poslal pam Křesťané a politika
Pokud jde o vztah křesťana, případně křesťanství, křesťanské víry a politiky, je třeba především zdůraznit, že z křesťanství neplyne jednoznačně nějaký politický program; není možné ustavit "křesťanskou stranu", která by se lišila od ostatních, nekřesťanských, právě svou křesťanskostí. V minulosti ovšem existovaly strany klerikální, reprezentantky politického katolicismu, jejich jakýmsi rudimentem je ještě dnes KDU-ČSL, i když by se toho ráda zbavila (hrozí jí však nebezpečí, že se tím zároveň zbaví velké části členstva a voličů). Je to pozůstatek dávnějších časů, kdy ještě byly náboženství a politika úzce propojeny.
Dnes se věřící angažují ve všech našich nekomunistických stranách, v ODS, US, ČSSD. Politický život je navíc sekularizován do té míry, jak to odpovídá malému zastoupení věřících ve společnosti (v tom drží naše země nepochybně evropský rekord).
Podmínky k oddělení náboženství a politiky byly dány v reformaci. Náboženství se stalo především osobním přesvědčením jednotlivce. Významné je Kalvínovo učení o dvojí vládě v člověku, duchovní (jež vede svědomí člověka ke zbožnosti) a státní (která vychovává člověka k lidským a občanským povinnostem). "Jsou totiž v člověku jakoby dva světy", píše Kalvín, v nichž mohou panovat jak různé zákony, tak různí vládcové". Přitom světské zákony, jejichž smyslem je veřejná prospěšnost, musejí být utvářeny podle věčného pravidla lásky. Je zjevné, že Kalvín rozvíjí Ježíšova slova "dávejte císařovi to, co je císařovo, a co je božího Bohu", kámen úrazu pro všechny fanatiky, co jich kdy svět nosil.
Na toto rozlišení navázali pak političtí myslitelé osvícenství, především John Locke. V jeho Dopise o toleranci najdeme už v zásadě moderní formulace o vztahu náboženství a politiky. Podle Locka je prvořadým úkolem člověka péče o spásu jeho nesmrtelné duše. Stát byl zřízen proto, aby pečoval o dočasné, světské hodnoty: život, svobodu a vlastnictví občanů. Z toho plyne, že stát se nesmí zabývat péčí o duše svých občanů a používat k tomu mocenských prostředků. A nejen to: jednotlivec nemá právo přenést svou zodpovědnost za spásu duše na světské instituce. Jsou tedy oblasti, kde je člověk svým pánem, a jsou na druhé straně věci, které ve vlastním zájmu svěřuje do péče institucím, které si zas tím účelem lidé vytvořili.
Ještě přesnější formulace, rozvíjející to, co neznačil Locke, pak najdeme v našem prostředí a v minulém století u Emanuela Rádla. Rádl mluví (ve své nejznámější knížce Válka Čechů s Němci) o duchovním nebo morálním liberalismu (v protikladu k liberalismu ekonomickému). Vyjadřuje, podobně jako Locke, přesvědčení, že každý člověk má jistou oblast zájmů, v nichž je suverénním pánem a do nichž se společnost nesmí míchat bez jeho zásadního svolení. Svoboda jednotlivce je světější než právo státu. Tato svoboda ovšem "není z tohoto světa", předpokládá smysl, poslání, kvůli němuž má člověk svoboden být. V jiné své práci, "O německé revoluci", Rádl zase říká: svoboda je svobodou pod zákonem; jde o svobodně přijatý a uskutečněný závazek; "kde není úkolu, povinnosti, slibu, není svobody". A v Dějinách filosofie, stěžejním Rádlově díle, čteme následující shrnující formulaci: "Nevíme, odkud jsme přišli, ani kam jdeme; neznáme ani svého úkolu na tomto světě; ale cítíme, že jsme byli posláni na svět, že na nás leží úkol a že z něho budeme platit účet. Nejsme pouhým produktem absolutna. Stojíme proti němu tváří v tvář, jako osoba proti osobě."
Z těchto důvodů podle Rádla je svědomí jednotlivce výše nežli státní ústava, svědomí občanovo je primární hodnota. Zákon Boží je vyšší než zákon lidský a stát musí omezit svá práva tam, kde začínají práva svědomí.
Svobodně přijatý závazek, který na sebe člověk bere, se týká těch, s nimiž žije: poslání člověka se vztahuje na jiné lidi a smysluplnou činností je činnost pro společnost. To je poslední svorník Rádlova pojetí.
Odtud plynou pro politickou oblast dva překvapivé názory: smysl zákonů je, aby zabezpečily takový pořádek, v němž se lidé budou moci věnovat jiným úkonům, než jsou ty, které jsou zákony vymezeny. A dále, demokracie, vláda lidu není samoúčel, ale jen prostředek, jímž se ve společnosti uplatňuje spravedlnost.
Rádl k tomuto poslednímu tématu v brožuře O německé revoluci napsal: "Tuto jest třeba vyložit důležitou věc o lidovládě, kterou dnešní malodušní obránci demokracie přehlížejí. Lid opravdu demokratický jest pod zákonem pravdy; posledním slovem demokracie není "lid" ani "většina", nýbrž jsou jen praktickou pomůckou dáti průchod pravdě. Pravda, spravedlnost, blaho lidí na tomto světě je cílem politiky; hlasování lidu jen prostředkem. Kdyby se našel lepší prostředek než volby, nahradíme jej beze všeho tímto lepším prostředkem.
Z toho důvodu samy volby a sám hlas většiny nic nezabezpečují, jestliže před nimi nebyla provedena veřejná diskuse, v níž volič měl možnost slyšet různé návrhy na úpravu politických nesnází, návrhy, které musí pocházet od odborníků. "Soud lidu" má jen tehdy cenu, bylo-li soudní řízení náležitě provedeno, a nikdy není posledním rozhodčím o spravedlnosti, neboť lid se mýlívá jako se mýlí jednotlivci; proto musí mít i menšina svá práva a proto musí být vždycky možno odvolání od soudu k lidu k svědomí jednotlivcovu. Demagogie jest proto největší nepřítelkyní demokracie, že nepočítá s poučováním lidu, nýbrž spoléhá jen na "city", tj. instinkty lidové. Z toho důvodu jest však také mylné mínění mnohých dnešních obránců lidovlády, že by pro ni bylo obzvlášť podstatné všeobecné a tajné hlasovací právo, parlament, poslanci, vláda zodpovědná parlamentu, vláda většiny. Tito obránci zmechanizovali demokracii a učinili z ní pouhou instituci. Ne že by tyto věci byly vedlejší, institucí jest zapotřebí, ale hlavní věc jest, že demokracie jest vládou rozumu, pravdy, spravedlnosti, mravnosti, čestnosti, kdežto volby a parlament jsou jen prostředky k takové vládě; nerozumný parlament není demokratický a nečestnost není správnou lidovládou, ani kdyby byla kryta největší většinou."
Od křesťanské víry nevede tedy přímá a jednoznačná cesta k určitému politickému programu. To neznamená, že by liberální a demokratické zásady, na nichž stojí moderní politika, neměly s křesťanstvím nic společného. Naopak, jsou z něho odvozeny, vyplynuly z něj.
Člověk má na světě poslání, k jehož uskutečnění má být svoboden. Smyslem světského uspořádání je tuto svobodu zaručit a zmnožit. Při uskutečňování toho, kvůli čemu je na světě, má člověk v každém okamžiku právo odvolat se od "veřejného mínění" ke svému svědomí. To je liberální základ novodobé politiky.
Lidé jsou si rovni v tom, že každý z nich má toto poslání, něco, kvůli čemu je na světě a co za něho nikdo jiný neudělá, a že každý z nich má stejnou naději, že se mu podaří své poslání uskutečnit. Rovnost lidí je založena na rovnosti před Bohem. To je demokratický základ novodobé politiky.
A nakonec jen dvě poznámky: dnešní socialistické strany a dnešní liberální, případně konzervativní strany se od sebe neliší mírou svého "křesťanství". Jedny kladou důraz na solidaritu, druhé na osobní iniciativu jedince. Na této obecné úrovni je velmi obtížné jednoznačně říci, co je správnější a co ne. Závisí to od situace a od konkrétních politických činů. naše rozhodování se v drtivé většině odehrává v mikropolitických záležitostech, případ od případu: odpovídá to či ono politické řešení našemu křesťanskému přesvědčení? Můžeme ho vzít za své?
Správná politika, politika křesťanská, musí neustále bojovat s krajnostmi. Masaryk kdysi kritizoval Jana Rokycanu za modlitbu: Dejž nám, Bože, v prostředek uhoditi! Myslím, že v tomto případě neměl pravdu. Rokycanovi jistě nešlo o zlatou střední cestu, ale o potřebu vyhnout se extrémům, které jsou vždycky falešné: fundamentalismu a fanatismu, svůdnému populismu, nebo názorové lhostejnosti, která se maskuje "národními zájmy", aby zakryla svou prázdnotu.
Předneseno ve smíchovském sboru Církve bratrské 26. května 2002
