Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Ladislav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 4, článků celkem: 16170, komentáře < 7 dní: 241, komentářů celkem: 395769, adminů: 60, uživatelů: 5071  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 199 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108417638
přístupů od 17. 10. 2001

Hledání: Píseň o dívce a zemi
Vloženo Pondělí, 09. srpen 2004 @ 07:17:30 CEST Vložil: Bolek

Partnerství poslal enfy

Píseň o dívce a zemi Píseň písní je jedinou biblickou knihou, v níž převažuje ženský hlas - hlas toužící po svém »miláčkovi« (DÓD, což je slovo, které bývalo též božským přívlastkem, doloženým i pro hebrejského Boha) a líčící své zalíbení i své prožité. Tento hlas se snoubí s mužským hlasem, který opěvuje krásu »přítelkyně« (RAAJÁ) a odpovídá na její slova.

V těchto hlasech nás Píseň písní přivádí do krajiny starých Hebrejů, do krajiny, úrodnými oblastmi neoplývající a trpící dlouhými dobami sucha, která člověk přečkával díky zvláštní starostlivosti o vodu. Pro básníka a básnířku přesto jako by v zemi jejich života byla téměř jen úrodná půda, o poušti se Píseň zmiňuje nikoli nepříznivě (poušť připomínala pradávné časy nomádů a jako snový svět lákala ty, kdo chtěli uniknout z civilizace; 3,6): jen když přítelkyně z ní vystupuje, a to nikoli žíznivá a unavená, nýbrž štědře sálající vůni (3,6; sr. 8,5), zatímco neužitečné rostliny slouží jen ke kontrastu s krásou přítelkyně (lilie mezi trním 2,2). Jinak řečeno: zatímco se ve věcném pohledu přítelkyně z Písně jeví jako lilie uprostřed pouště, pro Píseň je zahradou uprostřed zahrady. Přítelkyně i miláček i oba spolu putují po krajině a přitom Píseň se zvláštním zalíbením připomíná bílé pohoří Libanón (s vrcholky ozdobenými sněhem, božským symbolem), vonící zemi cedrů. Odtud se vydávají na pouť, když miláček svou nevěstu, přišlou z pouště, zve: »Se mnou z Libanónu, nevěsto, / se mnou z Libanónu půjdeš! / Podíváš se z vrcholku Amánu, / z vrcholku Seníru a Chermónu, / ze lvích doupat, z leopardích hor!« (4,8). Libanón je romantickou zemí, v níž se kdysi připomínal mýtus o Adonisovi, o jeho roztrhání divokým kancem poblíž svatyně Afaka, kde pramení říčka každoročně se zbarvující do ruda a evokující připomínku Adonisovy krve. Krajina, po níž se Píseň rozhlíží, je v čase rozkvětu (3,11-13), je plná nejrůznějších rostlin, povětšinou pro Hebreje exotických a vzácných - cypřišů, cedrů, balzámovníků, granátových stromů, mandragory, datlových palem, fíkovníků, jabloní, ořechů, vinné révy, šafránu, puškvorce, aloe, myrhy, henny, nardu, lilií, skořice, pšenice, koření, ale i zvířat - hrdliček, laní, ovcí, koz, gazel, lvů, leopardů, (ovšem i škodlivých lišek), včel. Bohatá příroda vyjevuje vitální sílu země, kterou čerpají rostliny. K nim se přítelkyně a miláček navzájem připodobňují či se s nimi dokonce ztotožňují, a to někdy ve velmi pestrých nakupeních obrazů. A jednotlivé rostliny v sobě ukrývají rozmanité mytické asociace, jejichž výčet tu rozhodně podat nestačíme, alespoň tedy k ozřejmění: »Pod jabloní jsem tě probudila/, kde tě počala tvá matka/, kde měla porodní bolesti ta, která tě zrodila« (8,5b). Hebrejka, která probudila miláčka (rozuměj: k milování)? To by se spíše hodilo k jakési bohyni. Početí a porod pod stromem lásky (s plody, které patřily k mezopotámské bohyni lásky a boje Inanně) - to není žádný realistický obraz, ale spíše připomínka mytických zrození božstva (Tammúze, Adonise, Apollóna, Artemidy, ale i Ježíše podle Koránu), jehož roli nyní ovšem hraje miláček. - Tím se však hra lásky, kterou bychom pozorovali střízlivýma očima, stává takřka božskou hrou. Božskou hrou v rajské krajině. Přítelkyně je však někým víc než pouhou pozorovatelkou krajiny, hor, zahrad a vinic. Obraz krajiny prostupuje její obraz: To, co básník vidí, to, kudy přítelkyně prochází, to je tím, čím ona sama žije - a její milostný čas není časem vytrženosti ze souvislostí, nýbrž vnořením do prožitku životodárnosti, jímž sama sebou vstupuje do úrodné scenérie. Religionisté se mytickým tkanivem Písně nechali svést k teoriím o jejím původu v ritech a hovořili o ní jako o scénáři »svatého sňatku« (hieros gamos), kulticky zpřítomňujícího sexuální spojení dvou božstev, jež mělo sloužit k probouzení plodnosti přírody či plodnosti ženy. Vůči jejich úsudku však můžeme zůstat střízliví. Prastaré, nehebrejské náboženství v Písni prosakuje nepřímo, namísto jemu odpovídající praxe vyzdvihuje milování ze životního pragmatismu, jak si ukažme na úloze, jakou v Písni hraje vinice a víno. O vinici je přímo řeč šestkrát, navíc pak do zeměpisu Písně náleží hora Karmel, jejíž jméno v sobě chová výraz pro vinici (KEREM). Vinice s právě pučící révou jsou místem laskání v pučící lásce (7,13), nejsou tak jen pozadím, ale prostředím a podložím lásky. Ovšem vinice se také stává obrazem ohrožení lásky: vinice, kde lišky loupí hrozny (2,15). Ne že by smyslem Písně byla oslava země a její plodnosti (k níž se milostná lyrika vztahuje nepřímo), vždyť přítelkyně dá už předem přednost lásce a opojením z ní (DÓD) před vínem a opitím z něho (1,2). Avšak právě ve vinicích, kde pučí réva, dá přítelkyně svému miláčkovi svou lásku (7,13). A nejen to: přítelkyně sama je vinicí (8,12). Klíčem k tomu, co v Písni písní vinice znamená, jsou ovšem slova napjatá ironizující rozehraností: Synové mé matky se na mne rozohnili: / nařídili mi hlídat vinice, / svou vlastní vinici jsem však ne(u)hlídala. (1,6) Bratři učinili svou sestru strážkyní vinic - dějiště lásky, kde strážkyně neuhlídala svou vlastní vinici - tělo (k tělu jako vinici sr. 2,15; 8,11n a dále Iz 5,1; 27,2n; Jr 12,10). Citovaná slova jsou hrou dvojího významu vinice, v němž zaznívá prastaré ztotožňování ženy se zemí, s půdou a vzdálená připomínka posvátné soulože na úrodné půdě (Démétér a Jásón strávili podle Odyssey spolu noc na třikrát zoraném poli). S vinicí, jaká v Palestině byla v rovné krajině, je v obrazech Písně písní úzce spřízněna zahrada, rajská zahrada na svazích kopců, plná nejrozmanitějších rostlin, ale i hojně zavodněná (s porosty rákosu). Zahrada je však o poznání intimnějším místem: uzavřená zahrada (hebrejské slovo GAN vychází ze slovesa GANAHA »zakrýt, zavřít, chránit«) - uzavřená snad cudností anebo zatím uzavřená panenstvím (4,12), zahrada, která však nespí, nezůstává v klidu. Přítelkyně je rajskou zahradou, zavlažovanou z pramene, a probouzí svou touhou po miláčkovi zahradní vůni, když přivolává vánek (miláčka a jeho síly) ze severu i z jihu, a probouzí ji coby pramen balzámů, proudících jako bystřiny (4,16). Čím jiným by tato zahrádka mohla být, než vonícím tělem přítelkyně? Kam jinam by přítelkyně zvala svého miláčka slovy: ...ať přijde můj miláček do své zahrady a jí její výtečné ovoce«? (4,16). Hned nato se miláček vyznává z toho, jak se z této zahrady sytil vůní i pokrmy lásky, vyzývá přátele - posluchače, čtenáře -, aby také oni se napájeli a opájeli láskou (5,1), a přítelkyně o tom zpravuje: Můj miláček sestoupil do své zahrady, k balzámovým záhonům, aby v zahradách pásl a trhal lilie (6,2), aby se těšil z přítelkyně. Miláček pak přizvukuje: Sestoupil jsem do ořechové zahrady, abych spatřil palmové výhonky (6,11). Jeden a tentýž obraz se v Písni písní vrství do rozmanitých významových her, jako je tomu například se zmíněnou vinicí anebo s balzámem - jednou jako s parfémem, podruhé jako s plodem přítelčina milování. A v této rozehranosti Píseň písní radostně, až rozverně ubíhá, a její jásání sleduje rozpohybovanost viděné: vlasy, které jsou jako stáda koz, jako stáda černých koz hrnoucích se po svahu dolů (4,1; 6,5), nejsou sepnuty, nýbrž jsou rozvívány větrem, natřásají se při běhu nebo tanci. (A taková je i krajina: nikoli idylická tišina, nýbrž bující, ale i divoká, sr. citovaný verš 4,8) Ústa se otevírají rozesmátím, takže jsou vidět dvě řady bílých zubů jako stádo březích ovcí, které vystupují z brodiště a vrhají dvojčata (4,2; 6,6). A k nim tu je pastýř - miláček (1,7; 2,16; 6,3), přicházející z horských svahů, aby »pásl v liliích«. Romantická a idealizovaná vzpomínka na nomádský dávnověk dodává miláčkovi tvář pastevce. Přítelkyně ale není naivním, bezelstným a hravým dítětem. Podobá se pevnosti, ohrazena hradbami a vybavena věžemi, které hledí do dálky. Podobá se Tirse, podobá se Jeruzalému na horském vrcholení, je si své hrdosti a své okouzlující a děsící krásy, kterou příteli nabízí, předobře vědoma: Já jsem hradba, mé prsy jsou jako věže. (8,10). Městskou a venkovskou symboliku tu máme prostě vedle sebe: přítelkyně se spolu se svým miláčkem rozhlíží z výšky po městech i po venkovské zemi a v obojím vidíme její zrcadlení. Do výjevů z krajiny tedy vstupují obrazy měst - kde se však toto propojení venkovského a městského vzalo? Nejspíš je svědectvím o době, kdy Píseň jako celek vznikla (3. století před Kristem), o raně helénistickém zachvácení světa kolem Středozemního moře kulturním, jakož i náboženským mísením a pohybem. Mísení a pohyb vyvolaly také z hlubiny paměti lidství prastaré mytické obrazy. To, k čemu náboženství zápasící o svou čistotu a střežící ji nesvolilo - reminiscence na vytlačené pohanství -, otevřela v době náboženské vybledlosti právě poezie, pro jejíž travestie není božská hra lásky znesvěcením svatého. S mytickými reminiscencemi má Píseň společného daleko víc než s hebrejským náboženstvím, a tak jako kukaččí mládě spočívá mezi spisy Starého zákona. Touží totiž po původním, po tom, co se vymyká dobovým konvencím. Proto se také noří do bohatství země. Tato touha, nikoli konvence, ale ani prastará magie, tu vede k okouzlení. Symboliku Písně písní převedli ovšem rabínští vykladači mravně vyžehlení zásadovou přímostí anebo rigidností do alegoricky vysvětlených představ, tím však nechtěně do Písně zakleli otázku vášně a zalíbení v náboženství. Pro mnichy křesťanského či buddhistického světa je to ohrožení, jemuž se brání asketickou tvrdostí anebo pečlivě vykrojeným, plachým úsměvem. Do přísných helvítských tváří se nevtěsná. Copak ale Hospodin, Bůh Izraele nemá zalíbení v tom, co člověk dobrého koná, anebo se netěší z podivuhodností zemského života? A copak tedy není možné obojí pospolu - a bez nešistot: střídmost a zdrženlivost vedle citovosti, zalíbení a vášně? Vlastně... kdo očekává například v židovství a křesťanství jen jedno z tohoto dvojího, nevidí úplně. Zveřejněno v časopisu Dotek č. 2, roč. 2000, s. 28-29


"Píseň o dívce a zemi" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.13 sekundy