny velmi často jinak, než v očích našich. Prožít dobře a úspěšně svůj život – to může mít v lidském a Božím pohledu zcela jinou dimenzi. Naše lidské dějiny píší vždy vítězové. Proto se děti ve škole, a nejen ony, učí víc o všelijakých hrdlořezech lidských dějin než o těch, kdo ta hrdla ztratili a byli lidmi zapomenuti. Bůh však píše své vlastní dějiny. Bible tomu na mnoha místech říká obrazně: Bůh píše svou knihu života. Slyšeli jsme to v úvodu bohoslužeb z knihy Zjevení, kde se zejména tento výraz opakuje mnohokrát. Proti šelmě moci, která všechny fascinuje a všechny si chce podrobit tady a teď, stojí vzkříšený Beránek, který zve k životu nejen tady a teď, ale také potom a napořád. Lidské ano k životu bývá jiné, než ano Boží. To centrální tajemství naší víry, kterému říkáme vzkříšení, či zmrtvýchvstání, či věčný život, a pro jehož hloubku a opravdovou skutečnost se nám vlastně ani výrazových prostředků nedostává; to tajemství, které máme svým životem dosvědčovat znamená také, a myslím že zejména toto: Bůh říká své Ano nejen ke kříži svého Syna, Ježíše Krista, ale říká své Ano také k bezpočtu všech, kteří na křížích a v často v zapomenutí šli podobnou cestou věrnosti Boží pravdě, jako sám Ježíš. Lidské dějiny znají vítěze bitev a také mnozí církevní exponenti v dějinách vojevůdcům a jejich zbraním žehnali a přáli jim, aby s nimi byl sám Bůh. Ale já jsem přesvědčen, že Bůh nebyl s těmi císaři a vojevůdci, jakkoli to kněží všech vyznání hlásali, ale byl s těmi, kteří v těch jejich válkách byli oběťmi, kteří byli zabíjeni, znásilňováni, byli vyháněni ze svých domovů a jejich domy byly rabovány a páleny. Bůh nebyl často s těmi, kteří psali lidské dějiny, ale vždy byl a je s těmi, které si zapsal do svých dějin spásy, do své knihy života on sám. Vždyť přeci vyznáváme-li, že v Ježíši přišel Bůh, pak nemůžeme nevidět, že právě s těmito svými bratřími a sestrami, kteří si vyprali své roucho v krvi Beránkově, kteří trpěli pro pravdu, svobodu a spravedlnost, anebo jen pro krutost mocných; právě s těmito se Ježíš solidarizuje. Ježíš nevstal z mrtvých, abychom o tom spekulovali, co to znamená a vymýšleli o tom sofistikovaná dogmata. Vstal z mrtvých, abychom se odvážili žít v jiné perspektivě, než jakou dává naše smrtí ohraničené lidství. Nebýt této perspektivy Božího hodnocení života, které je diametrálně odlišné od našich dějin, žili bychom nezměnitelně a definitivně do konce dějin jen v koncentráku strachu ze smrti, z mocných, fascinováni jen prospěchářstvím, vypočítavostí, totálním podřízením se právě panujícím mocenským silám. Velikonoční víra ve vzkříšeného znamená přijmout za své hodnocení světa a života samotným Bohem a jeho knihy života a nebýt tolik uhranut hodnocením dějin, či veřejného mínění té, či oné chvíle. Je to přijetí Boží optiky života a světa. Je to odvaha jít napříč lidskému, obecnému hodnocení A to samozřejmě, jak jsme pověděli, pro zcela jasně definovatelnou skupinu našich bližních je nepřijatelné, směšné a pobuřující, pro ty druhé však, kteří tak často v úzkostech bolesti, utrpení, umírání svého, či svých nejbližších volají s Kristem jeho páteční Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil, pro ty všechny je velikonoční víra novou nadějí, novou satisfakcí, novým smyslem života a vůbec všeho. Otevírejme se vždy znovu té Boží optice vidění smyslu lidského života. A buďme jejími svědky ve svých vlastních životech. Buďme svědky vzkříšení. Amen