Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Drahoslav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 6, článků celkem: 16086, komentáře < 7 dní: 208, komentářů celkem: 389934, adminů: 60, uživatelů: 5030  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 111 návštěvník(ů)
a 6 uživatel(ů) online:

martino
rosmano
Frantisek100
Willy
Neprihlaseny
gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Informace z jednání VV BJB dne 22. listopadu 2021
·Seznam vypuštìných novozákonních veršù v Pøekladu Nového svìta
·Pastoral brothers – kde konèí vtipnost?
·Ekumenická rada církví si zvolila nové pøedsednictvo na pøíští dva roky
·Rozbuška a další mutace covidu-19
·Významný køesťanský genetik je frustrovaný z postoje evangelikálù k oèkování
·Vlivný Jižní baptista Robert Jeffress odmítl náboženské argumenty proti oèkování
·5 pilíøù konzervativního evangelikálního kalvinismu nesluèitelných s láskou
·Skrytì
·Pastoral Brothers

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
106909809
přístupů od 17. 10. 2001

Nebezpečná učení: Jaká je naděje pro drahé zemřelé?
Vloženo Neděle, 17. duben 2005 @ 17:25:28 CEST Vložil: Bolek

Kritika bludů poslal pastýř

Pozorný čtenář si jistě povšimne, odkud někteří uživatelé GS čerpají svoji eschatologii :-) (Pastýř) „Když zemře člověk, zdaliž zase oživne?,“ ptal se Job před dávnými časy. (Job 14:14, Kralická bible) Možná, že i vy jste se takto ptali. Jak byste reagovali, kdybyste se dozvěděli, že se můžete znovu setkat se svými drahými zemřelými, a to zde na zemi za nejlepších podmínek? V Bibli je zapsán slib: „Tvoji mrtví budou žít . . . ti vstanou.“ A dále se tam říká: „Spravedliví budou vlastnit zemi a budou na ní přebývat.“ — Izajáš 26:19; Žalm 37:29. Abychom mohli tomuto slibu skutečně věřit, musíme si zodpovědět některé základní otázky: Proč člověk umírá? Kde jsou mrtví? Jak si můžeme být jisti, že budou opět žít?

Smrt — a co se děje, když umíráme Bible ukazuje, že si původně Bůh nepřál, aby lidé umírali. Stvořil první lidskou dvojici, Adama a Evu, postavil je do rajské zahrady nazvané Eden a přikázal jim, aby měli děti a rozšiřovali své rajské bydliště po celé zemi. Měli zemřít jen tehdy, kdyby neposlouchali jeho pokyny. — 1. Mojžíšova 1:28; 2:15-17. Adam a Eva si nevážili Božích dobrých věcí, byli neposlušní, a proto museli zaplatit předem stanovenou pokutu. Bůh řekl Adamovi: ‚Vrátíš se do zemské půdy, neboť jsi z ní byl vzat. Jsi prach a do prachu se vrátíš.‘ (1. Mojžíšova 3:19) Před svým stvořením Adam neexistoval — byl prach. Za svou neposlušnost a hřích byl odsouzen k tomu, aby se vrátil do prachu, to znamená do stavu neexistence. Smrt tedy znamená konec života. Bible používá srovnání: „Mzda, kterou platí hřích, je totiž smrt, ale dar, který dává Bůh, je věčný život.“ (Římanům 6:23) Ukazuje, že smrt je stav, při němž vědomí zcela zaniklo: „Živí jsou si vědomi toho, že zemřou, ale mrtví, ti si nejsou vědomi naprosto ničeho.“ (Kazatel 9:5) Když tedy někdo zemře, dochází u něho podle Bible k následujícímu: „Jeho duch vychází, on se vrací do své půdy; v ten den opravdu mizí jeho myšlenky.“ — Žalm 146:3, 4. Proč ale musíme všichni zemřít, když přece jen Adam a Eva přestoupili Boží příkaz? Protože jsme se všichni narodili teprve potom, co Adam jednal neposlušně, a proto jsme všichni od něho zdědili hřích a smrt. Bible vysvětluje, že „skrze jednoho člověka [Adama] přišel na svět hřích a skrze hřích smrt, a tak se smrt rozšířila na všechny lidi“. — Římanům 5:12; Job 14:4. Někdo by se však mohl zeptat: ‚Nemá však člověk nesmrtelnou duši, která přežije smrt?‘ Mnozí sice zastávají tento názor a dokonce tvrdí, že smrt je branou k jinému životu, ale tato představa nepochází z Bible. Bible naopak učí, že my jsme duše, ano že my sami — se všemi svými tělesnými i duševními schopnostmi — jsme vlastně duše. (1. Mojžíšova 2:7; Jeremjáš 2:34; Přísloví 2:10) Je tam také řečeno: „Duše, která hřeší — ta zemře.“ (Ezekiel 18:4) V Bibli se nikde neříká, že člověk má nesmrtelnou duši, která přežije smrt těla. Jak člověk může opět ožít Potom, co hřích a smrt pronikly do světa, odhalil Bůh své předsevzetí, že mrtvé znovu oživí vzkříšením. Proto Bible říká: „Abraham . . . počítal . . . s tím, že je Bůh schopen dokonce ho [jeho syna Izáka] vzbudit z mrtvých.“ (Hebrejcům 11:17-19) Abrahamova důvěra nebyla bezdůvodná, protože Bible říká o Všemohoucím: „Není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni jsou pro něho živí.“ — Lukáš 20:37, 38. Ano, všemohoucí Bůh má nejen tu moc, ale také si přeje vzkřísit lidi, kteří si to zasluhují. Sám Ježíš Kristus prohlásil: „Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v pamětních hrobkách uslyší jeho hlas a vyjdou.“ — Jan 5:28, 29; Skutky 24:15: Krátce po tomto vyjádření se Ježíš setkal s pohřebním průvodem, který vycházel z města Nain. Zemřelý mladý muž byl jediným synem jisté vdovy. Když Ježíš viděl její velký zármutek, byl pohnut soucitem. Obrátil se k mrtvému a přikázal mu: „Mladý muži, říkám ti: Vstaň!“ Muž se posadil, a Ježíš ho dal jeho matce. — Lukáš 7:11-17. Stejně jako této vdově, Ježíš způsobil velkou radost také Jairovi, představenému synagógy, v jehož domě byl na návštěvě. Jairova dvanáctiletá dcerka zemřela. Když však Ježíš přišel do domu, šel k mrtvému dítěti a řekl: „Děvče, vstaň!“ A dívka vstala. — Lukáš 8:40-56. Později zemřel Ježíšův přítel Lazar. Když se Ježíš dostal do jeho bydliště, byl Lazar již čtyři dny mrtvý. Jeho sestra Marta byla sice hluboce zarmoucená, ale přesto řekla s nadějí: „Vím, že vstane při vzkříšení v posledním dnu.“ Ježíš však šel ke hrobu, přikázal, aby odstranili kámen, a zvolal: „Lazare, pojď ven!“ A Lazar vyšel. — Jan 11:11-44. Uvažujme tedy: V jakém stavu byl Lazar během těch čtyř dnů, kdy byl mrtvý? Lazar neříkal nic o tom, že by byl v nebeské říši blaženosti nebo v místě muk, což by jistě udělal, kdyby to tak bylo. Lazar byl mrtvý a byl tudíž ve stavu, kdy vědomí zcela zaniklo. V tomto stavu by byl zůstal až do „vzkříšení v posledním dnu“, kdyby ho Ježíš znovu neoživil. Tyto Ježíšovy zázraky však přinesly krátkodobý užitek, protože ti, které vzkřísil, opět zemřeli. Prokázal tím nicméně již před 1 900 lety, že Boží mocí mohou mrtví skutečně znovu ožít. Svými zázraky Ježíš ukázal v malém, co se bude dít na zemi pod Božím Královstvím. Když zemře někdo drahý I když máme naději na vzkříšení, úmrtí způsobí velký zármutek. Abraham věřil, že jeho manželka opět ožije, a přesto čteme: „Abraham vešel, aby oplakával Sáru a plakal nad ní.“ (1. Mojžíšova 23:2) A co Ježíš? Když se dozvěděl, že Lazar zemřel, „zasténal v duchu, znepokojil se“ a krátce nato „zaslzel“. (Jan 11:33, 35) Pláčeme-li tedy nad někým drahým, jenž zemřel, není to žádná známka slabosti. Pro matku je zvlášť těžké, když jí zemře dítě. Bible mluví o hořké bolesti, kterou matka může pociťovat. (2. Královská 4:27) Přirozeně je i pro otce těžké, když ztratí dítě smrtí. „Kdybych tak byl zemřel já místo tebe,“ naříkal král David po smrti svého syna Abšaloma. — 2. Samuelova 18:33. Kdo je však přesvědčen o tom, že mrtví budou vzkříšeni, není bez útěchy. Bible o něm říká, že ‚netruchlí jako ostatní, kteří nemají žádnou naději‘. (1. Tesaloničanům 4:13) Místo truchlení se přibližuje v modlitbě k Bohu, o němž Bible říká: „On sám tě podpoří.“ — Žalm 55:22. Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citáty převzaty z Překladu nového světa Svatých písem. (Převzto z WTS)


"Jaká je naděje pro drahé zemřelé?" | Přihlásit/Vytvořit účet | 30 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Jaká je naděje pro drahé zemřelé? (Skóre: 1)
Vložil: oskar v Neděle, 17. duben 2005 @ 19:44:02 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Hm, já už si říkal, že tu chybí rubrika Pranýř pro "některé" uživatele GS ... :-)



Re: Jaká je naděje pro drahé zemřelé? (Skóre: 1)
Vložil: protestant v Pondělí, 18. duben 2005 @ 10:42:36 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Myslím si, že takovéto články by měly být opatřeny důraznějším varováním, než je zařazení do rubriky "Nebezpečná učení". Náhodný návštěvník by mohl nabýt dojmu, že se teď na GranoSalis běžně přetiskuje "Strážná věž" a že nám to tu začínají přebírat "křesťani" - Jehovisti.
Z osobní zkušenosti vím, že je těžké se v jejich literatuře a způsobu vyjadřování orientovat. Někdy se v tom zamotá i znalec písma. Tento článek obsahuje několik nesmyslů, z nichž největší je : "V Bibli se nikde neříká, že člověk má nesmrtelnou duši, která přežije smrt těla."
Dokonce i Jehovistická "Bible" uvádí tento verš přesně v tomto znění: "Sám Bůh pokoje ať vás tedy plně posvětí a zachová celého vašeho ducha, duši i tělo bez úhony k příchodu našeho Pána Ježíše Krista."( je třeba si to upravit po jehovisticku Bůh - Jehova :-) )
Tento verš pak kromě existence lidské duše také potvrzuje trojjedinnost člověka a v přeneseném významu (obraz Boží) i trojjedinost Boha - což obojí Jehovistům jejich "vykladači písma" popírají.

Osobně bych nedoporučoval dávat tolik prostoru takovéto propagandě. Dá se jí dost sehnat na každé stanici metra, nádražích, náměstích a někdy i v poštovních schránkách. Pokud u takovéhoto článku nebude rozbor bludů, které obsahuje, stává se (aspoň dle mého názoru) velmi nebezpečným.



Re: Jaká je naděje pro drahé zemřelé? (Skóre: 1)
Vložil: Nemesis v Pondělí, 18. duben 2005 @ 12:34:28 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
já s tímto článkem souhlasím. Myslím, že se ekumenický překlad od tohoto v těchto verších nijak víznamně neliší. To že se v Bibli píše, že Bůh zachová ducha, tělo i duši do příchodu a používá se jako protiargument není na místě. Kdybych prostřednictvím této pasáže dokázal, že duše nezemře po smrti, pak bych tím i řekl, že posmrti nezemře ani tělo - což jak sami cítíte si protiřečí a ani duch. A to nejsem, znovu opakuji, nejsem jehovista.



Re: Jaká je naděje pro drahé zemřelé? (Skóre: 1)
Vložil: LUPUS v Pondělí, 18. duben 2005 @ 14:26:39 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Že je duše nemrtelná, prohlašuje sám Pán, když ujišťuje, že nepřátelé víry mohou zabít tělo, ale duši zabít nemohou (Mt 10,28).

Křesťané čerpají svoje přesvědčení o údělu zesnulých především z Nového Zákona, který se v této věci jasněji vyslovuje z perspektivy Kristova vykoupení. Některé texty Starého zákona mohou v tomto ohledu působit obtíže. K tomu je třeba řííci několik věcí:

1. V době starozákonní ještě nebyla přinesena oběť Kristova, která vykoupila věřící k věčnému životu. Proto ani spravedliví starozákonní věřící nemohli být po smrti s Bohem tváří v tvář, nýbrž očekávali Vykupitele ve stavu, který Písmo označuje někdy jako spánek, jindy jako pobyt v podsvětí nebo nevědění. Co přesně tento stav obnášel, nevíme. Texty, které mluví o nicotě a nevědomí reflektují tento stav, protože se v něm starozákonní člověk nemohl věnovat tomu, co pro něj bylo nejdůležitější, Boží chále, bohoslužbě a plnění Božího zákona. Píše-li starozákonní autor, že se smrtí mizí lidské myšlenky a vědomí, znamená to také, že všechny pozemské zájmy, plány, naděje a snahy jsou zmařeny.

2. Starozákonní lidé byli velmi ohroženi pohanstvím, proto jasnější zjevení o údělu zesnulých by je mohlo snadno přivést k vyvolávání duchů zemřelých a k věštění.

3. Většína starozákonních lidí měla ještě velmi tělesné smýšlení. Proto Bůh k sobě obracel jejich srdce nejprve příslibem časných dober a pozemského blaha. Tak je vyvádí z otroctví, dává jim zaslíbenou zemi, slibuje trvání národa, početné potomstvo a prosperitu. Teprve poznenáhlu se na stránkách Starého zákona začíná objevovat perspektiva věčného života a vzkříšení.




Re: Jaká je naděje pro drahé zemřelé? (Skóre: 1)
Vložil: protestant v Středa, 20. duben 2005 @ 09:35:53 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Padlo tu mnoho slov o tom, zda v Bibli je, nebo není psáno, že duše člověka je nesmrtelná. Nějak se všichni diskutující shodli na tom, že člověk duši má. Ne jen že je duší (názor SJH), ale že člověk má něco nehmotného, čemu se říká duše.

Na stránkách www.hcjb.cz v odstavci "O člověku" a podostavci "Jeho podstata" jsem našel Biblické zdůvodnění prostého tvrzení o nesmrtelnosti duše od Pavla Steigera. Případní zájemci si mohou tento důkladný rozbor přečíst (či poslechnout) celý, já si dovolím zde citovat jen malou část :

Věčný život je v Kristu, v milosti, v daru, věčný život nevězí v rádoby dobrotě člověka. Důležité je ale pochopení, že duchovně mrtví lidé jsou tělesně živí. Znovu - smrt je rozpojení, život je spojení s Otcem a Synem.

A život věčný je v tom, když poznají tebe (tj. budou s Tebou spojeni), jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17:3)

A nyní přicházíme k otázce nesmrtelnosti duše, na kterou mají někteří křesťané jinou odpověď než my. Tito věří, protože člověk je jednojediný, že po tělesné smrti člověk "spí" a není. Jestliže naše tělo a dchnutí života tvoří jeden nedílný celek, živou duši, jak věří, potom samozřejmě by tomu tak bylo. Bible nikde výslovně neříká, že duše je nesmrtelná, ale Bible také výslovně neříká, že Kristus je Bůh, nebo nepoužívá slovo trojjedinost Boha, a přece to z mnoha a mnoha biblických veršů vyplývá. Je to jako bych řekl - první přímka je rovnoběžná s druhou, a druhá s třetí. Aniž by to bylo výslovně řečeno, je nám navíc jasné, že první přímka je rovnoběžná také s třetí. Bible je úplně zřetelná v tom, že vnitřní člověk - duch a duše je neoddělitelný, neodstvořitelný, nezmizitelný, prostě je věčný ve vědomém, uvědomujícím se stavu. V tomto bdělém nespícím stavu vnitřní člověk očekává po tělesné smrti, buď oslavené tělo pro věčný duchovní život v novém těle s Bohem, nebo, očekává nové tělo, v němž bude navěky vědomě vhozen do hořícího jezera, navěky oddělen od Boha, usmrcen Bohu. Moc se mi to nelíbí, ale tam budou věčná muka, pláč a skřípění zubů. Už jen sytění se samo sebou je dost mučivá představa.

1)... nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. (1. Petrův 3:4)

Zde Petr bez jakékoliv pochybnosti říká, že vnitřní člověk - jeho duch, a můžeme dodat i duše, je nepomíjitelný. Někdo namítne, že nepomíjitelný je jenom tichý, tedy spasený duch, ale krutý nespasený třeba Stalinův duch je pomíjitelný. Je to otázka harmonizace s jinými verši a zde je znova Petr:

2) Proto bylo evangelium zvěstováno i mrtvým, aby byli u Boha živi v Duchu, ačkoliv byli za svého života u lidí odsouzeni. (1. Petrův 4:6)

Těmto tělesně mrtvým je zvěstováno evangelium. Zvěstovat cokoliv můžeme jenom tomu, kdo je v bdělém vědomém stavu. Spícímu nevědomému duchu se nic zvěstovat nedá. To, že se jedná o tělesné mrtvé, vyplývá z toho, že během jejich tělesného života je lidé odsoudili.
Pojďme ale do Starého zákona. David řekl o Kristu v Žalmech:

...neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě (pekle). (Žalmy 16:10-11)

Víme, že Kristova duše byla vědomá, bdělá během tří nocí a dní, když bylo Jeho tělo v hrobě. Nevědomá neexistující duše nemůže být v moci nikoho, ani podsvětí ani boha, z jednoduchého důvodu, protože neexistuje. V moci kohokoliv může být ponechána jenom existující uvědomující se duše. Kdyby naše duše neexistovaly po naší tělesné smrti, pak nám může být jakákoliv jáma nebo peklo ukradené. S ničím se totiž nedá dělat nic. Dále, a to si probereme v dalších pořadech, Kristus, zatím co byl tělesně mrtev, kázal v podsvětí. Komu asi, jestliže ne vědomým duším. Spící neexistující duše by ho nemohly poslouchat. Nikomu nekáže ani Bůh, vždy jen někomu. Apoštolové se mnohokrát zmínili, že vnitřní člověk existuje poté, co opustí své tělo. Jen několik veršů:

On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. (1. Tesalonickým 5:10)

Pavel zde v podstatě říká, ať jsme v těle, živí, nebo už mimo tělo, zemřelí, žijeme s ním, s Bohem. Ve spojení, v životě, mohou být jenom existující bytosti. S neexistující spící bytostí se nedá vejít ve svazek, což je život.

Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána. (2. Korintským 5:5)

Jak zřetelné! Pokud jsem doma v tomto těle, nejsem doma u Pána. To znamená, až nebudu v tomto těle, tak budu doma u Pána. U Pána a doma mohou být jenom bdělé, uvědomující se duše. Ten, kdo není nemůže být nikde, a ten, kdo spí, tak sice je, ale to, že i kdyby byl doma u Pána, mu nic neprospěje, protože o tom neví. Pavel dále píše Filipským:

Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší. (Filipským 1:21-23)

Že by se Pavlovi chtělo odejít byť na dočasný spící odpočinek, kde není vědomí? Vždyť Pavel se těšil z toho, že v tomto těle je práce. Že by Pavel stavěl na první místo svoje nebytí, kde se nepracuje? Nebo svoji neexistenci s nadějí pozdějšího vzkříšení? Tohle by nebyl žádný zisk ani pro Pavla ani pro nikoho jiného!

A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. (2. Korintským 4:16-18)

Tento verš je znovu neoddiskutovatelný. Hovoří o naší věčné slávě, hovoří o našem neviditelném duchu, jako věčné existenci - neviditelné je však věčné. Kdyby vnitřní člověk nežil věčně, jaký smysl by dávaly následující verše?

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16)

Kdo věří v Syna, co udělal na kříži, má teď v tomto okamžiku život věčný a přešel ze smrti (tj. odloučení od Boha) k věčnému životu (tj. spojení s Bohem). Následující verš to zdůrazňuje přítomným časem - má život věčný:

Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává." (Jan 3:36)

Nespasený, kdo Syna nemá, neuzří život, rozuměj - neuzří Boha Syna. Neuzřít může jen ten, kdo existuje, kdo je. Kdo není nebo spí, nemůže ani uzřít ani neuzřít, prostě není, nebo je spící bez vědomí. I nespasený bez věčného života, bez Boha bude vědomě, bděle existovat. Dále:

Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (Jan 5:24)
Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.(Jan 10:27)

Že by je z Kristovy ruky vyrval spánek? Neexistence v hrobu?

A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (1. Janův 2:17)

Tolik citace z druhé kapitoly. Toto pojednání o nesmrtelnosti duše člověka je opravdu rozsáhlé a vyčerpávajícím způsobem probírá každou stránku tématu, takže ho všem vřele doporučuji.





Re: Jaká je naděje pro drahé zemřelé? (Skóre: 1)
Vložil: shalom v Sobota, 23. duben 2005 @ 19:15:23 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Je smutné, jak automaticky někteří odsoudí článek jen proto,že jeho autorem je pravděpodobně jehovista. Jako člověk, který vystudoval teologii na vysoké škole musím ale konstatovat, že problém je v tom, že v tomto učení mají jehovisté z teologického novozákonního hlediska v převážné míře pravdu. To potvrdí mnoho uznávaných protestantských světových i českých odborníků na Nový zákon. Bible nikde nehovoří o nesmrtelné duši a argumenty, které se snaží toto popřít a snaží se nesmrtelnou duši obhajovat, nevycházejí z exegeze původního řeckého textu a chybně chápou význam řeckých slov pro duši (psyché) a ducha (pneuma). Doporučuji v tomto případě přečíst např. publikace:

MÁNEK Jindřich, Ze smrti do života. Praha: Blahoslav, 1998 (Církev čs. husitská) – je zde citován např. i evangelík Oscar Cullman
PROVONSHA Jack W., Existuje život po životě?. Praha: Advent-Orion, 1994 (adventisté s.d.)
TOMASI Martino, Smrt a vzkříšení, nebe a peklo. Praha: Advent-Orion, 1993 (adventisté s.d.)
NOVOTNÝ Adolf, Biblický slovník, Praha: Kalich, 1992 - příslušná hesla (evangelík)
Nový biblický slovník, Praha: Návrat domů, 1996 - opět příslušná hesla (kolektiv autorů)

A jehovista nejsem!



Re: Jaká je naděje pro drahé zemřelé? (Skóre: 1)
Vložil: Pastýř v Neděle, 24. duben 2005 @ 17:15:39 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Milý Shallome,

vidím, že uznáváš citace jenom těch, kteří souhlasí s Tvojí tezí. Jsi však značně disproporcionální. Když najdeš 10 teologů, kteří podpoří Tvůj názor, jsi ochoten spláchnout 2 000 let církevní ortodoxie s tím, že církev se mýlila resp. byla ovlivněna helenismem.

Takto interpretuješ Novotného:

"Novotný se vyjadřuje dost jasně. Duše je celý člověk a při smrti umírá; duch není vědomá složka člověka a jako oživenost člověka odchází k Bohu."

A toto říká v Tebou zmiňované publikaci Novotný ve skutečnosti:

"Ovšem o duchu, který z vůle učinil člověka duši živou, se v pobabylonském Židovstvu věřilo, že se vrací k Bohu, který ho dal (Kaz 12,7). Nic se však nepraví o tom, zda a jak existuje samostatně." (BS str. 135)

Adventisté se dodnes považují za "Vyvolený ostatek" církve poslední doby a spisy E. Whiteové považují za "ducha proroctví" z knihy Zjevení. Ohledně jejich vztahu k jiným církvím resp. toho, za koho adventisté považují ostatní denominace, si můžeš učinit obrázek z následujících citátů:

"Jak může člověk vědět … která církev je ta správná?... jaké jsou rozpoznávací znaky, o kterých Bůh řekl, že budou charakterizovat jeho církev posledních dnů?… Čím se bude církev poslední doby vyznačovat?… Bude to církev, která věří Ježíšovu svědectví o tom, že je Pánem soboty, a proto bude usilovat, aby mu byla věrná i v zachovávání jeho sobotního dne. Bude církví, která věří v to, co Ježíš učil o smrti – jedná se nevědomý spánek, v němž člověk očekává vzkříšení… Kniha Zjevení Jana… o této skupině mluví jako o „ostatním jejím potomstvu“ – jako o posledním pokračování Boží věčné pravdy na této zemi. Pokorně a s hlubokým přesvědčením vám musím vydat svědectví o tom, že věřím, že církev, která vám přinesla cyklus přednášek „Vstříc příštímu tisíciletí: Nalézt věčné přátelství s Bohem,“ představuje závěrečné poselství věřících poslední doby.“(Nelson D., NET 98, 22. přednáška, str. 5-8)

Jak vidíš, CASD se m.j. tímto učením - které zde diskutujeme - považuje za jedinou pravou církev.

Předseda Generální konference CASD R. S. Folkenberg pak přiznává, že přestup adventisty k jiné církvi by byl odpadlictvím:

„Duch proroctví nám říká, že Bůh dovede vzácnou loď, která veze Boží lid, bezpečně do přístavu“... „vstup do jakékoliv nové organizace… by znamenal odpadlictví.“(Folkenberg R. S., Advent 7-8, 1994, str. 4)

Více o tom zde: http://granosalis.cz/article.php?sid=2552


Milý Oscare,

Tebou citovaný verš se netýká plnosti věrouky. Myslím, že by Tě mohlo zajímat i tohle: "Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak je třeba." (1K 8,2)
Samozřejmě, že si myslím, že pravdivé jsou názory, které obhajuji, ale důkazem v teologii nemůže být prohlášení "Pán mi ukázal", ale poctivá teologická studie, opřená ještě o něco jiného, než jen mé chápání skutečnosti. Najdu Ti 10 křesťanů, kterým "Bůh ukáže" deset zcela protichůdných výkladů. To přeci není důkaz... Pokud ovšem právě dotyčnému už není zjevena plná pravda :-)


S pozdravy,

Pastýř



Re: Jaká je naděje pro drahé zemřelé? (Skóre: 1)
Vložil: Nemesis v Pondělí, 25. duben 2005 @ 11:59:32 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Rád bych se opět vrátil k Bibli a tomu co je pro nás vodítkem do života. Budu reagovat na výše napsané verše.
Chtěl bych zdůraznit, že není pravda, že jsme všichni zajedno s tím, že člověk má duši a že není duší. Nejsem SJ a přesto nezastávám tento názor. Tímto závěrem se celá diskuse posouvá úplně do jiné roviny. Děkuji za zajímavé postřehy a verše z bible, které určitě stojí za přemýšlení.

„Bible je úplně zřetelná v tom, že vnitřní člověk - duch a duše je neoddělitelný, neodstvořitelný, nezmizitelný, prostě je věčný ve vědomém, uvědomujícím se stavu. V tomto bdělém nespícím stavu vnitřní člověk očekává po tělesné smrti, buď oslavené tělo pro věčný duchovní život v novém těle s Bohem, nebo, očekává nové tělo, v němž bude navěky vědomě vhozen do hořícího jezera, navěky oddělen od Boha, usmrcen Bohu.“
Kdyby byla Bible v těchto otázkách tak zřetelná, tak se zde nemáme o čem bavit. Zde je opět učiněn závěr, bez jakékoli podpory ze strany Bible. Pouze se zde konstatuje, že v tom Bible „úplně“ zřetelná.

„…Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy -nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. (1. Petrův 3:4)“
*) Na základě tohoto citátu se dokazuje, že duch a tedy i duše? Jsou nepomíjitelné. Uvědomme si, v jakém kontextu se tyto verše píší. Jedná se zde o charakter žen, které mají být příkladem svým nevěřícím mužům. Když člověk zemře, tak jediná věc, kterou si při vzkříšení (ne hned po smrti) odnese do nebe k Bohu, je jeho vztah k němu, zkušenosti a prožitky. To jediné mu zůstává ještě z dob padlého světa a bude se dále prohlubovat a rozvíjet. Jeho staré tělo bude nahrazeno novým oslaveným – tedy jediná nepomíjitelná věc je jeho „tichý a pokojný duch“ – charakter.

„Proto bylo evangelium zvěstováno i mrtvým, aby byli u Boha živi v Duchu, ačkoliv byli za svého života u lidí odsouzeni. /ačkoliv byli u lidí odsouzeni v těle. NBK(1. Petrův 4:6)“
Chtěl bych podotknou, že podle závěrů komentáře výše, bychom teď měli dělat nějaké velké evangelizační akce nejen pro živé, ale hlavně pro mrtvé, protože těch je rozhodně více. Opět je velice důležité číst celý kontext. Když si přečteme část, která tohle vše předchází dovíme se, že Petr mluví o pohanech a kárá křesťany, kteří se navracejí k dřívějšímu způsobu života. Petr byl žid a v židovské mentalitě hráli pohané velice nízkou roli. V tehdejší době bylo zvykem mluvit o pohanech ( těch kteří nebyli „vyvoleným národem“) jako o mrtvých, protože podle žida neměli žádnou naději. Petr se v těchto verších znovu vrací k tomuto označení, avšak již ne jako Židé x Pohané ale jako Křesťané x Pohané. Ten kdo nemá Ježíše – nemá budoucnost, je odsouzen k smrti – prakticky již mrtev.

„...neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě (pekle). (Žalmy 16:10-11)“
Dříve než se budu věnovat tomuto verši. Budu reagovat na komentář k němu připojený. Velice si vážím autorových názorů a děkuji mu za ně, i když s nimi nesouhlasím.
Říci, že „Víme, že Kristova duše byla vědomá, bdělá během tří nocí a dní, když bylo Jeho tělo v hrobě.“ není fér, protože to opět odsouvá diskusi do jiné roviny. Právě o tom, jestli byla jeho duše vědomá po smrti, nyní diskutujeme, proto tento závěr nelze přijmout. Autor tvrdí, že: „Nevědomá neexistující duše nemůže být v moci nikoho, ani podsvětí ani boha, z jednoduchého důvodu, protože neexistuje.“ Stejně tak můžu říci, že není pravda, že má Ježíš klíče od hrobu a smrti, protože smrt asi žádné dveře nemá. Slova jako: „moci podsvětí“, aj. jsou téměř až básnické, či symbolické slovní obraty (jako např. s těmi klíči). Být pod nadvládou smrti může také prostě znamenat být mrtvý. Protože „mocí podsvětí“ je smrt.
To že Ježíš kázal mrtvím zatím co byl v hrobě se nepíše v žádném verši, pokud vím.

„On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. (1. Tesalonickým 5:10)“
Opět kontext. Pokud čtu tento text celý, tak zjišťuji, že Pavel utěšuje křesťany, kterým zemřeli blízcí, že Pán má moc je opět vzkřísit až přijde. Prvotní křesťané chovali naději na to, že se dožijí Ježíšova návratu, když tedy někdo zemřel byli z toho smutní, protože se dotyčný příchodu nedožil. Do toho přichází Pavlův dopis, který jim říká, že se nemusí bát o své mrtvé, protože i oni budou po vzkříšení spolu s nimi u Boha. Křesťané by nesmutnili, kdyby věděli, že duše mrtvých jsou u Boha, dokonce by i tento Pavlův dopis postrádal smysl. Celou tuto část uzavírá slovy verše napsaného výše. Tedy: Nebojte se: živí, kteří se dočkají příchodu i ti, kteří se jej nedočkají budou při příchodu vzati a mi živí je nepředejdeme.

„Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána. (2. Korintským 5:5)“
Tento verš je zajímavý. Zde se dají uplatnit oba dva pohledy na věc, a to podle toho, z jakého pohledu se na něj díváme. Pokud věřím v nesmrtelnost duše, tak mi můj názor tento verš potvrdí, pokud ne, tak taktéž. Pro mne je závazné co na tento problém říkají i jiné verše, které nejsou tak obouznačné a to nasměruje můj pohled na tento verš. Např. (žalm 88,12, Kaz. 9,5, Job 14,12 aj.) Tedy beru – li smrt jako stav, kdy vědomí člověka nevnímá zhola nic, tedy ani čas (když jenom spíme, tak nám to taky nepřipadne jako 8 hod) tak chvíle mezi umíráním a vzkříšením nám připadá jako mrknutí oka. Tedy pro mne je to jako bych žil a následně jsem u Pána – já nevnímám nic mezi tím i když se přenesu přes celá staletí .

„Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší. (Filipským 1:21-23)“
Viz předchozí komentář. Pavel se těšil na Ježíše (ne na nevědomí) a věděl, že doba mezi vzkříšením a úmrtím nebude pro něj znamenat nic – nebude ji vnímat.

„A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. (2. Korintským 4:16-18)“
Opět doporučuji si přečíst celou 4. kap. Již ze začátku se dočítáme, že se jedná o naše chování – náš charakter a naší víru („ …Boha, který zazářil v našich srdcích.“ 4,6). Vnitřně se obnovujeme – budujeme svůj vztah k Hospodinu. Viditelné (naše tělo)je dočasné, ale náš vztah k Bohu (charakter) přetrvá. Viz *.

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3:16)“
Podotýkám, že když se mluví v Bibli o „věčném životě“, navazuje se na věčné žití s Ježíšem v nebi. Tedy to co se stane všem křesťanům, až podruhé přijde, tam kde to tak nenavazuje je opět možný dvojí výklad. V případě, že by se ale tento verš bral přesně tak jak leží na věci, které se dějí ještě za života, či těsně po umření, tak by vyplývalo, že křesťané ani nezemřou – tedy vůbec nezemřou (ani tělesně ani duševně). Jak ale denně vidíme, verš v tomto podání není pravdivý. Já mám věčný život, i když zemřu, protože smrt pro mne nic neznamená a po ní až mě můj Spasitel vzkřísí budu žít dál.

„Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává." (Jan 3:36)
Viz výše. Navíc použito na stav těsně po smrti by to znamenalo, že duše křesťanů by šli do nebe ale duše nevěřících by „neuzřely život“ , byly by mrtvé. To je pak v rozporu s touto teorií, protože autor předchozího komentáře psal, že máme zvěstovat evangelium mrtvím (duším – po smrti). Tedy jedná se opět o věčný život v Nové zemi.

„Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (Jan 5:24)
„ Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.“(Jan 10:27)
Zde je to krásně napsáno: “… nezahynou navěky…“. Takže nezemřou a ti, které Ježíš ve své ruce nemá, ti zemřou. Je tu zcela jasně napsáno: nezahynou x zahynou, život x smrt. Spolu se slovem „navěky“ – tedy věčná smrt (nikoli věčné utrpení) x věčný život.

„A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. (1. Janův 2:17)“
To samé, jako „má věčný život“, “přešel ze smrti do života“ viz opět výše.

Chci zdůraznit, že Bůh nenávidí komunikaci s mrtvými, zakazuje ji. Tedy ptám se proč, když by to byli mrtví křesťané – odpověď je nasnadě: Nejsou to oni, jsou to padlí andělé je imitující a skrze jejich podobu ovlivňující lidi. Kdyby člověk po smrti nezemřel, tak by také bylo naprosto zbytečné vzkříšení. Toť zatím vše.



Re: Jaká je naděje pro drahé zemřelé? (Skóre: 1)
Vložil: Nemesis v Pátek, 29. duben 2005 @ 13:52:38 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mrzí mne sice že se neshodneme, ale lhal bych sám sobě i Bohu, kdybych příjmul názor tebou předkládaný. Myslím, že jsi upřimným křesťanem, proto ti nenutím "svou" pravdu. Chtěl jsem však abychom se zase někam posunuli. Když si upřimně myslíš i přes veškeré verše, že duše nezemře ( nepromění se v nic), potom tedy počkáme na Pána aby nám to objasnil. Přesto vše vám říkám, že jsem nic kromě podobenství a Zjevení nealegorizoval a vycházím z mnoha dalších jiných veršů, které mluví čistě.



Stránka vygenerována za: 0.32 sekundy