Grano Salis - Krize CASD

Krize CASD Dostal se mi do rukou článek Th Dr. Jiřího Moskaly: “Tradice, svátky,symboly“, kde řeší vztah mezi Bibli a tradici. Mimo jiné v článku uvádí, že: “V roce 1432 se zástupci husitského hnutí sešli v Chebu se zástupci katolické církve a dospěli k společnému závěru, že tím co je rozhodujícím v církvi není samotný Duch svatý, ale Písmo. A pokud nějaká tradice, pak jenom ta, která Písmu neodporuje… Jako adventisté to plně přijímáme. Slovo Boží vždycky musí stát nad církví, nad jakoukoliv teologickou výpovědí.“ /konec citátu/

Nechci snižovat důležitost Bible. Ale připomněl jsem si příběh ze Skutků apoštolů 8,26-40, kde je pravý opak. Je to Důch svatý, který vládne nad vším a řídí církev, dokud věroučné body a zásady, Ducha sv. neodsunuly stranou. Jako CASD honosíme se známosti Bible a organizováním, začíná nám chybět to, co jsme dali stranou. Jak jinak pochopit stesk kazatele Vítězslava Vursta, který v časopise Advent 4, v článku Zamyšleni nad… se ptá: “Co je příčinou, že CASD po roce 1989 neroste, i přes enormní evangelizační nasazení? Co je příčinou odchodu řady lidí, kteří byli v našem společenství pokřtěni? Proč odcházejí mladí lidé,kteří od dětství vyrůstali v našich sborech? Proč od nás odcházejí lidé do jiných církví?A jakým dílem jsme současným stylem života církve, způsobem práce a naším pojetím evangelizace schopni přispět k šíření evangelia? Na druhou stranu je třeba si klást otázky o příčinách růstu Církve bratrské nebo Křesťanského společenství. Je možné se něčemu přiučit? Neměli bychom něco změnit, aniž bychom zapřeli svou identitu? Našemu vnímání sama sebe se takové srovnávání brání. Naučili jsme se žít ve své izolaci,vidět sebe a jiné vlastním,mnohdy naprosto zkresleným pohledem, sebevědomě demonstrovat všechny své aktivity a neúspěch svalovat na vnější svět a sekularizaci.“ /konec citátu/ Krize CASD,neboli krize zásad je pro duchovní život Církve jako živého organismu jen dobrodiním. Dobrodiním jako signál ke konfrontaci s naším minulým způsobem života a tedy šance pro návrat (pokání), pro hledání Boha.Proto je třeba vyvodit ze svého dosavadního přístupu důsledky, nikoliv soud nad církvi.Odpovědni jsme všichni a k této odpovědnosti patři si uvědomit a činit pokání z postojů, díky nimž byly dobré věci zlehčeny.K tomu je třeba tyto postoje pojmenovat. Pokusím se je proto velmi stručně a nehotově naznačit.Citují br.Jiřího Beneše,který píše: “Zaměnili jsme následování Krista za napodobování což vede k záměně evangelia za hlásání zásad a k záměně duc*****sti za morální bezúhonnost. Ztotožnění evangelia a zásad jde ruku v ruce s propagací vlastní horlivosti, angažovanosti a kultem úspěchu. A položením zdánlivě zbožné otázky: “Co by na mém místě dělal Kristus?“ ( jakobych já věděl, co by asi On dělal), je člověk vystavován stále větším tlakům splňovat předem stanovený a vyžadovaný model chování. Vytrácí se soucit s křehkostí, plachost, milosrdenství a snášenlivost, aby na jeho místo nastoupily stresy a bezohledná formálnost nazývaná věrností. Církev nečinící pokání to mění na továrnu, připravující podle jednotného vzoru úspěšné, vzorové a pokud možno bezproblémové křesťánky, nikdy nevybočující z řady. Hrozí záměna hledání Boha za hledání rad jak a co mám dělat, zmocňovat se receptů, návodů pro usnadnění a pojištění si života. Následný pocit vševědoucí neomylnosti, jenž umožňuje vysvětlit jakoukoli otázku, samolibě vytahování se vlastní vzorovostí. Tato alibistická tendence způsobila,že lidem, kteří mají rozhled, již nestačí bezduše omílané pravdičky, křečovitě horlivá zásadovost, jakož i uniformní styl života. Jelikož je cílem křesťanského života život z Ducha svatého, nemůže být cílem ani předpokladem křesťanského života dodržování zásad jako programu křesťanského života. Etické jednání křesťana je důsledkem vztahu s Bohem. Ve vztahu s Pánem Bohem totiž nelze jednat podle modelu. Z Bible nelze vytěžit směrnice a principy etického rozhodování platné v každé chvíli a na každém místě.Mravně všeobecně závazný zákon podle Nového zákona neexistuje a kdyby existoval, nahradil by evangelium – stal by se cestou člověka k Bohu, tedy opakem evangelia, které oznamuje, že Bůh přišel k člověku. V Novém zákoně není takový mravní princip,který bychom měli doslovně naplnit. Můj život se neřídil podle litery ale je veden Duchem svatým podle Boží vůle. Dílo Ducha svatého se projevuje v dané chvíli a bylo by to zasahování do díla Ducha svatého, kdybychom křesťana chtěli uvést do ohraničeného prostorů a tam ho etický ztvárňovat. Svobodný člověk není povinen dokazovat, že zásady respektuje, neboť to je soukromá záležitost jeho vztahu s Bohem. Nikdo mu nemá právo dělat arbitra a hlídat ho. Nenutit dodržovat zásady znamená dovolit, nechat bratrovi čas,aby k přijetí zásad dorostl sám, pod působením Božího slova. Nenutit bratra znamená získat čas pro zamýšlení se nad sebou samým,abych posoudil, není-li postoj mého bratra vzdornou reakci na moje jednání či svírání jej, nechci-li mít svého bratra podle svého obrazu. A čekám-li po někom změnu chování, musím mu v tom sám jít příkladem a být ochoten měnit své představy nebo názory. Zásada není povinnost. Vynucená zásada učí člověka kalkulovat, být vypočítavý, prospěchářský. Vztah s Bohem to mění na obchod (já investují dodržování zásad, čímž se zalíbím jak Pánu Bohu, tak i spoludodržovatelům. Pán mi to oplatí a já se mohu vykázat zkušenosti. Zásady se vynucením stávají formální povinností. Mark Twain o těchto lidech říká: “Jsou to dobří lidé v tom nejhorším slova smyslu“. Pán Ježíš se zásadami nijak nenechává spoutat a Pavel z toho vyvozuje,že ani Kristovi následovnici by si neměli nechávat nic předepisovat, neboť o jednání křesťana má právo rozhodovat jen Kristus,nikoli zásada. Ježíš není strojem na plněni zásad. Nezpovídá se také nikomu ze svých postojů. Říkalo se o něm:“ žráč a pijan vina, přítel hříšníků a celníků“. Ježíš do dusné svíravé atmosféry dodržování zásad pouštěl vzduch, který byl dýchatelný. A lide to pochopili a radovali se. Ježíš nedovolil, aby život věřícího člověka byl určován mašinérií. Ale potrefené zbožné to tak rozčililo, že Ježíše odstranili, aby jim tam přiliž toho průvanu nepouštěl. Chybou také je,že své jednání obhajujeme zásadami. Zásady nikoho neuchrání před sejitím z Cesty.Není pohodlnější raději dodržovat zásady,než bolestně o každé své rozhodnutí na modlitbách zápasit s Bohem?Zásada by měla plnit funkci jakési směrovky, impulsu,směrnice, která odkazuje na Krista. On je cílem.nikoli zásada. On je cestou – nikoli zásada. Protestuji a právem proti schematickému opírání se o Bibli, proti podkládání svých názorů Bibli , proti šermování Biblí vůči těm, kteří mají být zařazeni do správného“šuplíku“. Protestuji také proti zbožšťování Bible a proti zbožné pohodlnosti, v niž nepokračujeme v tvůrčím procesu hledání a vyznávání nýbrž pouze přejímáme mechanismy. Proto Boží milost v Kristu Ježíši vede člověka k lásce k Bohu a k lásce k bližnímu. Je to zázračné působení Ducha svatého. Nejprve musí být věřící zmocněn Duchem svatým, pak přijdou také “ony“ chybějící přírůstky. Apoštol Pavel pečlivě zdůrazňuje závislost věřícího člověka na Duchu svatém. Říká:“…modléce se každého času v Duchu a „bez přestání se modlete… Ducha neuhašujte. Je to Duch svatý, kdo nám nejprve zjevuje Boží plány pro život a potom nás do nich uvádí. Čím hojněji je na Boží lid vylit Duch svatý, tím více se toto nadpřirozené svědectví rozrůstá a sílí. Ferda

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace