Tomáš Machula Předběžné poznámky Na otázku jak se liší duše a tělo by asi většina dnešních lidí odpověděla poukazem na nehmotný charakter duše v kontrastu k hmotnému charakteru těla. Duše je tedy v tomto případě definována jako nehmotná “složka” lidské bytosti. Antičtí filosofové však měli poněkud jiný pojem duše. Duše pro ně byla především principem života, což znamená, že mohla být i hmotná, jak si to někteří filosofové představovali. Proto Tomáš začíná své úvahy o duši v Teologické sumě na první pohled absurdní otázkou, je-li duše těleso. V pojmu duše, jak ji dnes průměrný člověk chápe, je tedy především netělesnost, nehmotnost. Kromě toho se s ním obvykle spojují náboženské konotace. Bereme-li však duši jako antičtí filosofové nebo Tomáš, tedy jako princip života, je sepětí s náboženskými otázkami možné, ale nikoli nutné. Je to dobře vidět na dvou nejvýznamnějších představitelích antické filosofie, kteří představovali pro křesťanské filosofy velkou inspiraci. Platónovy úvahy o duši byly z velké části zaměřeny na náboženské problémy (nesmrtelnost, život po smrti apod.), kdežto u Aristotela se setkáváme s řešením zcela jiných otázek (různé úrovně dokonalosti života, smyslové a rozumové poznání apod.). Platónův dualismus v podstatě ztotožňoval člověka s duší, která tělo pouze využívá (anima utens corporem). V Aristotelově terminologii lze jeho pozici charakterizovat tak, že duše je dokonalou substancí, pro kterou je spojení s tělem akcidentální. Člověk tudíž není esenciálně složen z duše a těla, ale je pouze rozumovou duší. To má své důsledky pro představu posmrtného života. Nic totiž nebrání tomu, aby duše v průběhu času používala různá těla, jako člověk používá různé kusy oděvu. V dialogu Faidón je koncepce reinkarnace vyjádřena zcela jasně. Taková duše, tím, že to má, je zatěžována a stahována nazpět do místa viditelného strachem z neviditelného a z říše Hádovy, jak se říká; potlouká se mezi pomníky a hroby, v jejichž okolí prý byly spatřeny jakési stínům podobné zjevy duší, přízraky, v jakých se ukazují takovéto duše, ty, které se čistě neodloučily od viditelného, nýbrž mají v něm účast a proto je také možno je vidět. (…) Jistě to nejsou duše lidí dobrých, nýbrž špatných, které jsou nuceny blouditi kolem takových věcí, jsouce tak trestány za svůj předešlý život, který byl zlý. A bloudí tak dlouho, až jsou žádostivostí toho, co je doprovází, toho tělesného, opět upoutány do těla; bývají pak upoutány, jak lze čekati, do tvorů takových vlastností, jakým právě hověly ve svém životě. Tomášova nauka je zcela protichůdná Platónovi. V platonismu není pro duši problémem odloučit se od těla. Platonici proto mohli hlásat reinkarnaci nebo preexistenci duší, což se u některých křesťanských platoniků odrazilo v doktríně o prioritním stvoření duší před jejich spojením s tělem. U Tomáše jakožto aristotelika je tělo esenciální, integrální částí člověka a k duši má vztah jako látka k formě. Souvisí to i s teorií poznání: u člověka růst v poznání vyžaduje tělo, protože získávání vědomostí je závislé na smyslové zkušenosti (agere sequitur esse). Naproti tomu, Platón hlásal nezávislost na látce i u smyslového poznání (sentire convenit animae secundum seipsam). Pro náboženská hnutí s krajně spiritualistickým nábojem byl tento aspekt platonismu velice přitažlivý. Oceňoval duši na úkor těla a snadno se vypořádával s problémem zla. Křesťanští filosofové ho však akceptovat nemohli, odporoval totiž biblické zvěsti a víře církve. Přestože bylo první tisíciletí po Kristu Platónovými myšlenkami poznamenáno velice silně, šlo o Platóna “pokřtěného”, zbaveného některých nepřijatelných koncepcí. Dualismus hnaný do extrémů byl typický pro různá heretická hnutí jako byl gnosticismus, manicheismus nebo origenismus. Vůči takovým skupinám a myšlenkovým systémům se křesťanská církev ostře vymezovala. Tento typ herezí byl živý i v Tomášově době. Sám Tomáš se narodil pouhých devět let poté, co svatý Dominik dosáhl potvrzení řádu kazatelů, k jehož založení vedla Dominika velkou měrou zkušenost s nebezpečným hnutím albigenských neboli katarů v jižní Francii. Nebyl to tedy jen akademický problém. Tomáš tyto názory nejen dobře znal, ale pokládal je za aktuální výzvu, které je nutno čelit. Nastínění problému Vzájemný vztah duše a těla je nejproblematičtější a nejzajímavější v kritických bodech pozemského života člověka, tedy v jeho narození a smrti. Vzhledem k teologickým potřebám (individuální eschatologie) bývá nejčastěji pozornost upřena na konec lidského života. Neméně zajímavé a aktuální je však i téma vzniku lidské bytosti. Tomáš se problematikou vzniku lidského života zabývá na řadě míst svého rozsáhlého díla. Z nejdůležitějších děl je na prvním místě třeba uvést druhý díl Summa contra gentiles (kapitoly 45-90), dále pak první díl Summa theologica (především q. 75-76.90.118-119, i když bez zajímavosti pro toto téma nejsou ani jiná místa Summy), Quaestiones disputatae de anima (především 11. otázka), Quaestiones disputatae de potentia (q. 3, a. 9-12) a konečně Commentarium in Aristotelis Librum De anima. Vznik lidského života je v aristotelsko-tomistické filosofii jednoznačně dán aktualizací esence člověka, tedy principiálního určení, co dělá člověka člověkem. Základním bodem esenciálního určení je pro Tomáše hylemorfická jednota rozumové duše a těla. To nás přivádí k následujícím otázkám: Kdy přesně vzniká tato jednota? Vzniká rozumová duše (forma člověka) zároveň s tělem, před vznikem těla nebo po vzniku těla? Vzniká samým plodivým úkonem nebo je vlita “zvenčí” – stvořena Bohem? A je-li stvořená Bohem, proč Bůh takto “spolupracuje” s mužem a ženou při pohlavním styku i v příležitostech značně problematických, jako je znásilnění nebo krvesmilstvo? S těmito starými otázkami, které si v řadě případů kladl i Aristotelés, souvisí i řada problémů velmi moderních. V prvé řadě je to pochopitelně problematika interrupcí a ve druhém možnost klonování člověka. Myslím, že nebude bez zajímavosti se po prezentaci Tomášových úvah věnovat i oběma těmto otázkám a snažit se k nim přistoupit v souladu s jeho koncepcí a s přihlédnutím k dnešnímu stavu přírodovědného poznání člověka. Aristotelská východiska Při svých úvahách nad naším tématem vycházel Tomáš především z Aristotelových spisů, filosofických i přírodovědných. Tento základ pak sám originálně rozvíjel tak, aby byly jeho závěry racionálně konzistentní a v souladu s křesťanskou vírou. Z Aristotelových spisů jsou pro otázku vzniku lidského života důležité především De anima a De generatione animalium. Aristotelés rozděluje životní dokonalost do třech stupňů, kterým přísluší různý typ duše: vyživovací, smyslový a rozumový, což odpovídá rozdělení živých organismů na rostliny, zvířata a člověka. Každá vyšší mohutnost přitom vždy obsahuje i dokonalosti mohutnosti nižší, tedy duše rozumová zajišťuje kromě rozumové činnosti i výživu a smyslové vnímání. Duše k tělu se má pak jako látka k formě, což jasně ukazuje, že podle Aristotela je člověk konstituován jako jednotný tělesně-duševní celek. Duše, jíž žijeme, vnímáme a myslíme je jaksi vyjádřitelnou bytností a bytostnou formou, nikoli látkou a podkladem. (…) Látka je možností, forma uskutečněním. Protože spojení obou je oduševněná bytost, není tělo skutečností duše, ale duše je skutečností určitého těla. A proto mají pravdu ti, kteří se domnívají, že duše sice není bez těla, ale ani není nějakým tělesem. Neboť není tělesem, ale něčím tělu je, a proto je v těle, a to v těle určitém. Tolik stručně k vlastnímu pojmu duše. Další otázkou je, jak dochází k předávání lidského života, tedy ke konstituci nového tělesně-duševního celku. Aristotelés vychází z faktu, že lidský život se předává pohlavním stykem. Jak ale vznik nového života přesně postupuje, bylo pro něj samozřejmě do značné míry skryto. Je zřejmé, že k němu dochází určitou součinností muže a ženy. Ze strany muže je to sperma, ze strany ženy pak menstruační krev. Obě tyto skutečnosti jsou potenciálně živé a mají tudíž potenciálně vegetativní duši. Sperma přitom působí jako aktivní prvek vůči potencialitě ženské menstruační krve. Aristotelés vznik nového života spojením těchto dvou prvků přirovnává k působení syřidla na mléko. Syřidlo je jakýsi druh mléka, který virtuálně obsahuje sílu, kterou pak působí na mléko (jinými slovy ferment přidávaný do mléka, který vyvolává proces vzniku sýra). Podobně i sperma působí při styku s menstruační krví jako jakési činidlo, které částečně oddělí vodu ze vznikajícího plodu, dá vznik membránám okolo plodu a vnitřní struktuře organismu. Zformované embryo, které je potenciálně živočichem, se pak chová jako semeno rostliny. Dělohu matky používá podobným způsobem, jako semeno rostliny půdu. Aristotelés tedy počítá při vzniku lidského života nejprve s životem vegetativním, který je k senzitivnímu v možnosti a přechází do něj až následně. Rozumový stupeň života je však ještě komplikovanější, protože na rozdíl od senzitivního není rozumová činnost nijak spojena s činností tělesnou. Rozum je tudíž cosi božského, co musí přistupovat k embryu zvenčí. Proto se také může podle Aristotela rozum nějakým způsobem oddělovat jako něco věčného od pomíjivého. Tento bod Aristotelovy nauky ale není zcela jasný. Copleston o něm mluví jako o nejasném a dvojsmyslném učení (obscure and ambiguous teaching). O tento bod v Aristotelově díle se opírali jak tzv. latinští averroisté, podle nichž je lidská rozumová duše numericky jediná pro všechny lidi, tak Tomáš, který z tohoto bodu vycházel při vysvětlení nesmrtelnosti lidské duše a její subsistence. Tyto body však pro naše téma představují pouze okrajový problém a není třeba se s nimi dále zabývat. Tomášovo rozpracování Tomáš přejímá Aristotelovu koncepci duše, nicméně ji rozvíjí a prohlubuje. Jak bylo řečeno, k esenci člověka patří hylemorfická jednota duše a těla. Je známo, že Tomáš v návaznosti na Aristotela rozlišoval tři typy duše: vegetativní, která zajišťuje růst, výživu a rozmnožování organismu, smyslovou (sensitivní), která je principem smyslového poznání, a rozumovou (intelektivní), která je principem rozumové činnosti. Dokonalost duše samozřejmě stoupá v řadě vegetativní – smyslová – rozumová. Dokonalejší duše má pak v sobě vždy i dokonalost duše nižší: smyslová duše zajišťuje i vegetování a rozumová duše zajišťuje vedle činnosti rozumové i vegetování a smyslovou činnost. Lidská duše je samozřejmě duše jedna, a to rozumová. Mluvíme-li o člověku jako o individuu metafyzicky složeném z duše a těla, jde o duši rozumovou. Zbývá říci, že v člověku je co do substance pouze jedna duše, která je rozumová, smyslová a vegetativní. A to je v souladu s tím, co bylo řečeno o řádu substanciálních forem: že žádná substanciální forma se nesjednocuje s materií prostřednictvím jiné substanciální formy, ale že forma dokonalejší dává materii – a to dokonce ve větší míře – všechno to, co dávala forma nižší. Proto rozumová duše dává lidskému tělu vše, co dává vegetativní duše rostlinám, a vše, co dává smyslová duše zvířatům, a k tomu ještě něco navíc. Proto je tato duše v člověku vegetativní, smyslová i rozumová. Kdy přesně k tomuto vzniku tělesně-duševního celku dochází? Člověk vzniká na základě pohlavního styku, při němž dochází k předání spermatu od muže k ženě. Samotné sperma člověkem samozřejmě není. Bytí člověka začíná až poté, v lůně ženy. Rozhodnout kdy a jak k tomuto vzniku dochází bylo z hlediska pozorování v Tomášově době nemožné. Tomáš tedy popisuje vznik člověka následujícím způsobem: Je třeba říci, že plození živočicha není pouze jednoduché zrození, ale sled mnoha zrození a zániků. Jak bylo řečeno, nejprve má formu semene, poté formu krve a tak dál dokud se postupně zdokonaluje zrození. A proto, když zánik a zrození nejsou bez odstoupení a přidání formy, pak forma nedokonalá, která je tam nejprve, odstupuje a forma dokonalejší přistupuje. A to se děje do té doby, dokud nemá početí dokonalou formu. Proto je třeba říci, že vegetativní duše je v semeni dříve, ale v procesu plození odstupuje a je následována jinou formou, která není pouze vegetativní, ale také smyslová. A tu pak následuje další, která je zároveň vegetativní, smyslová i rozumová. Tento text shrnuje několik problémů, které je třeba postupně vysvětlit. Jsou to: způsob předání života a příčinu vzniku smyslové, vegetativní a rozumové duše. Předávání života Tomáš odmítá představu, že by rozumovou lidskou duši obsahovalo již sperma. Rozumová duše je nejdokonalejší z duší a není přímo závislá na látce. Kdyby ale vstupovala do bytí silou spermatu, pak by na látce závislá byla. Vedle toho by pak rozmnožování člověka bylo v podstatě totéž jako rozmnožování některých nedokonalých živočichů. Tomáš zde má na mysli rozmnožování dělením. V těchto případech je v individuu aktuálně jedna duše a potenciálně několik a tyto potenciálně mnohé duše jsou aktualizovány rozdělením těla na části. S Tomášovým zamítnutím hypotézy o lidské duši ve spermatu se lze bez problémů souhlasit. Kdyby byla duše předávána spermatem, pak by již jeho oddělením vznikal nový člověk. Po stránce empirické by to znamenalo asi tolik, že každá noční poluce by představovala vznik a hned nato smrt nové bytosti. Podíváme-li se na celý problém očima současných přírodovědných poznatků, pak víme, že ke vzniku životaschopného jedince dochází až splynutím spermie s vajíčkem. Bez tohoto spojení pohlavních buněk nevzniká nový jedince, který je sám schopen dalšího rozvoje. Až při oplodnění vajíčka a vzniku zygoty má jedinec úplnou genetickou výbavu, která vnitřně řídí jeho další růst a vývoj. Tuto skutečnost, vzhledem k tehdejšímu stavu přírodovědného poznání, Tomáš samozřejmě vědět nemohl. Předpokládal tedy, že to podstatné a aktivní pro vznik nové lidské bytosti je pouze mužské sperma, a že žena hraje pouze pasivní roli vytvářejíc prostředí, které umožňuje vývoj embrya. Proto musel samozřejmě řešit otázku, je-li vůbec mužské sperma živé a zdali náhodou není lidská duše už v něm. Na druhou ze zmíněných otázek odpověděl, jak už bylo řečeno, záporně. První otázka je však složitější. Tomáš na ni odpovídá také záporně. Na jiném místě si klade námitky svědčící ve prospěch opačného tvrzení: Semeno je živé, což plyne ze třech důvodů: Za prvé proto, že z živého se odděluje živé, za druhé proto, že v semeni je životní teplo a životní činnosti, které ukazují na živou věc, a za třetí proto, že semena pozemských rostlin by se z neživé země nemohly probrat k životu, kdyby nebyl život v nich samých. A proto je duše v semeni. Jen pro zajímavost lze poznamenat, že analogie mužského spermatu a zrna je klamná, přestože se obojímu říká “semeno”. Semeno rostliny je totiž de facto plod. Je to výsledek děje, na jehož počátku byl styk dvou pohlavních buněk rostlin. Mužské “semeno” je tedy možné v tomto smyslu příhodněji přirovnat spíš k “pylu” než k “zrnu”. Vraťme se ale k citovaným námitkám. Tomáš na ně odpovídá poukazem na již zmíněný potenciální život ve spermatu. Kdyby prý bylo sperma živé, bylo by rozmnožování lidí podobné některým primitivním živočichům, kteří se množí dělením. Uznává však, že ze síly spermatu pochází vegetativní a smyslové duše, které však po příchodu duše rozumové nepřetrvávají, ale mizí. A v tomto bodě se sluší Tomáše mírně doplnit. Jak víme, pohlavní buňky živé jsou. Jsou však zvláštním případem života. Jedná se o samostatně existující individua, která ovšem nejsou úplná, nejsou schopna rozmnožování, myšleno samozřejmě tak, že samy sebou (samotné spermie nebo samotná vajíčka) nejsou schopna rozmnožování. Tam, kde je život, je i duše, tudíž pohlavní buňky mají duši. Samozřejmě, že se ale nejedná o duši lidskou, v tom lze s Tomášem naprosto souhlasit. Dále zřejmě není udržitelná představa o pasivitě ženského principu a aktivitě mužského. Mužské i ženské pohlavní buňky dávají při vzniku nového jedince stejný podíl genetické výbavy, která je základní informací formující novou bytost. Po spojení dvou pohlavních buněk dochází oboustranným a rovnocenným podílem k substanciální změně. Zaniká individualita dvou buněk a vzniká individuum nové. Jaký má charakter toto nové individuum a jak se vyvíjí? Tady se opět můžeme vrátit k Aristotelovi a Tomášovi. Jsme v situaci, kdy se v děloze ženy začíná velmi primitivní jedinec (zygota) mohutně rozvíjet v embryo, které postupně získává podobu člověka. Otázka zní: ve kterém okamžiku se jedná o člověka? Koncepce sukcesivní animace Jak bylo řečeno, Tomáš odmítá tezi o původu rozumové duše ve spermatu s poukazem na to, že rozumová duše nemůže být závislá na látce, a že tudíž nemůže pocházet z potenciality látky. Z výše citovaného místa z Quaestiones disputatae de anima vyplývá, že v návaznosti na Aristotela byl Tomáš přesvědčen o sukcesi jednotlivých typů duše. Nejprve je to duše vegetativní, pak duše smyslová a nakonec duše rozumová. Tomáš tedy počítá s diskontinuitou v individualitě jedince od zygoty po novorozence. Není to jeden jedinec, který pouze rozvíjí své potence, ale sled několika odlišných jedinců. Určitost individua (jeho esence) je totiž dána především jeho formou, která se podle Tomáše v průběhu vývoje plodu několikrát změní. Kdy přesně k tomu dochází, je čistě rozumově nezjistitelné. Tomáš, který neměl k dispozici ultrazvuk a podobné vymoženosti moderní lékařské techniky, toho pozorováním mnoho zjistit nemohl. My na tom ovšem nejsme o nic lépe. Sledováním vývoje plodu sice zjišťujeme jeho růst a chování, ale nemůžeme na základě takového pozorování rozhodnout metafyzickou otázku týkající se substanciální formy embrya. Esence totiž náš rozum postihuje nedokonale, pouze na základě projevů jsoucna. A v kritických okamžicích jako je vznik a zánik jsoucna lze na základě takového vnějšího pozorování rozhodovat jen ztěží. Příkladem může být i smrt člověka – víme, že lékařství stanovovalo a dodnes stanovuje okamžik smrti různě, na základě různých kritérií. Vraťme se ale k počátkům lidského života. Je zřejmé, že ihned po početí vzniklé individuum žije a roste. Musí mít tedy přinejmenším vegetativní duši, jinými slovy formu, která zajišťuje vyživování. Kdy přesně začne embryo smyslově vnímat je těžké rozhodnout. Je samozřejmě možné určit přibližně týden těhotenství, kdy žena obvykle zpozoruje, že embryo začíná reagovat na vnější podněty, ale jde samozřejmě jen o velmi nedokonalé pozorování. Zde se nám objevuje otázka: Je okamžik objevení se smyslové duše nutně totožný s počátkem pozorovatelných smyslových projevů? Zdá se, že Tomášovy texty ukazují na kladnou odpověď. Proč jinak by Tomáš uvažoval o několikastupňové animaci embrya? Tomáš v této věci vychází z Aristotela a obě první duše (vegetativní a smyslovou) považuje za formy vzniklé ex virtute seminis, jinými slovy jde o normální substanciální formy, které mohou být potenciálně obsažené v materii. Aristotelés učí, že živočišný plod je časově dříve než člověk. Když je však živočich, a ne člověk, má smyslovou duši a nikoli rozumovou. Tato smyslová duše je ovšem bezpochyby uváděna do existence činnou silou semene, jako se stává také u jiných živočichů. Tomáš bohužel nebere v úvahu tu možnost, že smyslová duše je v embryu od početí, ale své schopnosti smyslového vnímání může rozvinout teprve později. Forma, která postupně řídí vývoj těla tak, aby dokázala co nejlépe využít své potence, přece není nic nelogického. V souladu s poznatky biologie lze navíc konstatovat, že při početí vzniklé individuum má v sobě již “naprogramovaný” scénář svého budoucího vývoje. Genetická výbava obsahuje úplnou informaci o všech lidských schopnostech. Již zygota má v sobě jasné určení své senzitivity a na tomto základě se sama vnitřní silou vyvíjí do složitějšího organického útvaru schopného smyslového poznání. Veškerá informace o tom “co” dané individuum je, a čeho je schopno, nacházíme již v okamžiku splynutí gamet. Současný stav našeho poznání, včetně přírodovědného, tedy mluví spíše ve prospěch varianty animace jednorázové. Je třeba rozlišit vnější vzhled jsoucna a jeho esenci. Obojí spolu samozřejmě do jisté míry souvisí, ale při rozhodování o tom, co je člověk a co ne, se není možné povýšit vzhled lidských jedinců s nimiž se každodenně setkáváme, na normu určující kdy se o člověka jedná a kdy ne. Kromě toho je nutné rozlišit samotné lidství (esenci) a schopnosti člověka. To, že se člověk neustále zdokonaluje, naplňuje a jak se říká “k plnému lidství teprve spěje”, se netýká esence, ale pouze schopností, možností, vlastností atd. Jedná se o esenciálně danou bytost (člověka), který postupně aktualizuje své potence. Proto i embryo, které má řadu vlastností nerozvinutých, může být plnohodnotným člověkem. Zcela vědomě jsem se zatím pohyboval především v oblasti vegetativní a smyslové. S duší rozumovou je totiž spjat jeden zcela specifický problém. Není totiž možné jen tak bez dalšího rozšířit argumentaci vztahující se na sukcesi vegetativní a smyslové duše na zcela zvláštní případ formy, kterou je duše rozumová. Důvodem je to, co bylo zmíněno již dříve, u otázky, zda může být rozumová duše předávána spermatem: rozumová duše nemůže povstat z potenciality materie, protože materii převyšuje. Tomáš proto uvádí následující disjunkci: To, co je uváděno do bytí je

1. zrozeno per se
2. zrozeno per accidens
3. stvořeno