poslal Pavelko Následovat šlépějí Krista.
Zbývá zamyslet se nad poslední otázkou, která se objevila v diskuzi po zveřejnění úvahy Smrt Ježíše jako naplnění principu práva. V závěru této úvahy bylo uvedeno: “Byl položen právní základ pro odpuštění hříchu a navrácení věčného života těm mnohým, kteří toto opatření přijmou a budou ochotni svým životem následovat vzor Ježíše Krista.”
Ta otázka je: “Jaký vzor a jaká opatření má autor na mysli? Máme taky obětovat svůj život?” – 1. Petra 2,21.
Ježíše známe především jako trpícího a umírajícího muže. Tuto podobu mu dalo posledních několik hodin jeho života. Pochopitelně, vtiskla se do mysli lidí víc než cokoli jiného, je to podoba probouzející emoce. Soucit, zloba, lítost, strach, naděje, smutek, hrdost, láska. Čeština nemá dost výrazů pro vystižení citů, které Ježíšova oběť vyvolává. Stačí vidět pouhý film, nedokonalý odraz skutečnosti, a můžeme na jednom blogu z klávesnice nevěřícího člověka číst: “Musím opravdu přiznat, že už dlouho mě nic tak nerozplakalo…. Slzy se mi kutálely po tváři, jak malé holčičce, co nedostala k Vánocům panenku, kterou si přála… Jestli opravdu … postava Ježíše takto opravdu trpěla, tak musím s pokorou a uznáním říci, že to byl opravdu “frajer”.”
Ježíš před getsemanským zatčením není o nic méně přitažlivý. Příčiny této přitažlivosti jsou však jiné, i když ne rozporné s těmi předchozími. Radost, pokoj, mírnost, hněv, empatie, pokora, rozhodnost, laskavost, něha, aktivita, opravdovost, ryzost, moudrost. Ani zde není čeština dostatečně mocným nástrojem pro vyjádření škály citů a vlastností, které z Ježíše v každém okamžiku pryštěly jako živá voda a které tak mocně působily na jeho současníky. Sledujme ho pro jednou. Představme si tu situaci, buďme pro tuto chvíli mezi jeho učedníky.
Galilea, městečko Naim. Z městské brány vychází velký pohřební průvod. Na nosítkách vynášejí mladého muže. Jediný syn své matky. Matky a v té době zároveň už i vdovy. Již podruhé kroky této ženy obklopené truchlícím zástupem pomalu směřují k hrobkám vytesaným do úbočí pohorku nedaleko za městem. Zármutek té ženy je nepopsatelný. Strach z budoucnosti je nevylíčitelný. Ježíš tuto scénu uvidí a zármutek té ženy se ve stejnou chvíli přenáší do jeho srdce. Jeho kroky rychle směřují k nosítkám, pevně je uchopí a naznačuje tak nosičům a celému zástupu, aby se zastavili. Úžas nad takovým jednáním a napětí, které to vyvolalo, by se daly krájet. Kdo se odvážil zastavit pohřební průvod na cestě, ze které nelze odbočit, která vždy vedla a musí vést ke stejnému místu? Tím, co Ježíš v tomto okamžiku udělá, obrací chod věcí naruby, nejen zástup zastavuje, otáčí jej zpět do města, pomalý krok převrací v běh. Pláč a nářek je proměněn v nepopsatelnou radost a jásání: Ježíš se nejprve obrací k vyděšené matce: “Neplakej.”, a pak se jeho pozornost celou silou upírá na mrtvé tělo. Možná je chvíli ticho, ale pak z Ježíšových úst vycházejí autoritativní slova: “Chlapče, říkám ti, vstaň!” Vidíte ta nosítka před očima? Pak také vidíte, co znamená vdechnout do chřípí dech života. Mrtvé tělo ožívá. Ten, který přestal existovat, nyní opět žije! Zvedá se na svých nosítkách! Je to on s celou svou osobností, jen bez nemoci či následků úrazu, které vedly k jeho smrti. Sledujme ještě, jak mu Ježíš pomáhá na nohy a předává ho do náruče jeho maminky. Pokud byste byli osobně přítomni, nekutálely by se vám slzy po tváři?
To je jen jeden příklad. Takto lze chodit s Ježíšem a pozorovat ho, být s ním, čerpat z něj sílu, nechat se jím motivovat. Není třeba filmů předávajících často zkreslenou a vykonstruovanou představu umělců. I když jsou filmařsky kvalitní, jejich nevýhoda je, že působí jednou, a čas jakoby na podnosu servírované obrazy dřív nebo později přemaže. Každé další přehrání stéjného filmu je jenom mrtvá kopie toho, co již bylo spatřeno. Číst a přemýšlet nad zcela záměrně prostými evangeliemi poskytuje nevyčerpatelný materiál pro lidskou mysl a srdce.
Jak to všechno souvisí s otázkou, jak svým životem následovat vzor Ježíše Krista? Poznávat takto skutečného biblického Ježíše, znamená zřetelně slyšet ve svých uších jeho slova. “Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." Ježíš miloval Otce a miloval lidi. Následovat ho, znamená usilovat o stejný způsob života, myšlení, postojů a jednání, vše v rámci našich nedokonalých možností. Vůči Otci, tím, že se na něj stále obracím v modlitbě. Myslím jeho jméno. Prosím ho o ducha, moudrost a potřebné vlastnosti. Tím, že činím jeho vůli. Ta souvisí zejména s láskou k lidem.
Ptám se sám sebe. Jak jednám vůči své ženě? Jsem sobec? Jak pomáhám? Spíš naslouchám nebo spíš mluvím? Spíš jsem kritický nebo raději chválím? O co nebo o koho mi jde v sexu? Kolik času věnuju svým dětem? Jak ho využívám? Jsem schopen empatie, vcítění se? Pak jsou tu mí bratři ve víře. Jsem připravený jim pomáhat? Zajímám se o ně? Jaká slova volím, jaký tón používám? Když na to přijde, budu ochoten za ně zemřít? Podle nového přikázání lásky bych to měl dokázat. - Jan 13,34-35. A všichni ostatní lidé. I oni jsou mými "bratry", potomky jedněch rodičů. Záleží na tom, zda je znám či neznám? Záleží na tom, kde ve společenském žebříčku vůči mě stojí? Nade mnou? Pode mnou? Hluboko pode mnou? Vnímám jejich pocity? Vnímám příležitosti, kdy jim lze prakticky pomoct? Kdy jim lze o Bohu a Ježíšovi svědčit, slovem nebo skutkem?
Ne, nejsem takový. Často jsem sobec. Ještě častěji se mi nechce. Často zapomínám, jak to napsal Pavel v Řím. 7.k.: Nepoznávám se ve svých skutcích, vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím,.... vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Ale díky výkupnému, které za mě bylo zaplaceno, zase mě duch vzbudí, zase mě Otec pozvedne. Zas poznávám, co je skutečná radost, pokoj a štěstí. Více je toho v dávání než v přijímání.
Toužím takovým jednou být. Podobný Kristu. Přeji všem bez rozdílu, aby takovými jednou byli.
