poslal Nepřihlášený O rodině, manželství a partnerském soužití se zase mluví. Mediálně „nejvděčnější“ jsou informace demografů o postupném vymírání Čechů a Češek vlivem katastrofálně nízké porodnosti – čísla pohybující se někde okolo 1,1 dítěte na jedno manželství jsou alarmující. Téma rodiny do veřejného prostoru pravidelně vnáší především jedna z parlamentních stran a po dlouhá léta tuto problematiku považuje za téměř prioritní. O manželství a partnerství se také – asi nejvášnivěji – diskutuje v souvislosti s návrhem zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví
Církve, zejména ty nekatolické, zdá se, mlčky vyčkávají. Některé možná nevědí, co do tohoto rozhovoru vlastně přinést. Jiné snad zvažují, zda vůbec mají něco říkat, zda by nebylo lépe nevměšovat se do této oblasti a nechat mluvit sociology a psychology.
Mezi těmi, kdo se v otázkách rodiny a manželství angažují, panuje shoda i neshoda. Shoda v tom, že soužití dětí, žen a mužů v Česku a v celé Evropě se na prahu 21. století ocitlo na křižovatce; možná v krizi, možná v přerodu, a že by se s tím mělo něco dělat. Neshoda pak v tom, co dělat a jak vůbec rodinu definovat.
V církvi zatím mnohde převládá názor, že věc je vlastně jasná. Rodinu tvoří muž, žena a dvě, nanejvýš tak čtyři nebo pět dětí. Automaticky se předpokládá, že tento model je pevně zakotvený už v Písmu a po staletí osvědčený v křesťanství, v evangelické tradici pak počínaje pověstným manželstvím Martina Luthera a Kateřiny von Bora. Předpokládá se, že tak nějak to je a má být i v jednotlivých farních sborech. „Ať každý má svou ženu a každá svého muže“, píše sám apoštol Pavel. Předpokládá se, že opravdový křesťan zcela samozřejmě zastává konzervativní stanoviska a nedůvěřivě hledí na vše, co se vymyká zkušenosti pradědů a prababiček (rozvod, interrupce, rovnoprávnost, žehnání gayům a lesbám, atd., atd.!).
Bible zná více modelů rodiny
A přesto věc tak jasná není. Ani z úzce křesťanského hlediska ne. Stačí letmo nahlédnout do Starého zákona. Ne že bych teď chtěl propagovat mnohoženství ve smyslu Jákobově, nebo soužití dvou žen ve smyslu Noemi a Rut, nebo se zasazovat za obnovení tzv. „levirátního práva“, tj. povinnosti švagra vzít si svou švagrovou v případě jejího ovdovění. Jisté je, že rodinné soužití ve starém Izraeli nebylo až tak stejné jako to naše.
Ani Nový zákon kritéria svrchu uvedených tradicionalistů dvakrát nesplňuje. Hned na začátku, v Matoušově evangeliu, k našemu překvapení čteme příběh narození Spasitele, který nabízí možná málo vánoční úvahu o tom, že Ježíš se narodil nejen chudým, ale i též nesezdaným (!) rodičům. „Josef byl spravedlivý a nechtěl ji (Marii) vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají“. Tomuto málo uhlazenému vyprávění navíc předchází Ježíšův rodokmen, který do řady jmen mužských zařazuje čtyři jména ženská: Támar, Rachab, Rút a „žena Urijášova“, tj. Bat-šeba. Co žena, to originál: ženy „statečné“, ale rozhodně ne v tom smyslu, jak ho známe z Přísloví 31 – tyto ženy rozhodně nejsou vzory usedlých mravností.
Ježíš sám nahlíží na rodinu dost kriticky: na jedné straně sice brání rozvodům, na straně druhé však manželství a rodinu nepovažuje za tu nejdůležitější hodnotu, takže ten, kdo se neumí zříci vlastní rodiny, nemůže být jeho učedníkem. O tom, jak žila Maria Magdalská, výrazná Ježíšova učednice, nevíme mnoho: Písma o jejím případném manželském životě mlčí, naznačují jen jistá podezření. A nakonec i Pavel, na kterého se rádi odvolávají zastánci evangelikálních rodinných modelů, se sám navzdory dobovým konvencím neoženil a své rady ženit se a vdávat považoval za ústupky.
Také o prvních křesťanech mnoho nevíme. Byli to synové a dcery své doby, zejména v řecké a římské oblasti. Konaly se v prvních sborech vůbec svatební obřady? Jak se vypořádávali zámožní patriciové se svými konkubínami a s nemanželskými dětmi? Něco prozradí čtivá autobiografie Aurelia Augustina, biskupa v Hippo; otázkou zůstává, do jaké míry je jeho názor a jeho radikální způsob řešení vlastního nemanželského vztahu, tj. rozchod a život v celibátu, reprezentativní.
Ostatně život v celibátu není tak jednoznačně odsouzeníhodný, jak se, leckdy dost poklesle, mívá za to. Ideál života mimo rodinu má svou oporu v epištolách a je dodnes uznávanou životní formou nejen v katolictví, ale také v pravoslaví; po dlouhá desetiletí se neženili ani kněží staré Jednoty. Zesměšňovat celibát znamená vysmívat se tak významným lidem, jakými byl Jeroným, Augustin, Tomáš Akvinský, Jan Rokycana nebo Hildegarda z Bingen.
Křesťanství otevírá svou novou kapitolu
Do 21. století jsme v euroamerickém prostoru nevstoupili s něčím až tak křiklavě novým: už na začátku století předešlého bylo v proudu hnutí za práva žen, gayů a lesbiček, rozvod nebyl považován za smrtelný hřích a muži se v manželství přestávali chovat nadřazeně. Rozdíl je jen v tom, že dnes se to, o čem se tehdy uvažovalo, do jisté míry mění ve skutečnost. Chvíle pro předčasné jásání však jistě nenastává: slavení bohoslužby v kostele, kam děti zabloudí jen zřídka, a pohled na novou sídlištní hospodu vzniklou přebudováním bývalé mateřské školky, je tristní kombinace. Do mysli se vkrádá nepříjemná myšlenka: je snad naše evropská – křesťanská – civilizace prostě odsouzena k pozvolnému vymírání? Co s tím?
Možnosti jsou v podstatě dvě. Tou první je pokusit se renovovat starší, tradiční rodinný model navazující na protestantskou etiku 19. století, který předpokládá dominantního manžela a podřízenou manželku – matku. Nechci zesměšňovat – v agrární Evropě po dlouhá staletí asi nebyla jiná možnost. Tento model, přes všechny právem kritizované excesy, dobře fungoval a sloužil. Jeho výhodou jsou pevné řády, které dětem dávají pocit bezpečí, nesobecká výchova vícedětných rodin, bezproblémové zaopatřování zestárlých rodičů, úcta k autoritám včetně autority Boží, atp. Některé dnešní vlivné skupiny chtějí tento model – po nezbytné modernizaci – adaptovat na dnešní situaci. Chtějí mladým párům nabízet snadno dosažitelné byty, vyplácet štědré porodné a mateřskou. Za úvahu stojí snaha prosadit zákon usnadňující návrat žen – matek do zaměstnání. Problémem je, že tento model, zdá se, už neodpovídá změněné tváři světa. Dotační politika nedosahuje cílů, které si vytkla, porodnost nestoupá nijak výrazně ani v prosociálním Švédsku. Co je však horší: církve, které „biblicistně“ prosazují jednostrannou podporu „klasických“ rodin, se dostávají do těžko řešitelných pastoračních obtíží: co si počít se stoupajícím počtem členů sborů, kteří žijí osamoceně? Co s těmi, kdo žijí v nemanželských svazcích? Co s těmi, kdo jsou rozvedení nebo dokonce homosexuální? Mají faráři, presbyteři a pastorační pracovníci těmto lidem dávat najevo, že žijí méně hodnotným způsobem života?
Druhou možností je otevřít se výzvě doby a vzít vážně to, co se okolo církve děje. Dnešní člověk není méně mravný než ten před sto lety – je však jiný. Postmoderní pluralita forem nemusí být hrobem církve. Církev ostatně nevznikla v monolitně uzavřené, nýbrž pestrobarevně rozrůzněné helénistické době. Mnohé z toho, čeho se děsíme, bylo apoštolům důvěrně známé. Křesťanství v naší době nekončí, nýbrž otevírá svou novou kapitolu. Není jisté, který z rodinných modelů přežije a který se osvědčí. Snad to bude – v nějaké nové podobě – pořád to staré dobré manželství. Snad bude ve svých typických znacích – v trvalé lásce, věrnosti a odpovědnosti – příkladem pro jiné druhy soužití; jistě však jimi nebude ohroženo. Pastorační ohleduplnost vůči „singles“, osamělým, rozvedeným, v nemanželských vztazích žijícím, je nezbytná. Tyto a další formy soužití nejsou méněcenné. Pro mnohé z našich sester a bratří jsou jediným možným způsobem živobytí, v níž chtějí dávat a přijímat lásku a v níž chtějí žít svůj život víry. Věrohodnost křesťanství se osvědčí také v tom, zda církev a její pracovníci dokáží i v tak pozměněné situaci odvážně a bez předsudků stát na straně věrnosti,
oddanosti a vzájemné úcty těch, kdo spolu žijí pod jednou střechou.
Marek Pompe Lukášek
autor je farářem ČCE v České Lípě
Český bratr 12/2004
