poslal dave O potřebě víry, potřebě Boha
Náboženská víra je člověku prospěšná. Nejen, že dává pocit ochrany, jistoty a smyslu života; nejen, že odlišuje každodenní od svátečního, pozemské od nebeského, časné od věčného. Dodává totiž vědomí, že člověka něco přesahuje, ba přesahuje absolutně, vyššího rozměru i člověku samému. Ostatně nejen jemu, nýbrž i všemu ostatnímu, čím je rovněž ochoten nechat se přesáhnout. Umění, láska k vědění, ochota k oběti či službě, to vše má vyšší hodnotu v kontextu víry; neboť to povznáší člověka nejen k sobě, nýbrž i směrem k Bohu.
V moderní Evropě je náboženství jaksi z módy, i když v různých končinách v různé míře. Já se teď ptám – proč vlastně jsme my Češi jeden z nejmíň náboženských národů v Evropě? Je za tím nějaké národní specifikum – pokud vůbec něco takového existuje? A pokud ano, proč se tolik liší poměry na Moravě od českých? Dotazů by mohlo být víc i odpovědí – například ta nejoblíbenější a nejalibističtější, že za všechno může bolševik.
Ono to však bude složitější.
O Češích přerůzných období se říkává, že jim jsou vyšší věci zpravidla lhostejné, popřípadě že se k nim rozhoupávají liknavě, zatímco ze všeho nejvíc si hledí svého žaludku. Ještě kolem roku 1400 se pohoršuje učený benediktin Jan z Holešova nad tím, jak je obecnému lidu křesťanská víra lhostejná a místo ní jak se daří pohanským pověrám. Ale zanedlouho přece přichází husitství s náboženským zanícením, někdy až ničivým, rozhodně však strhujícím s sebou nejširší vrstvy. Najednou jako by většina národa brala něco až příliš vážně. Česká reformace pak tvrdohlavě trvá na svém třeba proti celé Evropě; evropská reformace o sto let později vlastně přináší zadostiučinění, ne?
Je potom s podivem, jak poměrně brzy a hlavně důkladně se většina národa po Bílé hoře nechá připravit o vyvzdorovanou náboženskou výlučnost. Pravda, země byla zpustošena a obyvatelstvo decimováno následky bělohorské katastrofy a třicetiletou válkou; potlačování nekatolictví je takřka do posledka násilné a kruté; ale toleranční patent přichází jen po půldruhém století a k protestantským církvím se hlásí jen zlomek národa, předtím z devadesáti procent nekatolického.
Historik Josef Pekař k tomu připomíná, že masivní pokatoličtění po Bílé hoře přineslo jisté zpovrchnění víry. To by zčásti vysvětlilo, proč se národ s takovou vehemencí obrátil k programům jiným; napomáhal tomu i kontext evropského racionalismu, který pozice křesťanství rovněž zpochybňoval. Národní obrození postavilo na koturn ideál národa, vymezovaného příslušností k vlasti a k především jazyku. Vzhledem k tomu, že tu vlast obýval i kmen jazyka jiného, zakládalo komplikace; zároveň však to posilovalo emancipační motivy. Zajímavé je, že v tomto hnutí hráli důležitou roli vlastenečtí kněží.
A opět jako by většina národa brala něco až příliš vážně – vzpomeňme jen, s jakou vervou rekonstruoval i „dekonstruoval“ svou minulost, viz třeba rukopisná falza, jejich inspirační sílu a naopak odpor, s jakým vlastenecké Čechy reagovaly na Masarykovu svatokrádež. To jistě neubírá na ceně kladům, které to neslo s sebou – ochotu přinášet oběti, ochotu se snažit, ochotu budovat; to vše nabírá nový elán v samostatném státě. Ale nápadné je, jak poměrně rychle je národní idea opuštěna, když dostává na frak. Děje se to ve třech stupních: 1938, 1948, 1968.
Už v minulém století se však valná část národa ztotožnila s dalším programem – ideou sociální. Ona se vlastně s tou národní prolíná; chudoba nejenže se hodnotí stejně vysoko jako češství, dlouho se mezi ně i klade rovnítko. Revoluce 1848 byla jak národní, tak sociální. Nakolik se jazykové vlastenectví prolínalo se sociálním, ukazují i drobnosti: dělnický svátek nenazýváme jako ostatní prvním květnem, nýbrž – v duchu národního básníka – prvním májem; a symbolická barva socialismu není u nás červená, nýbrž poetičtěji rudá. Opět jako bychom něco přeháněli.
Poslední vzepětí přišlo v osmašedesátém, kdy dost značná část národa byla ochotna přijmout ideu demokratizace čili polidštění socialismu a zachránit ho tak pro svět. Když zástupy mladých i starých v srpnu přesvědčovaly ruské vojáky, že u nás žádná kontrarevoluce není a že jsou pro socialismus, mnozí z nich tomu snad věřili. Ostatně ta civilizovanější část Evropy je v tom zase podporovala – idea socialismu nebyla zdaleka tolik zprofanovaná jako dvacet let později; jenže to proti následnému marasmu takzvané normalizace pranic nepomohlo.
Tím, že se člověk nechal obrat o Boha, se nijak neosvobodil – nanejvýš od odpovědnosti; sebe tím leda umenšil. Když ho pak osud připravil i o světské ideály, zůstaly mu jen ty peníze až na prvním místě – a božstva mediálního, sportovního a politického nebe. Já vím, že víra v Boha, jak se jí dříve rozumělo, se lidem sotva vrátí – člověk se nerad vrací k tomu, od čeho se odvrátil. Zvlášť když se pod tímto pojmem obecně rozumí jen pouhé přesvědčení o boží existenci, což je něco docela jiného. Ale i když si netroufáme začít v něj znova věřit, zkusme se z něj – třeba zrovna v čase Velikonoc – alespoň radovat.
Jan Horálek st.
