Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Šárka.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 4, článků celkem: 16173, komentáře < 7 dní: 301, komentářů celkem: 395923, adminů: 60, uživatelů: 5073  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 237 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

Willy

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108472530
přístupů od 17. 10. 2001

Kontrasty: Tajné dějiny jezuitů 2
Vloženo Neděle, 21. srpen 2005 @ 15:52:42 CEST Vložil: gojim

Konspirace poslal Gojim

Tajné dějiny jezuitů 2

 
Jirí NOVOTNÝ, František POLÁK

 



5.1 Noviciát - dva roky teroru ducha, duše, těla

Ke správnému pochopení ducha řádu Tovaryšstva Ježíšova a k úplnému porozumění poslušnosti jeho členů je nutné se seznámit s výchovou noviců neboli nováčků, kteří právě nastoupili do jezuitského řádu. Tady začíná vytváření jezuity jako dlouhá, bolestivá a drtící cesta.
Na začátku stojí člověk se svobodnou vůlí, se svobodným rozhodováním, plný životního elánu, optimismu a plný zdánlivě nezkrotné síly ducha, duše, rozumu i těla. Člověk plný touhy posilovat svou inteligenci, napájet svůj lačný mozek učením největších velikánů této planety a svou mysl tak neustále zušlechťovat, tříbit a burcovat k nejkvalitnějším výkonům. Na konci stojí mrtvola s posledními troskami svého lidství. Člověk milující hroby smrtícího ducha řádu, obdivující ponurost, chválící bezcitnost, tvrdost a sadismus ducha, duše i těla. Člověk vyvyšu-jící fanatickou, bezhlavou poslušnost. Totální ruina neschopná vykonat nic víc, než co jen dostane nadiktováno a nařízeno. Člověk nenávidějící pokrok, štěstí, lásku a spokojenost lidí i národů. Krutá je cesta vytvoření jezuity, ale ještě krutější je výsledek, který se vymyká jaké-mukoliv zdravému rozumu.

Nechme opět promluvit exjezuitského kněze A. Tondiho, který na sobě celou mašinerii vytvoření jezuitského charakteru prožil. Ve své knize ukazuje, že bezduchá, otrocká posluš-nost nestačí a že mladý jezuita musí podstoupit ještě jiné výchovné procesy a metody, které jeho vnitřní charakter a celý vnitřní život změní úplně do základu. Tondi říká:
”Kdyby to otrockou poslušností skončilo, pak by byl cíl ještě hodně daleko. Ba naopak, dosáhlo by se pravděpodobně opačného výsledku, než jaký se očekává, neboť takovýto me-chanismus ochromuje člověka a ničí v něm všechny vlohy. Kromě toho by to nikdo nevydržel; za několik let nebo i měsíců by všichni z řádu odešli.
Proto současně s kázní a s despotismem podrobuje tovaryšstvo jezuitu zvláštní výchově. Tato výchova má učinit obraz řeholního světa v očích jezuity nejen snesitelným, ale dokonce i příjemným, aby činnost každého byla průbojná a kladná, a tudíž i užitečná, plodná a co nejví-ce přizpůsobena k dosažení vytčených cílů. Všimněme si, jak se tento problém řeší.” (Alighie-ro Tondi: Jezuité, str.112-113)  
5.2 Noviciátní kázeň - mocenský nástroj k poslušnosti

Mocenským nástrojem jezuitů při vedení nových členů řádu k poslušnosti, jak Tondi dále píše, je kázeň. Ale ta sama o sobě je lidské přirozenosti odporná. Proto je spojena s další účin-nou složkou, a to se vzděláváním, které je tak psychologicky mistrně zpracováno, že mladý jezuita pod jeho tlakem dochází k poznání, že život v jezuitském řádu je tím nejlepším, co si lze zvolit, a sama kázeň se mu postupně stává příjemným procesem.
Vzdělávání je účinné díky třem prvkům: Vyučovací látce, pečlivé výuce a vyučovací meto-dě.
Vyučovací látka se neliší od látky, kterou absolvují běžní duchovní v katolických seminá-řích. Podstata a idea jsou stejné. Všechno směřuje k tomu, že jediný správný světový názor je názor katolický. Ale propastný rozdíl je ve vyučovací metodě.
Katolický pohled jako světový názor má na člověka jen malý účinek, je-li totiž neustále ve spojení se svým okolím, například se svými přáteli, běžnými denními starostmi, radostmi, volností pohybu v civilním prostředí apod.
”Avšak na člověka zavřeného v semináři, nebo lépe řečeno v »řeholním domě« tovaryšstva, pohrouženého do studia, je tento vliv obrovský. Člověk je zde odříznut od světa, den co den slyší opakovat stejné věci, usilovně do nich vniká, vdechuje vůni kadidla, mnoho se modlí, účastní se kultu. Jakákoli odchylka je nemožná. Veškerá jeho činnost je a musí být podle zá-kona výhradně v souladu s těmito koncepcemi. Jiné snahy, učení a síly zde neexistují.
Myšlenka hlásaná z katedry proto pronásleduje člověka všude. Proniká až do nejtajnějšího zákoutí jeho duše a jeho vědomí. V takovémto ovzduší nikdo nemůže odolávat tomu, co je mu vnucováno, a tato síla je obrovská. Nejbláznivější výmysly a chiméry se stávají nespornou, viditelnou a hmatatelnou realitou. Kritický cit vyprchává. Jedinou důležitou věcí je spasit du-ši, poslouchat církev.
A tu člověk začíná chápat prospěšnost, ba vlastně nutnost ponurého života, kterému se od-dal. Nakonec se v něm cítí dobře a zcela k němu přilne. Všechno je zde totiž jisté: představený zastupuje Boha; stačí bez odmluv poslouchat. A když se představený zmýlí, je to jeho, nikoli má chyba; ať tak či onak, já spasím svou duši. Svět, láska, světlo, lidé na ulicích - to jsou věci nanejvýš nebezpečné, ďábelské. ...”
”Vzpomínám si, že když jsem se procházíval v Římě s tím či oním jezuitou, vyjadřovali lí-tost nad lidmi, které jsme cestou potkávali. A útrpnost byla tím větší, čím veselejší a šťastnější byli tito lidé. »Bůh«, poznamenávali, »je odměňuje za tu trochu dobra, které činí na zemi, poněvadž nebudou odměněni na nebesích.« K předlouhým úvahám zavdávaly podnět hlavně zamilované dvojice, i když šlo zjevně o manžele. »Chudáci«, říkávali, »řítí se do pekla. Kdežto my ....«
Výchova vštěpovaná klerikovi, budoucímu jezuitskému knězi, za přispění prostředí, v němž žije, vede k tomu, že pokládá život v semináři, v řeholním domě nejen za možný, ale i za přija-telný a příjemný, ba dokonce za jedině správný a záslužný. Takto se kázeňský mechanismus, který by musel rozdrtit každého člověka - a který skutečně člověka ničí jako svobodnou osob-nost - stává, jak je to cílem církve, mocenským nástrojem; zničená přirozená osobnost člověka se trvale nahrazuje jinou, fiktivní osobností, která je nicméně vysoce operativní a je podřízena univerzálnímu schematu... Tyto rysy nalézáme ve všech kněžských organizacích, avšak pouze u jezuitů jsou tímto způsobem rozvinuty mimořádně.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.112-116)
5.3 Psychologické prostředky jezuitů pro noviciátní kázeň

Jak Bílek ukazuje, nováčci byli šestnácti či sedmnáctiletí gymnazisté s nejlepším prospě-chem a museli mít doporučení profesora retoriky. Pak byli tito mladí chlapci na dva roky za-vřeni do noviciátního domu, kde se směli věnovat jen Duchovním cvičením, řádovým boho-službám, stanovám řádu a náboženským spisům, které pojednávaly o svatých a byly psány pouze v latině. Výjimečně směli číst příběhy lidí, kteří vstoupili do řádu a pak z něho odešli a jaký trest a pohroma je za to stihla. Tyto příběhy byly psány pouze rukopisně. Kromě toho dělali nováčkové ty nejpodřadnější práce ve špitálech a v noviciátním domě místo sluhů.
Jediným vyučováním bylo učení se latinských výrazů zpaměti, jejich odříkávání a hlasité opakování diktovaných ukázek z děl filozofů. ”Že se tímto způsobem žáci nevedli k samostat-né činnosti, je více než jasné.
Hlavním prostředkem k zachování kázně bylo stálé a všestranné pozorování žáků a dohlí-žení na ně učiteli i zvláštními dozorci. Ano, i žáci špehovali a udávali jeden druhého; neboť nikdy nesměl být žádný žák o samotě ani sám vycházet, ani cestovat, ale vždy jen v doprovodu aspoň jednoho spolutovaryše neb učitele.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.37-38)
A dále Bílek popisuje, že ve vyšší třídě se žáci učili tři roky filozofii a čtyři roky teologii. Z filozofie studovali hlavně díla Cicerona, Aristotela, Tomáše Aquinského a jejich vykladačů, zvláště Averrhoese (nejslavnějšího arabského vykladače Aristotelových spisů), přičemž učitel nesměl v žádném žáku vzbudit ani sebemenší náklonnost nebo dokonce obdiv k jakýmkoliv vykladačům, ale měl je neustále zlehčovat, upřednostňovat jejich omyly a dokazovat, že všechny své myšlenky opsali od jiných autorů. Tím učitel nenápadně vedl své žáky k sobě jako k neomylné a vševědoucí autoritě.
Dále Bílek popisuje, že vrcholnou událostí byly jednou za měsíc tzv. ”disputace čili pojed-návání neb hádání se o sporných filozofických předmětech, vždy tři dopoledne, při nichž vy-stoupil jeden žák vyššího a druhý nižšího oddělení, a tři odpoledne, při nichž se hádali dva žáci téhož oddělení. Třikráte za školní rok byly slavné veřejné disputace při přítomnosti cír-kevních i světských hodnostářů.” (str.39)
Teologie, jak popisuje Bílek, byla podřízena výhradně latinskému překladu Bible svaté - Jeronýmově Vulgátě. Tou se vysvětlovaly všechny původní hebrejské a řecké biblické texty. Všechno, co bylo v originálních textech Bible svaté navíc, muselo být při vyučování zamlčeno nebo zlehčeno jako nevěrohodné. A co bylo ve Vulgátě navíc oproti řeckému a hebrejskému textu Bible, se komentovalo jako nedostatek originálního biblického textu. Tím byli žáci cíle-vědomě vedeni k tomu, aby nahlíželi na text latinské Vulgáty jako na nadřazený vůči původ-ním biblickým řeckým a hebrejským textům. Nutno podotknout, že Vulgáta, Jeronýmův latin-ský překlad Bible svaté, vznikla o více jak tisíc let později než poslední kniha řeckého Nové-ho Zákona.
5.4 Noviciátní výchova kázně v praxi

I když se jezuité dovedou přizpůsobit duchu každé doby, jejich systém vytvoření budoucích jezuitských knězů je v principu stále stejný. Proto nelze očekávat, že v dnešní době, na prahu 21. století, bude duch výchovy v jezuitském řádu jiný. Podívejme se na životní zkušenosti exjezuitského kněze Tondiho, jak on noviciát prožíval a jehož svědectví spadá plně do našeho století.
”Večer 7. února 1936 před večeří jsem překročil práh noviciátního domu Tovaryšstva Ježí-šova v Galloro, asi třicet kilometrů od Říma. ... (Aby byl noviciát platný - jinak je totiž pozděj-ší »řeholní vyznání« neplatné - je kromě jiného ustanoveno, že musí trvat nepřetržitě alespoň jeden rok a musí proběhnout ve zvláštním »řeholním domě« ... v Tovaryšstvu Ježíšovu trvá noviciát dva roky.) ... Skoro dva týdny jsem strávil ve svém pokoji. Byl jsem klidný. Novice Giulia Cesara Federiciho ... pověřil otec Adolfo Mariotti, rektor noviciátního domu, aby mne naučil »rozjímat« podle Ignácovy metody. Četli jsme spolu Sumář stanov Tovaryšstva Ježíšo-va. Každého dne jsem spolu s ním nebo s některým jiným novicem chodíval na hodinovou pro-cházku v okolí Galloro, mezi Genzano a Ariccia.
Konečně nastal okamžik »oblékání«. Odložil jsem »světský šat« a oblékl řádové roucho. V domácí kapli mne »zasvětili« nejsvětější Panně. Tak počal v pravém slova smyslu můj řeholní život, velká zkouška noviciátu, která v tovaryšstvu trvá celé dva roky. ...
Cílem řeholního života je zničit přirozenou lidskou osobnost a nahradit ji jinou, umělou a fiktivní osobností sektáře a chladného fanatika ve službách církve řídící. ... Podíváme se nyní jak je tento teoretický plán činnosti uskutečňován v praxi.
Již od prvních dnů mého řeholního života uprostřed množství zdánlivě nepatrných a neu-spořádaných každodenních událostí mne spíše než fakta sama překvapily některé jejich vnitřní a sugestivní rysy, které se mi ihned jevily jako velmi důležité k dosažení určitého cíle. ... Před-ně ovzduší bylo prosyceno hloupou, dětinskou, dobově nevhodnou a v samém svém jádře po-chybenou, pověrčivou zbožností. Je třeba říci, že k tomu přispíval charakter novicmistra, otce Adolfa Mariottiho, člověka dobrého, ale podle všeobecného mínění dosti omezeného. Ale jak jsem se mohl přesvědčit, nezáviselo to na Mariottim, nebylo to jeho dílem, plodem jeho osob-nosti, nýbrž to byl hlavní rys noviciátu.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.160-165)
5.5 Středověký duch kázně

V dalších odstavcích Tondi ukazuje, že v jezuitském řádu sice probíhá modernizace, ale natolik opatrná, aby středověký duch řádu zůstal základním pilířem řádu a neměnným poutem k Ignácovi. A pak pokračuje dál:
”V domově noviců je dlouhá chodba, podle níž jsou velmi prostorné pokoje. V každém pře-bývají nanejvýše čtyři řeholníci. Každá místnost je zasvěcena některému svatému tovaryšstva. Všude jsou svěcené olivové ratolesti. Novic žije uprostřed medailí, medailonů, velkých po-nurých obrazů a svaté vody. Co chvíli se modlí, důvodně i bezdůvodně. Účastní se četných a rozmanitých bohoslužeb. Bohorodička se uctívá nejen jako »Mater pietatis«, ochránkyně (pat-ronka) noviciátu, ale i mnoha jinými způsoby. Neustále se pokleká, takže rozbolavělá kolena noviců jsou pokryta mozoly. Během dne se velmi často vrhají na holou podlahu. Je to prapo-divný, směšný výjev, když vstupují po mši do refektáře, všichni na zatleskání »fortnýře« pokle-kají, mumlají modlitby a na stejné znamení povstávají, a pak po jídle stejnou proceduru opa-kují.
Mariotti vyžadoval, aby si každý zvykl osvědčovat svou oddanost všem svatým a blahosla-veným řádu a světit jednotlivé svátky: u blahoslavených třídenními litaniemi a u svatých deví-tidenními litaniemi. V té době mělo tovaryšstvo 24 svatých a 141 blahoslavených. Obtížný úkol. Aby si je mohl člověk zapamatovat, musel si do kalendáře zaznamenat příslušné dny a ukládat si téměř denně zvláštní modlitby, které však musel připojovat k těm, které se již prak-tikovaly a jejichž počet byl nemalý. ...
Pobožnůstkářská výchova, se kterou jsme se seznámili a které je jezuita usilovně podrobo-ván již od prvních dnů, rdousí jeho rozum a účinně mu zabraňuje dospět k vyšším formám vývoje, k nimž došel dnešní člověk. Modlit se růženec, uctívat nevkusné obrazy, věšet si na krk několik svěcených medailonů a škapulířů, žít v neustálém strachu před ďábelskou nástrahou, listovat v ohmataných a nesmírně nudných knížečkách - to všechno ho ohlupuje. Přirozená osobnost je nahrazována novou osobností, a to takovou, jakou si přeje řád: vyšinutou a fiktiv-ní, středověkou, nemyslící...
Z toho, co jsme vyložili, kromě jiného vyplývá, jakým účinným mocenským prostředkem je pro Vatikán a pro tovaryšstvo pobožnůstkářská výchova, se kterou jsme se seznámili. Tím se vysvětluje, proč ji jezuitský řád zachovává a předpisuje a proč omezuje modernizaci pouze na vedlejší podrobnosti.
Musím přiznat, že já sám jsem nebyl imunní vůči takové sugesci. Po pravdě řečeno, proce-su ohlupování bránil a zpomaloval vnitřní odpor mé duše k neustálé a neobyčejně vytrvalé sugesci, které byla vystavena ze strany představených a celého prostředí, takže jsem byl v druhém roce svého noviciátu se svými silami úplně u konce. Nemohl jsem odříkat ani jeden Otčenáš, nebyl jsem s to přečíst ani jednu řádku, ba vlastně nemohl jsem ani vidět knihu. Ze všeho se mi dělalo nevolno, mozek už to nemohl snášet. Ale nakonec, jakoby pod údery kladi-va, téměř ohloupen, musel jsem kapitulovat. Sféra zlomeného fyzického »já« strhla ve svém pádu i sféru intelektuální. A představení byli spokojeni, přesvědčeni. Teď bylo konečně pole volné, půda očištěna. Bylo možné přesadit do ní semeno, z něhož měl vzklíčit mystickým za-snoubením strom Ignáce z Loyoly.
Ohloupení člověka a přeměna pomocí pouhé techniky zbožnosti by nebyly úplné a ukonče-né, kdyby k tomu nepřispěly ještě jiné prostředky, schopné hluboce působit na rozum a vůli člověka. Proto je nutné přidat ještě takové dodatečné prostředky, velmi účinné nástroje, které by charakter a osobnost definitivně zlomily, aby byl z duše vykořeněn každý protest a každý pokus o vzpouru. ... A představení takové prostředky po ruce skutečně měli.
K působení na rozum sloužily knihy a instrukce novicmistra. K působení na rozum a na vůli sloužila praktika rozjímání a Duchovní cvičení a k působení na vůli samotnou sloužil denní řád. K těmto prostředkům přistupovaly ještě další účinné nástroje, které celé dílo koru-novaly.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.168-174)
5.6 Knihy k výchově noviců

Ke knihám, které sloužily k výchově noviců, píše Alighiero Tondi následující fakta:
”S výjimkou několika málo knih otce Mariottiho šlo vesměs o starou veteš. Knihy nezáživné a nudné. Nesmyslné, chimérické historky o zázračných a přitom »přectnostných« světcích. Na příklad někteří z nich se již od dětství postili každý pátek, ba i sobotu, a to na počest bohoro-dičky. Jiní přelétávali (pouze!) z jednoho místa na druhé. A dále, téměř všichni viděli Ježíše, přesvatou Pannu, blahoslavené, anděly, sv. Josefa atd. a vida je, rozmlouvali s nimi dosti čas-to, téměř ustavičně. Mnozí z těchto »šťastlivců« měli nesnáze s ďáblem. Když se modlili, rdou-sil je, bil je železným řetězem, tloukl je a šlapal po nich, ukazoval se jim v podobě nestvůrného zvířete nebo nahé ženy, která je necudným chováním vybízela k lásce. Svatého jezuitu Alfonze Rodrigueze obléhaly celé pluky nahých žen, svíraly ho, otírajíce se o jeho tělo svými mámivý-mi těly, bujnými ňadry, která vypadala jako skutečná, i když to byly přeludy. »Bláznovství«, říkával jsem.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.174-175)
Na dalších stránkách svého vyprávění A. Tondi ukazuje, že některé jezuitské knihy jsou sice po stránce poetiky zajímavé, že se čtou dokonce i příjemně, ale že vesměs všechny vedou čtenáře k ponurým úvahám o smyslu života. Například o knize ”Následování Krista” píše, že ”Je to překrásná a hodnotná kniha, ale zavání hrobem. Je to závěť mrtvých. Podle knihy Ná-sledování Krista je všechno zbytečné: pracovat, putovat, studovat, milovat, atd. Stačí modlit se, být ctnostný a ve všem pokorný, poněvadž tak jako tak přijde smrt a poslední soud, peklo, atd., takže svět a život nemá žádnou cenu.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.186)
A dál píše, že toto dílo ve svém důsledku oproti skutečnému Kristovu evangeliu ničí přiro-zený život. Ukazuje, že všude tam, kde kniha opisovala dlouhé statě z evangelií, měl při četbě ve svém srdci klid a radost, ale jakmile četl výklady těchto evangelijních statí, nudil se a cítil ducha sugesce nenávidějícího i běžné sluneční světlo. Píše, že kromě Evangelií a knihy Ná-sledování Krista nebylo nic, co by převyšovalo průměr. Evangelium se však v řádu nečte vů-bec a kniha Následování Krista jen velmi vzácně. O této knize výkladu evangelia připouští, že je to kniha, v níž každý řádek nabádá k úplnému zničení sama sebe. (str.186-187)
”Prostě výchova novice je plánované duševní vyklešťování. Sugesce, směřující ke zničení přirozené a duševně vyvinuté osobnosti člověka, prováděná neustálými a povinnými cvičeními ve zbožnosti a oddanosti, je doplňována knihami, poněvadž ty se dotýkají mysli a vyvolávají trvalý a velmi hluboký účinek.”
5.7 Zkouška kázeňské vyspělosti

H. Boehmer píše: ”Kromě ústavy dostávají nadřízení radu, aby nováčkům nařizovali úkoly, jako to prý dělal Bůh s Abrahamem, očividně kriminální, aby je na jejich základě prověřili. Tyto zkoušky však musí úměrně přizpůsobit nováčkům podle jejich síly. Není těžké si předsta-vit, k jakým důsledkům může takováto výchova vést.” (Gabriel Monod v úvodu k ”Jezuitům” od H. Boehmera; str. XVI, Armand Colin, Paříž)
”Snadno se řekne: »Člověk může odolávat; má hlavu, aby přemýšlel, a vůli, aby se tomu vzepřel.« Rád bych viděl, jak by si vedli ti, kteří takhle mluví, kdyby byli po dva roky pohřbeni v klášteře jezuitů, sevřeni železnými pouty neúprosné discipliny, povinni zachovávat denní řád, který neponechává volný čas kromě času ke spaní! V tomto prostředí je nemožné uvažo-vat, je nemožné chtít. Hodlal jsem dělat to i ono, avšak nakonec jsem se vyčerpal a kapitulo-val jsem; i kdyby vydržel rozum, byl jsem u konce se silami. Viděl jsem novice, kteří se při obědu u stolu, na chodbě nebo v pokoji dali znenadání do pláče nebo se začali smát jako ší-lenci. Konec konců, takový režim by dohnal k šílenství i zvíře.
A přesto vynalézavost jezuitů se u toho nezastavuje a nespokojuje se s tím. Ohlupovat lidi tím, že je nutíme k bezduchému pobožnůstkářství, že jim vnucujeme rozkladnou četbu, že jim vštěpujeme nutnost následovat a napodobovat nenormální, potřeštěné lidi - už toho je moc. A přesto to nestačí. Jezuité potřebují ještě další a účinnější prostředky, které lze připojit k těm, které jsme popsali. Jsou to »Duchovní cvičení« a »Denní řád«.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.187)
5.8 Duchovní cvičení - účinný prostředek umrtvení

Duchovní cvičení jsou vždy provázena jezuitským způsobem rozjímání. Je to metoda, při které se novic vcítí do předem sestaveného scénáře přesně podle Loyolových postupů. Při tom musí zapojit všechny své smysly na nejvyšší možnou míru. Proč to musí novicové podstupo-vat, ukazuje kněz Tondi jasně:
”Když Ignác z Loyoly vypracovával návrh stanov jezuitského řádu, usiloval vytvořit kleri-kální organizaci ve službách Vatikánu, a to organizaci vojenského typu, to znamená armádu s jednotným vedením, železnou kázní, pružností a neobyčejnou úderností. Až do té doby neexis-tovalo v církvi nic podobného a ani dnes, kromě jezuitského řádu, nic podobného neexistuje. Proto jej zakladatel pojmenoval »tovaryšstvem« vojáků sloužících Kristu. Avšak sloužit Kristu znamená podle katolického učení sloužit Vatikánu; řád je tudíž tovaryšstvem vojáků ve služ-bách Vatikánu.
Armáda hodná toho jména musí mít řídící moc soustředěnou v rukou jednoho člověka. To-varyšstvo má takového vůdce ve svém generálovi. ...
Je jasné, že odpovídá-li to všechno vlastnostem armády, jsou to nicméně pouze její vnější rysy. To však samo o sobě nemůže stmelit masu lidí, učinit z ní sílu a přetvořit ji v užitečný a účinný nástroj k dosažení úspěchu a vítězství. Člověk totiž není bez citu, není poslušný jako soukolí stroje. Je myslící bytostí, musí být o věci přesvědčen. ... přesvědčen o správnosti své věci.
Proto je třeba - je-li to možné - vychovávat vojáka individuálně, věnovat mu největší péči, přesvědčit ho.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.132-133)
A dále Tondi píše, že jediným způsobem, jak u armády tovaryšstva dosáhnout úplné vnitřní jednoty a úplného jednotného vnitřního přesvědčení o slepé poslušnosti »mrtvol«, která nee-xistuje v žádné armádě a v žádné organizaci kromě jezuitů, je jezuitským vojákům přetvořit jejich vlastní nitro a tím i jejich vlastní osobnost. Dále k tomu píše:
”U jezuity musí být přeměna osobnosti úplná a radikální. Prostě něco, co hraničí s fana-tismem. ... Je zapotřebí něčeho tak zvláštního, co působí právě zevnitř. ...
A jako nejúčinnější metodu Ignác Loyola zavádí každodenní povinné rozjímání podle své-ho postupu, přesněji povinnou sebesugesci.
Jezuita nesmí rozpitvávat a rozumově a logicky zvažovat pohnutky své víry, své poslušnos-ti papeži, církvi, generálovi, Vatikánu. Smí se pouze vžít do svých úkolů a smí rozjímat jen o generálových nebo papežových rozkazech.
”V tomto duchu si například musí opakovat, že peklo existuje, představovat si, nakolik je to jen možné, že jsem již v pekle, ve všepohlcujícím ohni, v naprostých temnotách, na věky, bez nejmenší naděje, a opakovat si to stokrát za hodinu; tato strašlivá zkouška je mnohem účin-nější než logické, chladnokrevné rozebírání důvodů, proč peklo musí existovat a proč musí být takové a takové ...
Proto stanovy tovaryšstva, vlastně přímo sám Ignác, ukládají jezuitovi »rozjímat« každý den hodinu ...
Jde o další metodu, která velmi účinně napomáhá zničit přirozenou osobnost člověka a úplně ji nahradit jinou, fiktivní osobností, nanejvýš schopnou plnit poslání řádu. Tovaryšstvo tomu přikládá takovou vážnost, že každý jezuita je hlídán zvláštními dozorci, aby každého rána věnoval hodinu rozjímání o samotě.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.134-135)
5.9 Duchovní cvičení - autosugesce a kult bílé magie

Na dalších stránkách A. Tondi popisuje postup rozjímání, (ve skutečnosti jde o pouhou jezuitskou autosugesci), které uvrhne jezuitu vždy do takového rozpoložení, že jakékoliv lo-gické a pravdivé důvody proti označuje za lživé a ďábelské. Tento fanatismus je způsoben přesným postupem, jak má jezuita své rozjímání (autosugesci) provést.
Večer před spaním si předem připraví téma, o kterém chce rozjímat a hned ráno po několi-ka úvodních modlitbách se postupně svojí myslí hrouží do tématu stále shlouběji, až náhle vyvstane sled obrazů, které vnímá a cítí všemi svými smysly. Varující logické důvody jsou jako balast pryč a vyniká pouze děj, kterého se přímo účastní.
A tak každého rána každý jezuita znovu a znovu prožívá v malém Duchovní cvičení a na-vazuje tak přímý kontakt s ďábelskými duchovními silami formou slyšení, vidění, čichu, hma-tu a chuti. Podle tématu, jaké si jezuita zvolí, prožívá buď hrůzy nebo úzkost či radost apod.
Každého rána se tak ve skutečnosti účastní kultu bílé magie, neboli se domnívá, že vidí Boha, že s ním mluví, že se dotýká Panny Marie nebo Ježíše Krista, ale přitom jsou to pouze rafinované ďábelské obrazy od satanských andělů.
A právě toto rozjímání, neboli účast na kultu bílé magie formou různých obrazů a vidění, která jezuita dosahuje vlastní, důkladně vycvičenou autosugescí, pak vnitřně sjednocuje všechny jezuity do jednoho šiku, schopného splnit jakýkoliv úkol v jakýchkoliv podmínkách. Aniž si to kdokoliv z nich ovšem uvědomuje, jsou tak prostřednictvím bílé magie centrálně ovládáni duchovní mocí a silou, která je mnohem vyšší a mocnější, než lidská.
Ovšem v dalších svazcích této knihy se také dozvíme, že kromě bílé magie jezuité provo-zují ještě i magii černou, to je vědomé sloužení satanu. Tohoto kultu jsou však účastni pouze vybraní, tajní jedinci, kteří mají nesmírný vliv a moc jak v politickém, tak i v hospodářském a kulturním světě.
”Máme tedy konečně vnitřní nástroj výchovy, jehož síla je opravdu mimořádná.
Avšak kdyby se metoda omezila jen na to, cíle by ještě dosaženo nebylo. Předně, výběr ná-mětů k rozjímání a nazírání by mohl být vzhledem k jejich množství a rozmanitosti nahodilý.
Zde je však třeba zachovávat přesný, logický a harmonický pořádek. ... Aby bylo dosaženo důležitého výsledku, je k rozjímání zapotřebí sladěné, prozíravě uspořádané soustavy myšle-nek, které by co nejlépe vyhovovaly stanovenému úkolu.
Prvnímu i druhému požadavku odpovídají »Duchovní cvičení«, která koná každý člen řádu po čtyřicet dní dvakrát v životě - t.j. krátce po vstupu do tovaryšstva a po ukončení studií - a ve zkrácené formě každoročně po osm dní. Jsou těžištěm a jádrem duchovního života jezuity. ...
Úkony, které je třeba (při Duchovních cvičeních) provést, nejsou nahodilé, nýbrž jsou ob-ratně ukládány s ohledem na stanovený cíl a musí být svědomitě vykonány podle zvláštních pravidel - »přídavků«, které autor připojil ke každému týdnu.
Nesmíme si však myslet, že jejich konečným cílem je rozvíjet paměť, rozum a vůli. Skuteč-ným cílem Duchovních cvičení je posílit ... jedince v katolickém životě.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.137-138)
5.10 Duchovní cvičení v noviciátu

Nyní, když jsme se seznámili s jedním z nejúčinnějších nástrojů k tomu, aby se jezuité stmelili do stejně přemýšlejícího a kompaktního armádního bloku, kdy jsou si mezi sebou po vnitřní stránce, to je po stránce citů a myšlenkových pochodů naprosto všichni rovni a kdy jsou schopni všeho bez sebemenšího odmlouvání, podívejme se, jakým způsobem je tento rafinovaný, tajný nástroj autosugesce a Duchovní cvičení používán u nováčků i v dnešní době:
”Krátce po vstupu do noviciátu začíná čtyřicetidenní mlčení. Každodenně čtyři (nebo i pět) »rozjímání«. Jednou týdně je dovoleno vyjít si na několik hodin a mluvit; pak je člověk opět v duchovních okovech. Nezkušený mladík - a jsou tam patnáctiletí nebo ještě mladší chlapci - je povinen po osm dní rozjímat o hříchu, o strašném božím soudu, o pekle. Jsou to muka. Dveře jsou zavřeny. Je zakázáno mluvit s kýmkoli, kromě zpovědníka, klášterních otců, novicmistra - a u těch novicové nenaleznou útěchu, spíše naopak. Po osm dní jsou pokoje a chodby pohrou-ženy v polotmu. Slunce nesmí proniknout do domu. Každé rozjímání staví duši tváří v tvář věčnému ohni a všemohoucnosti rozhněvaného a strašlivého Boha.
Po tomto strašlivém období se obzor vyjasňuje, avšak jen do určité míry, neboť od novice se vyžadují tak velké oběti, které prakticky znamenají zničení duševních schopností. ...
K tomuto výsledku vedou pomocná cvičení s názvem »Tři dvojice lidí«, »Trojí stupeň poko-ry« a »Pravidlo lhostejnosti« jako doplněk k Duchovním cvičením. Rovněž je sestavil Ignác Loyola. Jedná se o tři druhy příkladů, kterými Ignác dokresluje učinek Duchovních cvičení.
První ukazuje tři dvojice lidí, kteří nabyly majetek nezákonným způsobem a kteří vstupují do řádu. Cvičenec, nechce-li se dopustit smrtelného nebo odpustitelného - lehkého - hříchu, musí uvažovat jako třetí dvojice lidí, to znamená svůj majetek odevzdat řádu. Tím dokazuje, že dospěl ke stejnému způsobu uvažování jako třetí dvojice.
Druhým příkladem je filozofie o třech druzích pokory, kde, nechce-li se cvičenec dopustit stejných hříchů jako v předešlém případě, musí mít třetí pokoru, to je raději volit občanskou smrt při plnění úkolu od Vatikánu nebo od generála řádu.
A třetím příkladem se musí řídit při svém veškerém jednání a při plnění úkolů, to znamená být lhostejný úplně ke všemu i ke své rodině a příbuzným i ke svým spolubratrům, kromě ge-nerála, papeže a jezuitského řádu.
Z toho není východiska. Bylo by, kdyby mohl člověk vyjít ven, uvidět svět, dotknout se rukou opravdového života. Ale to nelze. Jedinou útěchto je modlitba. Ale i ta smí být jen v omezené míře. Ve všech svých projevech se Kristus prostě jeví jako neúprosný, tvrdý, bezcitný Bůh.
Duchovní cvičení působí na duši hlubokým a neobyčejným dojmem. Novic z nich vychází zdeptán, stává se předmětem, »mrtvolou« v rukou představeného, jak to stanoví pravidlo 36. Od nynějška bude slepě poslouchat, bude připraven ke všemu, schopen všeho, ochoten dělat špicla, udávat spolubratry představenému, jak to stanoví pravidlo 9 Sumáře a pravidlo 18 Všeobecných pravidel.
Po přetvoření normálního člověka vlivem cvičení a rozjímání v sektáře, v takřka chladno-krevného fanatika, může ho Ignác plně zapojit do jezuitské organizace a zavázat jej posluš-ností řádu, poněvadž si je nyní naprosto jist, že se mu dobrovolně a se skutečným potěšením podřídí. Je to krajní stupeň zničení lidské osobnosti, slepého automatismu, kdy pak člověku už nezbývá nic jiného než občanská smrt, neboť se již změnil v přízrak.
(Poslední, třetí stupeň pokory ukládá - ”je-li to ke chvále a slávě církve - volit raději bídu než bohatství, potupu a hanbu než úctu, zříci se raději jakéhokoliv práva, volit potupu a ob-čanskou smrt”). Jezuitská poslušnost je jako hrob: člověk je v něm pochován za živa.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.187-188, 139, 143-144, 153-155)
5.11 Denní řád noviciátu - další vražedný nástroj jezuitů

”Jakmile se dospěje k tomuto bodu, zdá se, že jezuité konečně plně dosáhli vytouženého výsledku - zničení lidské osobnosti a přeměny člověka v sektáře, v otroka tovaryšstva a Vati-kánu.
Ale není tomu tak. K dovršení tohoto díla chybí ještě něco trvalého a neúprosného, co by prakticky působilo na vůli člověka a navždy ji zlomilo. Dětinská »zbožnost«, mělká povzbuzo-vání, méněcenné knihy a »cvičení« - to vše jsou výtečné nástroje; avšak některé z nich působí jen dočasně a všechny působí na vlastní »já« jen částečně, neboť nemají vliv na všechny stránky lidského ducha. Zbožnost působí na cit, četba a slova na rozum, cvičení na to i na ono.
Ale co působí přímo na vůli? Jak ji zlomit jednou provždy, jak přimět člověka k tomu, aby opustil sama sebe, starého člověka, aby se přeměnil v nového člověka, který by odpovídal vzo-ru připravenému již tovaryšstvem a Vatikánem? Existuje prostředek k dosažení tohoto cíle? Ano, existuje. Je to »Denní řád«.
Denní řád je opravdová mučírna. Je sestaven tak, aby nezbyla volná ani půlhodina, kdy má každý právo zabývat se sám sebou, jak se mu zlíbí. S puntičkářstvím, jež hraničí s absurdností, je předvídán každý okamžik.
Vše je řízeno zvonkem a hlasem »novice fortnýře«; je nutno poslouchat, poněvadž každý je hlídán svými spolubratry na pokoji, kteří by s duševní omezeností, jíž se vyznačují a jež je plodem jejich výchovy, neváhali ještě téhož dne oznámit přestupek novicmistrovi. Ostatně pravidlo 9 k takovému udání zavazuje.
Ale kdyby předepsané úkony byly - neříkáme příjemné, ale alespoň rozumné, kdyby zkrátka odpovídaly kulturní úrovni naší doby. Nebo kdyby se alespoň bral v úvahu věk a duševní po-třeby člověka, kdyby představení chápali, že chlapec, který teprve včera ukončil gymnázium, musí snášet věci, které jsou nepřijatelné a odporné i člověku zralého věku, který má patřičné vzdělání i životní zkušenosti!
Nic takového! Žádný rozdíl se nedělá. Ba co více, dospělí lidé jsou nuceni dělat totéž co patnáctiletí chlapci, což je samo o sobě rafinovaný sadismus.
5.12 Účinky denního řádu

Kromě rozjímání a četby Deníku neexistuje žádná jiná, zajímavější činnost. Modlit se na-hlas spolu s ostatními; přebírat růženec; čistit podlahy; učit se zpaměti pravidlům; zhotovovat nástroje pro pokání (knuty a drátěná kajícnická roucha opatřená bodavými hroty); cvičit se v krasopisu; číst chimérické, dětinské životopisy svatých, naškrábané neschopnými autory, nebo mizerné, asketické knížečky - taková je celá činnost novice. Lepších, hodnotnějších a vybra-nějších publikací není.
Zdánlivě tu bylo východisko: požádat novicmistra o úlevu a o změnu programu. Ale i to bylo jen ryze teoretické. Ve skutečnosti nebyla udělována žádná úleva, zejména ne trvalá.
Když jsem - nervově tak vyčerpán, že jsem nemohl ani mluvit - požádal Mariottiho, abych byl osvobozen od čtení Deníku, odmítl a poručil mi, abych přes to přese všechno četl a abych si v případě, že nebudu s to pokračovat, ovázal hlavu mokrým hadrem.
Po obědě musí novicové odpočívat tři čtvrti hodiny, nebo někdy méně, vsedě a s hlavou skloněnou nad stolkem. Já - u konce se silami a s hlavou k puknutí - jsem žádal, abych mohl odpočívat vleže. Mariotti se rozčílil. Nechtěl. Nakonec mi povolil, že se mohu natáhnout na žíněnku na podlaze ve špinavé místnosti plné prachu, která sloužila za skladiště.
Když jsem Mariottimu pověděl, že mi není dobře, zrudl vztekem. Nemohl jsem se udržet na nohou, a on mne přinutil po celé dny se hmoždit s přenášením velkých stohů knih. Tehdy jsem se přesvědčil o tom, že ačkoli představení tvrdí, že tovaryšstvo pečuje mateřsky o své členy, je největším neštěstím jezuity onemocnět. Později jsem si tento úsudek téměř bez výjimek ověřil v praxi. S milosrdenstvím se bylo možno setkat nanejvýš u některého laického bratra přidělené-ho na ošetřovnu. Vzpomínám při tom na pokojné řeholníky Gisberta Orsettiho a Francesca Disanta a vduchu jim blahořečím. Mohli však vykonat jen málo, jsouce podřízeni svým před-staveným.
Otec Marco Fraccalvieri, skvělý řeholník a neobyčejně milý člověk, který měl souchotiny (dnes je již zdráv), snášel pekelná muka. Otec Valentino Bondani, rovněž člověk nevšední dobroty a ušlechtilý, byl dohnán na pokraj smrti a onemocněl chronickou chorobou střev. Tento ctihodný kněz mi pověděl, že tehdejší provinciál zakázal, aby byl léčen, aby musel po-žádat o propuštění z řádu, takže tovaryšstvo by se zbavilo nemocného. Viděl jsem jednou pla-kat otce Emilia Springhettiho, vynikajícího latiníka, profesora Gregoriánské papežské univer-zity v Římě, trpícího plicní chorobou; i on si stěžoval, že představení mají v úmyslu se ho zba-vit. Jak se mi svěřil, narážel na nepřekonatelné překážky, když žádal o nutné léčení, a nakonec se o něho přestali zajímat úplně. Podobných případů by bylo možno uvést celou řadu.
Nyní bude účinnost Denního řádu pochopitelná. Po dva roky je vědomí a charakter novice ustavičně bombardován. Vůle se hroutí; buďto odejít, nebo zničit sama sebe.
5.13 Zvyšování účinnosti denního řádu noviciátu

Avšak účinnost Denního řádu zvyšuje ještě jiná okolnost. Nejenže musí být úkony provádě-ny v předepsaných chvílích, ale musí být vykonávány naprosto dokonale. Je běžnou zásadou hlásanou představenými, že konat bohulibé věci nevalné ceny, ba i zbytečné (zalévat celý rok suché dřevo, jak praví Ignác), platí tolik, jako konat věci velké a mimořádné, jestliže to ukládá poslušnost (to znamená pravidla a příkazy těch, kteří v tovaryšstvu poroučejí).
Není nic obtížnějšího a vysilujícího. Jak je známo, posláním a účelem každé moudré výcho-vy je všítpit zvyk vykonávat obvyklou činnost bez uvažování, automaticky. Kdyby k jídlu, k pití, k usednutí, k chůzi atd. bylo po každé nezbytné vážit nutné pohyby, vyžádalo by si to spoustu duševní energie a člověka by to vyčerpalo.
A to právě vyžaduje tovaryšstvo, zejména od noviců. Když čtou, píšou, chodí, pohybují pa-žemi, umývají podlahy, každý jednotlivý úkon musí být propočten, zvážen, aby jeho provedení bylo dokonalé. Jiná je otázka, jak dokonalé - neříkám účinné - má být každé máchnutí koště-tem při zametání prachu. To nikdo neví a ani vědět nemůže.
Úkony noviců jsou téměř vesměs všední, jednotvárné, prováděné automaticky, nudné a nezajímavé. Jíst, pít, chodit, cvičit se v krasopisu, číst nezáživné publikace, zhotovovat růžen-ce a nástroje sebetrýzně, rozmlouvat s dětmi, neustále poslouchat a odříkávat obvyklé pasáže, oprašovat nábytek, umývat nádobí, přisluhovat v refektáři atd. - to všechno nemůže u nikoho vzbudit zájem.
A právě všechny tyto úkony je třeba konat s ustavičnou a bdělou pozorností, aby byly do-konalé, jelikož v této dokonalosti tkví ctnost. A je třeba konat pouze tyto věci. Opakujeme, že vyšší činnost, která by rozptylovala a povznášela ducha, která by uspokojovala rozmanité po-třeby osobnosti, je přísně zakázána. Nad touto činností, a tudíž dokonalostí bdí představení.
Churav a vyčerpán, nebyl jsem s to čistit pokoje a chodby. Otec Mariotti nejenže stroze odmítl poskytnout mi úlevu, ale trval na tom, že musím tyto úkony provádět a že je musím pro-vádět dokonale. Mé utrpení poněkud ulehčil tehdejší fortnýř Giovanni Poggeschi, člověk dob-rého srdce, advokát a malíř, který vstoupil do jezuitského řádu krátce po mně a ještě nezhlou-pl. Občas zametal a čistil za mne.
Nikdy, v žádné organizaci, ani v armádě, kde je rovněž nadbytek zbytečných a únavných cvičení, která je nutno pozorně vykonávat, jsem neviděl takové plýtvání silami při vykonávání nicotných věcí, aby se dosáhlo směšných výsledků.
Avšak skutečného, nadmíru důležitého výsledku - zničení přirozené osobnosti a její nahra-zení osobností jinou, umělou a vymyšlenou - tohoto výsledku tovaryšstvo dosahuje. Nikdo ne-vydrží; v nejhorším případě přichází o rozum.
5.14 Další metody duševního vraždění

Takové jsou hlavní prostředky a nástroje, kterých používá tovaryšstvo k tomu, aby vycvičilo své členy.
Ale ani to ještě nestačí. Existují další prostředky, které korunují prostředky již zmíněné. Tak například všichni jsou nuceni obracet se na představeného s prosbou o povolení nepatr-ných, nicotných věcí. Je třeba prosit o list papíru, o pero. K napsání dopisu nebo pohlednice je třeba mít předem svolení. Aby se mohlo jít na procházku s tím místo oním spolubratrem, k tomu je nezbytně třeba mít souhlas a podrobit se při tom výslechu. Nelze odmítnout hrát odbí-jenou - o tom musí rozhodnout představený.
Jiným prostředkem je uspořádání námětů besed. Existuje katalog sestavený otcem Nada-lem, který zahrnuje spoustu námětů a omezuje besedy na svaté předměty, třebas i vznešené, avšak příliš omezené, nezajímavé, které se po delší době stávají nesnesitelnými.
Nelze besedovat s kýmkoli, ani s novici. Spolubesedníka vybírá představený a je třeba be-sedovat s ním, a jenom s ním.
5.15 Pravidla skromnosti - Ignácův výplod

Tělesné chování je stanoveno tak zvanými Pravidly skromnosti, o nichž se říká, že je Ignác psal plačky. Uvádíme je v plném znění:
Pravidlo 1: O chování našich lze vůbec říci to, že ve všech zevnějších úkonech se má u na-šich jevit skromnost a pokora spojená s řeholní vážností (vyspělostí); zvláště však tohoto jim bude šetřiti.
Pravidlo 2: Hlavy neotáčejte lehkovážně sem a tam, ale s vážností, kde bude potřeba; netřeba-li však, držte ji rovně, mírně kupředu nahnutou, nekloníce ji ani napravo ani nalevo.
Pravidlo 3: Oči mějte ponejvíce sklopeny, ani nemírně jich nepozdvihujíce, ani sem a tam neobracejíce.
Pravidlo 4: Za rozmluvy, zejména s osobami v nějaké důstojnosti postavenými, neupírejtež zraku v jejich obličej, nýbrž raději pod oči.
Pravidlo 5: Vrásků na čele a mnohem více na nose třeba se vystříhati, aby zevně poklid se jevil, který by byl znakem poklidu vnitřního.
Pravidlo 6: Rty nebuďtež ani příliš rozevřeny, ani přespříliš sevřeny.
Pravidlo 7: V celém obličeji ať se jeví raději veselost nežli zármutek, anebo jiné méně zří-zené hnutí mysli.
Pravidlo 8: Šaty buďtež čisty, a jak se na řeholníky sluší upraveny.
Pravidlo 9: Ruce, nepřidržují-li šatu, ať hezky klidné jsou.
Pravidlo 10: Chůze budiž mírná, bez znatelného spěchu, leč, že by potřeba kázala; avšak i tehdy pokud možno dbáno budiž slušnosti.
Pravidlo 11: Konečně všecky pohyby a všecka hnutí buďtež taková, aby všem byla ku vzdě-lání.
Pravidlo 12: Bude-li jich více pospolu, půjdou po dvou nebo po třech, zachovávajíce pořá-dek ustanovený vrchním.
Pravidlo 13: Bude-li třeba mluviti, buďtež pamětlivi skromnosti a příkladnosti jak ve slo-vech, tak i ve způsobu mluvení.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str.188-194)
5.16 Tělesné sebetýrání - vrchol noviciátní mučírny

Tytéž nebo podobné body stále nacházíme v dalších spisech, které odhalují ducha a posluš-nost řádu a které jsou i z našeho století. Například v roce 1955 Dominique znovu zaznamená-vá, jak mají Loyolovy synové správně vypadat: ”Hlavu musí držet mírně skloněnou, nesmí ji naklánět ani doleva ani doprava; nesmí se dívat vzhůru, a když s někým mluví, nesmí mu hle-dět přímo do očí, ale tak, aby ho viděli pouze nepřímo ...” (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, Grasset, Paříž, 1955)
”Upozorňujeme, že tato Pravidla nejsou určena pouze novicům, nýbrž všem členům řádu, nechť je jejich hodnost nebo postavení jakékoli.
Myslel jsem si: »Škola loutek a automatů«.
Neseděl jsem nikdy ve vězení, ale mám za to, že není na světě vězení, v němž by byl vězeň omezen a spoután takovými vnějšími, ale hlavně vnitřními přehradami a povinnostmi jako u jezuitů. Člověk je jimi rozdrcen, zdeptán. V takovémto prostředí se zakrátko stává tím nejpo-kornějším, pozorným, dokonalým, slepým a hluchým otrokem, jak to vyžaduje litera i duch Ignácových příkazů. Jak předpisuje pravidlo 36, je člověk v rukou představených jako mrtvo-la, starcova hůl, a nakonec v nich opravdu spatřuje zosobnění Krista Boha (pravidla 31, 33, 34).
Tak se stává člověk v rukou tovaryšstva otrokem. Při skládání počtu ze svědomí neváhá již vyjevit představeným jakékoli tajemství. Stává se úplným otrokem, navenek (Pravidla skrom-nosti) i vnitřně. A podrobuje se ponižujícím úkonům a pokání. A ochotně je přijímá a vykoná-vá.
Kleče na holé podlaze, s rukama sepjatýma, s očima sklopenýma k zemi, naslouchá novic čtvrt hodiny okolo stojícím spolubratrům, kteří ho kritizují, urážejí, tupí. Někteří, po pravdě řečeno, jsou shovívaví a umírnění, jiní však zběsilí. Potlačená duše si zde konečně může ule-vit. Novicmistr, který sedí za katedrou v pozadí pokoje, spokojeně a s úsměvem naslouchá: komentuje, přidává, ubírá a opravuje.
Novicmistr předává novicovi nástroje pokání: železné řetízky s dlouhými hroty, pětipra-ménkovou knutu. A ubohý chlapec, sotva patnáctiletý, trýzní každý den své tělo těmito nástro-ji, nezřídka do krve. Do dneška uchovávám jako upomínku, ale především jako důkaz takovéto zabedněnosti nástroje sebetrýzně, které mi předal před sedmnácti lety Mariotti a kterých jsem měl za svého řeholního života podle přání jeho i ostatních představených používat.” (Alighie-ro Tondi: Jezuité, str. 194-195)
Sotva kde najdeme tak hrůzostrašný systém výchovy jako je ve všech vatikánských organi-zacích (to je řádech, státních systémech a útvarech všech dob včetně 20. století). Ale určitě nikde nenajdeme to, co s člověkem udělá Ignácovo učení a co z člověka udělají Ignácovi po-kračovatelé.
Nutno podotknout, že po skončení noviciátu postupují novicové do vyšších tříd a po jejich skončení jsou tito scholastikové opět podrobeni po dobu 11 měsíců stejnému režimu přesně jako v noviciátu s opětným vygumováním mozku a opětnou likvidací svobody myšlení. Hoto-vý jezuitský kněz opět znovu v tomto noviciátu do detailu podstupuje všechna utrpení a umrtvení sebe sama jako na počátku.
V dalších kapitolách se seznámíme, jaký vliv a důsledek má tento jezuitský duch na jednotlivé státy a národy naší Země a jak jezuité dovedou plody své tvrdé, bolestivé výchovy bohatě zužitkovat ve prospěch Vatikánu a jezuitského řádu, neboli ”ke slávě boží”.

 

"Tajné dějiny jezuitů 2" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.33 sekundy