poslal james "Měl jsem pro sebe celé kupé. Pak nastoupila jedna dívka," vyprávěl
jeden mladý slepý Ind. " Muž se ženou, co ji přišli vyprovodit,
nejspíš byli její rodiče. Kladli jí na srdce spoustu věcí. Protože
tehdy už jsem neviděl, nemohl jsem vědět, jak vypadá, ale líbil se
mi její hlas"
"Jedete do Dehra Dun?" zeptal jsem se jí, když jsme vyjížděli ze
stanice. Přemýšlel jsem, jestli se mi podaří před ní skrýt, že
nevidím. Říkal jsem si, že by to nemělo být tak těžké, když zůstanu
sedět.
"Jedu do Saharanpuru," odpověděla dívka. "Tam na mě bude čekat
teta. A kam jedete vy?"
"Do Dehra Dun a pak do Mussoorie," řekl jsem.
" To se máte! Tolik bych se chtěla do Mussoorie dostat. Miluji
hory. Zvlášť v říjnu."
"Ano, to je nejkrásnější období," přitakal jsem a vzpomínal na
dobu, kyd jsem ještě viděl. "Na horách je všude plno divokých aster,
slunce příjemně hřeje a večer si člověk může sednout ke krbu a
usrkávat brandy. Většina turistů je už pryč a ulice jsou skoro
prázdné a tiché."
Mlčela, a tak jsem přemýšlel, jestli ji má slova tak zasáhla, nebo
jestli mě má za sentimentálního žvanila. Pak jsem udělal chybu. "Jaké
je počasí?" zeptal jsem se.
Ale nezdálo se, že jí ta otázka připadala vzláštní.Že by si už
všimla, že nevidím? Ale její odpověď vyvrátila všechny mé
pochybnosti. "Tak se podívejte z okna," řekla naprosto přirozeně.
Posunul jsem se po sedadle a po hmatu jsem hledal okénko. Bylo
otevřené. Otočil jsem se k němu a předstíral jsem, že si prohlížím
krajinu kolem. ve své fantazii jsem viděl rychle se míjející
telegrafní sloupy. "Všimla jste si, že to vypadá, že se hýbají ty
stromy a my že stojíme?"
"Tak už to bývá," odpověděla.
Obrátil jsem se k ní a chvíli jsme seděli mlčky."Máte zajímavý
obličej," řekl jsem konečně.Pěkně se zasmála, jasně a zvučně. "To
jsem ráda,že mi to říkáte. Už mám po krk těch, co mi říkají, že mám
pěknou tvářičku."
"Takže jsi opravdu hezká." pomyslel jsem si a pokračoval nahlas:
"Ale zajímavý obličej může být také velmi krásný."
"Jste velmi galantní," odpověděla "Ale proč jste tak vážný?"
"Za chvíli vystupujete," řekl jsem trochu úsečně.
"Bohu díky. Nesnáším dlouhé cesty vlakem."
Zato já bych tam s ní byl celou věčnost, jen abych slyšel její
hlas. Měl stříbrné tóny horské bystřiny. Určitě na naše setkání
zapomene, jen co vystoupí z vlaku, ale já na ni budu myslet celou
cestu a jistě i potom.
Vlak zastavil ve stanici. Na dívku někdo zavolal a v kupé po ní
zůstal jen parfém.
Přistoupil muž a něco si bručel pod vousy. Vlak se dal znovu do
pohybu. Nahmatal jsem okénko a posadil jsem se k němu s obličejem
obráceným do světla, které pro mě bylo tmou.. Mohl jsem si tak zahrát
i se svým novým sousedem.
"Je mi líto, že nejsem tak zajímavý společník jako ta dívka, co
právě odešla, snažil se navázat řeč spolucestující.
"Byla to zajímavá dívka," řekl jsem. "Mohl byste mi říct... měla
dlouhé, nebo krátké vlasy?"
"Nevím," odpověděl překvapeně. "Pamatuji si jenom její oči, vlasy
ne. Měla tak krásné oči! Škoda, že jí nebyly k ničemu... byla úplně
slepá. Vy jste si toho nevšiml?"
Jako když dva slepci předstírají, že vidí. Kolik lidských setkání tak
vypadá? Ze strachu ukázat, jací vlastně jsme. A tak člověku často
utečou rozhodující setkání života. Některá se už nikdy nebudou
opakovat...
