poslal Gojim
Tajné dějiny jezuitů 1
Jirí NOVOTNÝ, František POLÁK
2.7 Rok 1536, 1537 - Loyola v Itálii a jeho plány
Začátkem ledna 1537 se všichni Loyolovi přátelé skutečně v Benátkách s Loyolou sešli tak, jak si slíbili. Navíc sebou přivedli tři nové přátele. Tato skupina vyšla z Paříže pěšky a v krutých mrazech šla celkem 54 dnů. Cesta byla navíc ztížena válkou, která vypukla mezi Francií a císařem Karlem V.
Ovšem největší událostí těchto let nebyla válka, ale boj proti vzmáhající se reformaci. Do tohoto boje se pustili i teologové na pařížské Sorbonně. Vystupovali a kázali proti učení Luthera, Zwingliho, Kalvína, Husa, Jeronýma a dalších reformátorů a chtěli toto nové učení úpl-ně zničit a zesměšnit. ”Boje proti protestantismu se aktivně účastnila inkvizice, na jejíž příkaz se pálily knihy autorů, jejichž myšlenky se rozcházely s učením katolické církve. Loyola nabyl v Paříži přesvědčení, že katolická církev je ve zlé situaci a že papežskou moc může zachránit jen nový řád.” (L.N.Velikovič: Černá garda Vatikánu, Praha, 1984, str.11.)
A tato myšlenka nového řádu dala Loyolovi podnět k dennodennímu uvažování a rozjímání během ročního pobytu v Benátkách. Stále více v něm sílilo přesvědčení, že musí proti refor-maci založit svůj bojovný řád. Došel k přesvědčení, že tím naplní jedno ze svých dřívějších vidění o dvou táborech a sobě jako jednom z největších kapitánů, který se staví jako voják Kristův do boje proti zlu.
Se svým plánem seznámil i své přátele, kteří právě přišli z Francie a kteří se touto myšlenou nechali nadchnout a strhnout, zvláště když Ignácovi vyprávěli, co všechno Sorbonna musí proti reformaci dělat, aby katolická věrouka zůstala jedinou a autoritativní. Loyola jim při tom několikrát připomínal své vidění a nyní, při společném rozhovoru, došel k přesvědčení, že je čas, aby všichni vidění naplnili. Museli však počkat na příhodnou dobu, neboť bylo třeba po-žádat papeže o povolení nového řádu. Ten byl však nyní zaneprázdněn válečným konfliktem a nikoho nepřijímal.
Skupinka musela proto počkat až do velikonoc, kdy si napřed z opatrnosti chtěli od papeže vyprosit pouze svolení ke vstupu do Svaté země. Teprve když by byl papež ochotný, chtěli ho požádat o povolení nového řádu.
Družina se tedy vydala do Říma. Odešli bez Ignáce, který raději zůstal v Benátkách, neboť se obával, že by svou přítomností způsobil přátelům mnoho problémů. ”Magistrům z Paříže se u papeže dostalo laskavého přijetí. Získali nejen toužené povolení, ale dokonce jim papež přispěl 60 dukáty na cestu. Zároveň je vybavil listinou s povolením, aby ti z nich, kteří ještě nebyli kněžími, mohli obdržet kněžské svěcení od kteréhokoli biskupa a kdykoli. Na konci května byli již zpět v Benátkách.” (M. Kyralová: Ignác z Loyoly, str.31)
Povolení ke kněžství bylo využito ještě v Benátkách dne 24. června 1537. ”Zatímco v Be-nátkách vyčkávali, rozhodl se Ignác s přáteli použít římského povolení a nechat se vysvětit. Biskup z Arbe, Vincenc Negusanti, udělil v soukromé kapli v Benátkách kněžské svěcení Igná-covi, Bobadillovi, Codurovi, Xavierovi, Lainezovi a Rodriguezovi; Salmeron byl vysvěcen na jáhna; na kněžské svěcení musel počkat do října, až dovrší předepsaný 22. rok věku.”(M. Ky-ralová: Ignác z Loyoly, str.31)
2.8 Loyolova oblast působení
Na této etapě Loylova života je dobré si povšimnout skutečnosti, že Loyola nejvíce vyhle-dával mládež, studenty, děti a nebo kněze. V kolektivu takových lidí se mu pracovalo vždy nejlépe. Děti ještě totiž nemají dostatečně vyvinutý cit pro to, aby na sobě rozpoznaly cizí vliv z jiné osoby, mládež je zase chtivá poznání a ochotná si všechno vyzkoušet na vlastní nebez-pečí, kterého se vůbec nebojí, a navíc je schopná přijímat jakékoliv pronikavé, nové učení, ať má jakéhokoliv ducha. Kněží jsou zase natolik ukáznění a svou církví znásilnění, že ani v nejmenším necítí potřebu protestovat, když je jim zasahováno do jejich svědomí a když je jim diktováno, co mají a co nemají dělat. A přesně všech těchto atributů Ignác z Loyoly plně pro svůj záměr využíval.
Co měl v sobě Loyola zvláštního, že to velmi silně přitahovalo všechny tyto skupiny lidí ke starému studentovi? Byl to jeho ideál a osobní vliv na každou citlivou duši. Ovšem to by ne-stačilo. Byl to také malý talisman, který u sebe stále nosil - knížka, ve skutečnosti úplně nepa-trná knížečka, která bez ohledu na svou útlost patří mezi knihy, které výrazně ovlivnily osud lidstva. Byla vytištěna už tolikrát, že nelze ani zjistit počet výtisků. Stala se také předmětem více než 400 komentářů. Je to učebnice jezuitů a zároveň shrnutí dlouhodobého vnitřního vý-voje jejich mistra. Jsou to ona Duchovní cvičení, Exercicie, kterými Ignác dosahoval přesně toho, co potřeboval. (H. Boehmer: Les Jesuites, str.25)
H. Boehmer později o této metodě ovlivňování řekl: ”Ignác pochopil mnohem lépe než kterákoli z vůdčích postav minulosti, že nejlepším způsobem, jak dovést člověka k určitému ideálu, je ovládnutí jeho představivosti. »Prostupujeme ho duchovními silami«. Příliš pozdě si však takový člověk uvědomí, že je velmi obtížné je odstranit. Jsou to síly trvalejší než všechny nejlepší zásady a učení. Tyto síly mohou kdykoliv znovu vystupovat na povrch. Někdy zůstáva-jí po celá léta bez povšimnutí, ale najednou jsou tak diktátorské, že vůle člověka není schopna ani v nejmenším protestovat a poddává se jejich neodolatelnému nutkání.” (H. Boehmer: Les Jesuites, str.34-35).
A v takovém stavu pak musí být všechny ”pravdy” katolického dogmatu nejen promedito-vány, ale také prožity a procítěny každým člověkem, který se oddal těmto cvičením (Exercici-ím) za pomoci ”duchovního rádce”. Jinými slovy musí pochopit a znovu prožít mystérium s co největší možnou intenzitou. Citlivost kandidáta se zvyšuje natolik, nakolik jej tyto síly po-stupně pronikají.
2.9 Popis Duchovních cvičení
Základem Duchovních cvičení jsou mnohá vidění v jeskyni i dominikánském klášteře z Manresse a slyšitelné duchovní projevy v podobě hlasů. A to všechno se musí usídlit nejen ve cvičencově paměti, ale především v jeho podvědomí, a to s takovou mocí, nakolik se snažil tyto síly vyvolat a spojit se s nimi. Kromě zraku musí sehrát svou roli také i ostatní smysly, jako je sluch, čich, chuť a hmat. Ve spojení se silami se zkrátka jedná o řízenou autosugesci na podkladě hrůzy a strachu. Před kandidátem znovu ožívá vzpoura andělů, vyhnání Adama a Evy z ráje, Boží soud, scény z evangelií a pašijí. V mistrně uspořádaném sledu se střídají scé-ny milé a blažené s těmi nejponurnějšími. Není třeba uvádět, že v této ”laterně magice” má stěžejní postavení Peklo s ohnivým jezerem, do kterého jsou vhazováni se strašlivými skřeky odsouzení. Je to ukrutná sugesce síry a pálených těl. Přesto však je tu vždy Kristus, aby pode-přel vidoucího, který ani neví, jak mu co nejlépe poděkovat za to, že ho ještě nehodil do pekla, aby si odpykal své minulé hříchy.
Ten, kdo Duchovním cvičením podlehne a nechá se jimi přesně vést, dochází nakonec k takovým prožitkům, ve kterých slyší zoufalý pláč zatracených nebo řev věčně se škvařících lidských těl. Ve vidění vidí, jak se ti, kteří vzdorují Duchovním cvičením, zmítají a jsou rozse-káni na kusy nebo vhazováni do pekelného žáru. To pochopitelně ještě více umocňuje touhu podlehnout a úplně se poddat Duchovním cvičením všemi smysly a celým tělem, celou duší, myslí a srdcem. Scény a hrůzy jsou tak sugestivní a natolik živé, že Exercitant sám prožívá část z těchto hrůz, potí se a těžce dýchá, z hrůzy a stresu, který na něj doléhá, upadá do mdlo-by a opět se probouzí křikem mučených. Sám při těchto prožitcích může vydávat podobné skřeky a zvuky, jakých je ve viděních nebo slyšeních svědkem, a kdyby nebyl pod přímým vlivem a ”ochranou” svého duchovního rádce a učitele, který ho těmito Duchovními cvičeními provází, již nikdy by se z těchto stavů sám nevysvobodil a tyto hrůzné výjevy by ho provázely po celý zbytek života.
Takovým zkušenostem a prožitkům, pokud je cvičenec správně ”loyolovsky” prožívá, se vyrovnají již jen halucinace vyvolané halucinogenními drogami. Popis průběhu halucinací při použití halucinogenních drog jako LSD, LAA, Extáze, Led, Methamfetamin, durman a další je v principu totožný s vjemy, které prožívá Exercitant při Duchovních cvičeních.
Edgar Quinet o Exerciciích napsal: ”Předem jsou nainscenována nejen vidění, ale je také i uveden přesný návod na vzdechy, zvolání a dýchání. Pauzy a chvíle ticha jsou zaznamenány podobně jako na notové osnově. Pokud mi nevěříte, budu citovat jeden z nadpisů: »Třetí způ-sob modlení, a to měřením slov a chvilek ticha.« Tento konkrétní způsob modlení spočívá v tom, že mezi každým dechem se vypouštějí některá slova a dále: »Dbejte na to, abyste zacho-vávali stejnoměrné přestávky mezi každým dechem a potlačovali vzlyky a slova.« (Et paria anhelituum ac vocum interstitia observet), což znamená, že člověk, ať je inspirován nebo ne, se stává pouhým strojem, který musí vzdychat, vzlykat, sténat, plakat, křičet nebo zadržovat dech v přesně vymezeném okamžiku a v přesném pořadí, které je podle zkušenosti nejvýhod-nější.” (Michelet et Quinet: Des Jesuites, Hachette, Paulin, Paříž, 1845, str. 185-187).
Časové rozvržení a průběh Duchovních cvičení probíhá následovně: ”Nejdříve ze všeho musí člověk odejít ze světa a úplně se izolovat od všech životních záležitostí.Ve slavnostním tichu své komnaty se má každý den věnovat čtyřem meditacím. První při svítání, poslední o půlnoci. Aby mohla představivost lépe působit na duši, měla být místnost uměle zatemněna a na jejích stěnách měly být rozvěšeny obrazy pekla a jiných hrůz. V průběhu prvního týdne odloučení se měly myšlenky kajícníka upínat výhradně k hříchu, smrti a soudu. Měl o nich hloubat tak dlouho, dokud z určitého pohledu »nespatřil obrovské vzplanutí pekla, jeho nářky, skřeky a rouhání, nepocítil hryzení svědomí, jemně se nedotkl těch ohňů, které spalují duše zatracenců.«
Druhý týden měl odvrátit oči od této strašlivé podívané a upnout je ke Vtělení. Teď už, když sedí ve své temné komnatě, mu uši neplní nářky ztracených lidí, ale je to píseň anděla ozna-mujícího narození dítěte a »Marie, podvolující se dílu vykoupení«. Je mu nařízeno vylévat projevy vděčnosti a chvály, kterými přetéká jeho duše díky neustálým meditacím na toto téma, k nohám Trojice.
Třetí týden má být svědkem slavnostního zápisu duše do armády Velkého Kapitána, který se při svém Vtělení »sklonil z nebes a sestoupil dolů«. Před zbožným vyznavačem stojí dvě města - Jeruzalém a Babylon - ve kterém se rozhodne bydlet? Před oči jsou mu předloženy dvě vojenské korouhve - pod kterou bude bojovat? Jedna je široká a nádherná a volně vlaje ve větru. Zlatá písmena nesou moto: »Pýcha, čest, bohatství.« Ale druhá má vepsáno úplně jiné moto: »Chudoba, hanba, pokora.« Ze všech stran zaznívá volání: »Do zbraně!« Musí se roz-hodnout a musí se rozhodnout teď, neboť sedmé slunce třetího týdne spěchá ke svému západu. Právě pod praporem Chudoby si zvolí, že vyhraje neporušitelnou korunu.
Nyní nastává jeho čtvrtý a poslední týden a s ním i velká změna témat jeho meditací. Má zapudit všechny chmurné myšlenky, všechny hrůzné představy. Brány Hades mají být zavřeny a mají být otevřeny brány nového života. Nastává pro něj ráno, doba jara a on se má obklopit světlem, květinami a vůněmi. To je sabat duchovního stvoření. Má si odpočinout a vychutnat v tomto odpočinku předehru věčných radostí. Tuto náladu si má udržovat, zatímco nad ním sedmkrát vyjde a zapadne slunce. Nyní je dokončen a uschopněn bojovat v armádě Velkého Kapitána.” (J.A.Wylie: The History of Protestantism, díl II., kniha 15., str. 385-386)
Je pochopitelné, že po čtyřech týdnech věnovaných těmto intenzivním cvičením, kdy se kandidát stýká pouze se svým duchovním velitelem a rádcem, dozraje pro další výchovu a lámání. Je mu lámána jeho svobodná vůle, jeho svobodymyslnost je zotročována stále víc až do úplného vymizení posledních záchvěvů vlastního, osobního, svobodného projevu mysli i duše. Sám cvičenec se musí podle Loyoly modlit přesně takto: ”Vezmi si, Pane, a přijmi celou moji svobodu, mou paměť, můj rozum a celou mou vůli; všechen můj majetek a moje vlastnic-tví. Tys mi to dal, Tobě, Pane, to vracím zpět. Všechno je Tvoje, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost, to mi stačí. (č.234, s.89). Tato modlitba má být po kaž-dém bodu meditace vyslovena s velkou oddaností toho, kdo se nabízí.” (Ladislaus Boros: Osvobození k životu - Exercicie Ignáce z Loyoly jako směrnice pro dnešní život, Praha, 1994, str.164).
Pokud někdo dovolí, aby mu druhý vzal rozum, svobodnou vůli, paměť a svobodu, zákoni-tě se stává bezduchým, nepřemýšlejícím otrokem - strojem bez citu, vhodným k vykonání i těch nejzrůdnějších činů.
2.10 Jak vznikla Duchovní cvičení
Jak dosáhl Loyola metody, která nahrazuje drogu, aniž snižuje účinek halucinací a navíc spoutává člověka a činí ho médiem druhého, který s ním může nakládat podle své libovůle? Bezcitně se při všech svých halucinačních prožitcích a duchovních extázích sledoval, aby pak všechno přesně krok za krokem popsal. Zde objevil klíč, jak ovlivnit druhého, jak ho spoutat a zotročit ho výhradně ve svůj prospěch.
Právě to musel popsat M. Quinet, když vyprávěl o Loyolovi, stvořiteli tak hrůzné haluci-nační metody: ”Víte, co Ignáce z Loyoly odlišuje ode všech asketiků minulosti? Skutečnost, že se ve stavu extáze dovedl logicky a chladnokrevně pozorovat a svůj stav analyzovat, zatímco ostatní neměli ani nejmenší pomyšlení na to, aby o sobě samém přemítali. K tomu, aby u svých učedníků vyvolal pochody, které mu přesně vyhovovaly, potřeboval přesně 30 dní. Touto metodou lámal vůli a rozum člověka podobně jako jezdec krotí svého koně. Potřeboval jenom 30 dní, triginta dies, aby si podmanil duši. Všimněte si, že jezuitství se šířilo společně s mo-derní inkvizicí. Zatímco inkvizice podlamovala tělo, Duchovní cvičení pod Loyolovou mašiné-rií likvidovalo myšlení.” (Michelet et Quinet: Des Jesuites, str. 185-187).
V každém případě nikdo nemůže příliš do hloubky prověřovat svůj duchovní život, a to ani když má ”tu čest” být jezuitou. Loyolovy metody jsou doporučovány zvláště věrným zastán-cům církve, jak nás na to upozorňují komentátoři jako např. R.P. Pinard de la Boullaye, autor knihy Duševní modlitba pro všechny, který byl inspirován ”svatým” Ignácem. Tato jezuity i katolickou církví velmi oceňovaná pomůcka pro duši by měla být mnohem výstižněji označena jako ”Duševní odcizení ...”, ale ne ”Duševní modlitba ...”.
2.11 Vliv Duchovních cvičení na učedníky, porovnání s Biblí
Když porovnáme Loyolovy učedníky s učedníky Ježíše Krista v evangeliích, nacházíme zásadní rozdíl v projevu jejich svobodné vůle.
Zatímco Loyolovi učedníci nesměli ani myšlenkou zapochybovat o jakémkoliv rozkazu svého nadřízeného učitele, Kristovi učedníci mohli i v přítomnosti svého Mistra volně vyjádřit své pochybnosti, aniž by byli fyzicky potrestáni. Zatímco Loyolovi učedníci byli vychováváni přísnou, asketickou metodou skrze Duchovní cvičení, učedníci Kristovi byli vychováváni pří-mým příkladem svého Učitele. Zatímco Loyolovi žáci všech dob nesměli a nesmějí nikdy za-pochybovat o správnosti Duchovních cvičení a při cvičeních se nesmí jakýmkoli způsobem projevovat jejich vůle, myšlenky, cit ani pocity pod hrozbou trestů a duchovních muk, Kristo-vým žákům zůstává svobodná vůle ponechána, aby si Kristovo učení aplikovali do svého ži-vota tak, jak sami stačí. Zatímco Duchovní cvičení jsou přesnou šablonou, určující i počet vzdechů, nádechů, výdechů, a jsou diktátem toho, jaké myšlenky musí v mozku právě přesně být, Kristovo učení je vždy svým učedníkům přiblíženo jenom natolik, aby učedníci všech dob dále s Kristem spolupracovali na modlitbách, ve kterých teprve potom pochopí ještě mnoho pravd aktuálních pro jejich osobní život.
Nikdy se tedy v evangeliích nejedná o šablonovité přikazování, jak Písma prožívat. Je to ponecháno na svobodném chápání a vnímání učedníků podle jejich vlastních možností a osobní svobodné vůle.
Zatímco Loyolovo Duchovní cvičení vyžaduje, aby exercitant byl čtyři týdny o samotě, uzavřen před vnějšími vlivy světa, bez setkání s druhými, kdy se směl pouze setkávat jen se svým učitelem a rádcem, Kristovo učení takový těžký žalář po nikom nežádá. Naopak sám Ježíš Kristus v prosbě ke svému Otci za své učedníky jasně říká: ”Já za ně prosím, ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji. ... Již pak více nejsem na světě, ale oni jsou na světě, a já k tobě jdu. Svatý Otče, ohlídej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno tak jako my. ... Neprosím tě, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od toho zlého.” (Evan-gelium Jana 17.kap., 9., 11. a 15. verš)
Zatímco Loyolovi žáci musí svému učiteli přesně popisovat, co prožívají, co cítí a vnímají při Exerciciích, Kristovo učení jasně hlásá, že ”jeden každý z nás sám za sebe počet vydávati bude Bohu” (Epištola Pavla k Římanům, 14.kap., 12.verš). ”A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí” (Evangelium Jana 8.kap., 32.verš). ”Proto v svobodě, kterou nás Kristus osvobo-dil, stůjte a nezaplétejte se zase ve jho bezduché otročiny.” (Epištola Pavla ke Galatským, 5.kap., 1.verš). ”Proč by tedy měla být má svoboda potupena od cizího svědomí. Pravím, že to není tvoje svědomí, ale toho druhého.” (Epištola Pavla ke Korintským, 10.kap., 29.verš).
Těchto několik jasných výroků Nového Zákona jasně dokazuje, že biblické křesťanské učení nesvazuje člověka do otrocké, bezmyšlenkovité služby, že ho nestaví do úlohy robota bez citu a že je u každého člověka respektováno osobní svědomí a svobodná vůle. V Loyolo-vých Exerciciích, a tím i u jezuitů, však po tomto všem nenajdeme ani památky.
