Grano Salis - ARCHITEKTI KULTURY SMRTI

Architekti kultury smrti

Filozof Donald DeMarco spolu s Benjaminem Wikerem vydali knihu, ve které si všímají vlivu 15 předních filozofických postav minulosti a dokládají jejich vliv na demoralizaci současné společnosti. Ať už tito myslitelé sledovali jakékoliv cíle a měli v úmyslu léčit společnost, výsledek je ten, že nesmírně přispěli k rozšíření fenoménu, který Jan Pavel II. nazval „kultura smrti“. Svou knihu představuje autor v interview s agenturou Zenit.

Proč jste se rozhodl napsat knihu, jejímž obsahem jsou životopisy „architektů kultury smrti“?

Myslím, že oba máme něco společného. To nám umožnilo mít stejným názor: hluboké přesvědčení, že v moderním světě proběhlo něco nesprávně. A lidé přirozeně potřebují vědět, jak k tomu došlo a že pro naše současné dilema existuje východisko.

Mnoho let jsem přednášel filozofii morálky a filozofii dějin na univerzitě ve Waterloo v Ontariu. Bylo pro mě proto snadné najít těchto 15 architektů a vysvětlit, jak jejich vliv přispěl zvláštní měrou na formování dnešní kultury smrti. Vydal jsem pět knih na téma ctností. Lidé velmi často hovoří o důležitosti lásky. Ale bez ctností schází kanál, kterým se láska teprve stává účinnou a je možno ji náležitě projevit.

Nevyhnutelně se přitom moje myšlenky musely odvrátit od pozitivního až k jeho protikladu. Ostatně hájíme pravdu jen z poloviny, když neodhalujeme lži, které ji mohou přepadnout a pohřbít.

Co je podnětné v životních příbězích těchto osob?

Jelikož jsem povoláním filozof, psal jsem o těchto architektech přirozeně způsobem, který zdůrazňuje to podstatné, že jejich myšlení je prokazatelně neudržitelné. Jejich pojetí života a světa nesnesou racionální formu analýzy. Ani jedna z těchto osob není schopna nikdy prokázat, že by vůbec měla nějaké vyvážené pojetí lidské osobnosti.

Artur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche a Ayn Randová dávají vůli tak velkou přednost, že pro rozum zbývá jen velmi málo místa. Historie označila tyto tři za „iracionální vitalisty“.

Jean Paul Sartre, Simone de Beauvoir a Elizabeth Badinterová zabsolutizovali svobodu do té míry, že nezůstalo místo pro odpovědnost, především ne pro společenskou odpovědnost.

Utopismus takového Karla Marxe, Augusta Comta a Judith Jarvisové Thomsonové je útěk ze světa do oblasti fantazie.

Sigmund Freud, Wilhelm Reich a Helen Gurleoyvá Brownová učinili středem lidského života nikoliv lásku, ale rozkoš.

Konečně Jack Kevorkian, Derek Huphry a Peter Singer zcela ztratili ze zřetele lidskou důstojnost a svatost života.

Další, velmi vlivná složka těchto osobností spočívá v tom, že všichni sami vedli zmatený a nezřízený život. Přinejmenším tři z nich, Auguste Comte, Wilhelm Reich a Friedrich Nietzsche byli podle názoru různých historiků filozofie duševně nemocní lidé. U mnoha jiných se projevovaly jasné příznaky neuróz. V mnoha případech se zabývali zaměstnáními, která jsou skutečně šokující.

Wilhelm Reich se viděl v roli světského mesiáše, který uzdraví svět z jeho společenských i osobních neuróz. Pokládal se za marxistického Freuda - přívržence světa. Více než kdokoliv jiný si zaslouží titul „Otec sexuální revoluce“. Nicméně zemřel ve státní káznici. Musel si tam odsedět trest za to, že podvedl veřejnost. Prodával lidem prázdné škatule, které byly údajně zhotoveny k tomu účelu, aby mohly uzavírat obzvláště cennou formu energie zvanou „Orgone“. Jeden z jeho kritiků jednou prohlásil, že je těžké přijmout opravdu člověka, který prohlašuje: „Pochopil jsem, že už nemohu dále žít bez bordelu.“

Friedricha Nietzscheho našli několik let před jeho smrtí ve věku 56 let, jak divoce mlátí loktem do klavíru, dokud ho neodvezli do blázince. O Zarathustrovi, svém mistrovském díle sám řekl: „Toto dílo je nedosažitelné. I kdyby člověk měl celého ducha a všechny hodnoty oné velké duše, to vše dohromady by mu neumožnilo vytvořit jedinou ze Zarathustrových řečí.“ Freud si myslel, že je nový Mojžíš. Karel Marx se pokládal za nového Prométhea. A Ryan Randová byla přesvědčena, že je po Aristotelovi největší filozofkou všech dob. Tvrdila, že „altruismus je kořen všeho zla“. Zajistila si, aby její rakev byla ozdobena šest stop velkým znakem $. Když umřela, nenašel se na zemi vůbec nikdo, kdo by byl jejím přítelem.

Tito architekti měli veliké JÁ. Vůbec není možno říct, že by vytvořili nějaké praktické strategie, jak uzdravit společnost od zla.

Všichni tito architekti se označovali za humanisty a osvoboditele – tím nebo oním způsobem. Nicméně to, co hlásali, byl falešný humanismus, protože nahlížel na člověka výlučně extrémním způsobem.

Proto bude pro mnohé čtenáře překvapením, že tak mocní a vlivní myslitelé nebyli schopní pochopit podstatu lidské osoby. Ještě dnes se potýkáme, a často s katastrofálními výsledky, s problémem najít odpověď na otázku: „Co je člověk?“

-

Kteří z uvedených architektů způsobili lidské společnosti největší škody?

Když vezmeme na pomoc statistiky o počtu mrtvých nebo čísla vypovídající o utrpení, které bylo lidem způsobeno, stojí Karel Marx daleko přede všemi ostatními.

Arthur Schopenhauer je významný natolik, že byl prvním, kdo přijímá lidskou vůli, iracionální a zlovolnou lidskou vůli, jakožto výchozí faktor veškeré reality. Měl velký vliv na Friedricha Nietzscheho, který rozšířil vůli jakožto JÁ. Ale také na Sigmunda Freuda, který chápal vůli jako „id“. Tímto pojetím vůle je ovlivněna také Ayn Randová.

Naproti tomu Sartre měl ohromný vliv na zabsolutizování svobody, která nakonec vyústila do ryzí filozofie „Pro-Choice“ (svobodného výběru).

Jak Marx vykořisťoval náboženské city svých přívrženců? Jak otočil křesťanskou nauku, aby dosáhl svých protikřestanských cílů?

Když se Marx rozešel s náboženstvím svým známým heslem o „opiu lidstva“, nekritizoval tím autenticky praktikované náboženství, nýbrž jeho plášť. Máme-li použít rozlišování Jacquese Maritaina, reagoval Marx na „křesťanský svět“, nikoliv však na „křesťanství“.

To znamená, že zaměnil karikaturu s jejím původem, to zesměšněné s modelem. Bylo by vůči Marxovi velkorysé, kdybychom řekli: „Je to nářek, že lidé někdy náboženství zneužívají a používají jako drogu, aby otupili jeho mravní a intelektuální přednosti.“

V tom snad mohl rozpoznat rozdíl mezi podvodně a autenticky prožívaným náboženstvím. On však zavrhl náboženství, protože měří to, co je u něho pravověrné, na jeho nepravověrném zfalšování. Výsledkem bylo, že udělal všechno, co bylo v jeho moci, aby zabránil rozkvětu pravého náboženství.

Marx jednou prohlásil: „Je jednoduché být svatým, když člověk nechce být člověkem.“ Viděl náboženství vždy jen ve falešném světle. Pro jeho rodiče znamenalo náboženství velice málo. Jeho otec přešel od židovství k luterství, aby si tak zajistil úspěšnou právnickou kariéru. Jaký otec, takový syn. Jeho rodinu tvořili liberální protestanti, kteří neměli vůbec žádné hluboké náboženské přesvědčení.

Není snad třeba dokazovat, že žádný člověk se nemůže dopracovat svatosti, jestliže není skrz na skrz člověkem. Marx použil svoji neúplnou ideologii jako měřítko, podle kterého hodnotil náboženství. Křesťanství má svou vlastní dokonalejší obžalobu proti pokusu stát se svatým, aniž by byl člověk člověkem. Nazývá to „farizejstvím“.

Marx příliš spěchal s tím, aby změnil svět. Proto pro něho nebyly důležité podstatnější věci kritického myšlení: „Filozofové svět jen různým způsobem interpretovali. Jde však o to, svět změnit.“

Tím podstatným prvkem, který byl v myšlení těchto bezbožných filozofů vypuštěn, je vztah k Otci. Je to tak, jak to píše apoštol Jan: Kdo miluje svět, nemá v lásce Otce. Neboť všechno, co je ve světě, žádostivost těla, žádostivost očí a dychtění po majetku, není od Otce, ale od světa (1 Jan 2,15–16).

Připomíná to obraz, který načrtl básník William Butler Yeats ve svém „Druhém začátku“: „Sokol neposlouchá sokolníka, do světa vtrhla anarchie…“ Moderní člověk tím, že jde za „mistry podezřelosti“, odcizil se Bohu do té míry, že již není schopen slyšet sjednocující poselství Otce. Bez Otce však vládne chaos.

Freud, Marx a Nietzsche mají v dnešním světě nesmírný vliv. Zvláště prudké je zřeknutí se Otce. Všichni tři věřili a učili, že předpokladem pro lidskou svobodu je smrt Boha Otce.

Freudova psychoanalýza staví v podstatě na učení, že neurózy vznikají tak, že „nadjá“ je příliš velké. Proto usilovala o osvobození lidí od zákona i od Zákonodárce, který stvořil „nadjá“. Freud sám se pokládal za novodobého Mojžíše, který sleduje cíl odbourat Boží otcovství. Bůh je podle něho odpovědný za utlačování lidské psychiky.

Marx byl osvícený odpůrce všeho božského. „Nenávidím všechny bohy,“ zní jedno jeho heslo. Tento temperament Prométhea ho vedl k boji proti všemu, o čem se domníval, že je to fiktivní Bůh, který hypnotizuje masy, aby je pak utiskoval. Podřízenost pod jeho otcovskou postavu je podle něho smrtelnou ranou pro každou svébytnou osobnost.

Žádná oběť nebyla pro něho příliš velká, jen když bude moci sesadit Boha a osvobodit lidi. V tomto smyslu jednou pyšně prohlásil, že bude raději „přikován ke skále“, než aby byl „poslušným služebníkem otce Joviše“.

Nietzsche psal svá morální pojednání, když mu bylo 13 let. Již tehdy si myslel, že vyřešil problém zla, a v tom smyslu napsal: „Moje řešení problému spočívá v tom, že jsem prokázal Bohu tu čest a učinil jsem ho otcem zla.“
Podle čas.Světlo zpracoval Ferda

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace