Grano Salis - Problematika homosexuálních vztahů IV.

poslal Olda

Problematika homosexuálních vztahů IV.

B) Medicínský pohled na homosexualitu

1. Etiologické aspekty: 1.1. Genetický výzkum: V roce 1952 Kallman prokázal, že homozygotní (jednovaječná) dvojčata se shodují častěji v homosexuální orientaci než heterozygotní (dvojvaječná). U homozygotů byla v jeho studii shoda 100%. V 60. letech Rainer, Green a další publikovali ojedinělé kasuistiky rozdílné sexuální orientace u homozygotních dvojčat. Častější výskyt homosexuální orientace u homozygotů potvrdili Whitam a Diamond roku 1986 (75% vs. 19%), dále Bailey s Pillardem v roce 1991 (52% vs. 22%). V roce 1993 popsal Whitam s Diamondem 75% shodu v lesbické orientaci na menším souboru homozygotních ženských dvojčat.

Bailey s Pillardem v osmdesátých letech zjistili, že strýci gay mužů ze strany matek jsou třikrát častěji rovněž homosexuální (ať již verifikovaní nebo suspektní) než příbuzní ze strany otců. Na to navázal v roce 1993 Hamer genetickou analýzou X chromozómu u homosexuálních můžů. Nalezl u nich v úseku q 28 dlouhého raménka totožnou sekvenci nukleotidů, tedy pravděpodobný „gen homosexuality“. Tato teorie tedy předpokládá, že homosexuální orientace nebo spíše jeden z jejích subtypů je geneticky podmíněná a přenáší se podobně jako hemofilie přes pohlavní X chromozóm. Přetrvávají pochybnosti, zda vzhledem k četnosti výskytu homosexuality a omezené reprodukci gay mužů lze vysvětlit její vznik pouze takto. Jiná genetická hypotéza předpokládá, že homosexualita by mohla souviset s expresivitou mitochondriálních genů u mužského jedince, které přebírá nově vzniklý jedinec pouze od matky. Hamerova práce je metodologicky kritizována pro nedostatky srovnávacího kontrolního vzorku. Navíc tato teorie se vůbec nevyjadřuje ke vzniku ženské homosexuality. 1.2. Endokrinologický výzkum: Významné výzkumy byly zahájeny německým endokrinologem Dörnerem před třiceti lety. Zjistil častější pozitivní estrogenový biofeedback u transsexuálních a homosexuálních mužů. Vyslovil hypotézu, že v hypothalamu existují centra sexuální identity, orientace a řízení sexuálních hormonů, která se během nitroděložního vývoje plodu pohlavně diferencují. Předpokládal, že příčinou mužské homosexuality je androgenní deficit v krátkém období intrauterinního života, nejspíše asi během jednoho týdne ve druhém trimestru. Na krysách prokázal, že stres gravidních samic vedl k častější feminní diferenciaci mozku jejich samčích potomků. Naopak perinatální podání androgenů vedlo k maskulinizaci plodů. Vedle tzv. stresové teorie mohou být změny v diferenciaci hypothalamických center indukovány deficitem enzymů, které se podílejí na tvorbě fetálních pohlavních hormonů. Podobně odlišným poměrem intrauterinních androgenů a estrogenů vysvětluje i vznik ženské homosexuality, případně transsexualismu female to male. Ten má být zapříčiněn deficitem 21-hydroxylasy. Nyní zaměřil pozornost na průkaz tohoto suspektního deficitu genetickou analýzou. Možné endokrinní ovlivnění během nitroděložního vývoje ve vztahu k homosexuálnímu chování zvířat bylo potvrzeno i jinými autory (Young, Baum, Mc Ewen). Meyer-Bahlburg se zabýval studiem žen, které byly během nitroděložního života vystaveny léčbě diethylstilbestrolem pro hrozící potrat. Zjistil v tomto souboru častější zastoupení lesbických či bisexuálně se chovajících žen (téměř 25%). Hlavní kritika endokrinních hypotéz vzniku homosexuality je soustředěna na fakt, že většina experimentů je prováděna na zvířatech a tyto výsledky nelze automaticky přenášet na člověka. Zejména proto, že u zvířat jsme schopni hodnotit jen chování a nikoli prožívání. Jejich chování neodráží jen sexuální, ale i sociální vztahy. Dalším protiargumentem je nevyjasnění příčin individuální odlišnosti v reakcích na endokrinní podnět. Například přes 75 procent žen v Meyer-Bahlburgově studii bylo jednoznačně heterosexuálních. Není jasné, proč se nevyskytuje častěji homosexuální orientace u mužů s vrozeným androgenním deficitem (Klinefelterův a Kallmannův syndrom). Blanchard se spolupracovníky uveřejnil v polovině devadesátých let studii, v níž prokázal, že pravděpodobnost vzniku homosexuální orientace mužů stoupá s narůstajícím pořadím v souboru bratrů. Možnost vzniku homosexuality je u každého mladšího bratra o jednu třetinu pravděpodobnější. Vysvětluje to imunologicky předcházející aktivní imunizací matky vůči
H-Y antigenu, která byla prokázána ve studiích na zvířatech. 1.3. Morfologický výzkum Hirschfeldův žák Weil se pokusil zjistit, které tělesné charakteristiky odlišují homosexuály od heterosexuálů. Zjistil odlišnosti v antropometrickém ukazateli poměru šířky ramen k šířce boků. Několik jiných studií nález potvrdilo. Další, metodologicky kritické, jej naopak vyvracely. Za nejzávažnější je považováno vyjádření pražského sexuologa Kurta Freunda, který provedl průzkum ve skupinách feminních a maskulinních homosexuálů ve srovnání s heterosexuály a uzavřel nález tím, že neexistují tělesné rozdíly v závislosti na sexuální orientaci. Jedinou výjimkou je nižší váha gay mužů, která ale souvisí spíše s životním stylem. Spíše za kuriozitu byl považován nález Nedomy a Freunda z roku 1961. Homosexuální muži mají mít větší velikost penisu. Tento nález byl však znovu oživen nedávnou obdobnou studií Bogaerta a Hershbergera (1999). Vysvětlení nalezli v intrauterinním hormonálním vývoji a ovlivnění androgenních receptorů, podobně jako to bylo zjištěno u některých hlodavců. Na podobnou hypotézu a zjištění se odvolává nejnovější morfologická studie z března 2000. Williams uvádí, že homosexuální muži mají jiný poměr, více maskulinní, ve vzájemném poměru velikosti prstů ruky než heterosexuální muži. V osmdesátých letech se pozornost výzkumu upnula k jemným anatomickým rozdílům ve struktuře mozku. Tato hledání byla podmíněna jednak již zmíněnými endokrinologickými výzkumy, a pak některými psychofyziometrickými zjištěními mezi mužským a ženským pohlavím a intermediárními hodnotami u souboru homosexuálů. Jednalo se například o menší prostorovou představivost (Gladue 1990), nižší úroveň agresivity (Gladue 1991), lepší verbální dovednost (McCormick 1991) či častější levorukost u homosexuálních mužů (Lindesay 1987). Koncem sedmdesátých let popsal Gorski sexuálně dimorfní jádra v mediální preoptické aree hypothalamu. Tato centra jsou u mužů výrazně větší než u žen a mají i odlišnou cytoarchitektonickou strukturu. Později Swaab tato centra blíže charakterizoval a prokázal souvislost těchto center a sekrecí hypothalamických gonadotropních releasing hormonů. Ve shodě s názory Dórnera bylo prokázáno, že tato centra se diferencují během intrauterinního života. Později bylo nalezeno další sexuálně dimorfní anteroventrální periventrikulární jádro hypothalamu, které má ovlivňovat tvorbu gonadotropinů. Podobně jako u endokrinologických studií však tyto práce byly uskutečněny převážně na zvířatech a nebylo jisté, zda lze zjištěné poznatky bez potíží aplikovat na humánní výzkum. Simon LeVay v roce 1991 popsal existenci čtyř sexuálně dimorfních intersticiálních jader předního hypothalamu u člověka. Zejména u třetího jádra (INAH 3) zjistil, že je u heterosexuálních mužů více než dvakrát větší než u homosexuálních mužů a žen. Toto jádro považuje za biologický substrát sexuální orientace. Nicméně Gorski i Swaab v dalších studiích jeho nálezy potvrdili jen částečně. Swaab popsal již o rok dříve než LeVay rozdílnou velikost a počet buněk suprachiasmatického jádra hypothalamu u homosexuálních a heterosexuálních mužů. Další sexuálně dimorfní rozdíly byly nalezeny v corpus callosum a některých dalších tkáních mozku. V roce 1992 Allen s Gorskim popsali větší velikost commissury anterior mozku u homosexuálních mužů ve srovnání s heterosexuálními muži i ženami. Hlavní kritika humánních studií mozku je zaměřena na skutečnost, že většina zkoumaných homosexuálních mužů zemřela na AIDS. HIV totiž zejména v posledních fázích choroby postihuje mozkovou tkáň. 1.4. Behaviorální výzkum Green v roce 1987 popsal syndrom změněné pohlavní identity dětí (sissy boys a tomboy girls). Prokázal, že v budoucnosti jsou tyto děti častěji homosexuálně orientované. U chlapců se jedná přibližně o dvě třetiny, u dívek o třetinu. 1.5. Psychologický výzkum Existuje malá shoda v tom, které faktory v rámci vývoje dítěte a ve kterém vývojovém období se mohou uplatnit při vzniku homosexuální orientace. Například gayové jsou v dětství častěji obětí sexuálního zneužití, ale tento faktor je spíše následkem určité výjimečnosti a špatného zařazení do kolektivu vrstevníků než příčinným faktorem vzniku homosexuality. Psychosexuální vývoj gayů a lesbiček není v průměru urychlen. Statistická čísla naopak hovoří o významném opoždění ve vytváření partnerských vztahů, ovšem při značné individuální variabilitě. Studie prokazující negativní vliv vztahu s otcem u prehomosexuálních dívek i chlapců byla oslabena porovnáním vztahu k otci u jejich heterosexuálních sourozenců, který se nelišil od ostatních. Lze tedy předpokládat, že opět se jedná spíše o následek chování prehomosexuálního dítěte a jeho interakce s otcem než o etiologický faktor. Studie hyperprotektivních matek homosexuálních mužů se týkaly souboru pacientů a nepotvrdily se na respondentech v běžné populaci. Zůstává nakonec jediný známý suspektní etiologický vývojový faktor, kterým je chybění otce v raném dětství, do tří let věku. I tato hypotéza však ještě zasluhuje dalšího prověření. Poslední biologické výzkumy v posledních letech jen potvrzují Hirschfeldovo a Freudovo empirické přesvědčení, že homosexualita je konstitučně podmíněna. 2. HOMOSEXUÁLNÍ ORIENTACE A HOMOSEXUÁLNÍ CHOVÁNÍ Mnohdy je zaměňována homosexuální orientace a homosexuální chování, které může a nemusí být projevem této orientace. Homosexuální orientací (homosexualitou) - prvně užito Benkertem r. 1869 - myslíme sexuální orientaci na osoby stejného pohlaví. Je to celoživotní, neměnný a nositelem nezapříčiněný a nezvolený stav, tedy nositelem nezaviněný, charakterizovaný tím, že nositel stavu, homosexuální muž či homosexuální (lesbická) žena, je pohlavně vzrušován a přitahován osobami stejného pohlaví a v zušlechtěné, platonické podobě sexuality se do osoby stejného pohlaví je také schopen platonicky zamilovat. Je obtížné určit procentuální zastoupení takto orientovaných osob v populaci, jednotlivé studie, které mají vždy značné metodické nedostatky, udávají od l do 10 i více procent. Nejčastěji bývají v průzkumech zjišťována 4%. Sociologické průzkumy jsou v tomto směru významně ovlivněny společenskou tolerancí a akceptací homosexuality. Kde je vyšší, tam se respondenti k homosexuálnímu zaměření častěji hlásí. Heterosexuální orientace (heterosexualita), tedy orientace z hlediska průměrové normy normální, pak je celoživotním, neměnným a nositelem nezapříčiněným a nezvoleným stavem, jehož nositel, heterosexuál, je pohlavně vzrušován a přitahován osobou opačného pohlaví a do ní se také platonicky zamilovává. Bisexualitou rozumíme celoživotní, neměnnou a subjektem nezapříčiněnou nevyhraněnost sexuální orientace, jejíž nositel je přibližně stejně přitahován jak muži, tak ženami, a atraktivita sexuálního objektu tedy není určována především jeho pohlavím, nýbrž některými jinými činiteli (například dominantní osobnost ....). Zjistit procentuální zastoupení takovýchto jedinců v populaci je ještě obtížnější. Za lékařem sexuologem přicházejí zcela výjimečně. Sexuální orientace se nemusí vždy projevovat jí odpovídajícím chováním. Jsou lidé, kteří, ať heterosexuálně nebo homosexuálně orientovaní, se po celý život zdržují zjevného pohlavního života (párového), například řeholníci, to ale nic nemění na jejich orientaci, projevující se buď vědomými fantaziemi, nebo erotickými sny, nebo alespoň vznikem platonických vazeb k osobě preferovaného pohlaví, jejichž sexuální motivaci si subjekt vůbec nemusí uvědomovat. Na druhé straně známe osoby, které jsou jednoznačně heterosexuálně orientované, a přesto se v některém období života chovaly homosexuálně nebo bisexuálně, a naopak známe (a to je častější případ) i jednoznačně orientované homosexuály, kteří se po nějaký úsek života nebo i celoživotně chovali výlučně heterosexuálně. K pochopení této problematiky si musíme uvědomit, že ani heterosexuální, ani homosexuální orientace nemusí být vždy „stoprocentní", tedy jednoznačná, nicméně na rozdíl od bisexuality většinou jedna varianta zřetelně převažuje, a pokud je některý člověk ve velmi mladém věku schopen se z nějakých nesexuálních motivací chovat způsobem odpovídajícím té druhé orientaci, pak s postupujícím věkem se tato schopnost oslabuje až mizí. Přibližné rozložení různě hluboké sexuální orientace v populaci je zakresleno na grafu. Celý obdélník znázorňuje buď veškerou populaci, nebo její reprezentativní výběr. Uvnitř jej pak je jakési hetero - homosexuální kontinuum, spojité spektrum od levého, heterosexuálního pólu, kde jsou umístěny osoby jednoznačně heterosexuálně orientované, až k pólu pravému, kde jsou naopak jedinci jednoznačně homosexuálně orientovaní. Mezi nimi pak jsou umístěny osoby schopné se vzrušit jak objektem opačného, tak objektem vlastního pohlaví. Čím více vlevo, tím více převažuje heterosexuální zaměření, čím více vpravo, tím více převažuje homosexuální zaměření. Poměr mezi touto mírou heterosexuální a homosexuální vzrušivostí pak je přibližně vyznačen křivkou. Prostor pod ní představuje míru heterosexuálního prožívání, prostor nad ní pak míru heterosexuálního prožívání. Tam, kde je tento poměr přibližně l : l je pásmo zmíněné bisexuality.

O sexuálním zaměření jedince, o jeho umístění na tomto grafu, je rozhodnuto dávno před pubertou a tato poloha se během života nemění, nezmění ji ani homosexuální nebo heterosexuální zkušenost (nemůže to změnit ani „svedení", ani naopak dříve činěné pokusy o „léčbu" homosexuality. Pokud pak jde o heterosexuální či homosexuální chování, je přirozené a pochopitelné, že člověk z levé části grafu se chová heterosexuálně. Není tomu ale tak vždy. Žije-li taková osoba v podmínkách, které znesnadňují nebo dokonce znemožňují kontakt s osobami opačného pohlaví, a je v období vrcholu pohlavní vzrušivosti a dráždivosti, jak to bývá u osob (hlavně mužů) velmi mladých, může se sexuálně stýkat se sice méně přitažlivou, ale ve stavu nouze přece jen ještě přijatelnou osobou stejného pohlaví, může se tedy i heterosexuál chovat homosexuálně. Jsou to známé kasuistiky náhražkové homosexuality dospívajících ve stejnopohlavním kolektivu, například v internátech bránících kontaktům s opačným pohlavím. Může jít o vyhovění iniciátorovi nějakých sexuálních praktik u velmi mladých osob citově frustrovaných. Dokonce ve věznicích i diagnosticky nesporný heterosexuál, který si nechá od spoluvězně provádět felaci a při ní si představuje ženu, se chová homosexuálně. Pokud se do takového vězení dostane heterosexuálně cítící chlapec a tam provádí takovéto náhražkové homosexuální praktiky, při doživotním trestu celoživotně, pak se vlastně chová exkluzivně homosexuálně, i když je ve skutečnosti jednoznačným heterosexuálem. Zajímavé je, že v podmínkách takovéto úplné izolace od osob opačného pohlaví, jaká existuje ve věznicích, se mezi homosexuálně se chovajícími heterosexuály vytváří i lidsky zušlechtěná podoba sexuality, altruistický vztah lásky, schopný i oběti a sebeobětování ve prospěch partnera. Nicméně, pokud jde o jedince heterosexuálně orientované, pak po návratu na svobodu takový vztah nepokračuje a opět se objeví výlučně aktivity heterosexuální. Když jsme se setkali s takovým jedincem, který po návratu z výkonu trestu zůstal u homosexuálních praktik, pak se vždy v jeho podrobné sexuální anamnese zjistily skutečnosti svědčící pro homosexuální orientaci již před vstupem do věznice, byť ještě v té době třeba nebyly realizované nebo dokonce ani uvědomované. U mužů jsou takové případy velmi vzácné. Častější jsou u žen, což lze vysvětlit skutečností, že pasivní podoba ženské role při pohlavním styku a tradičně i v partnerském vztahu vede k tomu, že více homosexuálně orientovaných žen do vězení vstupuje ještě bez toho, že by měly příležitost svoji homosexuální orientaci rozpoznat. Krom náhražkového homosexuálního chování existuje také homosexuální chování heterosexuálů motivované nesexuálně. V poslední době se množí případy chlapecké prostituce, kdy nezřídka je prostitutem heterosexuál, jenž se chová homosexuálně z motivace finanční. Podobně se může zachovat homosexuálně heterosexuál, aby získal jinou hodnotu než úplatu za „sexuální služby", třeba aby měl kde bydlet, aby se nechal někým živit, aby získal práci, nebo dokonce i z úcty nebo obdivu k homosexuálně orientované osobnosti, kdy je pro něj „ctí" vyspat se s významným umělcem apod. Pokud se heterosexuální jedinec chová někdy dle svého založení heterosexuálně, a jindy, z důvodů náhražkové nebo nesexuální motivace homosexuálně, chová se bisexuálně, ale toto chování z něj bisexuála, tedy osobu co do sexuální orientace nevyhraněnou, neučiní. Podobnými mechanismy může docházet, a často dochází, k heterosexuálnímu chování homosexuálů. Homosexuální jedinec žijící v převážně heterosexuální společnosti, zvláště tehdy, zaujímá-li tato společnost k homosexuálně orientovaným lidem nepřátelské postoje, zvláště tehdy, pokud jako křesťan upřímně usiluje o to žít v souladu s přijatými morálními normami církve odmítající homosexuální chování, takový mladý homosexuál, v době své mladosti, jakési „mladické hypersexuality" je schopen se po nějaký čas heterosexuálně chovat. V Hubálkově studii jednoznačně homosexuálně orientovaných mladých mužů, kteří navštívili Sexuologický ústav v 70. a 80. letech proto, že měli problém s přijetím své orientace, mělo 60% heterosexuální zkušenost. Jen asi 1/10 homosexuálních mužů v mladém věku není schopna za žádných okolností uskutečnit heterosexuální koitus, a tak selhávají „technicky" spíše méně často, zatímco častěji selhávají ve vztahu. Dle jiných studií má heterosexuální zkušenosti 85% lesbických žen. Homosexuál je tedy někdy, zpravidla dočasně, schopen vzdát se preferované sexuality, vzdát se i jemu přiměřené lásky. Často se podrobí zvyklostem většinové populace, vstoupí do manželství. V něm, pokud není umístěn na úplně pravém pólu spektra, tedy může i po několik let uskutečňovat styky a zplodit dítě nebo děti. Nicméně dříve nebo později schopnost uskutečňovat styky vymizí a nebo se stane pro něj neúnosné soužití s osobou opačného, tedy jemu nepřiměřeného pohlaví, ve sféře mimosexuální. Jindy takové manželství dožije zdánlivě normálně, bez toho, že by jako manželství fungovalo, a za vzdání se jemu přiměřeného pohlavního života je pak takový homosexuál odměněn nenápadným rodinným životem pro okolí, radostí z dětí a posléze vnoučat. Jindy ale jej buď opouští zklamaná manželka, nebo naopak on s ustupující satisfakcí v manželství začne pociťovat naléhavější potřebu satisfakce v jemu přiměřeném vztahu, teprve pak se v některých případech seznámí s osobou stejného pohlaví, zamiluje se, a manželství nezřídka rozbíjí, se všemi důsledky pro manželku a děti. Skutečnost, že žena jako osoba vzhledem k pasivnější úloze ženy při koitu může snáze uskutečňovat koitus v rozporu se svým prožíváním, a vzhledem k tomu, že tradičně v patriarchální společnosti žena méně očekávala od manželství náležitou satisfakci, může vysvětlit, proč se homosexuální ženy chovají častěji heterosexuálně, než homosexuální muži. Nicméně nepříjemné prožívání takových pohlavních styků a dyssatisfakce v heterosexuálním vztahu nezřídka vede k dysfunkcím jako dyspareunie, algopareunie, může vyvolat dojem zdánlivé frigidity, a může se vyvinout až nenávist k vlastnímu manželovi nebo k mužům vůbec. Vše ještě více komplikuje lidská tendence vytěsnit nepříjemné skutečnosti do nevědomí. Interiorizace norem většinové společnosti (posílená u křesťanů ještě morálním tlakem) některému člověku znemožňuje vůbec přijmout tu skutečnost, že je takto (homosexuálně) orientován. Pak jedná jako osoba heterosexuální, a selhávání v pohlavním a partnerském životě je maskováno jako zdánlivá frigidita nebo zdánlivá dysfunkce, nespokojenost s manželským partnerem je pak racionalizována jako jeho charakterová vada. Nenaplněná přirozená lidská potřeba (pro jeho orientaci přiměřené) erotické satisfakce plodí řadu psychopatologických jevů jako neuroticismus, depresivita, i protispolečenské jednání nesexuálního rázu. Protože pak není ani nositeli pravá příčina takových psychopatologických či sociálně patologických projevů známa, je nemožné je psychoterapeuticky nebo socioterapeuticky zvládnout bez odhalení pravé, dosud nevědomé příčiny. Proces rozpoznání a přijetí vlastní sexuální orientace označujeme jako „coming out". Bez dokončení tohoto coming outu není možné se bez škod na zdraví rozhodovat z nějakých pohnutek, třeba nábožensko-morálních, preferované sexuality vzdát. Jen při plném uvědomění si své orientace v ojedinělých případech se může věřící křesťan vzdát své sexuality bez toho, že by to bylo na druhé straně vyváženo nějakými vážnými negativy. Pro to však potřebuje mimořádnou vybavenost v duchovní oblasti a nesmí být člověkem s velmi silnou sexualitou. Takové duchovní předpoklady však dokáže vytvořit u sebe málokdo, a pokud se o to pokouší bez nich, výsledek je vždy tristní. 3. LÉČENÍ HOMOSEXUÁLNÍCH OSOB Poté, co se lékaři opakovaně přesvědčili, že homosexuální orientace je dostupnými lékařskými prostředky nezměnitelná, upustili od pokusů směřujících ke změně homosexuální orientace v heterosexuální. Postoj zdravotníků i širší veřejnosti k homosexualitě ovlivnilo i její vyřazení z 3. revize Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch Americké psychiatrické společnosti počátkem 70. let. Tato změna významně ovlivnila terapeutický přístup k homosexuálním mužům a ženám především v americkém prostředí. Do té doby zde bylo běžné, že zejména psychoanalyticky orientovaní terapeuté považovali za cíl léčby změnu homosexuální orientace svých klientek a klientů. Skutečnost, že homosexuální orientace sama o sobě přestala být považována za duševní poruchu, umožnila, aby se těžiště psychoterapie přesunulo na jiné oblasti důležité pro zdravý psychosexuální vývoj homosexuálních jedinců a jejich integraci do společnosti. V naší zemi k této změně došlo až přijetím 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, která vstoupila v platnost v roce 1992 a v České republice začala být závazně používána od l. ledna 1994. V oblasti zájmu psychiatrů a psychologů však nadále zůstávají tzv. egodystonní, tj. se svým sexuálním zaměřením nesmíření homosexuálové. Ti se mnohdy obracejí na sexuologa s žádostí o změnu sexuální orientace a obtížně přijímají informaci, že homosexualitu "vyléčit" nelze. To nevylučuje možnost, že se některým homosexuálním mužům i ženám může podařit tzv. heterosexuální adaptace - což znamená, že se naučí žít s osobou opačného pohlaví. Je to možné za předpokladu, že jejich homosexuální orientace není jednoznačně vyhraněna a umožňuje tak navázání erotického a sexuálního vztahu s člověkem opačného pohlaví, zvláště je-li k němu homosexuální jedinec dostatečně silně motivován. Touto motivací může být i křesťanská víra členů církví a křesťanských společenství, které homosexualitu a stejnopohlavní partnerství odmítají. V těchto kruzích pak někdy bývá heterosexuální adaptace mylně považována za "uzdravení" z homosexuality. Je třeba zdůraznit, že ani mnohaleté heterosexuální soužití nezmění převažující erotickou, a tedy i citovou preferenci homosexuálního jedince a že takto vytvořená manželství mají četná úskalí a v delším časovém horizontu mnohdy ztroskotávají. Jedním z důsledků postupující liberalizace postojů k homosexualitě v křesťanských církvích i ve společnosti je, že se na sexuology obrací stále méně homosexuálních lidí, kteří by žádali o "vyléčení" své homosexuality či o pomoc při heterosexuální adaptaci. Mezi typické problémy, s nimiž se homosexuální jedinci na lékaře či psychoterapeuta obracejí, patří potíže provázející rozpoznání a přijetí menšinové sexuální orientace. Ty mohou být vydatně posilovány homofobními postoji okolní společnosti, zvláště tehdy, když se s nimi daný jedinec vnitřně ztotožní. Významný je i postoj rodiny, který může tzv. coming out - proces, který zahrnuje rozpoznání, přijetí a přiznání homosexuální orientace, mladému jedinci do značné míry usnadnit, nebo naopak zkomplikovat. V zahraniční literatuře je věnována pozornost také zvýšené konzumaci alkoholu i jiných návykových látek v řadách homosexuálních mužů a žen. Ta mívá často v pozadí nedokončený proces coming outu a konfliktní postoj k vlastnímu erotickému zaměření. Terapeuté se zatím nesetkávají zcela běžně se stejnopohlavními dvojicemi. Ty se v případě krize partnerského vztahu či sexuálního nesouladu mohou ostýchat vyhledat odbornou pomoc a rozpaky mohou být i na straně terapeutů, kteří jsou zvyklí pracovat převážně s heterosexuálnímí klienty. Další okruh témat, s nimiž se terapeut při práci s homosexuálními lidmi setkává, souvisí s HIV pozitivitou či onemocněním AIDS, případně obavami z možné nákazy. Je třeba mít na zřeteli, že zdaleka ne všechny potíže, které homosexuálního jedince přivedou k terapeutovi, jsou podmíněny homosexuální orientací a neschopností se s ní vyrovnat. Homosexuální člověk může pochopitelně vyhledat pomoc terapeuta v různých životních situacích, které s jeho sexuální orientací souvisejí pouze okrajově či vůbec. Lze konstatovat, že přestože se postavení homosexuální menšiny v naší společnosti v posledních letech viditelně zlepšilo, někteří homosexuální jedinci se v důsledku své sexuální orientace nadále potýkají s psychickými, sexuálními a sociálními problémy, jejichž úspěšné zvládnutí vyžaduje poradenskou či terapeutickou intervenci. To přispělo k založení Gay linky pomoci, určené homosexuálním jedincům, jejich rodinám a přátelům. Gay linka pomoci zahájila provoz v říjnu 1994 a funguje dodnes na půdě SOS centra Střediska křesťanské pomoci Diakonie CCE na Praze 2. Na činnost Gay linky pomoci navazují svépomocné aktivity, které osamělým homosexuálním ženám a mužům nabízejí jak východisko ze sociální izolace, tak pozitivní příklady homosexuálních jedinců i dvojic, které usilují o zodpovědné a autentické prožívání své sexuální identity. Je pravděpodobné, že díky změnám, které přinesl listopad 1989 na straně jedné a revize lékařského pohledu na homosexualitu na straně druhé, se počet egodystonních homosexuálních jedinců, kteří se obracejí na terapeuty, výrazně snížil, ale nevymizel zcela. Zdá se, že osvěta v otázce homosexuality dosud nevyčerpala své možnosti, což platí zejména o osvětě v církvích. Je proto potěšitelné, že ČCE i některé další církve věnují v poslední době homosexualitě a otázkám, které jsou s ní spojeny, soustředěnou pozornost. MUDr. Antonín Brzek MUDr. Dagmar Křížková MUDr. Ivo Procházka Obsah:Problematika homosexuálních vztahů I. Problematika homosexuálních vztahů II. Problematika homosexuálních vztahů III.Problematika homosexuálních vztahů IV. Problematika homosexuálních vztahů V. zdroj: http://www.srcce.cz

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace