V písemné pozůstalosti F. Urbánka je též koncept dopisu českému superintendentovi Just. En. Szalatnayovi, který mladého bohoslovce ordinoval. V konceptu (z 10.12. 1897) m.j. čteme: „Veledůstojný pane superintendente, … ráčil jste být vždycky ke mně laskav, což mi bylo zvláště podporou a potěšením v těch těžkých začátcích pražských, a já podnes na ty dny rád vzpomínám. Dostal jsem se do kolise s církevním učením. Již r. 1893 jsem nevěděl určitě, proč vlastně křtíme nemluvňátka - doufal jsem, že na Lhotě bude mi křest usnadněn, když je tu spíše než kde jinde křest víry, tj. víry rodičů. Ale již delší dobu mě každá křestní neděle stála velké úsilí. V srpnu 1897 na Vsetíně jsem otázku předložil konferenci, ale přešlo se přes ní. Nyní pak se už nemohu udržet - nemohu spát ani jíst, protože mám výčitky svědomí, že mám něco konat, proti čemu se vzpírám již tak dlouho. Moje důvody jsou:

1. Křest dítek nelze z Písma dokázat.
2. Křest není náhradou za obřízku.
3. Křest lze konat, kde je vyznání víry.
4. Křtem dítek rozšiřujeme názor, jako by v tom výkonu spočívala nějaká magická síla - úplně od smýšlení neodvislé odpuštění hříchů.
5. Podporujeme názor tento: všichni pokřtění mají se eo ipso za křes- ťany.
6. Tím se vzbuzuje mylné domnění, že „víru" lze dědit. A víra je přece něco, co stojí člověka krev srdce, je to zakoušení vlnobití Božího, je to srdečné uchvácení té jediné oběti Kristovy.
7. Tím sami překážíme konání kázně.