Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Chtěl bych se s tebou sdílet na jedno velmi důležité téma, a to: sjednocení Božího lidu před velkým probuzením poslední doby. Jak jistě víš a všude kolem sebe vidíš, žijeme v poslední době, která bude zakončena velkým, celosvětovým probuzením (Jl 3,1). Jsem také přesvědčen, že ti není neznámo, že před tímto probuzením dojde ke smíření křesťanů ze všech denominací (J 17, 20-21).

Věřím, že většina z nich má dostatečně široké srdce, aby v budoucím, společném domově dokázali přijmout všechny bratry a sestry bez rozdílu jejich „nálepek“. Jsou to ti, kteří neupřednostňují poznání před bratrskou láskou, a kteří si jsou dostatečně vědomi, že lpění na určitém poznání nesmí být důvodem k vyčleňování se nebo pocitu výlučnosti, aniž by ze svého, byť omezeného poznání slevili. Vždyť poznání nadýmá, ale láska buduje! Nebuďme však naivní, že k tomu dojde snadno. Vždy bude, a historie mi dává za pravdu, nemalý počet těch, kteří se pod pláštíkem „zkoumání a rozlišování“ budou snažit dílo evangelia, lásky a porozumění překazit (Př 6,19). Budou to lidé zklamaní, zranění a nenaplnění, kteří byli v minulosti možná poznamenáni, třeba i manipulováni, a jejich nedůvěřivost a podezíravost ponese nakonec ovoce svárů a roztržek. Nechci tyto bratry, kteří jistě budou jednat v dobrém úmyslu, soudit. Ale výsledkem jejich působení nakonec bude posuzování a zpochybňování motivů pomazaných Božích služebníků, kterých bychom si měli vážit a jejich upřímné úsilí podporovat. Vždyť jak praví Písmo, podle naší viditelné jednoty a hlavně lásky svět pozná pravdu. A dokážete si představit lásku, která nepřikrývá hřích? Tak proč soudit cizího služebníka?
Jsem potěšen z toho, že se v této době najdou služebníci, kteří dokáží stále ještě přetrvávající projevy netolerance překlenout. Jsem velmi otevřen tomuto duchu, projevujícím se dnes na mnohých konferencích. K tomu totiž, abych dokázal např. člověku sedícímu vedle sebe, kterého jsem nikdy před tím neviděl, na výzvu sdělit: „bratře jsme jednotní,“ potřebuji velkou víru. Nepřítelem takové víry je však mnohdy můj vlastní rozum a k tomu, abych mohl učinit tento krok víry, se musím skutečně duchu tolerance otevřít. Jsem však upřímně zarmoucen postojem mnoha sourozenců, kteří se distancují jedni od druhých, píší různé pokoutní pamflety, místo aby přiložili ruku k dílu a táhli za jeden společný provaz. Vždyť je nás v našem národě jen hrstka, a proto neuhášejme tento malý plamínek nebo spíše jiskru, která –věřím- zapálí požár velkého probuzení!
Jedno světské přísloví říká, že „dějiny jsou učitelkou života“ a jiné „že kdo se nepoučí ze svých vlastních chyb, je nucen si je zopakovat“. Proto bych se s tebou, milý čtenáři, chtěl sdílet s trochou naší společné historie, vždyť všichni jsme synové Abrahamovi a pijeme ze společného duchovního pramene.
Mnohokrát v minulosti byli lidé víry jenom krůček k tomu, aby vykročili směrem společné jednoty, avšak vždy se našli „obránci pravé víry“, kteří tuto slibně se rýsující vizi zpochybnili. Uvedu zde několik příkladů.
Jsem přesvědčen, že každé rozdělení v Božím lidu je důsledkem hříchu. Dalo by se říci, že je důsledkem kletby nejednoty. O prvním takovémto velkém rozdělení se můžeme dočíst již ve Starém Zákoně, kdy vznikla dvě království: Judsko a Severní Izrael. Věřím, že po každém rozdělení a štěpení má cenu o společné sjednocení znovu bojovat. Dobře si to uvědomil i judský král Rechabeám, který měl jednotu skutečně na srdci: „Když přišel Rechabeám do Jeruzaléma, shromáždil celý dům Judův a kmen Benjamínův, sto osmdesát tisíc vybraných bojovníků, aby bojovali s domem izraelským a vrátili království Rechabeámovi, synu Šalomounovu. (1Kr 12,21). Kdyby byli Judejci svého krále poslechli, mohly se dějiny ubírat zcela jiným směrem. Avšak vždycky se našli lidé jednotu zpochybňující, a téměř vždy to byli pouze jednotlivci. Zde to byl prorok Šemašjáš, který králi vzkázal: "Řekni judskému králi Rechabeámovi, synu Šalomounovu, a celému domu Judovu a Benjamínovi i zbytku lidu:… »Netáhněte a nebojujte proti svým bratřím Izraelcům. Každý ať se vrátí do svého domu…«“ (1K 12,24). Jeho slova patrně vzala králi i lidu odvahu, takže od tažení upustili a důsledkům rozdělení, kterému šlo včasným zásahem předejít, již později nešlo zabránit.
Toto rozdělení se pak nepodařilo překlenout ani dalšímu odvážnému služebníku, judskému králi Jóšafatovi, který nehleděl na „nálepky“, a kterému „čistota učení“ nebyla překážkou k jednotě. Ačkoliv nás Písmo ubezpečuje, že byl spravedlivější než jeho společník, izraelský král Achab, nevedlo jej to k pocitu výlučnosti, ba právě naopak. Na příkladu tohoto krále, milujícího Boží Slovo, můžeme vidět jeho upřímnou touhu po jednotě: „V třetím roce sestoupil Jóšafat, král judský, ke králi izraelskému. Izraelský král řekl svým služebníkům: "Víte, že Rámot v Gileádu patří nám? A my otálíme vzít jej z rukou aramejského krále. Pak se otázal Jóšafata: "Půjdeš se mnou do války o Rámot v Gileádu?" Jóšafat izraelskému králi odvětil: "Jsme jedno, já jako ty, můj lid jako tvůj lid, mí koně jako tví koně." (1Kr 22,2-4). Tento kratičký úsek nám prozrazuje něco z Jóšafatova srdce. Ačkoliv si jistě nedělal o Achabovi iluze, pochopil, že dobýt území pro Boží lid nedokáže sám (pozorný čtenář zde může snadno rozpoznat alegorii s evangelizací), a proto dokázal překonat hlas svého rozumu, který jej jistě před tímto rozhodnutím varoval a učinit krok víry. Udělal však stejnou chybu jako kdysi Rechabeám. Nestačilo mu potvrzení čtyři sta izraelských proroků, kteří jej k jednotě pobízeli. Hledal další potvrzení pro již zcela jasné vedení, a proto si nechal předvést proroka Mikajáše. Ten však prohlásil, že ústy proroků mluvil ďábel: „…Hospodin dal zrádného ducha do úst všech těchto tvých proroků. Hospodin ti ohlásil zlé věci." (1Kr 22,23). Neúspěch, který se pro tuto Jóšafatovu nevěru nutně musel dostavit, na sebe nenechal dlouho čekat. Ptáš se, milý čtenáři, proč se tomu tak stalo, když Jóšafat nakonec přeci jen uposlechl hlas těchto proroků? Inu, jeho nedověra dovolila, aby zaznělo Mikajášovo negativní vyznání, které se poté naplnilo. V těchto situacích platí více než kdy jindy: „podle tvé víry se ti staň“. A proto, nenaslouchejme ojedinělým, rádoby prorockým hlasům samozvaných Šemašjášů a Mikajášů. Už jenom tím, že čteš různé brožurky a posloucháš kázání zpochybňující jednotu, dopřáváš sluchu negativním hlasům, jejichž ovoce na sebe nenechá dlouho čekat.
Není divu, že následující dějiny obou království čekala nelichotivá budoucnost. Vždyť každý dům vnitřně rozdělený pustne a není divu, že obě království pak čekalo zajetí. Pakliže ztratí sůl svoji slanost, je vydána pohanům, aby po ní šlapali. Avšak kde se rozhojní hřích, tam se ještě více rozhojní milost, a zrovna tak, jako dnes selhání Izraele přineslo milost nám, křesťanům z pohanů, nejinak tomu bylo i v minulosti. Selhání židů tehdy přineslo milost babylóňanům, kteří byli na jejich území přesídleni a byli zde vyučeni Boží bázni (2Kr 17,24 - 28). Avšak judejci se nepoučili ani ve svém zajetí a promarnili další příležitost nabízené jednoty, která již dokonce přesahovala hranice duchovního Izraele! Bylo to v době, kdy tito babylóňané, kteří se zatím naučili Hospodina ctít, přišli k Zerubábelovi a k představitelům rodů, kteří se právě vrátili ze zajetí a chystali se stavět Hospodinův dům, s návrhem: "Budeme stavět s vámi, neboť se dotazujeme vašeho Boha stejně jako vy. Obětujeme mu ode dnů asyrského krále Esar-chadóna, který nás sem přesídlil." (Ezd 4,2). Jaké však muselo být rozčarování těchto nově uvěřivších duší, když uslyšely tvrdé odmítnutí: „Zerubábel a Jéšua i ostatní představitelé izraelských rodů jim odpověděli: »Vy s námi nemůžete stavět dům našeho Boha. Hospodinu, Bohu Izraele, budeme stavět my sami, jak nám přikázal král Kýros, král perský! «" (Ezd 4, 3). Ano, Zerubábel, jinak jistě zapálený služebník, zde ukázal pravou příčinu svého jednání. Bezděky totiž přiznal koho poslouchá: perského krále. Tak i my, vedeni hlasem světských králů hrajících si na svém písečku, si mnohdy střežíme své výsostné vody, místo abychom měli široké srdce pro ty, kdo ctí stejného Boha. Možná můžeš správně, milý čtenáři, namítnout, že tito babylóňané nebyli ve své víře zrovna nejpevnější (2Kr 17,33), ale to přeci není důvod k distancování se (F 3,2). Jen v laskavém a láskyplném přijetím a s vědomím si vlastních chyb mohu chybujícího bratra upozorňovat na jeho nedostatky. Tento postoj výlučnosti se však judejcům opět nevyplatil. Tam, kde mohli jít daleko rychleji vpřed a své budoucí protivníky získat, nakonec museli stavět s mečem v ruce a bránit se proti těm, které mohli podmanit láskou a přijetím, a nikoliv odmítáním a později mečem. Zerubábel totiž pak musel čelit jejich ozbrojené agresi. Chrám mohl být ve spolupráci s jinými služebníky s trochou moudrosti postaven mnohem rychleji a bez zbytečných bojů. Vidíš i zde milý čtenáři analogii k budování Božího království?
Ano, v dnešní, poslední době již víme a modlíme se za to, aby se rozhojnila láska a teprve s ní poznání, ale k tomuto vývoji jsme museli dospět až dosti bolestným vývojem. Vděčíme tomu také proto, že světlo svítí stále více (2P 1,9 srv. Př 4,18), ale i autor tohoto citátu, apoštol Petr, k tomu musel dozrát. Nejprve se totiž domníval, že lásku má poznání předcházet: „Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku“. Určitou vyhraněnost můžeme zpočátku vidět i u jiných apoštolů, např. Pavlova až přehnaná ostražitost, kdy místo aby připravoval Boží lid na probuzení a nově věci poslední doby, předpovídal něco zcela odlišného: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami“ (1Tm 4,1). Podobně apoštol Jan nejdříve neviděl poslední dobou jako dobu probuzení, nýbrž odpadlictví: „Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali“ (1 J 2,18-19).
Tento Jan také nabádal křesťany k tomu, aby zůstávali v učení zjeveném pouze do jeho doby; měl dokonce obavu, aby nešli dál. Ty, kdo tak nečinili, kaceřoval a jiné křesťany vedl k distancování se od nich. Kdo neuposlechl, byl vinen: „Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích“ (2J 1,9 - 11). Nad jeho radou se můžeme dnes již pousmát, avšak snažme se jej i pochopit. Měl o své ovce starost a protože je opravdu miloval, chtěl pro ně to nejlepší. Pokud bychom však byly fundamentalisty, nemohli bychom se modlit a mít obecenství se sourozenci v Kristu, kteří se např. modlí k Marii, uctívají obrazy atd. s poukazem, že apoštolé nic podobného neučili. Nemusíme sice s těmito sourozenci tato jejich učení sdílet, ale pokud bychom dnes chtěli tento verš vzít doslova, postavili bychom se do jedné linie s Šemašjášem, Micheášem a Zerubábelem a opět bychom mohli minout zaslíbené probuzení, které je jednotou Božího lidu podmíněno ! (J 17,20-21)
Avšak později i tento Jan, jako před tím Petr, dozrál, když přijal zjevení o probuzení poslední doby, kdy celá země bude jednotně následovat zosobněnou moc (Zj 13,3), kterou bude jednotná církev poslední doby nesena ( Zj 17,3-5). Tedy ne učení a pyšné distancování se, ale divy a zázraky provázející velké sjednocení budou příčinou probuzení (Zj 13,4). A bude to také sám Bůh, kdo dá, aby lidé skrze tyto divy, jenž budou ovocem této jednoty uvěřili (2 Tes 2, 9-12 srov. Mt 24, 24). Vždyť Bůh od počátku žehná tam, kde se lidé dokázali sjednotit (Gn 11,6-7) a ne tam, kde lpěli na shodném učení. Poznání nadýmá, avšak láska buduje. Písmo neříká, že křesťany poznají podle učení, ale podle lásky. A dokonce Pavel píše, že cílem učení je láska z čistého srdce (1 Tim 1,5), nikoliv distancování se (Ř 16,17). Nesmíme však učení podcenit, to by nebylo správné, vždyť Písmo nám jasně zaslibuje, že v poslední době budou zjeveny nové pravdy (2 Tm 4,3).
Nezdravou výlučností se však neprokazoval lid pouze v biblických dobách. Můžeme jí sledovat v celých „postbiblických“ dějinách. Avšak teprve od dob středověku můžeme pozorovat ostudné rozdělení, které nemá v biblické historii obdoby, totiž vznik denominací. K tomu bych chtěl něco v krátkosti poznamenat. Než tak učiním, žádám tě, milý čtenáři, prosím, nesuď naše otce, činili tak jistě v dobré víře a za svá, byť trochu úzkoprsá vyznání, byli ochotni položit i život, což by pro nás – i když máme dnes již mnohdy plnější poznání- mělo být příkladem.
První náznak vzniku denominací máme zaznamenán již v Bibli; stalo se tak v Korintu, kde křesťané začali následovat lidské vůdce: „Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu“ (1K 1,12). Není jistě bez povšimnutí, že záhy po tom také začalo v římské říši pronásledování křesťanů. Avšak Písmo nám ukazuje, jaké velké zaslíbení má jednota (např. Ž 133, J 17,20-21). Již starověká církev, která byla charakterizována dokonce instituční jednotou, si brzy dokázala podmanit římský svět a za doby císaře Konstantina (285 – 337) se dokonce křesťanství stalo státním náboženstvím. S trochou nadhledu bychom tuto dobu mohli charakterizovat jako dobu předobrazu velkého probuzení. Dovedeš si představit, milý čtenáři, že tenkrát znamenalo být křesťanem privilegiem?! Kéž by tomu tak bylo dnes (L 6,26). Tehdejší vůdci se však vyznačovali láskou a tolerancí a místo nelítostného boje za „čistotu učení“ dokázali mistrně zahrnout jiné náboženské prvky do státního, křesťanského monoteizmu. Se stejnou prozřetelností tak činil Mojžíš, který dle rady pohanského kněze Jitra zorganizoval Izrael (Ex 18,17-24) a apoštol Pavel, když chválil Athéňany za uctívaní jiných bohů (Sk 17,22) a dokonce je za to nazval Božími dětmi: „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme', jak to říkají i někteří z vašich básníků: 'Vždyť jsme jeho děti. Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem“ (Sk 17. 28-29).
Avšak vždy se našli křesťané, pro které bylo poznání důležitější než láska, a jednota, která nikdy nebyla zcela ideální a ani nikdy nebude (protože žijeme v porušeném těle a také proto, že ďábel vždy dokáže s úspěchem některé křesťany oslepit), pak trpěla újmu.
A nyní tedy k denominacím: Ponecháme-li stranou starověké schizma rozdělení na ortodoxní a katolickou církev, o kterém se jako protestant necítím povolán psát, pak za prvního, kdo nadřadil poznání lásce, můžeme považovat Luthera. Tento, jistě vzdělaný theolog, a nechci jej soudit, až příliš dal na lidský rozum. Možná neměl dostatek trpělivosti a tolerance nebo tak málo důvěřoval Bohu, že On může svou církev zachovat i přes chyby člověka, a proto bez konzultace se svými autoritami a bez jejich předběžného souhlasu, vyvěsil na brány kostela ve Wittenbergu, který patrně považoval za svůj, spisek, kde v 95 tezích, a později i v jiných spisech, zpochybnil i některá domnělá učení tehdejší církve. Nic nepomohlo, že tehdejší teologové vysvětlovali, že si Luther některé věci vyložil po svém - a dodnes bratří katolíci marně poukazují, že protestanti bojují s něčím, co katolická církev neučí nebo že maximálně vyvracejí učení, která zastávají jednotlivci a nikoliv církev jako celek. Spisy byly na světě a vykonaly své. Avšak to nebylo vše, následníci Luthera, kteří se rekrutovali zejm. z německé šlechty – tedy většinou z intelektuálů spoléhajících především na svůj rozum, se začali od svých katolických bratří, podobně jako křesťané v Korintu, distancovat, a aby si zachovali svoji „čistotu“, dokonce zakládali vlastní sbory. Situace se pak vyhrotila i na území dnešního Švýcarska a postupně i v jiných evropských zemích. A jaké to je svědectví pro svět? Posuďme sami, co se o tom můžeme dočíst v „Kronice lidstva“: „Luther… mnich z řádu augustiniánských eremitů, který uveřejněním tezí ve Wittenbergu 31.10.1517 začal reformaci, uvrhl západní křesťanství do vážné morální krize, důsledkem které bylo rozštěpení jednotné církve na evangelickou a katolickou.“
Avšak co člověk zaseje, to také sklidí. I od středověkých schizmatiků se začaly oddělovat menší skupiny, např. hnutí křtěnců. V každé skupině stál někdo, okolo kterého se začali shromažďovat, jako kdysi v Korintu, jeho příznivci, a v donedávna jednotné církvi začaly působit tlaky a jak praví Písmo: „tlak na nos způsobí krvácení“, tekla krev. Vidíš milý čtenáři, kam až vede fundamentalismus a lpění na učení? Jak to vypadá, když někdo nadřazuje poznání před lásku? V jedné knížce, která se zabývá hnutím křtěnců, jsem dokonce četl, že v těchto skupinách ty, kdo křtili děti, dávali do kázně. Jak jsem rád, že pro některé církve, které se dnes k odkazům křtěnců hlásí, již není křest doktrinální záležitostí.
A tak dnes před sebou máme opět jednu velkou dějinnou příležitost. Pochopíme, že pro nás není podstatné, zda se bratr modlí či nemodlí k Marii, křtí či nekřtí děti, věří či odmítá transsubstanciaci, věří či nevěří pokračování věroučného zjevování, mluví či nemluví jazyky, věří či nevěří v pokračování úřadů apoštolů nebo zda věří, či nevěří v doslovnou inspiraci Písma. Zda přijímá podobojí či nikoliv, modlí se či nemodlí za mrtvé, věří či nevěří v očistec, ctí či nectí sobotu. Zda věří či nevěří, že Kristus zemřel na kříži duchovně, že trpěl či netrpěl v pekle, že byl či nebyl na kříži opuštěn Otcem, zda křesťan věří či nevěří v nesmrtelnost duše, věří či nevěří ve věčný trest ohněm… a mohl bych pokračovat. Podstatné přeci je, zda miluje či nemiluje Pána a to žádnou doktrínou prověřit nelze. Z tohoto pohledu jsou všechny další věci podružné. Škoda jen, že si tyto věci neuvědomili jak reformátoři, tak inkvizitoři! Kolik krve nemuselo být zbytečně prolito, kolik životů nemuselo být zmařeno. A hlavně, kolik lidí mohlo být skrze nerozbitou jednotu spaseno!
Nechtěl bych, aby si můj příspěvek někdo vyložil po svém, totiž, že učení není pro křesťanství podstatné nebo že jednota má být zachována na úkor pravdy. Ten, kdo četl alespoň trochu pozorně shledá, že jsem to ani v nejmenším neměl v úmyslu! Aby však tento článek nebyl jen teorií, chtěl bych navrhnout i konkrétní řešení. Hlásíme-li se i přes všechna uvedená fakta k odkazu reformace, modleme se, aby byl překonán hřích rozdělení, který způsobuje dnešní nejednotu a je důvodem, proč tolik našich spoluobčanů, jdoucích do zahynutí, nechce o církvi ani slyšet. Vyznávejme zástupně hříchy našich reformátorů např. Husa a staré Jednoty bratrské, vždyť vražedná, třicetiletá válka začala českým stavovským povstáním (1618), které vzešlo z křesťanské, náboženské netolerance. Mějme trpělivost i s fundamentalisty, kteří nám nebudou rozumět a neoplácejme jim stejnou mincí. Vždyť i je Bůh miluje. A pokud se nám dostane do rukou nějaký negativní spis, nebuďme jako Jóšafat, který chtěl slyšet Mikajáše. Nebojme se tyto spisky odmítnout, vždyť jsme vybízení k snažnému zachování jednoty, a to něco stojí! A pokud nám bude někdo vyčítat, že soudíme aniž bychom četli? Což musím číst pornografii k tomu, abych jí mohl soudit? Spravedlivý soud suďme! Což lze sklízet z trní fíky?
Překonáme toto denominační prokletí a chopíme se nabízené šance? Zboříme denominační bariéry a podáme si ruce? Smíříme se, či utopíme naší víru v sektářství a vykročíme do nového tisíciletí rozděleni. Jak se zachováš? Možná, že právě ty můžeš být tím mužem průlomu, novozákonním Nimrodem, který posune tu naší církevní káru zase o krok dál. Jan Smířlivý