Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Rostislav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 16652, komentáře < 7 dní: 242, komentářů celkem: 429558, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 603 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

ivanp
rosmano
Willy

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116481248
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Charismatická mentalita aneb jednota jako osmá svátost
Vloženo Sobota, 28. květen 2005 @ 16:16:05 CEST Vložil: Bolek

Grano Salis poslal pastýř



 

Charismatická mentalita aneb jednota jako osmá svátost
Také jsem se zamýšlel, proč slovo “charismatik” dnes budí – přiznejme si - takovou averzi. Po určité době jsem dospěl k názoru, že mluvení jazyky resp. duchovní dary nejsou oním “šibbolet”. Dnes, žel, je slovo charismatik spojováno spíše s určitým druhem chování a způsobem jednání. Jsem přitom přesvědčen, že mnozí, kteří nemají charismatiky (nikoliv jejich učení, ale je samotné) příliš v  lásce, by na opačném pólu církve byli ultracharismatiky. A naopak, mnozí charismatici si uchovali kritického ducha a sami se vůči některým extrémním věcem ve svém hnutí  vymezují (viz série článků od bratra Miroslava Tenglera). Jeden - dle mého soudu - z nejsvobodnějších a biblicky věrných sborů v ČR je KS Hradec Králové, který bych každému anticharismatikovi doporučil navštívit. Byť bych nemusel souhlasit s jejich teologií, pluralita a svoboda je zde v široké míře zachována.


Avšak – v čem je zakopán pes? Charismatici nejsou v ničem ani lepší, ani horší než ostatní. Pouze jinak věří. Základní doktrínou, která determinuje jejich jednání, je odlišně pochopený verš J 17,20-21, kde se píše:
Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.”
V uších charismatika to zní takto:
“Přikazují vám, abyste se viditelně sjednotili, a to způsobí velké probuzení v časech nejposlednějších”.
 Proto také každý článek o probuzení v Životě víry začíná tím, že se někde začali pastoři společně scházet a modlit, zbořili denominační bariéry, a pak přišlo probuzení. Charismatici, kteří berou Písmo vážně, tomu tak věří a touží po probuzení. Vycházejí však z vlastní exegeze, a podle toho pak volí i způsoby svého jednání. Pojali jednotu jako “svátost”. To znamená, že věří, že už jen sama skutečnost, že se křesťané sjednotí, vypůsobí samo o sobě probuzení. Svátost totiž, dle katolické teologie, působí sama v sobě, bez nutnosti dalších atributů. Působí tedy “ex opere operato".
Historie nás však učí, že pravý opak je pravdou. Probuzení přicházela s reformací, když se Hus a např. později Luther oddělili od římskokatolické církve. I pozdější vlny probuzení, počínaje anabaptisty, pietisty, přes metodisty, letniční až po charismatiky samotné, začaly tehdy, když zapálená skupina lidí, která položila důraz na opomenutou biblickou skutečnost, a následně byla “oficiální církví” exkomunikována, začala působit misijně. Tam Bůh pokládal svůj prst a přiznával se k těm, kteří brali jeho Slovo vážně.
Charismatici však podlehli – žel - výkladu, že naopak, když se všechny tradice opět společně spojí, nejlépe na nějaké konferenci KMS (nyní např. Kurzy Alfa), příjde probuzení. Tedy – naprosto opačný postup. Problém nastal tehdy, když oficiální církve se začaly ohrazovat, že se někdo snaží pást “jejich ovečky”. Tím někým byli “novodobí apoštolé”, kteří jaksi viseli ve vzduchu, nebyli nikým voleni a přesto chtěli být garanty jednoty Těla Kristova (tedy i denominačních křesťanů) na úrovni celé země. Byli si vědomi, že nemohou na církve oficiálně uplatňovat nárok, a tak mluvili o jednotě "skrze vztahy".
Zde samozřejmě nemohla být demokratická volba a apoštola nebylo možné odvolat zdola. Nebyla zde institučně - směrem k ostatním církvím - zakotvená autorita ani odpovědnost s jasně vymezenými pravomocemi a povinnostmi. Jakýmsi pokusem to překlenout  jsou paracírkevní organizce nebo kurzy působící naddenominačně. Avšak tam, kde chybí jasná a definovaná odpovědnost, je třeba sjednocovat na základě lidské autority a následování člověka, který je např. nadpřirozeně a nadmíru obdarován. Má třeba největší zjevení, má vždy “slovo od Pána”, běžně komunikuje s anděly, vidí démony atd. Kdo jej následuje, má zaslíbeno probuzení, které je pak chápáno jako ovoce takto pojaté jednoty. Někdy je restrukturalizace církve (následování nevolených vyvolených apoštolů) chápáno jako tečka za reformací před druhým příchodem Krista skrze Velké probuzení poslední doby.
Největším nebezpečím, které může základy této vratké, na člověku stojící jednoty, podkopat, je proto rozsuzování a kritika. A to buď primárně – když se zpochybní učení, či zjevení vůdce, protože defacto tímto padá samotná idea jednoty a vlastně i probuzení. Se*****árně je pak  kritika považována za nejednotu, protože jednota samotná nemá nějaký pevně daný rámec, resp. hranice, v rámci níž by bylo možné uskutečňovat duchovní pluralitu. Tam, kde však tato duchovní základna (vymezený prostor) chybí nebo je velmi úzká, je nestabilní i sám systém. Dochází pak k názorovým pnutím a v důsledku pak k novým a novým dělením a rozkolům. Paradoxně pak tam, kde se nejvíc mluví o jednotě – rozuměj charismatické jednotě – dochází i k největšímu pnutí a následně ke štěpení. (Viz JB a současný vztah mezi JB a KS)
Aby k tomuto nedocházelo, charismatici zcela eliminovali možnost veřejně rozsuzovat a zkoumat učení. Pokud někdo nahlas vysloví tezi, že nějaký vůdce se mýlí, hned uslyší  slova o “soudu”, “odsuzování”, “nelásce”, “nečistých motivech”. Možná by se sami charismatici této definici vzepřeli, nicméně jejich jednání to opakovaně potvrzuje. Takovému člověku, který takto jedná (ve skutečnosti bez důkazů se sám soudu chopil)  ale nejde o to, zda kritik má, či nemá pravdu. Např. zde na GS každý takový většinou couvl, byl-li dotázán, ať dokáže konkrétně,  v čem se kritik mýlí. Rozsuzování jako takové (ať pravdivé, či nepravdivé) totiž brání jednotě a přijímání osob, které toto učení nesou a v důsledku brání i následnému probuzení. Kritika, ať dobrá, či ne, je špatná již z principu. Charismatik přitom může kritizovat liberály, konzervativce, fundamentalisty, ale kritizovat charismatické vůdce se nesmí. Zřejmě proto, že skrze ně, více než skrze ostatní, mluví a jedná Bůh.
Jiným mechanismem, jak eliminovat kritiku, je přenést kritiku učení na osobní rovinu. “Nelibí se Ti učení bratra XY”, nejprve jej napomeň mezi čtyřma očima. I když je to zjevně nebiblické, neboť učení a hřích proti bratrovi jsou úplně odlišné roviny, spolehlivě to zamezí kritice u těch, kteří se zaleknou. Avšak i kdyby někdo chtěl daného mezi čtyřma očima napomenout, skončí na tomto stupni a dál se nedostane. V charismatickém pojetí je totiž kritika chápána jako “vztažení ruky na pomazaného” a v církvi, kde jedinec není volen, nemůže být zpravidla ani členskou základnou volán k odpovědnosti. Je tudíž zodpovědný a vykazatelný pouze směrem nahoru. Takové napomenutí by pak skončilo mezi čtyřma očima, příp. v okruhu dvou dalších svědků, ale již by se nenašla církev, která by daného “apoštola” vyloučila, protože “církev není demokracie, ale teokracie”. Napomínající by byl zpravidla následně kázněn nebo označen za protivícího se Boží autoritě. Podobný princip je v katolickém kléru. Papeže není možné odvolat, musí buď zemřít, nebo sám abdikovat.
Co tedy říci závěrem? Charismatik (resp. ten, kdo je vymezen výše popsanými principy), bývá obvykle horlivý a upřímný křesťan. “Myslí to upřímně!” A má ty nejlepší motivy. Touží po probuzení, ale chce jej nebiblicky resp. neortodoxně uskutečňovat. Potřebuje k tomu ostatní, kteří navíc nemají to potřebné zjevení, aby je získal pro myšlenku sjednocení a tak někdy volí tomu adekvátní prostředky, které jiní mohou chápat jako “přelézání ohrad”. Když se pak charismatik setká s vulgární kritikou nebo osobními útoky, bývá obvykle přesvědčen, že jde o útok ďábla.
Proto Vás všechny prosím, buďme na charismatiky hodní, mějme je rádi. Z jejich modlitební, misijní a biblické horlivosti si mnozí, ke svému zahanbení, můžeme vzít příklad. Znám mnoho těch, kteří si toto uvědomili a stali se jedněmi z nejlepších služebníků na Boží vinici. Přesto zůstali charismatiky, nebo-li "z milosti obdarovanými".
Váš Pastýř

"Charismatická mentalita aneb jednota jako osmá svátost" | Přihlásit/Vytvořit účet | 26 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Charismatická mentalita aneb jednota jako osmá svátost (Skóre: 1)
Vložil: jirikrupa v Sobota, 28. květen 2005 @ 21:55:42 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.joelnet.cz

Nic, ani modlitba ani jednota sama od sebe neuvolní Boží pomazání a probuzení.(fakt si myslíš, že tomu všichni "charismatici" takto věří, jak to popisuješ ?)

Nicméně hřích nelásky a nejednoty okrádá národ a církev o Boží slávu a stejně tak nedostatek modlitby může způsobit mnohé porážky.

Myslím, že jsem od někoho známého, koho vy asi řadíte mezi charismatiky, slyšel právě to, že "jednota" není vždy to hlavní v touze po probuzení a není ani vždy určující.

Pravdou je, že "tam, kde bratří bydlí svorně, tam kane požehnání."

Nehledáme prioritně probuzení a jednotu, hledáme prioritně Boží tvář a v tomto hledání jsme uváděni do touhy po jednotě a po probuzení.

Nejednota je hřích.

Osobně myslím, že netoužíme po jednotě kvůli probuzení, ale kvůli lásce...mnoho příkladů však ukazuje, že kde je nejednota bořena, bývá i posun Božího království.

"buďtě jedno, aby svět poznal ..." nebo jak.

Pánovo slovo:

"Usilovně hleďte zachovávat jednotu Ducha"

"Pán nás povolal v jedno tělo"

"mnozí jsme jedno tělo, tak jako je jeden chléb"

"jsme jedno tělo a každý z nás je jedním z jeho údů ..nikdo nemůže říci, protože nejsem ruka, nepatřím k tělu"

"je-li jaký soucit a slitování..dovršte mou radost a buďte jednoho srdce"

"hádky, svárlivost..rozkoly, rozchody...ovoce těla, nikoli Ducha"

věřím že ovoze Ducha je smíření, sblížení, odpuštění, láska vedoucí k jednotě

"mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti"

Jednota je vždy Boží cíl s církví!!! (jiná věc je ta, když se církev stává světem a organizací, nikoli církví)

Protože nejdůležítějším příkazem Ježíšovým je láska ..i "Bůh je láska a kdo miluje Boha, miluje i svého bratra".

A kdo miluje svého bratra,,je k němu přitahován a je s ním sjednocován..pokud tomu tak není, vždy je za tím "tělo" a hřích.

Ale pravdou je i to, že jsme na cestě a také jsme nezačínali od "nuly".

Bůch chce působit jednotu mezi pastory různých církví!!!!

Jednota je jedna z obrovských nedozírných cenností ...je vysoko v Božím hodnocení..je to důležité, aby v každém srdci Božího dítěte byla vroucí touha po jednotě .

Taková touha se totiž nachází i v Ježíšově a Otcově srdci. Pokud v nás přebývý Otec a Syn, je to v nás také.

Někdy tomu bráníme a "tělo" vítězí nad "Duchem". Boříme jednotu, boříme chrám.

Prvně jsme jedno s Pánem, potom jsme jedno spolu.

Nerezignujme na tento Boží cíl a touhu!!!

Pokoj

Joel








Re: Charismatická mentalita aneb jednota jako osmá svátost (Skóre: 1)
Vložil: Pastýř v Pondělí, 30. květen 2005 @ 11:57:02 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Drahý Jiří,

Zde nejde o konkrétní pochybení. Zde je špatně nastavený systém. Vyvolené nevolené autority se nemusí zodpovídat sboru, ale jsou pouze dosaditelné a odvolatelné shora. Pyramidální systémy s kumulací moci v rukou jedince logicky povedou ke zneužívání autority. Člověk je hříšný a potřebuje mít pojistky vůči zneužití moci. Komunisti měli nádhernou ideu sociální rovnosti a spravedlnosti, ale nikdy se jim ji nepodařilo dosáhnout, a proto si zavedli diktaturu moudrého a osvíceného proletariátu, který věděl "jak na to". SZ i NZ ale učí dělbu moci (král, prorok, kněz) resp. (pluralita biskupů a presbyterů). Reformace navrátila vládu Písma nad autoritou člověka a zastávala princip dělby moci. Naproti tomu např. římský katolicismus má učitelský úřad nad Písmem a zastává jednotu moci.

Tedy: chyba je v systému – moc je kumulována v rukou jediného člověka, který nemusí skládat účty lidem kolem sebe, ale pouze těm nad ním. Prostí lidé se nemohou nijak podílet na vedení sboru, nemohou sami rozpoznat Boží povolání svých představených v Kristu, ale vždy musí přijmout „teokraticky“ dosazené shora. Tento systém (z hlediska omezenosti poznání jedince) zákonitě zkolabuje nebo povede k nesvobodě. Jsou jistě moudří pastoři, kteří dovolují pluralitu a svobodu názoru a nevadí jim diskuse. Běda však, když se například do čela sboru dostane psychicky labilní a autoritativní jedinec. Sbor nemá žádnou opravnou ani korekční možnost.

Nejhorší je, že tento systém vygeneruje do své špice zpravidla nezralé jedince, kteří jsou pouze loajální, případně vědí jak se zalíbit autoritám nad sebou, ale ve svých společenstvích mohou "beztrestně" a bez kontroly uplatňovat prakticky cokoliv uznají za správné. Eliminují kritiku, vytváří učení o „nemožnosti mluvit proti autoritě atd….“ a jsou prakticky nedotknutelní.

A nyní několik ukázek, že proti autoritě se mluvit smí:

+ Jehů nejen mluvil proti svému králi, ale posléze jej i zabil a byl Bohem poctěn,
+ Elizeus nechtěl se svým králem vůbec mluvit a otevřeně jím pohrdl,
+ Eliáš veřejně vyslovil prokletí nad Achabem,
+ Jan Křtitel veřejně hrozil svým autoritám (farizeům) peklem,
+ Pavel napsal do Galacie o Petrovi, že se choval pokrytecky a nešel za pravdou Písma
+ Pert řekl, že je lépe poslouchat Boha než lidi.

Téměř všichni proroci otevřeně mluvili proti svým králům a volali je veřejně a otevřeně k pokání! Přečti si Jeremiáše, Ezechiele a další…

Samozřejmě je mnoho veršů, mluvících o poslušnosti autoritě a je třeba je brát vážně a řídit se jimi (určitě jsi v nich dostatečně vyučen), ale jiné verše se obvykle neuvádějí. Snad proto, aby autority byly chráněny a mohly v klidu vést sbory podle svých představ. Chyba ale není v lidech (všichni jsme zlí a proto potřebujeme ochranu před námi samotnými), chyba je v systému, který toto umožňuje a vede k tomu. A tento princip nepochází z Bible ani z reformace.

Tvůj Pastýř



Re: Charismatická mentalita aneb jednota jako osmá svátost (Skóre: 1)
Vložil: Pastýř v Pondělí, 30. květen 2005 @ 14:41:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Milý Jiří,

domluvme se tedy takto:

Vaše sbory vidí jako správné mít nevolené vyvolené autority, které se ustanovují navzájem do služby a sbory jsou duchovně - skrze starší - vedeny soudobými apoštoly bez institučního vymezení, ale pouze duchovně, na základě jejich zjevení. O sporech rozhodne ten, kdo má největší zjevení, což jsou schopny posoudit jen autority.

Pro reformované křesťany není volba a ustanovení synonymem, ale Tělo Kristovo rozpozná povolání, povolaným dá svůj mandát a představení sboru je pak ustanoví do služby. Sbory jsou vedeny staršími, a jejich mandát je přesně vymezen. Spory se řeší dle jasně daných pravidel. Apoštolská služba je pak představována vyslanci (misionáři sborů - latinsky apoštol se řekne misionář - vyslanec), přičemž 12 apoštolů je neopakovatelných.


Dal bych Ti sem odkaz na článek z GS, jak chápou autoritu američtí letniční, ale zřejmě bys to chápal - jak často zmiňuješ - jako "jed", ze kterého by Ti mohlo být špatně, a to bych nechtěl :-) Respektuji, že máš čas spíše psát, než číst, což je legitimní a zřejmě se s tím nedá nic dělat :-)

S pozdravem,

Tvůj Pastýř



Re: Charismatická mentalita aneb jednota jako osmá svátost (Skóre: 1)
Vložil: noire v Pondělí, 30. květen 2005 @ 17:49:53 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
Docela se zájmem čtu poslední články o autoritách, charismaticích, Joynerovi a těch dalších, na začátku jsem některé články např. od A. France nemohl rozdýchat (a představoval jsem si tu kupu knoje, která se na zmíněný program nebo organizaci kydala). Ale vzdávám i trochu hold portálu GS, že jsem si mohl uvědomit, jak pestrá je směs názorů na ono či ono, co se v církvích v Česku i jinde děje.
Prošel jsem několika charismatickými sbory, a mohu říct, že jsem viděl většinu negativních jevů, které se tu popisovaly, avšak většinou byla vidět i snaha všechny negativní věci řešit. Bohužel ony popisované negativní věci daly nepříznivý cejch, přestože se jejich výskyt kumuloval do začátku 90-tých let, kdy do sborů přišlo hodně lidí, pro které byl Ježíš opravdu ta poslední šance, jak si poradit se životem. A jelikož kvalita sborů je o lidech, kteří v nich jsou, chápu určitý odstup necharismatiků
Na druhou stranu mi připadají výhrady anticharismatiků, antialfistů a antijoyneristů poněkud jednotvárné.
Prý se na Alfě nekáže o pokání. Jak se mohou potom obrátivší se lidé udržet ve sborech, kde je pokání jedním z pilířů života? Mohu mít výhrady proti tomu, že Alfa je určená pro zkvalitnění duchovního života stávajících členů, ale prakticky církve tento program používají na evangelizaci.
Na Joynera i Morning Star jsem mohl číst také mnoho zvláštních informací, stejně na hnutí Vineyard. Musel jsem v knihovně vyhledat obě Poslední bitvy, dočetl jsem první asi do půlky, pak jsem ty knížky omylem někde nechal. Joyner má takové a takové poznání Boha a duchovních věcí.
Lze na to mít různé názory, je pochopitelné, že kdo věří, že duchovní dary skončily s uzavřením kánonu Nového zákona, nebude Joynera brát vážně.
Můžu mít také výhrady vůči KMS, znám však osobně několik misionářů, kteří díky KMS mohou pracovat v různých končinách světa. Kdo se zajímá, tak ví, že tam nevedou jen nějaké další charismatické sbory, ale slouží narkomanům (kteří se chtějí závislosti zbavit) nebo např. vedou program proti omezení nemoci AIDS. Je vůbec moudré říkat, že Život víry se snaží nějak úměle vytvářet jednotu tím, že uveřejňuje články charismaticky orientovaných lidí v různých denominacích? Lze namítnout, že je to o tom, co ti lidé napíší. Je však problém v tomto časopise narazit na takovou až vyhraněnou formu kritiky, jako je možno číst tady, bez ohledu, co se kritizuje. (Jediné vysvětlení je takové, že autoři článků v Životě víry dbají slova Ježíše Krista o všetečném soudu. Ono je tak jednoduché dát do Googlu "Alpha" a pak to jen posbírat. Kritiků a grafomanů je plný internet, nejmíň je to stojí. Ale sehnat všechny lidi, kteří programem prošli (jen v rámci jedné církve v jednom městě) a zjistit, jak to ovlivnilo jejich život - nejen ti, co skončili v nějaké církvi. - pak by ten výsledek stál za pozornost.)
Co je hodně patrné na kritických článcích, je až extrémní vyhraněnost. Něco se mi na Alfě nelíbí, a navíc mám dojem, že na ni MUSÍM mít nějaký názor. Proroctví Joynera jsou nějaká divná, tak to musí být určitě úlet (jinak bych to nekriticky musel přijmout). Bible říká, všechno zkoumejte, dobrého se držte, ale nedodává, že to co je divné a špatné, máme odsoudit.
Na druhou stranu mě jakákoli kritika nutí přemýšlet a učí lásce i vůči těm, kteří myslí jinak.
Po četbě knihy amerického autora (jméno si nevzpomínám), který popisuje svůj přesun od protestantské církve, kde byl kazatelem, do Římskokatolické církve jsem hodně zkoumal své postoje, přišlo mi, jak je důležité s držet svého vyznání, a naučilo mě to hodně toleranci napříč křesťanským spektrem (mám evangelické kořeny).

Martin Č.



Aleši Franci, prosím nemluvte za mne (Skóre: 1)
Vložil: vogel v Úterý, 31. květen 2005 @ 16:59:32 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Avšak – v čem je zakopán pes? Charismatici nejsou v ničem ani lepší, ani horší než ostatní. Pouze jinak věří. Základní doktrínou, která determinuje jejich jednání, je odlišně pochopený verš J 17,20-21, kde se píše:

“Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.”

V uších charismatika to zní takto:

“Přikazují vám, abyste se viditelně sjednotili, a to způsobí velké probuzení v časech nejposlednějších”.


Já jsem charismatik, nebo letniční nazvěte to jak chcete, ale něják je mi cizí to vaše vidění toho verše (a nejenom mě) a ostatní věci, které tak sebevědomě a suverénně prohlašujete o charismaticích. Tak prosím když zase budete za někoho mluvit, tak buďto buďte konkrétní, tj. neříkejte charismatici, ale jmenujte sbory (nebo lidi) a nebo svoje fabulace uveďte větou "já si myslím že ......", a nebo používejte slovo "někteří", tj. "někteří charismatici", "někteří babtisté", někteří lidé z hnutí víry" atd...

Děkuji
Petr J.(eagle) aka (vogel)



Re: Charismatická mentalita aneb jednota jako osmá svátost (Skóre: 1)
Vložil: Olin v Čtvrtek, 02. červen 2005 @ 00:49:41 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Vyvolený nevolený dalajláma
v lomu láme slámu, a pastýř abíšaj anonym anatol france ty své vyvolené nevolené mele takovým tempem, že kdyby to měl po sobě přečíst, jazyk se mu smotá do roličky.

Když je ale opakovaně vyzýván, aby konečně prozradil, kdo jsou a kde žijí ti jeho vyvolení nevolení apoštolové, mlčí. Bodejť by ne! Je to kejklíř, ne blbec. Ví, že bych mu pak položil otázku, čím se tento V.N.A. liší od jeho vlastního biskupa. A to by musel teprve mlčet!

Olin



Stránka vygenerována za: 0.32 sekundy