Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Drahoslav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 6, článků celkem: 16086, komentáře < 7 dní: 205, komentářů celkem: 389931, adminů: 60, uživatelů: 5030  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 105 návštěvník(ů)
a 5 uživatel(ů) online:

martino
rosmano
Frantisek100
Willy
gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Informace z jednání VV BJB dne 22. listopadu 2021
·Seznam vypuštìných novozákonních veršù v Pøekladu Nového svìta
·Pastoral brothers – kde konèí vtipnost?
·Ekumenická rada církví si zvolila nové pøedsednictvo na pøíští dva roky
·Rozbuška a další mutace covidu-19
·Významný køesťanský genetik je frustrovaný z postoje evangelikálù k oèkování
·Vlivný Jižní baptista Robert Jeffress odmítl náboženské argumenty proti oèkování
·5 pilíøù konzervativního evangelikálního kalvinismu nesluèitelných s láskou
·Skrytì
·Pastoral Brothers

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
106909721
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: SKUPINKOVÝ SBOR - 4. Teologické vymezení postkonfesijních sborů
Vloženo Pondělí, 04. duben 2005 @ 21:52:52 CEST Vložil: Bolek

Charismatici poslal Pastýř

SKUPINKOVÝ SBOR - 4. Teologické vymezení postkonfesijních sborůJosef Marván
2005

Vedoucí práce: Aleš Franc
   Teologické vymezení postkonfesijních sborů Není snadné jednoznačně vymezit a popsat učení tak veliké skupiny nejrůznějších sborů, které se navíc vyskytují v různých denominacích, či úplně mimo ně. Přesto jsou některé rysy, které jsou pro všechny (nebo drtivou většinu) skupinkové sbory význačné, a na ty se v této kapitole zaměříme. Budeme čerpat z učení velkých skupinkových sborů, z nichž jsme mnohé zmínili v minulé kapitole, a od jejich významných teologů. 4.1 Apoštolsko – prorocká reformace Nejpodstatnějším rysem skupinkového hnutí, z něhož vyplývá většina ostatních, je, že se považuje za novou a zároveň poslední vlnu reformace před příchodem Ježíše Krista, za apoštolsko - prorockou reformaci. Tato reformace se vyznačuje příchodem nové generace apoštolů a proroků.

„Nová apoštolská reformace je mimořádné Boží dílo na konci dvacátého století, které ve významném rozsahu mění podobu protestantského křesťanství po světě,“ vysvětluje Wágner. „Po téměř pět set let křesťanské církve z veliké míry fungovaly s tradiční denominační strukturou některého druhu. Zvláště od devadesátých letech dvacátého století, ale s kořeny, které sahají téměř století zpět, se vynořují nové formy a funkční způsoby práce v oblastech jako je vedení místních sborů, mezisborové vztahy, financování, evangelizace, misie, modlitba, výběr a školení vedoucích, úloha nadpřirozené moci, uctívání a další důležité části sborového života. Některé tyto změny jsou začleněny do denominací, ale většina získává formu volně uspořádané apoštolské sítě. Prakticky v každé části světa tyto nové apoštolské církve tvoří nejrychleji rostoucí část křesťanství.“[79] Novodobí apoštolé nejsou vázáni na denominace, ale slouží obvykle všem sborům, které je přijímají, i když se mohou nacházet v jakékoliv denominaci. Pozici těchto apoštolů však nelze srovnávat s pozicí vůdců v jednotlivých denominacích. Jak uvádí článek v prestižním Arise Magazine: „Největší rozdíl mezi novým apoštolským křesťanstvím a tradičním křesťanstvím je míra duchovní autority Duchem Svatým svěřené jednotlivcům,“ Wágner zdůrazňuje. „V tradičním křesťanství autorita spočívá na skupinách jako jsou církevní koncily, zasedání, shromáždění a valná shromáždění. Nové apoštolské křesťanství vidí Boha jako toho, kdo svěřuje vládu církve jednotlivcům.“[80] Spravování církve je tedy na sborové rovině svěřeno pastorovi (pastýři), na nadsborové rovině apoštolům. V každém skupinkovém společenství by se mělo vyskytovat všech pět služebností podle Ef 4,11. Bez nich není možné, aby společenství správně fungovalo. „Ve skutečnosti, žádný z vedoucích duchovních darů - apoštol, prorok, evangelista, pastýř a učitel - nikdy z církve nezmizel. Nicméně byly zanedbávány, ignorovány a špatně užívány na újmu církve. Bez plného a správného užívání těchto vedoucích úřadů se církev lopotila pod špatným učením a neschopností kromě základních principů.“[81] Tyto služebnosti není možné nijak nahradit. „Neexistuje žádná náhrada za apoštola. Prorok, evangelista, pastýř nebo učitel nemohou dělat to, co dělá apoštol. Ani apoštol nemůže dělat to, co mohou dělat ostatní dary. Každý dar je potřebný a má jedinečný účel. Nejsou postradatelné. Bůh nám je dal, protože je všechny potřebujeme.“[82] Prorok má spolu s apoštolem jisté výsadní postavení, protože pomáhá jednotlivým věřícím rozpoznávat jejich služebnost. Apoštolé jsou na nejvyšší rovině a nemají nad sebou již nikoho, komu by byli vykazatelní. Arise Magazine zde opět cituje Wagnera: „Evidentně jsou nejvyšším stupněm ve své síti (apoštolé). Lidé v jejich síti jsou jim zodpovědní, ale jak je to s nimi?“, ptá se Wagner. „Věřím, že kdyby na tuto otázku nebylo včas dostatečně odpovězeno, porušilo by to jednotu celé Nové apoštolské reformace. Ale domnívám se, že je na ni odpovídáno. Shodujeme se v tom, že apoštolé musí být zodpovědní těm, kdo jsou s nimi na stejné apoštolské úrovni.“[83] Wagner usiluje o to, aby apoštolé po celém světě vytvořili malé skupinky, ve kterých by si vzájemně byli vykazatelní a aby tyto skupinky byly vzájemně koordinovány pomocí setkání jejich zástupců.[84] Tím se evidentně vyvazují z rámce autority a odpovědnosti ve svých denominacích. „Náš základní cíl je spojit apoštoly dohromady na pravidelná setkání, aby budovali vztahy,“ říká Wagner. „Můj sen je že by se z toho vyformoval nějaký počet malých skupinek, pevně vykazatelných skupinek… vedoucí se budou setkávat, aby porozuměli, co pro nás Bůh má připravené.“ [85] Vztah mezi společenstvím a apoštolem je definován takto: „Další důležitou věcí, která se týká autority, je fakt, že loajalita nebo vztah k apoštolovi je dobrovolný,“ dodává Wagner. „V apoštolské síti není nic, co by drželo pastora nebo sbor ve spojení s apoštolem, kromě dojmu, že apoštol dodává jejich životu a službě hodnotu.“[86] Zdá se tedy, že sbory a jejich pastoři opravdu nejsou povinni udržovat závazný vztah s apoštolem, ale pokud chtějí být uznáváni a přijímáni, je to pro ně nezbytné.
Ve světle tohoto pojetí vidíme, že apoštolská síť považuje tradiční denominační systém za nefunkční, ignoruje ho a klade si ambice ho postupně plně nahradit. 4.2 Odstranění starého řádu Dalším typickým rysem nové reformace je úplná rekonstrukce struktury sboru. Představitelé nové reformace svoji reformaci přirovnávají k novému vínu, které musí být nalito do nových měchů (nové struktury) namísto staré, která je již nepoužitelná a je třeba ji odstranit. Zároveň věří, že příchod „nového vína“ je podmíněn existencí „nových měchů“. Do „starých měchů“ nepřijde. Nové víno je pak chápáno jako nová vlna Ducha svatého, která podle Wagnera eskalovala v Torontském požehnání. Rovněž naší pozornosti neujde název tiskového orgánu Pastýřsko-učednického hnutí - „New Vine“ (Nové víno). „Mnoho sborů zoufale touží po obnově - nebo alespoň po změně - a mají sklon k tomu přehlédnout, že není možné vybudovat v církvi novou kvalitu změnou struktury. Jak odborník na management Tom Peters říká, obnova a reforma jsou mimo, řešením je revoluce; firma ve skutečnosti nepotřebuje šéfa, který ji řídí (Chief Executive Officer), ale šéfa, který ničí (Chief Destructive Officer) - odstraňuje brzdící tradice, protože je mnohem snazší přestavět firmu podle nového vzoru, než ozdravit a obnovit zastaralou. Měnit církev pomocí změny některých vnějších forem je tak zbytečné jako snaha změnit svou mentalitou pomocí změny oblečení nebo chodit po zpátku za účelem přestat chodit do kina. Vydání nového misijního prohlášení nebo nějaké jiné kosmetické změny bez radikální genetické reformace církve povede jen k frustraci - jako přišívání záplaty z nové látky na staré oblečení, což je podle slov Ježíše špatná rada. Obnova a reformace opravdově začíná kompletním znovuobjevením a přebudováním stěžejní podstaty církve novozákonním DNA, Božím genetickým kódem, nadpřirozeně zmocněným a obsahujícím potenciál k růstu (Mk 4,26). Toto duchovní semeno je, jako každé obilí, vybaveno a uschopněno, aby vyvinulo svou vlastní přiměřenou strukturu zevnitř navenek bez instrukcí z venku; jednoduše se vyvíjí podle v sobě obsaženého stvořitelského plánu; otevírá se. Půda je půdou národů a skupin lidí. Výsledek tohoto vtělení, přinejmenším v novozákonní době, bylo skupinkové hnutí, které zaplavilo město Jeruzalém jako kvas v těstě nebo jako nezastavitelný virus v možná méně než dvou letech.“[87] Řešením situace a „novým měchem“ je tedy skupinkový systém uspořádání sboru. To připraví sbor na příchod nových lidí a zároveň nastartuje úspěšnou evangelizaci a probuzení. „Pán si dnes používá skupinkovou církev úžasným způsobem k celosvětovému naplnění Velkého poslání. Přetváří strukturu církve, aby se stala „novým měchem“ schopným naplnění úkolu světové evangelizace skrze jeho moc. Skupinková církev poskytuje „nový měch“, který se může roztáhnout a vyrůst, aby rychle a snadno vytvořil místo pro mnohem více lidí, aby se mohli připojit ke společenství věřících.“[88] Učednictví Skupinkový model sboru je nerozlučně spojen s učednictvím v podobě, v které jej známe např. z mnišských řádů. Snad bychom mohli říci, že na něm z veliké části stojí, ať již se jedná o model popisovaný dříve jako vzor postkonfesijního nebo o model G12, kde je na učednictví kladen ještě větší důraz. Učednictví prolíná celý skupinkový model počínaje vztahem mezi vedoucím skupinky a jeho nástupcem (v modelu G12 mezi vedoucím skupinky a všemi jejími členy) a konče vztahem mezi pastorem a jeho pomocníky. Každý, kdo chce ve sboru sloužit dalším lidem, musí nejprve vstoupit do tohoto procesu učednictví. Jak uvádí Kuttruff:
„Novozákonní cesta učednictví znamená nechat někoho absolvovat „učení“. Pro vedoucího skupinky je rozhodujícím způsobem důležité vzít někoho „do učení“, aby se mohl budoucí vedoucí rozvíjet. S tím musíme začít velmi brzy.“[89] Inspirace pro tento systém vychovávání služebníků je brána z Ježíšova vztahu s učedníky, když ještě chodil po zemi: „Boží princip: Multiplikace (násobení). Máme se plně věnovat někomu, aby se tato osoba zase mohla věnovat někomu jinému. Ježíš investoval sám sebe do svých dvanácti učedníků a převrátil celý svět vzhůru nohama!“[90] Forma a hloubka učednictví je v jednotlivých druzích skupinkových sborů rozdílná, ale vždy zasahuje poměrně hluboko do života učedníka i učitele: „Tvůj učedník se musí účastnit na všem, co děláš.“[91] Učedník se podílí na přípravě a následném vedení setkání, ale také má možnost sledovat život svého učitele. Ten zase vidí ještě hlouběji do života svého učedníka a má právo do něj zasahovat a usměrňovat ho. 4.4 Předreformační pojetí autority Strukturu skupinkových sborů jsme již dříve rozebírali. Nyní si učiníme krátké shrnutí. Existuje několik variant struktury skupinkových sborů. Pokud bychom je chtěli popsat, mohli bychom říci, že se jedná o dva základní modely:* 1. Jetro model: název pochází ze jména Mojžíšova tchána, který dal Mojžíšovi na poušti radu, jak uspořádat Izrael. Tímto modelem jsme se zabývali již dříve jako vzorem skupinkového sboru. 2. Model G12: tuto strukturu jsme zmínili u Argentinského probuzení a vychází z příkladu Krista a jeho dvanácti apoštolů. příkladu. V praxi samozřejmě existují i kombinace obou modelů. Rozdíl mezi nimi spočívá pouze ve velikosti skupin a jejich vzájemných vazbách. Zatímco v „Jetro modelu“ řídí pastor svůj sbor prostřednictvím různých pater mezi-pastýřů, kteří navazují učednictví pouze se svým nástupcem, v „G 12 modelu“ si tito skrze učednictví podrobují všechny členy daného patra, resp. skupinky. U všech modelů platí, že jsou hierarchicky uspořádány. Na nejnižší pozici jsou řádoví členové skupinek a na nejvyšší je pastor sboru. Od každého, kdo je zapojen v tomto systému, se očekává, že bude poddaný a loajální vůči své autoritě. Tato loajalita je považována za jednu z nejpodstatnějších vlastností vedoucího. V systému nejsou zabudovány nějaké výraznější funkční obranné mechanismy pro případ chybování někoho ze služebníků vyskytujících se v horní části sborové hierarchie, či samotného pastora - snad pro to, že se s takovou alternativou nepočítá. Tento systém autorit a uspořádání církve nám nemůže nepřipomenout předreformační pojetí struktury církve, která je dosud užívaná v římskokatolické církvi. Římskokatolický model struktury církve jsme více rozebírali v první kapitole, proto se zde o něm nebudeme šířit. Jako základní rysy, které mají společné, můžeme vidět: hierarchické uspořádání, způsob uplatňování autority spolu s důrazem na loajalitu a jen velmi omezené opravné mechanismy. Liší se v tom, že na vrcholu řetězce autorit se v římskokatolické církvi nachází papež, kdežto ve skupinkovém modelu jsou to pastoři sborů, a v důsledku apoštolská síť resp. apoštol. Zatímco v římskokatolické hierarchii lze absenci pojistek zneužití moci snadno ospravedlnit deklarovanou neomylností hierarchizovaného kléru, protestantští duchovní, při snaze o vysvětlení, obvykle činí rovnítko mezi důvěrou Bohu a poslušností jím delegované autoritě. Měřítkem křesťanské zralosti pak bývá projev poslušnosti autoritě i na úkor svého svědomí. Není bez zajímavosti, že výrazné skupinkové modely, jako Willow Creek, Torontské a Alfa sbory nebo Promise Keepers usilují o plné společenství s římskokatolickou církví a o viditelnou jednotu s ní. Je zde otázka, zda by byla tato struktura v případě sloučení s římskokatolickou církví plně převoditelná, či alespoň využitelná.
Za zmínku stojí rovněž skutečnost, že stejně jako římskokatolická církev vidí jen jeden sbor v jednom městě, který se obvykle vytváří formou jednotlivých farností spojených do regionální diecéze; skupinkové sbory obvykle taktéž prosazují myšlenku „jedno město, jeden sbor“, který je spojen z místních, městských regiónů. 4.5 Soteriologie V poslední části této kapitoly se budeme zabývat eschatologií. Apoštolsko – prorocké reformace. V této a následující části si ukážeme její pozadí.
Apoštolsko - prorocká reformace věří tomu, že Bůh v ráji učinil Adama vládcem tohoto světa. Usuzuje tak z verše Gn 1,28, který C. Annacondia, jehož exortistická praxe vedla Wagnera k doktrinálnímu rozpracování v rámci nové reformace, vykládá následovně. „Výraz podmanit si znamená „uvést do podřízenosti“, „uvést pod kontrolu“, „podrobit silou nebo převahou“. A výraz panovat má význam „kontrolovat nebo řídit“, „užívat autoritu nebo moc nad někým“, „hrát v něčem hlavní roli nebo mít na někoho nejdůležitější vliv“, „zaujímat v něčem hlavní místo (díky schopnostem, moci nebo postavení). Z těchto definic můžeme vyvodit, že oba výrazy znamenají moc. Vyjadřují nadvládu a autoritu nad každým živým stvořením, kterou Bůh dal člověku. Avšak když člověk zhřešil, toto postavení ztratil. Satan člověku sebral autoritu, a stal se vládcem nad zemí. Člověk ztratil nárok na svou autoritu, když mu ji Satan uloupil.“[92] Pádem člověka tedy Satan autoritu převzal: „(Satan) ... jeho autoritu převzal a sebral mu vlastnické právo na zemi ... Tyto skutečnosti nám pomáhají pochopit, že Ďábel opravdu má moc a autoritu ...“[93]
Když Bůh chtěl člověka zachránit, nemohl ho jednoduše osvobodit, ale musel za něj zaplatit výkupné: „Ačkoli by Bůh mohl snadno zabrat svět zpátky, jeho moc je omezena morálním zákonem. Kdyby Bůh podnikl přímou intervenci, satan by ho mohl obvinit z přestoupení.“[94] Ježíš tedy přišel aby Satanu zaplatil a vykoupil svět zpět. „ ... člověk ztratil moc a autoritu nad zemí, ale Ježíš dluh zaplatil. Zaplatil dluh a nyní má právo požadovat vlastnictví země.“[95] „ ... když Ježíš zemřel na kříži, nejen že nás vykoupil, ale také odstranil bariéru, která nás od něj oddělovala a dal nám příležitost stát se Božími dětmi. Když to udělal, vzal autoritu ďáblovi a automaticky ji vrátil nám. Máme autoritu, která pochází od Boha, a skrze víru v něj si můžeme od ďábla vzít cokoliv zpět. Jenom věřme, že jsme opravdoví dědicové s Kristem v nebeském království. Náš otec je vlastník. Mán nárokovanou listinu na tuto zemi. Když si svá práva vírou přivlastníme, budeme vybaveni, abychom užívali autoritu nad démonickými mocnostmi tohoto světa.“[96] Tento pohled na soteriologii je v podstatě shodný s výkupnou teorií smíření, která zjednodušeně řečeno tvrdí, že jsme kvůli svému hříchu pod nadvládou Satana, ale Bůh nás tak miluje, že mu nabídl jako výkupné svého syna. Ďábel to rád přijal, ale netušil, že Ježíše po smrti neudrží. V podstatě tedy podlehl Boží lsti. Tento původně Origenův názor se po Anselmovi vytratil, ale před časem ho znovu oživil švédský teolog Gustav Aulén (1879 - 1978).[97] 4.6 Demonologie a misiologie Tato oblast je natolik široká, že zde není prostor ji rozebírat do hloubky. Podíváme se tedy pouze na některé základní principy. Jak jsme viděli v minulé části, apoštolsko – prorocká reformace věří, že pádem v ráji člověk ztratil vládu nad světem a získal ji tak Satan se svými padlými anděly. Ten jím dosud vládne, ale po Ježíšově zaplacení dluhu na něj již nemá právo a my pak svět máme vírou, skrze duchovní boj, přejmout zpět. Satan ovládá všechny oblasti tohoto světa počínaje jednotlivci, přes přírodu a geografické oblasti, konče různými organizacemi jako je televize a podobně. V těchto všech oblastech máme právo se proti Satanu postavit a převzít vládu. Abychom to mohli učinit, musíme nejdříve „rozdrtit satanu hlavu“ a „utkat se silným mužem“ .[98] Annacondia říká: „Nikomu neradím, aby se stavěl proti démonům, pokud se předtím neutkal se silným mužem. On koordinuje strategické a taktické operace mocností zla. Když svážeme a vyženeme mocného muže oblasti a zlé anděly, kteří ho následují, démoni zůstanou bez ochrany a náš útok a útok Božích andělů, které máme na pomoc k boji, je zraní. ... Když démoni ztratí vůdce a vzdušnou podporu, uprchnou ve strachu a zmatku.“[99] Poté, co je tedy „silný muž“ svázán, můžeme začít přebírat vládu nad jeho územím. Vidíme tedy, že je třeba začít v geografické oblasti: „Je důležité pochopit, že bitva se musí vyhrát v nebesích, v ovzduší. Teprve potom uvidíme, jak se vítězství odrazí na zemi. Proto musíme svazovat a vymítat démony, knížata a mocnosti.“[100] Pokud toto uděláme, můžeme bez problémů pokračovat v zabírání dalších částí vlády jako je osvobozování jednotlivců nebo vláda nad sdělovacími prostředky. (Annacondia má podrobně rozpracovaný způsob, jak vymítat démony z lidí, jehož popis přesahuje rámec této práce. Lze se s ním podrobně seznámit v jeho bestselleru „Satane poslyš!“) „Pokud si nevezme všechny věci, které drží v drápech ďábel, jsme ztraceni. Vládne nad televizí, nad rozhlasem a nad ostatními médii. Pokud jsou média v jeho drápech, jak mu je sebereme? Musíme přikázat Satanu, aby ve jménu Ježíše média pustil.“[101] Také máme nadvládu nad přírodou. Annacondia uvádí jako příklad svou zkušenost s moskyty ve shromáždění nebo s uzdravením psa, který byl po jeho modlitbě sražen z vozu: „Když mě pastor představil shromáždění ... řekl jsem: „Bratři a sestry, povstaňte, budeme se modlit a vyženeme ty moskyty ve jménu Ježíše. Teď! Hned teď!“ Za několik se***** byli všichni moskyti pryč. Jemný větřík je vyfoukl z Božího domu ... pochopil jsem, že když Bůh dal Adamovi autoritu nad každým živý tvorem, byli v ní zahrnuti i moskyti.“[102] „ Když jsem měl poslední den evangelizace, muž nedaleko venčil svého pejska, zatímco čekal, až se manželka vrátí. Vysadil pejska nahoru na auto. Když jsem se na závěr modlil a na počátku jsem řekl: „Ježíši dotýkej se!“ pejsek spadl z auta na záda. Muž měl pejska velmi rád a myslel si, že je mrtvý. Já jsem se zatím modlil dál a řekl jsem: „Vstaň a choď“. Pejsek ihned vstal a začal před pánem vrtět ocáskem.“[103] Takto můžeme získat nadvládu nad každou oblastí a získat svět pro Boha. Způsob evangelizace tedy spočívá v tom, že se nejprve musíme postavit proti všem mocnostem, které ovládají danou oblast, a potom již zabíráme území, „pleníme dům toho silného“ a zachraňujeme lidi pro Ježíše. Tuto činnost máme vykonávat tak dlouho, až zabereme celý svět a Satan ztratí vše, nad čím na zemi vládne. Tím podle Annacondii naplňujeme Ježíšovo velké poslání. 4.7 Eschatologie V této části provedeme opět pouze nástin eschatologie. V první části této kapitoly jsme již zmínili, že se apoštolsko – prorocká reformace považuje za poslední obnovné hnutí před druhým příchodem Ježíše Krista. Věří, že církev obnovená na základě této reformace (tedy skupinkového systému) otřese světem a dobude ho zpět pro Ježíše, aby mohl přijít a ujmout se vlády. (skupinky) ... zažívají působení Ducha jak se stávají pravým Kristovým tělem a jsou ponořovány (křtěny) do nové struktury. Stávají se rukama a nohama inkarnovaného Krista, aby byly použity v naplňování jeho díla na zemi.“[104] „Boží církev je elektrárna (power plant) ke zničení díla toho zlého. Probouzí se k tomu, aby byla nejmocnější zbraní se svou výzbrojí - jednotou.“[105] Aby církev naplnila své poslání, potřebuje být jednotná, ne roztříštěná do jednotlivých denominací. „Jednota působí autoritu. Starší ve sjednocené církvi ve městě mají duchovní autoritu. Když se modlí, ovlivňuje to celé město. Sedí v branách města. Rozdělení starší mají zmenšenou autoritu, anebo vůbec žádnou. Nejednotnost brání efektivní společné modlitbě.“[106] Když se křesťané sjednotí, dobudou zem pro Ježíše a připraví ji, Ježíš přijde a ujme se skrze církev vlády. „Jsme společně povoláni položit nové základy pro novou oblast, základy pro počátek věku nového království. Máme na dosah narození zcela nového řádu - zcela nového systému ... Připravujeme se posunout se do věku Královského zákona a vlády, kde Kristus sám a my, jeho svatí, s ním budeme vládnout zemi a spravovat ji ... Bůh si povolává apoštoly a proroky, kteří hovoří některé nové a radikální věci, začínají etapu, pokládají základy pro novou oblast. Nejedná se o záplatování věcí, které už existují, ale přípravu církve na nový systém. ... Chystáme se přejít ze systému milosti do systému vlády. Chystáme se vidět Ježíše, ne jako trpícího beránka, který byl zabit, ale jako řvoucího lva - krále. ... Také se chystáme vstoupit do období ne poddajné a pasivní podřízenosti našim nepřátelům, jako „nastavování druhé tváře“ a „chození druhé míle“, ale spíše do pozice autority, vlády a moci.“[107] Hnutí tedy očekává, že se bude jeho vliv postupně rozlévat a zaplavovat zemi, až dojde k plnému znovudobytí všech území od nepřítele. V té chvíli přijde Ježíš, vtělí se do církve (rozumějme do hnutí apoštolsko - prorocké reformace) a započne skrze ni období své vlády na této zemi. Skupinkové hnutí je tak hnutím „Království nyní“ v jeho nejčistší podobě.   Obsah: 1. Historické typy uspořádání církve
2. Postkonfesijní model - historická část
3. Postkonfesjiní model – současný přehled
4. Teologické vymezení postkonfesijních sborů
5. Reflexe z letniční perspektivy
6. Seznam použité literatury a pramenů, poznámky  


"SKUPINKOVÝ SBOR - 4. Teologické vymezení postkonfesijních sborů" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.19 sekundy