Teologie: Pavel v Nové Perspektivě
Vloženo Pondělí, 03. leden 2005 @ 09:44:59 CET Vložil: Bolek |
poslal blahos Pavel v Nové Perspektivě
1.Stará perspektiva a její problémy
Pro porozumění základním prvkům NP je třeba znát rámec staré perspektivy – tedy interpretační rámec vůči, kterému se nový směr vymezuje. Mám za to, že tyto body jsou pro názornost vyhraněné, aby právě v ostřejším kontrastu patrněji vyvstaly kontury NP. Ta v základě reformuje pojetí Pavla, které bylo ovlivněno kategoriemi 16. století. Pod vlivem Martina Luthera vidí tradiční protestantismus Pavla jako člověka, který reagoval na judaismus, jakožto náboženství založené na skutcích, místo víry. Luther však četl Pavla skrze brýle své vlastní zkušenosti se středověkým katolicismem, který zdůrazňoval význam skutků pro získání spásy. Lutherovo pojetí ospravedlnění pouze vírou bez skutků, se pro něj stalo základem Pavlova učení. Když se tedy pokusíme – za cenu jistého zkreslení – shrnout základní prvky Lutherovy perspektivy, můžeme zmínit následující :
Judaismus je náboženství zásluh, skrze které člověk dosahuje spasení
Tato karikatura judaismu byla podporována například Ferdinandem Weberem, který uspořádal systematickou prezentaci židovské literatury. Měla ukazovat judaismus jako legalistické náboženství.4 Jeho prací byly ovlivněni Emil Schürer, Wilhelm Bousset a další.5 Rudolf Bultmann vycházel při svém porozumění judaismu prvního století právě z těchto dvou autorů.
Židovský teolog Claude G. Montefiore zmiňuje to, že Weber nepřistupoval k židovské literatuře odpovídajícím způdobem a vytrhával citáty z kontextu. Zákon v judaismu není chápán jako břemeno skrze které člověk dochází spásy. Většina Židů, kteří se snažili žít podle Tóry, nevnímala, že by jejich náboženství bylo postaveno na zásluhách. Pro ně je zákon, jako pro žalmistu, darem Božím a životní cestou (Ž 119). Bůh si vybral Židy svobodně – bez ohledu na to co dělali (Deut. 7:7n), a jejich náboženství je učí odpovídat s vděčností na Jeho milost tím, že budou věrní a poslušní. Nevidí sami sebe jako ty, kdo se snaží získat Boží přízeň skrze skutky.
Autor nežidovského původu George Foot Moore také vystoupil proti Weberovi. Vytkl mu malou znalost rabínské literatury a poukázal na to, že převzal mnoho svých citací z dřívějších křesťanských autorů, kteří se stavěli proti judaismu.
Poslední ranou pro tento pohled na judaismus byla výše jmenovaná kniha E.P. Sanderse. Ten se pokusil ukázat judaismus v jeho vlastním kontextu s odvoláním na tanak, svitky od mrtvého moře a apokryfní literaturu bez pozdějších křesťanských reinterpretací. Narozdíl od Montefiora a Moora byl pro novozákonní teology Sanders přesvědčivější. Ujal se i jeho termín “Covenental nomism”.
Judaismus nevyřešil Pavlův problém s pocitem viny
Čím více vnímáme Pavla v jeho vlastním kontextu, tím méně řešíme rozpory vzniklé z augustinovsko - lutherské interpetace. Na to poukazuje Krister Stendahl ve své eseji “Apoštol Pavel a introspekce svědomí Západu”6. Pro názor, že Pavel před tím, než poznal Krista, hledal cestu ven z duchovního dilematu, není v Písmu téměř žádný důkaz. Tón Skutků 23:1 “Bratři, až do dneška žiji se zcela dobrým svědomím před Bohem”, nalézáme i v epištolách. Spíše než že se Pavel vidí zároveň spravedlivý i hříšný (simul iustus et peccator) dosvědčuje, že “jsme v tomto světě žili ... ve svatosti a ryzosti před Bohem. (2.Kor 1:12a). Ví o sobě, že ještě není u cíle (Fil 3:12-14), ale těší se na to, až “staneme před Kristovým stolcem a každý vezme odplatu za to, co činil, ať dobré, nebo zlé” (2. Kor 5:10). Ví, že jeho dobré svědomí ještě nezajišťuje dobrý rozsudek (1.Kor 4:4), ale i přes to si ho cení. Ve Fil. 3:6 se Pavel označil jako spravedlivého podle zákona. Když se zmiňuje o svém minulém životě, pak vnímá svou špatnost v tom, že pronásledoval církev, ne že by neplnil požadavky zákona (1.Kor 15:9, 1.Tim 1:13-15, Gal 1:13, 2:15). A toto provinění je spíše historické a vztahující se přímo k Pavlově osobě, než universální a existenciálně připadající každému. Když se po účasti na kamenování Štěpána vydává do Damašku, zdá se, že si je jistý svým vztahem k Bohu. Není vědomě stravován pocitem viny. To, co popisuje 7. kapitola Římanům je spíše reflexí , která přišla až v pozdějším – kristovském kontextu. A právě z diskurzu, který mluví o záměru a funkci zákona, se v pozdější západní interpretaci stal základ Pavlovské antropologie. V tomto pozdějším pojetí je centrem lidské zkaženosti úpadek vůle – ale Pavel právě zde říká, že chtít dobro dokáže.7
V chrámové službě, v Písmu a v pokání byla Židům Bohem otevřená cesta k získání odpuštění. I když farizej Pavel pravděpodobně toužil po příchodu Mesiáše, který by přinesl svobodu od nadvlády Říma a ustanovil věčné davidovské království, neočekával od jeho příchodu řešení osobního problému s neodpuštěným hříchem.
Ospravedlnění z víry bylo novým zjevením
Je jisté, že se při setkání s Kristem Pavel změnil. Ale co musel opustit ze své židovské víry, když se stal křesťanem ? Jestli se změnil jeho způsob vztahu k Bohu, co nám to pak říká o starozákonní víře ? Jsou dva způsoby spásy ? Jestliže je ospravedlnění z víry novým zjevením a jádrem evangelia, proč až na Sk 13:39 chybí v Pavlových kázáních a nehraje hlavní roli ve většině Pavlových listů ? Základní premisa epištol Galatským a Římanům – ospravedlnění z víry – není něčím novým. Tak tomu bylo už od dob Abrahama (Gal 3:6-9, Řím 4). Abraham, David a další postavy Starého zákona byly přijaty Bohem kvůli tomu, že věřili Jeho zaslíbením a odpověděli na milost, která jim byla dána. Nevěděli nic o Ježíši a přesto byli přijati z milosti. Vztahování se k Bohu vírou bylo vždy základem. Příchodem Krista se jen změnil, či zpřesnil obsah milosti.
Pavel byl zaměřen na vztah individua k Bohu
V Pavlových dopisech vidíme spíše zaměřenost na vztahy mezi různými skupinami lidí (nejčastěji pohanů a Židů), než na osobní vztah k Bohu. Přestože Pavlovy dopisy hovoří osobně a silně promlouvají k lidskému srdci, hlavním Pavlovým záměrem bylo , aby se jednotlivé skupiny křesťanů chovali vhodně k sobě navzájem a stáli společně ve vztahu k Bohu. Když například hovoří o tajemství, že Kristus je ve vás (Kol 1:27), nemluví o nějaké individuální zkušenosti, ale o nečekané pravdě, že Kristus je ve vás – plurál – tzn. Koloských, jakožto pohanech v protikladu k očekávání toho, že Kristus přijde hlavně požehnat Židům. Když přestáváme vidět Pavlův důraz na společenství, riskujeme, že proměníme víru, která učí o naší vzájemné závislosti, za náboženství soukromé zbožnosti, jako by Bohu šlo především o spásu jednotlivců místo o vybudování Církve a proměny světa.
Víra nahrazuje skutky
Učení, které by oddělovalo víru a aktivitu, v evangeliích nenacházíme. Zdůzaňování jejich rozdílnosti může vést k přehlížení množství novozákonních výroků, které zdůrazňují význam toho co děláme. Je zajímavé, že všechny texty o Božím soudu, kromě těch v Janově evangeliu, ukazují Boha, který soudí podle skutků. Těžko bychom hledali pasáž, ve které by se Bůh lidí ptal na to jak věřili. To ukazují jejich životy. Naše ovoce ukazuje na to, kdo jsme a čemu věříme. Bůh, kterému se budeme zodpovídat je však milostivý a chápající. Je připraven v nás pracovat, abychom chtěli a dělali to, co se mu líbí. (Fil 2:13)
Zákon stojí v opozici proti milosti
Stavět zákon proti milosti, a tím Starý zákon proti Novému, znamená opakovat Markiónovu herezi. Ten také neviděl pozitivní dopad, který Pavel přisuzoval zákonu (Řím 15:4, 1.Kor 10:11, 2.Tim 3:16). To, že nám byl dán zákon, byla milost. Pravá milost má nevyhnutelné důsledky – stejně jako láska.
Tím není řečeno, že by sám Luther a všichni protestanté nutně souhlasili s výše uvedenými body. Ale mnozí právě takto formulují dědictví reformace. To ovlivňuje chápání mnoha novozákonních textů. Jak uvidíme, hodnota NP leží v jasnějším porozumění tomu, co měl Pavel na mysli. S tímto přístupem je také možné znovu objevit naše duchovní dědictví v judaismu, lépe pochopit pasáže epištol, které jak se zdá, protiřečí „Pavlovu“ učení a lépe integrovat to, čemu věříme a co žijeme.
2. Tři obhájci nové perspektivy
E. P. Sanders
Termín „nová perspektiva“ použil prvně J.D.G. Dunn k popsání nového porozumění Pavlovi, které je založené na pojetí E.P.Sanderse. Ten vyšel z množství židovských textů a snažil se poukázat na to, že judaismus není náboženstvím bez milosti, ve kterém si jedinec zasluhuje Boží přijetí skrze dobré skutky. Místo dodržování zákona pro získání přijetí, dodržují jej Židé jako svou vděčnou odpověď na Boží milosrdenství. Na rozdíl od „dostávání se do smlouvy“ mluví Sanders o „zůstávání ve smlouvě“. Tento náboženský přístup nazývá smluvním nomismem8. To, že Bůh odměňuje podle dobrých skutků, je sice nevyhnutelnou součástí judaistické teologie, ale neznamená totéž co idea spasení získaného skutky.
Pavel nesměřoval od problému k řešení, ale spíše od řešení (ukřižovaný Mesiáš) k problému (rozdíl mezi křesťany a Židy). Jestli spása přichází skrze Krista k Židům i pohanům, pak nepřichází skrze zákon. Pavlův diskurz je užit k tomu, aby řešil problém s judaizátory v židovsko-pohanské otázce. Nesnaží se rešit filosofickou otázku o lidské přirozenosti a Boží suverenitě. O tom například mluví následující text.
“Rozmluva v listu Galatským není o skutcích jako takových. Ani jedna z opozičních stran neviděla činění jako popírání víry. Když Pavel klade na konvertity nějaké nároky, nemyslí si, že tím popírá víru. Není tedy třeba tvrdit, že si to myslel o křesťanech ze Židů, kteří kladli odlišné požadavky. Předpokládaný konflikt mezi skutky jako takovými a vírou v epištole Galatským nenalézáme. To o co šlo, nebyl druh života, který by se dal shrnout slovem “důvěra” oproti způsobu žití, který by byl postaven na “požadavcích”, ale to, jestli se součástí Božího Izraele může stát člověk, bez ohledu na to jestli je Žid nebo Řek. ... nediskutovalo se o tom, jestli je třeba důvěřovat Bohu a mít víru v Krista, ale jestli je třeba být Židem.”9
Podle mnoha míst vidíme, že Pavel viděl víru a skutky jako protiklady. Co ale těmi slovy myslel ? Diskuse ohledně víry a skutků, je diskuzí o vstupních požadavcích, ne o životě po konverzi. Podle Snaderse v Pavlových listech nenacházíme ucelený pohled na zákon. Vždy záleží na tom, jaké téma je hlavní – podle toho se také mění to, co říká o zákoně.10 Kde jsou tématem požadavky na vstup do smouly, má být zákon vyloučen. Kde se zaobírá jednáním, má být zákon naplněn.
Sanders také zdůrazňuje, že protestantský důraz na ospravedlnění, které je chápáno jako Boží právní akt vyhlášení našeho stavu odpuštění, zastírá téma, které je v Pavlových epištolách častější, a to naší účast na Kristu. Pro ospravedlnění používá “terminologii transferu”. Být ospravedlněn, znamená být součástí Božího lidu.
J.D.G.Dunn
James Dunn na Sandersovi stavěl a zároveň vůči němu zaujímal kritický postoj. Na rozdíl od něj viděl více kontinuity mezi Pavlovým judaismem a jeho apoštolským povoláním na cestě do Damašku. Snaží se poukázat na to, že se Pavel spíš vnímá jako povolaný, než jako konvertita. Termín povolání ovšem Pavel používá i pro pohany „obrácené“ na křesťanství. Dunn tedy vidí možnost užití termínu obrácení – konverze, ale spíš ve smyslu změny z židovského exklusivismu k zahrnutí pohanů do Boží rodiny.
Také se snaží poukázat na to, že pro jazyk ospravedlnění není “terminologie transferu” příliš vhodná. Krom samotného přijetí jsou do ospravedlnění zahrnuty i pokračující změny zasahující až do eschatologické budoucnosti. Pavel tedy ospravedlnění neužívá pouze jako iniciační formuli.11
Dunn také rozvrhuje koherentnější pojetí zákona, které lépe sjednocuje Pavlovy pozitivní i negativní teze o zákoně. Pavel nekritizoval zákon jako takový, ale jeho zneužití pro funkci sociální bariéry. Jeho hlavním důrazem je, že „skutky zákona“ Pavel myslí předně obřízku, dodržování svátků a příkazů týkajících se jídla (ne lidskou snahu činit dobré obecně). Tím se Židé vymezovali vůči pohanům. Na základě sociologických vhledů nazývá Dunn tyto skutky zákona „hraničními znaky“ judaismu. Pavel se vůči nim vymezoval, protože rozdělovaly lidi, za jejichž jednotu zemřel Kristus. Termín „skutky zákona“ se mimo jiné v židovské literatuře nevyskytuje často.
“Naše pochopení Pavla by se nemělo vracet k rozdělování víry a skutků obecně. Pavel zde nestaví koncept pasivní víry, která se obává, aby se nestala skutkem. Vystupuje ale proti požadavku konkrétního skutku, jako nezbyného vyjádření víry.”12
Ale ne všechny texty zmiňující skutky zákona mohou být interpretovány tímto způsobem. Napřiklad Řím 2:17, 3:9-20 a Titovi 3:5 mají patrně poněkud širší význam. Mnozí vidí, že texty Řím 4:4-5, Ef 2:8-10 a Fil 3:9 spíše svědčí pro starou perspektivu než pro novou.
N.T.Wright
Tom Wrigth je dnes nejvlivnějším spisovatelem, který obhajuje NP. Přestože v mnohém se Snadersem a Dunnem nesouhlasí, shoduje se s nimi v základních pohledech na judaismus a to, že termín ‚skutky zákona‘ se většinou váže ke specifickým „hraničním znakům“, spíše než k nějaké formě moralismu. Také je s nimi zajedno v tom, že se Pavel nezabývá především tím, jak mohou jednotlivci, kteří mají špatné svědomí najít víru, ale hlavně otázkou, kdo patří do Božího lidu.
Jedno z nejkontroverznějších Wrightových témat je ospravedlnění. Wright nejprve poukazuje na to, že centrem evangelia není pro Pavla ospravedlnění z víry, ale smrt a vzkříšení Krista.13 Zvěstování evangelia bylo zvěstováním Ježíše jako Pána a Mesiáše, který naplnil očekávání Izraele. Jádrem Pavlova dopisu Římanům je 1:3,4, ne 1:16,17.
“Pavel nemyslí evangeliem doktrínu o ospravedlnění vírou. Ta je implikací evangelia. Když je vyhlašováno evangelium, lidé přicházejí k víře a tím jsou Bohem přijímaní jako součást Jeho lidu. Evangelium není pouhým popisem toho, jak mohou být lidé spaseni, ale prohlašováním Ježíše Krista jako Pána.”14
Wright se také snaží popřít mýtus, že Pavel byl před svým obrácením zbožným, proto-pelagiánským moralistou, který se snažil zasloužit si svou cestu do nebe. Spíše poukazuje na jeho autobiografická vyznání, ve kterých se popisuje jako horlivý Žid, který chtěl očistit Izrael od pohanů a židů, kteří byli chladní vůči tóře.
“Židé, jako Pavel z Tatrsu, se nezajímali o abstraktní a ahisotrické systémy spásy, ani nebyli zásadně zajujati strarostí o to, jestli půjdou po smrti do nebe (jak bychom řekli my). Věřili ve vzkříšení, ve kterém je všechny Bůh obnoví pro život v zaslíbeném novém Izreli a světě. To se ale od standartního západního pojetí nebe značně odlišuje.”15
Když se Saul stal křesťanem, zůstala mu židovská forma doktríny, ale byla naplněna novým obsahem. Boží věrnost smlouvě (spravedlnost) byla naplněna ve smrti a vzkříšení Krista.
Wright tvrdí že naše porozumění slovu ospravedlnění bylo svedeno na zcestí rozhovory mezi Augustinem a Pelagiem a mezi Lutherem a Erasmem o lidském úsilí a milosti. Reformovaná teologie chápe ospravedlnění jakožto termín vztahující se k tomu, jakým způsobem jedinec vstupuje do vztahu s Bohem a přechází na něj Boží, nebo Kristova spravedlnost.. Toto „jak se dostat dovnitř“ se tedy stává centrem evangelia. Wright naproti tomu tvrdí že slovo ospravedlnění má mnohem bohatší význam. Nejprve je třeba rozlišovat mezi spravedlností Boha, jakožto soudce a spravedlností souzených stran. Tyto nemohou být zaměňovány. Soudce je spravedlivý, jestliže soudí nestranně a správně. Souzená strana je spravedlivá tím, že jí soudce jako takovou uzná. Proto :
“Jestliže používáme jazyk soudní síně, pak není možné říci, že soudce dává, propůjčuje, předává, nebo převádí svou spravedlnost na obžalovaného, nebo obhájce. Spravedlnost není objekt, nebo substance, kterou by bylo možné přemisťovat po soudní síni.16
Ospravedlnění se netýká tolik soteriologie, jako spíš eklesiologie.17 Evangelium netvoří několik věřících individuí, ale komunitu. Jestliže přijmeme “předáváné” ospravedlnění za základ teologie, budeme vždy směřovat k individualismu.
Za druhé je třeba vnímat tento „soudní“ termín v kontextu Boží věrnosti a touhy jednat se zlem a dát věci do pořádku.
Za třetí je to termín eschatologický, týká se budoucího vykoupení Božího lidu stejně, jako minulosti.
Na rozdíl od Sanderse tvrdí Wright, že Pavel opravdu postupoval od problému k řešení. Tím problémem však nebyla náprava vztahu jedince k Bohu, ale to, že jsou lidé smlouvy v exilu. Podle Wrighta Židé v Pavlově době věřili, že přestože se vrátili do své země, stejně zůstávali ve stavu exilu, v očekávání na Boží akci, kterou by obnovil svůj lid a dal věci do pořádku. A Kristus přišel, aby naplnil právě toto očekávání a tím ukázal Boží věrnost svému lidu (Boží spravedlnost) a svou smrtí se vypořádal s hříchem, který způsobil exil.
Wright je většinou kritizován pro své pojetí spravedlnosti, které vylučuje staré chápání spravedlnosti s důrazem na Boží deklaraci nového stavu člověka, který je způsoben přesunem Kristovy spravedlnosti na nás (1.Kor 1:30, 2. Kor 5:21)
Michael B. Thompson
– shrnutí nového porozumění Pavlovi
Jádrem toho, co přinesla NP je otázka po míře spojitosti mezi Pavlovým židovským dědictvím a jeho křesťanstvím. Co se pro něj změnilo, když ho Ježíš povolal? Jak se změnil jeho přístup ke starému zákonu? Jaké změny to způsobilo v jeho životě a teologii? Thompson zmiňuje několik bodů, ve kterých shrnul své studium Písma.
1. Pavel si – jakožto Žid cenil zákona z mnoha důvodů. Především pro to, že zjevuje Boží svatost, milosrdnost a spravedlnost. Také hrál nezanedbatelnou roli v židovské historii, dal jejich národu konstituci, ustanovil řád bohoslužeb, a je zdrojem jejich moudrosti. Thompson souhlasí se Sandersem, že pro židy zákon nebyl zátěží, která musí být nošena, aby bylo dosaženo přijetí, ale spíše dar, který ukazuje cestu, po níž by měli jít ti, kteří byli přijati.
2. Pavel, farizeus, by ve Štěpánově kázání, které je v sedmé kapitole Skutků, souhlasil s tím, že Izrael je neposlušný. Je to tvrdohlavý národ a to je problém, který volá po řešení. Pavel bez pochyb toužil po dni, kdy Bůh ustanoví novou smlouvu, dá svůj zákon do lidských srdcí a odpustí jim všechny hříchy (Jer 31-33). Ale také očekával, že budoucnost nepřinese změnu v životním stylu daném zákonem.
3. Pavel pronásledoval křesťany přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé – tvrdili, že není potřeba dodržovat všechny požadavky zákona. Zadruhé – Bez ohledu na to co Ježíš říkal a dělal, nemohl být Mesiáš, protože byl proklet zákonem (Deut 21:23, Gal 3:13). Kříž byl pro Židy kamenem úrazu. (1.Kor 1:23)
4. Po tom co byl Pavel povolán Kristem, nezavrhuje zákon jako to, co ho vedlo na scestí, ale přehodnocuje jej. Vnímá, že se v jeho životě stalo dobré nepřítelem nejlepšího.
5. Kritikové často zdůrazňují, že NP zlehčuje Pavlovo vědomí jeho hříšnosti a nutnosti vykoupení. Je zde ale nutné učinit rozdíl mezi Pavlovým křesťanským sebepojetím a tím co bylo před jeho přijetím víry v Krista. Nepochybně se po tom, co si uvědomil Božího plán (vypořádání se s hříchem skrze Krista) jeho pohled na hřích změnil. Chybí nám však jasné pasáže, které by poukazovaly na to, že by se Pavel před tím než přišel ke Kristu trápil nad tím, jaký je.
6. V pozadí dopisů, které Pavel poslal, vidíme problematiku odmítnutí evangelia Židy. A právě to je judaismus, o kterém Pavel mluví v Římanech 9-11.
7. Vždy, když Pavel mluví negativně o Zákonu, je to buď v kontextu židovského odmítání Ježíše jako mesiáše, nebo židovských požadavků na křesťany z pohanů ohledně nutnosti přijetí židovských zvyků, aby byli přijati do Božího lidu. Oba přístupy totiž popíraly to, co Kristus udělal skrze kříž.
8. Pavel říká o zákonu mnoho negativních věcí – zákon nemůže člověka přivést do správného vztahu k Bohu (Gal 2:16), zákon zjevuje hřích a tím ho rozmnožuje (Řím 7:7, 5:20, 7:5, Gal 3:19), je užíván hříchem jako nástroj k odsouzení a uvěznění lidí (Gal 3:10, Řím 7:8-11), je kvůli lidské slabosti bezmocný ve změně lidského srdce (Řím 3:28, 8:3), nemůže dát život (Gal 3:21). Pavel vidí zákon jako něco, co je v určitém ohledu dočasné, sloužil jako vychovatel ke Kristu (Gal 3:23-25). Vymezuje Židy vůči pohanům. Ale Kristus přišel toto rozdělení zrušit (Gal 3:28, Ef 2:11-16). Říkat, že pohané musí žít pod břemenem zákona, znamená vracet se do doby, kterou Pavel teď vnímá jako otroctví (Gal 4:1-5:1), ze kterého lidé potřebují vysvobodit, protože nemohou dostát nárokům Zákona.
9. Pavel ale neodmítá zákon jako celek. Zjevně má především na mysli jeho prokletí za neposlušnost a jeho vymezení vůči pohanům. Zákon jako takový nevidí jako špatný, vede lidi k jeho naplňování skrze lásku k bližnímu (Gal 5:14, Řím 13:8). Vybízí Galatské, aby naplnili zákon Kristův tím, že budou nést břemena jedni druhých. (Gal 6:2). Také nadále užívá Starý zákon jako autoritativní a užitečný zdroj pro křesťanské chování (1. Kor 10:11, Řím 15:4, 2.Tim 3:16).
10. Je možné číst Galatské jako by „judaizátoři“ neměli žádnou víru a Pavel stavěl víru proti skutkům. Ale to vede ke karikatuře judaismu. Judaizátoři by bezpochyby odpověděli, že mají víru v Boha i v Krista, a právě kvůli ní musí trvat na dodržování Božích přikázání. Víra o které Pavel mluví v listu Galatským je důvěrou, kterou člověk vkládá v Krista jako odpověď na to, co Bůh řekl a zjevil svému lidu v určený čas. Takže když Pavel říká „před tím, než přišla víra (Gal 3:23), nemyslí tím víru jako princip, ale specifickou víru v Krista (Gal 3:19, 4:4). Abraham, žijící před vírou v Krista byl přece příkladem toho, kdo žil vírou. Pavel tedy nestaví do opozice víru jako princip vůči skutkům o sobě (ve smyslu cokoliv člověk dělá), ale víru v Krista proti trvání na tom, že mají pohané dodržovat skutky zákona.
11. V žádném textu Pavel nestaví víru v Krista jako něco, co se dá odlišit od milování bližních. Taková dvojakost je mu cizí. Hlavní věcí totiž není mentální souhlas s doktrínou (například ospravedlnění z víry), ale víra, která se uplatňuje láskou. (Gal 5:6, 1.Tim 1:5). Skutky Zákona v Gal 2:16 nesmí být směšovány s akty milosrdenství, které vyjadřují lásku k bližnímu. Právě to je cílem Zákona a naplňuje to zákon Kristův. Pavlovým problémem je právě lpění na těch aspektech zákona, které vymezují židovskou identitu – obřízka, svátky a nařízení týkající se jídla. Jsou vnějšími znaky toho, když se někdo stal Židem. Trvat na nich znamená znovu stavět zeď mezi Židem a pohanem, která byla v Kristu zrušena. To je nutné mít na mysli, když srovnáváme Pavla a Jakuba. To co Jakub nazývá „skutky“, Pavel pojmenoval „ovoce ducha“ (Gal 5:22)
12. Zbývá několik textů, které pro NP příliš nesvědčí. Největší problém je se čtvrtou kapitolou Římanů, kde Pavel staví do kontrastu Abrahámovu víru a ospravedlnění na základě skutků, kterými by se člověk mohl chlubit a pokračuje s odlišením daru (doslova milosti) a toho co člověk dostává podle zásluh. Nemusel to být ovšem problém těch, kterým psal, mohl to užít jen pro zdůraznění toho, že spravedlnost je darem. Wright píše, že tento text je jediný, kde Pavel užívá podobné metafory pro vysvětlení spravedlnosti, a my bychom neměli tento ojedinělý úhel pohledu předkládat jako dominantní – jak tomu většinou v post-reformovaném podání je. Ef 2:8-9 staví víru a milost do protikladu vůči skutkům a vychloubání se, ale to může být stejně dobře chápáno jako chlubení se právě tím, co vyděluje Židy, zvláště proto, že Pavel pak pokračuje tím, že mluví o Kristu, který zbořil dělící zeď.
1 Sanders, E.P., Paul and Palestinian Judaism, Philadelphia: Fortress, 1977
2 Thompson poznamenává, že mezi Pavlovy spisy řadí i pastorální epištoly a epištolu Efezským, přestože ví, že se ohledně jejich autorství vedou spory.
3 Thompson, M.B. The New Perspective, First Impression, 2002 ISBN:1 174518 1
4 Mattison, M.M.: A Summary of the new perspective on Paul, http://www.thepaulpage.com
5 Frank Thielman, Paul & The Law (Downers Grove, IL: InterVarsity Press), 199426; str. 33
6 Stendahl: "The Apostle Paul and the Introspective Conscience of the West," The Writings of St. Paul, ed. Wayne A. Meeks (New York, NY: W. W. Norton & Company, Inc.), 1972
7 Stendahl: "Paul" str.432 – poznamenává ještě, že záleží na tom, jestli přijmeme jako východisko jasnější text z Filipským 3 a skrze něj pak přisoupíme k Římanům 7, nebo – jako v lutherovské interpretaci – postupujeme opačně.
8 V originále “Covenental Nomism”
9 Sanders, E.P.: Paul, the Law, and the Jewish People (Minneapolis, MN: Fortress Press), 1983, str. 159
10 Sanders: "Paul" str.143
11 Dunn, J.D.G.: Jesus, Paul, and the Law: Studies in Mark and Galatians (Louisville, KY: Westminster/ John Knox Press), 1990; str 190
12 Tamt. Str. 194, 195
13 Wright, N.T.: What saint Paul really said, Grand Rapids, MI: Wm. B. Eerdmans Pub. Co., 1997 str. 45,88,113, 114,151
14 Tamt. Str 132,133
15 Tamt. Str. 32, 33.
16 Tamt. str. 98
17 Tamt. Str. 119
|
