poslal mok Nové přístupy ke starému problému
Mnozí z nás mají velmi zhoubný názor na to, jak má být projevován soucit a poskytována pomoc lidem v chudobě a nedostatku. Běžně se nám stává, že jsme až příliš ovlivněni kulturou „welfare“ státu, který naše národy v té či oné míře přijaly za svou. Mnozí si navykli nahlížet na chudobu a dobročinnost příliš úzce a izolovaně. Avšak ve skutečnosti nepotřebujeme jen drobnou reformu, ale zcela zásadní změnu paradigmatu. Ti, kdož se chtějí zabývat účinnou pomocí potřebným, by si proto měly osvojit následující tři úhly pohledu.
Především, nemůžeme si už dále namlouvat, že vypisování šeků uspokojí volání po soucitu. Chudí a potřební lidé žádají a potřebují víc, než jen naše peníze. Musíme být ochotni obětovat mnohem více: svůj čas, energii, talenty. Musíme být ochotni jít tam, kde ti lidé žijí a vstoupit do jejich chudoby – abychom jim mohli pomoci dostat se z ní. A půjde-li nám o tohle, pak dolary budou možná až tou nejméně důležitou pomocí.
Dalším zlozvykem, který potřebujeme změnit, je náš sklon myslet si, že jako jednotlivci stejně nic opravdu důležitého a významného nemůžeme udělat či ovlivnit. V tváří v tvář bezdomovectví jsme v pokušení říci:“ Co mohu já, se svými omezenými zdroji a zkušenostmi, s tímhle udělat?“ Proto jednoduše sáhneme k finančnímu daru. Potřebujeme se však zamyslet nad touto zkratkovitou reakcí a zvážit další cesty, jimiž lze pomoci: možná pomoci jako dobrovolník; snad pokusit se rozšířit služby azylových domů tam, kde žádný nepůsobí; či snad jenom s oním člověkem promluvit a zjistit, co skutečně potřebuje. Tohle je mnohem radikálnější přístup než jen příspěvek do sbírky, vyžaduje totiž naslouchat těm, kterým chceme pomoci a současně jim umožnit stát se součástí řešení – a nejen být terčem našeho momentálního slitování.
Třetí postoj, který si musíme osvojit, je přestat nahlížet na chudé jako na neschopné. Jedna z největších chyb vládních programů je skrytý předpoklad, že chudí zůstanou chudými navždycky. Lidé v nouzi se sami musejí stát aktivní součástí řešení své vlastní nouze. Budeme-li od těch, kterým pomáháme, vyžadovat jistou míru spolupráce a osobní zodpovědnosti, pak jim tím nabídneme víc, než jen peníze či práci – umožníme jim, aby si sami sebe zase začali vážit.
To je právě krásné na principu subsidiarity: umožňuje nám začít s jediným člověkem, začít pomáhat jediné rodině, soustředit se na ty konkrétní lidi, které máme nejblíže. Člověku, který je nouzi, může být účinně pomoženo jen skrze celkovou změnu života jeho samého i jeho rodiny, ne jen skrze nahodilou a jednorázovou finanční či materiálovou „výpomoc“ z neosobních státních programů.
Robert A. Sirico
Autor je presidentem Acton Institute for Religion and Liberty, www.acton.org , přeložil df, kráceno
Článek je z 27. čísla dvouměsíčníku KONZERVATIVNÍ LISTÍ, www.kozervativniklub.cz
