poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - 17. Krev mučedníků.
"Děsivé skutky tohoto Svatého Úřadu (Inkvizice), oslabily moc a snížily populaci Španělska tím, že se zpomalil rozvoj umění, vědy, průmyslu a obchodu a donutil množství rodin k opuštění Španělska. Dále tím že podnítil vyhnání Židů a Maurů a tím že upálil na svých ohnivých hranicích více než tři sta tisíc obětí"
Jean Antoine Llorente, Sekretář španělské Inkvizice 1790-92.1
Inkvizice je, ve své podstatě dobrá, mírná, záchovná. Univerzální, nedělitelná charakteristika každého duchovního zřízení ; vidíte ji v Římě a všude, kde pravá církev má svou moc.
Comte La Maistre 18152
„Je lepší být ateistou, než věřit v Boha Inkvizice!"
Anonymní Katolík3
Tyto citáty nám ukazují dva rozdílné pohledy - oba od Katolíků. Jenom jeden může být správný! Poznáváme pravdu jak z Janovy vize, tak i z historie. Ta žena na zvířeti je "opilá krví svatých a krví mučedníků Ježíše Krista." (Apokalypsa 17:6) Tento obraz je hrůzný ale je to obraz, který plně poukazuje jen na Řím, a na žádné jiné město světa.
Každý občan císařství byl povinný stát se římským Katolíkem. Odmítnout plnou věrnost papeži se považovalo za zradu proti státu která se trestala smrtí. Zde byla báze pro povraždění milionů. Právě tak jako Islám bude jednat za několik století později, zpohanštělé Křesťanství bylo násilně vnuceno celé Evropě pod hrozbou mučení a smrti.
Tak se římský Katolicismus stal "tím nejkrutějším náboženstvím, které kdy svět poznal!" Nařizovalo vládcům aby vnutilo "Křesťanské (Katolické) náboženství na všem svým poddaným. Papež Innocent III. nechal zavraždit daleko více Křesťanů za jedno odpoledne ...než kterýkoliv římský císař během své vlády!" (Peter de Rosa, "Vicars of Christ:The Dark Side Of The Papacy")4 Will Durant upřímně píše:
Ve srovnání s perzekucí heretiků v Evropě od 1227 do 1492, byla perzekuce Křesťanů římskými císaři, po prvních tři sta let po Kristu, mírná a humánní.
I když vezmeme v úvahu cokoliv co žádá historik, musíme řadit Inkvizici společně s válkami a perzekucemi doby naší, jako tu nejčernější skvrnu na obraze lidstva,která odhaluje nemilosrdnou dravost a zuřivost, neznámou mezi zvířaty! (Will Durant, "The Story of Civilization",1950)5
Pochopitelně ne všichni disidenti otevřeně prohlašovali svůj nesouhlas s Římem. Byli i tajní "heretici," kteří museli být trpělivě odhalováni. Touto metodou byla Inkvizice, podle názoru egyptského spisovatele Rollo Ahmeda "tou nejkrutější a nejzuřivější institucí, kterou kdy lidstvo vynalezlo, v ničení životů, majetků, morálky i lidských práv.“ Lord Acton, Katolík, nazval Inkvizici "vražednou" a prohlásil, že papežové byli nejenom vrahy velkého stylu, ale udělali vraždu zákonnou bází křesťanské církve a podmínkou spásy" (De Rosa)6
ŽÁDNÉ ROZHŘEŠENÍ ŘÍMU.
Římsko katoličtí apologeti se snaží podvodně absolvovat svou církev od jakékoliv odpovědnosti v samém upalování heretiků. Oni tvrdí, že Inkvizice byla záležitostí Státu. Naopak! "Tou silou, která ustavila zákony proti heretikům nebyl Stát, ale jak papež Innocent jasně prohlásil " je svrchovaná moc nad životem i smrtí všech Křesťanů, kterou mají papežové jako Boží zástupci na zemi!" (J.H. Ignaz von Dollinger, "The Pope and the Council," 1869)7
Pravda, tresty byly vykonávány vládními autoritami, ale pouze jako světskou rukou církve. Innocent III nařídil arcibiskupovi z Auch v Gaskoňsku: Dáváme vám přísný rozkaz, aby jste - jakýmikoliv prostředky - zničil tyto hereze... Můžete přikázat vládcům a lidema aby je potlačili mečem". Papež nabídnul plné odpuštění hříchů jak králi tak i šlechticům Francie za pomoc proti herezi Catharistů. Filipovi Augustovi, za podobnou pomoc slíbil papež "pozemky i majetek všech těch, kteří odmítnou připojit se k výpravě proti Albigenským." (Will Durant).8
Comte Le Maistre, ve svých dopisech psaných v 1815 za účelem ospravedlnění Inkvizice píše, že "existovala z moci buly svrchovaného pontifa" a že "Grand Inquisitor" „je vždy buď biskup nebo arcibiskup.“9Pakliže by civilní vládci odmítli odsouzeného popravit, sami by se dostali před Tribunál a odsouzeni na hranici.
Byli to sami papežové, kteří Inkvizici vynalezli a dohlíželi na to, aby se správně prováděla. „Řehoř IX. v roce 1233 předal úřad Inkvizice provždy Dominikánům - pod podmínkou, že bude vždy jednat ve jménu a autoritě papeže. (Le Maistre, "The Papacy and the Civil Power," 1876)10 Jak už jsme poznamenali, "z osmdesáti papežů v jedné linii od třináctého století, ani jeden z nich neodsoudil teologii a praxi Inkvizice! Naopak - každý z nich přidal svou trošku krutosti k této smrtelné mašině.“ (De Rosa). 11
Necitujeme zde protestantské, ale katolické historiky! Zde je příklad vedoucího katolického profesora-historika devatenáctého století:
"Pod vlivem Gratiána a neúnavné činnosti papežů a jejich legátů, názor církve byl, že každá odchylka od učení církve a každá vážnější opozice musí být potrestána smrtí - a to tou nejkrutější smrtí upálením za živa....
Innocent III. prohlásil, že už pouhé odmítnutí přísahat a dokonce i názor, že přísahy jsou nezákonné (viz Matouš 5:33-37!) jsou hereze hodné smrti, a nařídil, že každý, kdo by se lišil od normálního způsobu života na rozdíl od většiny - bude považovaný za heretika a tak s ním bude zacházeno!
Jak původní popud, tak i vykonávání hrůz Inkvizice, musí být každopádně připsáno jen a jen papežům!.... Byli to papežové, kteří nutili biskupy a kněze aby odsuzovali jinověrné (heterodoxní) k mučení, ku konfiskaci veškerého majetku, k vězení a smrti, a aby vymáhali tyto tresty na civilních úřadech pod hrozbou exkomunikace.
Od 1200 do 1500 dlouhá série papežských nařízení pro Inkvizici stále se zvyšující krutostí a celý jejich postoj vůči herezi, se táhne staletími bez přerušení. Je to tvrdý a neoblomný systém zákonodárství - každý papež potvrzuje a vylepšuje vynálezy svého předchůdce. Všechno míří k jednomu cíli: Kompletně vykořenit jakýkoliv rozdíl ve víře!
Byly to pouze absolutní příkazy od papeže a víra v jejich neomylnost ve všech otázkách víry i mravů, co přimělo křesťanský svět ..... přijmout Inkvizici, která byla v kontradikci s těmi nejzákladnějšími principy křesťanského soudnictví a lásky k bližnímu a byla by v hrůze odmítnuta prvními Křesťany! (J.H.Ignaz von Dollinger,"The Pope and the Council")12
Světské autority - daleko od toho, že by byly původci těchto krutostí - se často snažily o odpor proti Inkvizici - ale nemohly. Donuceni k provedení rozsudku, katové někdy předem oběti uškrtili, než zapálili plameny. (Samuel Vila, "História de la Inquisicion y la Reforma en Espana", 1977)13Ale i takovéto výrazy "milosrdenství" byly velmi řídké. Několik hlasů soucitu se přece jen v církvi ozvalo: "Sv.Bernard poukázal na fakt, že Kristus takové jednání, jaké nařizují papežové, výlučně zakázal. Poukázal na to, že to jenom zvýší pokrytectví a rozšíří nenávist lidstva proti krvežíznivé, pronásledující církvi a duchovenstvu.“14 Ale většina kněžstva souhlasila s papeži.
PAPEŽSKÉ DEKRETY.
Občas slyšíme o světském odporu proti papežským dekretům. Will Durant nás informuje že v roce 1521, Lev X. vydal bulu "Honestis," kterou "nařidil exkomunikace všech světských autorit a zrušení všech bohoslužeb tam, kde odmítnou, bez jakéhokoliv zkoumání rozsudky inkvizitorů. (Will Durant)15 Zamyslete se nad pokáráním Klementa V., které bylo adresováno králi Edwardu II:
„DOSLECHLI JSME SE, ŽE ZAKAZUJETE MUČENÍ PROTO, ŽE JE PROTI ZÁKONŮM VAŠÍ ZEMĚ... ŽÁDNÝ STÁTNÍ ZÁKON NEMŮŽE ANULOVAT ZÁKON CÍRKEVNÍ - NÁŠ ZÁKON! PROTO VÁM NAŘIZUJI, ABY JSTE PODROBIL TYTO MUŽE MUČENÍ! (Durant) 16
Papež Urban II., (1088-99) původce První Křižácké Výpravy vydal dekret, že všichni heretici musí být mučeni a zabiti. A to se stalo dogmatem církve! Ten, který byl pojmenován "andělským doktorem", Tomáš Aquinský učil, že ne-Katolíci, nebo heretici mohou - po druhém varování - být zákonně popraveni. Jeho přesná slova jsou:"Vysloužili si být vyloučeni ze světa smrtí." (Sv.Thomas Aquinas, "Summa Theologica)17
Papež Martin V (1417-31) poručil polskému králi v 1429, aby vyhubil Husity, kteří se dobře bránili a rozprášili papežskou armádu. Následující část papežova dopisu potvrzuje to, co již víme o papežském totalitním autokratismu, a vysvětluje proč papežové tak Husity nenáviděli a chtěli je zničit:
"Vězte, že zájmy Svaté stolice a vaší koruny činí vás povinným vyhubit Husity. Uvědomte si, že tyto bezbožné osoby si opovažují prohlašovat principy rovnosti; trvají na tom, že všichni Křesťané si jsou bratry a že Bůh nedal žádným privilegovaným lidem právo vládnout nad národy; trvají na tom, že Kristus přišel na svět aby zrušil otroctví; povolávají lid ke svobodě, to jest k anihilaci králů a kněží.
Zatím co je ještě čas, obraťte svá vojska proti Čechám; Palte, masakrujte, obraťte všechno v poušť, protože nic nemůže být Bohu milejší, než vyhubení Husitů!" (Cormenin, citovaný v Thompsonovu "Papacy and the Civil Power", 1876)18
Papežové byli tou autoritou za Inkvizicí. Drželi moc nad životem a smrtí, dokonce i v případě vládců. KDYBY BÝVAL BYL KTERÝKOLIV PAPEŽ PROTI INKVIZICI, MOHL JI ZASTAVIT MOCÍ SVÉHO SLOVA V NĚKOLIKA DNECH! Četl někdy někdo, že by se papežové postavili proti světským autoritám, že vykonávají tak zvířecí a odporné zacházení se svými obětmi? NIKDY! Civilní úředníci by určitě odporovali těmto odporným vraždám, aby si zachránili vlastní duše, ale papežský příkaz k zastavení Inkvizice nikdy nepřišel!
Naopak! Římští papežové, kteří začali a řídili Inkvizici, hrozili exkomunikací každému, kdo by nevykonal všechna nařízení inkvizitora. Dnešní katoličtí apologeti popírají historická fakta a obviňují každého, kdo prezentuje pravdu z "neodbornosti." Antonio Gavin, katolický kněz a očitý svědek Španělské Inkvizice, nám vypráví:
"Římští Katolíci věří v Očistec a že tam duše vytrpí více muk než v Pekle. Ale já se domnívám, že Inkvizice na zemi je jediným očistcem, a že svatí Otcové, (kněží/papežové) jsou jak jeho soudci tak i katy! Čtenář si může utvořit zcela hrůznou představu o barbaritě tribunálu z toho, co už jsme řekli, ale nikdy - a to znamená nikdy - si nebude moci zobrazit tu pravou skutečnost! Ta je mimo jakoukoliv představu.... (D.Antonio Gavin:“A Master Key To Popery“)19
DOGMATA ZŮSTALA.
Přiznal někdy Řím zlo svých odporných zvířecích vražd milionů lidí, které prohlásil za heretiky? Odsoudil kdy Řím staletí drancování a vraždění a vymazal tyto doktríny, které k tomu vedly, ze svých knih? V tom případě by se snad dalo na ten horor zapomenout. Fakt že tomu tak neučinil, od nás žádá, abychom se podívali na nepříjemná fakta historie. Místo aby vyjádřil stud a snad omluvu za popravy heretiků, populární "American Catholic" v roce 1938 prohlásil:
"Hereze je hrozný zločin proti Bohu, a takoví, kteří začnou herezi mají větší vinu než ti, kteří spáchají zradu proti Státu. Pakliže má Stát právo potrestat zradu smrtí, tento princip dává stejné právo spirituální autoritě (římsko katolické církvi) moc nad životem a smrtí arcizrádců - heretiků.“ (The Tablet, 1938).20
Neomylnost nemůže nikdy připustit, že neměla pravdu! Jak Jan Fox, ve své knize "Book of Martyrs" píše:"Církev, která předstírá neomylnost, bude vždy hledat možnost jak zničit ty, kteří s ní nesouhlasí!"21 De Rosa poukazuje na fakt, že papež Jan Pavel II.
ví, že církev byla odpovědná za pronásledování Židů, za Inkvizici, za zavedení mučení do Evropy jako část soudního procesu. Ale on musí být velice opatrný, protože doktríny, které jsou za to všechno odpovědné, podepírají jeho trůn! 22
Neposlušnost vůči papeži se stala ztělesněním hereze. Viník okamžitě ztrácel veškerá lidská práva a byl poslán na smrt. Jako příklad je Urban VIII. a jeho bula "In Coena Domini," z roku 1627. Řehoř IX. to po prvé prohlásil v 1372, Řehoř XII. to potvrdil v 1411, právě tak jako Pius V. v 1568 který dodal, že to zůstává věčným zákonem Křesťanství. Každý papež k tomu přidal vlastní "úpravy" až to došlo tak daleko, že pro vyhlášeného ne-Katolíka bylo zcela nemožné žít v Evropě. A právě tak to bude jednou za vlády Antikrista po celém světě. Tato bula „exkomunikuje všechny heretiky a schizmatiky právě tak, jako ty, kteří je obhajují, včetně všech vládců a jejich úřadů.“23 TATO BULA STÁLE PLATÍ! A ani jinak tomu být nemůže, když čtyři neomylní papežové tak "ex cathedra" prohlásili! Tento absolutismus zůstává nadále, i když už dnes Řím nemá moc ji otevřeně prosadit. Kód kánonského zákona, kánon 333, 3, prohlašuje: Neexistuje ani oprava, ani odvolání proti rozhodnutí římského papeže. Vatikán II., pochopitelně, říká totéž.
Žena jede na zvířeti a drží opratě! Neuvěřitelné, ale stalo se tak! Hereze v očích církve se trestala jako zrada proti Státu, proti králi, proti koruně. Církev heretiky vyhledávala, shledala je vinnými, předala Státu. Stát heretiky popravil a zabavil všechen jejich majetek.
PRAXE MUČENÍ.
Chápejte, ta žena nemá ruce od krve, ale je krví opilá! Opilá krví mučedníků. Její vzezření popisuje církev, která nejenom zabíjí ale také své ubohé oběti mučí dny a i týdny. Inkvizitoři se zdáli být otupeni do necitelnosti, až jejich normální smysl pro hrůzu a sympatii byl zcela potlačen. Ano, být schopen udělovat ta nejextrémnější muka bez hnutí brvou, bez pocítění výčitek svědomí, se stalo známkou svatosti a věrnosti církvi.
Pokuste se představit následující: V hluboké noci jste zatčen a odvlečen na neznámé místo od rodiny a přátel. Nikdo vám nesdělí z čeho jste obviněn, právě tak jako se nedozvíte totožnost žalobců. Tito zůstávají anonymní, aby jim nemohla být prokázána jakákoliv lež. Ať už je obvinění proti vám jakékoliv, je přijaté jako fakt, a jste vinen bez soudu! Jediný "soud" bude důmyslné mučení, které bude pokračovat tak dlouho, dokud se nedoznáte k nejmenovanému zločinu hereze, ze kterého jste byl obviněn. Představte si šílenou bolest vykloubených rukou, nohou, popálené maso, vnitřní zranění, zlomené kosti z natahování ne kolo, potom ošetření od felčara, aby jste mohl být mučen znovu zítra. Nakonec se přiznáte k čemukoliv - ovšem to nikdy neuspokojí, protože to nehraje s tím, z čeho jste obviněn (protože to nevíte!) a tak mučení pokračuje tak dlouho, až nakonec všechno ukončí vaše smrt.
Takový byl osud MILIONŮ! Toto byli skuteční lidé, otcové, matky, bratří, synové, dcery - všichni se svými sny, láskami, touhami - a mnozí z nich s vírou, kterou nezlomilo ani mučení. Nezapomeňte že tento teror, toto zlo takové velikosti, že si to ani nedovedeme představit, pokračovalo po staletí ve jménu Ježíše Krista a na rozkaz těch, kteří si říkali "Vikáři Krista." A všichni tito jsou stále ctěni tímto titulem církví, která nikdy nepřipustila, že Inkvizice byla špatná. Církev ani nečinila pokání, ani se neomluvila a podnes má tu aroganci se vydávat za svrchovaného učitele a za příklad morálky a pravdy. Dále nezapomeňte, že ty doktríny, které podporovaly Inkvizici, jsou stále platné pro římsko katolickou církev!
Pomocí mučení nebyl limit toho, k čemu by se obviněný nepřiznal. Alespoň jeden ubohý člověk prohlásil, že byl ochoten se přiznat i k vraždě Boha - jen kdyby ho přestali mučit! Ženy obviněné z čarodějnictví přiznaly, pod bolestí mučení, že měly sex se Satanem a rodily mu děti - neviditelné děti - které jsou tím víc Katolíkům nebezpečné! Papež Innocent VIII. udělal z takového hysterického nesmyslu oficiální katolické dogma v jeho bule "Summis desiderantes affectibus" z r. 1484:
Muži i ženy, zbloudilí od katolické víry se vydali na pospas démonům -"incubi a succubi" (mužský a ženský sexuální partner) a s jejich zaklínadly a kouzly zabíjeli děti ještě v mateřském lůnu - také i mladý dobytek a produkty země.... (De Rosa)24
Mučení bylo považováno za nezbytné, protože církev považovala za svou povinnost identifikovat z úst mučeného, každou odchylku od "pravé víry." Předpokládalo se, že čím krutější mučení, tím spíše dostane inkvizitor z mučeného pravdu. Inkvizitoři byli přesvědčeni, že "je lepší aby sto nevinných zahynulo, než aby jeden heretik trestu unikl!" Tato strašná doktrína byla udržována za každého papeže po příštích 300 let! Durant píše:
Inkvizitoři upřímně věřili, že mučení byla vlastně laskavost vůči těm, kteří již byli shledáni vinní, protože jim to může vysloužit přiznáním lehčí trest - a i kdyby byli odsouzeni k smrti, měli by po přiznání nárok na kněžské rozhřešení, které je zachránilo od Pekla. 25
Jiný autor, Gerard Dufour cituje knihu od Simancas z r.1552, kde se píše, že "inkvizitoři byli více nakloněni k mučení, než obyčejní soudci proto, že "zločin hereze je skrytý a velmi těžko se dokazuje." Otevřeně přiznaným účelem mučení bylo "způsobit vězni co největší bolest." A tak si inkvizitoři vyměňovali "recepty..." Jiné autority udávaly, že účelem mučení nebylo zachránit vězně, ale terorizovat masy lidí26 - a to se povedlo.
Katoličtí apologeti ihned tvrdí, že papež Sixtus IV se pokusil zastavit Inkvizici. Toto není pravda! Papež vydal bulu v roce 1482, kde píše, že inkvizitoři v v Aragonu se zdají více zainteresovaní ve zbohatnutí než v obhajobě víry, a obviňuje je ze zavírání, mučení a upalování věrných Katolíků na základě falešných obvinění od jejich nepřátel či otroků. Vydal dekret, že zástupce biskupa musí být vždy přítomen, že obžalovaný musí znát jména žalobců, a že musí být povoleno odvolání ke Svaté stolici.
Tato bula platila pouze pro Aragon, a když se král Ferdinand proti ní postavil, papež uhnul a za šest měsíců bulu odvolal. Mezitím bral peníze za úlevy a rozhřešení (která inkvizitoři nikdy nedodržovali) z rozsudků v Aragonu. Kdyby býval papež byl více nakloněný spravedlnosti než k penězům, byl by krále přinutil a byl by tuto bulu vyhlásil všude - ne pouze v Aragonu. (Durant).27
MODUS OPERANDI.
Kdykoliv se inkvizitoři objevili v nějakém městě, okamžitě rozšířili "Edict of Faith," kde vyzývali aby každý, kdo ví o nějaké herezi, ji okamžitě oznámil. Ti, kteří heretiky skrývali, se dostali pod kletbu církve a hněv inkvizitorů. Udavači přicházeli pod pláštěm noci a byli za každé udání odměněni. Nikdo, kdo byl jednou zatčen, nebyl nikdy viny zproštěn!
Heretici byli upáleni za živa, protože papežové věřili, že Bible zakazuje Křesťanům prolévat krev. Počet obětí "křesťanské" Inkvizice převyšoval o statisíce počet obětí pohanských císařů Říma.
Inkvizice plně zaběhnutá a opakovaně žehnaná papeži, byla otevřeným útokem proti pravdě, spravedlnosti a základním lidským svobodám! Bylo to dokonalé zřízení pro bigoty, zločince, a cvoky s velikou představivostí, kteří hledali pomstu, potřebovali se zbavit soka nebo konkurenta, pro své osobní uspokojení, nebo touhu zalíbit se církvi! De Rosa píše:
"Kdykoliv některý z Papežských Států padl do rukou vojska nové Itálie a byla otevřena vězení, podmínky vězňů byly nepopsatelné! Po dobu delší než šest století, papežství bylo zapřisáhlým nepřítelem základních prvků spravedlnosti". (Peter de Rosa, "Vicars of Christ: The Dark Side of the Papacy", 1988)28
Majetek heretiků byl zabaven a rozdělen mezi inkvizitory a papeže. Fakt, že mrtvola papeže Formosuse byla dvakrát exhumovaná, odsouzená a exkomunikovaná, dával precedent. V roce 680, "Sixth General Council" vydal dekret, že i mrtví heretici mohou být souzeni a odsouzeni. Mrtvoly, které byly po desítky let v zemi, byly vykopány, "postaveny" před soud, a řádně odsouzeny. V tom okamžiku veškerý majetek, který po nich zbyl byl zabaven, pozůstalí připraveni o všechno, včetně - mnoha případech, všech občanských práv.
Obhájci římského Katolicismu podávají Inkvizici jako "nutnost doby k udržení čisté doktríny." "Přehmaty" prý byly prací příliš horlivých vlasteneckých Španělů, kteří se obávali, že mnoho Maurů a Židů nebylo skutečně loajální k církvi. Tak nějak se zapomíná na barbarskou krutost zbožných inkvizitorů v Itálii, Francii, Německu, Holandsku, Anglii a v zemích Skandinávie. Kromě toho: Nebyla pouze španělská Inkvizice, ale také Inkvizice římská. Emmet McLoughlin, který strávil léta studií relevantních záznamů Nového Světa, píše:
"V Peru nebyli Maurové a jen pár Židů. Viděl jsem tam dvoranu Inkvizice a nádherně vyřezávané dveře s otvorem ve výši úst, kde mohl svědek svědčit, aniž byl viděn, nebo identifikován....." (Emmet McLoughlin, 1977)29
Vypráví jeden očitý svědek z počátku osmnáctého století ve Španělsku - Gavin: "Tento tribunál se skládal ze tří Inkvizitorů, kteří byli absolutními soudci - k jejich rozsudku nebylo odvolání. První Inkvizitor byl "divine," (divine = být výrazem božstva) druhý "casuist," ten, který rozhoduje o tom, co je správné či nesprávné v oblasti svědomí, či chování. Třetí byl jen občanem. První a druhý byli vždy knězi, třetí pouze vyjímečně. Inkvizitoři měli moc despoty, moc poručit každé žijící osobě - uposlechnout bez omluvy a bez odporu jejich rozkazy....“30
CÍRKEV POUTNÍKŮ.
Advokáti Katolicismu připouštějí, že církev "udělala nějaké omyly," ale trvají na tom, že církev nemůže být tou děvkou z Apokalypsy 17. Proč? Protože Kristus slíbil, že "brány pekelné ji nepřemohou!" (Matouš 16:18) A římský Katolicismus je přece tou církví! Tento argument oklamal i mnohé Evangelíky!
Pravda je, že římský Katolicismus Krista nereprezentoval a nikdy Jeho církví nebyl! Po nejméně tisíc let před Reformací ta pravá Církev se skládala z množství prostých Křesťanů, kteří nebyli částí římského systému. Že takoví Křesťané existovali, že se odmítali zvát Katolíky a uctívali nezávisle na Římu, je historie! Je také faktem, že byli pronásledováni, vězněni a zabíjeni - při nejmenším, již od konce čtvrtého století! Mezi důkazy již ze starší doby stojí "Edict of the Emperors Gratian, Valentinian II. a Theodosius I." z 27 února 380, který ustavil římský Katolicismus jako státní náboženství. V části říká:
"Nařizujeme těm, kteří následují tuto doktrínu, aby přijmuli titul Katolických Křesťanů - ale druhé my posuzujeme jako šílence a hodné hanby heretického učení - ani jejich kongregace nemají právo se nazývat církví. Tito mají být potrestáni nejenom Boží odplatou ale také našimi vlastními způsoby, které jsme rozhodli v souladu s Božskou inspirací." (Sidney Z.Ehler, John B. Morrall, "Church and State Through the Centuries," 1954)31
Tito ne-katoličtí Křesťané se - hlasem svého svědomí a v poslušnosti k Božímu Slovu separovali od toho, co upřímně nazývali už tenkrát "Babylónskou děvkou". Na jejich adresu, biskup Alvaro Palayo, úředník Curie v Avignonu napsal neochotně a s nechutí:"Když vidíme jak papežský Dvůr naplnil celou církev úplatkářstvím a následovnou korupcí náboženství, je zcela přirozené, že heretikové nazývají církev děvkou!" (De Planct, citováno Dollingerem)32 E.H. Broadbent nazývá tyto v Bibli věřící Křesťany "Církev Poutníků," v jeho knize stejného jména:
V Alpském údolí Piedmontu byly po staletí kongregace věřících, kteří se nazývali "bratří," kteří později byli známí pod jménem "Waldénští, nebo Vaudoiští. Na jihu Francie, kongregace věřících, kteří se scházeli mimo katolickou církev byly početné a rostly. Tito se nazývali Albigenští a měli blízké vztahy k bratřím - ať už se nazývali Waldenští, Chudí Muži z Lyons, Bogomilové i další v okolních zemích, kde se církve rozšiřovaly mezi různými národy. Papež
Innocent III. vyhlásil proti nim křížovou výpravu v roce 1209. Odpustky, jaké obdrželi Křižáci do Svaté země, byly nyní nabízeny všem, kteří se zúčastní zničení těch "nejúrodnějších" provincií Francie. Tato naděje na kořist a různé "výhody" všeho druhu, přilákaly statisíce lidí pod vedením vysokých duchovních autorit a za velení Simona de Montforta, schopného vojenského velitele. Tak se stalo, že ta nejúrodnější část Evropy byla zpustošená....33
Tito prostí věřící byli upáleni na hranici, nebo zabití mečem a většina jejich záznamů a písemností byla zničena, když jejich vesnice a města byla vydrancovány papežskou armádou. Katoličtí apologeti je falešně obviňují z hereze a odporných praktik, které oni popřeli. Záznamy z jejich procesů, které máme, naznačují, že měli stejnou, či velmi podobnou víru jako dnešní Evangelíci, i když se vyprávěly ty nejhorší pověsti o Catharinech
(Pozn. překlad.: Je to z řeckého "katharos" = čistý. Někdy se jmenovali podle měst jako Albigenští a další. Jak už poznamenal Dave, byli nám v některých směrech podobní - v jiných dost odlišní. Odmítali manželství jako nečistý vztah, pohrdali křtem a znamením kříže. Většina z těchto sekt odmítala maso, odmítali Starý Zákon, který podle nich napsal zlý "demiurg," polobůh. Nevím z čeho, podle nich, učil Ježíš! Odmítali kněžské autority. Některé části jejich víry byly skutečně bizarní. Takto je popisuje Durant:
"Popírali že římsko katolická církev byla Kristovou Církví; prohlašovali že sv. Petr nikdy v Římě nebyl, nikdy nezřídil papežský úřad; a že papežové byli nástupci císařů - ne apoštolů. Učili, že Ježíš Kristus neměl místo kam by položil hlavu a že papežové žijí v paláci. Že Kristus nikdy neměl ani haléř, ale křesťanští preláti jsou bohatí. Jistě tito nadutí arcibiskupové a biskupové, tito světští kněží, tito tlustí mnichové, byli staří Farizejové, kteří se vrátili na zem! Římsko katolická církev byla babylónskou děvkou, duchovenstvo představovalo synagogu Satana, papež Antikrista. Obvinili ty, kteří kázali křižácké výpravy z vraždění, vysmívali se odpustkům a náboženským relikviím.... Kostely byly podle nich "brlohy zlodějů" a katolické kněze považovali za zrádce, lháře a pokrytce.. (Durant)34
Římsko katolický autor devatenáctého století, du Pin píše: „Papež Innocent III. a preláti dospěli k názoru, že používání síly bylo zákonné, aby se poznalo zda ti, kteří nebyli ochotní konvertovat za účelem spásy, mohou být obráceni na víru strachem z trestu, nebo dokonce trestu smrti. Každý ví, že křižácké výpravy se skládaly z tisíců rytířů a pěšáků, za cílem vyrvat Jerusalém z muslimských spárů. Ale velmi málo lidí ví, že podobné křižácké výpravy velkých armád bojovaly proti Křesťanům, kteří se nemohli - v dobrém svědomí - podřídit Římu. A přesto to byla pravda, počínaje Innocentem III.“ (Du Pin, "The Inquisition")35
Hlavním „zločinem“ těchto Křesťanů byla víra ve svobodu svědomí a svobodu vyznání - biblické koncepty, které papežové nenáviděli, protože taková víra by zavedla Řím na mizinu! I když přesná čísla nejsou, papežské masakry těchto Křesťanů, se dají počítat na miliony během těch deseti století před Reformací! Jenom ve městě Beziers kolem 60 tisíc mužů, žen a dětí bylo vyhlazeno v jedné "křižácké" výpravě! (R.W. Thompson, "The Papacy and the Civil Power", 1876)36 Innocent III. považoval vyhlazení těchto Křesťanů, za "vrcholné dílo" svého papežství! Broadbent píše:
Když křižáci oblehli Beziers, obyvatelé byli vyzváni aby se vzdali. Dokonce i katoličtí občané se spojili s disidenty a společně odmítli. Město bylo dobyto, a z desetitisíců lidí, kteří se tam uchýlili, nebyl ušetřen ani jeden! 37
Navzdory občasným masakrům, skupiny nezávislých Křesťanů rostly na počtu dlouho před tím, než Martin Luther spatřil světlo světa. Když je povraždili na jednom místě, objevili se na druhém. Jak Ulric Zwingli později vyjádří svůj postoj v dopise svým bratřím, kteří se obávali, že bude upálen na hranici:
"Mojí milovaní bratři, Evangelium čerpá z Kristovy krve zázračnou vlastnost: Ta nejzuřivější perzekuce, namísto aby jeho rozšiřování zpomalila, naopak urychluje jeho triumf!" (J.H. Merle D’Aubigne, "History of the Great Reformation of the Sixteenth Century in Germany and Switzerland, 1843)38
Řím se nemohl dovolit nezávislost na svém železném stisku! A tak se stalo, že francouzští Vaudois pocítili na sobě hněv papeže Innocenta VII. (1484-92) za to, že "dávali přednost svému náboženství, před náboženstvím Říma." V roce 1487 papež postavil proti nim křižáckou výpravu, ve které slíbil "odpuštěním hříchů každému, kdo zabije heretika!" (Muston, "History of the Waldenses," citován v Thompsonovi)39 a nařídil odstranit každého biskupa, který zanedbal vyčistění své diecéze od heretiků. Není divu, že tito Křesťané považovali papeže jako Antikristy, protože to co trpěli, bylo mnohem horší, nežli utrpení pod římskými císaři, a zdálo se to být pronásledování, které popisuje Janova Apokalypsa v kapitole 13.
V roce 1838 napsal George Stanley Faber "An Inquiry into the History and Theology of the Ancient Valdenses and Albigenses". Téměř o 200 let dříve, v roce 1648, Samuel Morland vydal svou "History of the Evangelical Churches of Piedmont" (oblast ve Francii, obydlená Albigenskými a jinými "heretiky"). Průzkum obou autorů měl své zdroje v počtu jiných prací, jdoucích zpět až do třináctého století. Z napsaných spisů a z veřejných svědectvích při jejich soudech, jasně vyplývá, že Vaudoiští, Albigenští, Waldenští a jiné podobné skupiny, byly heretické pouze pro Řím! Ve skutečnosti byla jejich víra velmi podobná víře Reformátorů, jejich předchůdcemi tito Křesťané byli! Martin Luther přiznal svůj dluh vůči nim, když napsal:
"Nejsme první, kdo prohlásil papežství za království Antikrista, jelikož mnoho let před námi, tolik velikých mužů - jejichž počet je veliký a jejich vzpomínka věčná - se odhodlali prohlásit totéž, co my dnes." (Plas, "What Luther Says")40
MENNONITÉ.
Jedna z nejhorších herezí v očích Říma bylo odmítnutí křtu nemluvňat! Tento rituál prý odstraňoval nečistotu původního hříchu, dělal z kojence Boží dítě, člena církve, a počal proces spásy, který se skládal z poslušnosti církevních nařízení a účast na svátostech. Lidé, kterým se podařilo sehnat kopii Bible, což bylo velmi obtížné, protože Řím se snažil jak mohl, aby lidé Bibli nečetli), objevili, že je to kontradikce k biblickému učení. Spása nepřichází skrze křest ale skrze víru v Krista. KŘEST JE PRO TY, KTEŘÍ JIŽ KŘESŤANY JSOU, KTEŘÍ V NĚJ UVĚŘILI JAKO VE SVÉHO SPASITELE! ŽÁDNÉ NEMLUVNĚ NENÍ SCHOPNÉ TOTO POCHOPIT A TÍM MÉNĚ UVĚŘIT!
Lidé, kteří uvěřili evangeliu které našli v Bibli, chtěli být pokřtěni jako věřící. Holandský katolický kněz Menno Simons, hovoří o zmatku před tím, než se stal Křesťanem:
"Dvacátého března 1531, nějaký krejčí jménem Sicke Freerks Snijder byl popraven v Leeuwarden z velmi podivného důvodu: Byl podruhé pokřtěn.Znělo to podivně v mých uších", říká Menno, "když jsem slyšel o druhém křtu".
Ještě podivnější to bylo, když se Menno dozvěděl, že Freerks byl velmi zbožným, bohabojným člověkem, který nevěřil že Bible učí křest nemluvňat ale že křest má být vykonán po vyznání osobní víry." (Complete Writings of Menno Simons 1496-1561, přeloženo a vydáno 1956)41
Mnozí z rostoucího počtu Protestantů, jako například Luteráni, pokračují ve křtu nemluvňat podnes - jeden z několika prvků římského Katolicismu, kterých se někteří Reformátoři nedokázali zbavit. A tak Protestanté také začali perzekuovat a v některých případech i popravovat ty, kteří se nechali pokřtít podruhé. Tito "heretici" byli známí pod jménem "Anabaptisté."
Katolická Inkvizice v Holandsku, kde Anabaptistů bylo nejvíce, upálila desetitisíce za živa na hranicích za to, že trvali na křtu dospělých, a to těch, kteří osobně uvěřili v Krista. Ti, kteří je skrývali, skončili v plamenech také. Největší skupina Anabaptistů přijala učení Menno Simonse a stali se známí pod jménem Mennonité. Menno Simons píše:
V roce 1539, velmi zbožný a bohabojný muž jménem Tjard Reynders byl zatčen tam, kde jsem já přebýval, protože tento muž přijmul mne, člověka bez domova. Přijal mne ze soucitu a lásky do svého domu. ...Tento muž byl - po jeho svobodném vyznání víry pouze v Krista - lámán na kole a potom popraven jako Kristův voják bez bázně, podle příkladu svého Pána, i když se o něm vědělo i mezi jeho nepřátely - že je zbožným člověkem bez hany. (Thieleman J. van Braght: "The Bloody Theater or Martyrs Mirror of the Defenseless Christians, Who Baptized Only Upon Confession of Faith, adn Who Suffered and Died for the Testiminy of Jesus, Their Saviour, From the Time of Christ to the v A.D.1660", 1950)42
Příběhy mučedníků, kteří pro svou víru v samého Krista byli mučeni a zabíjeni - mnozí v plamenech - prezentují obraz, který je - ve svém patosu a tragedii téměř neuvěřitelný! Dozvídáme se o tom když čteme o hrůzách, kterým statečně čelili a které přijímali z rukou těch, kteří tvrdili že slouží Kristu, a z dopisů, které tito mučedníci psali před svou smrtí. Přečtěte si tento krátký výňatek z dopisu, který psal Hans Van Munstdorp své ženě, když oba dva byli ve vězení v Antverpách:
V plné lásce Tě zdravím, má milovaná ženo, kterou miluji celým srdcem, a kterou nyní musím opustit pro pravdu, pro kterou musíme považovat všechno ostatní za hnůj, a Jeho milovat nade všechno! Moje mysl je bez váhání upřená na tu věčnou pravdu. Doufám, že z milosti Boží je i tvá mysl takto zaměřená, což by mne velice potěšilo. A proto tímto, má milovaná ovečko, Tě vyzývám společně s apoštolem:"Tak jak jste přijmuli Pána Ježíše Krista, kráčejte v Něm, zakořeněni v Něm, vychováni v Něm a ustaveni ve víře, a tak také v Něm trpte a nenechte se svést z vašeho cíle!".(Thieleman J. Van Braght).43
Devatenáctého září 1573, po smrti svého muže a potom co ve vězení porodila, Janneken Munstdorp píše své malé dceři dopis na rozloučenou. Je to dlouhá výzva k životu pro Krista, plná poukazů na učení Písma a Janneken tím vede své dítě, jak tak bude vyrůstat. Tento krátký výňatek odhaluje lásku a víru mladé matky Křesťanky-mučedníka:
"Pravá Boží láska a moudrost Otce Tě posílí v ctnosti, mé drahé dítě... Svěřuji Tě Všemohoucímu, Velikému a Hroznému Bohu, který jediný je Moudrý, aby Tě uchoval a nechal Tě vyrůst v bohabojnosti. Ty, která jsi ještě tak malá, a kterou musím zanechat samotnou v tomto špátném, zlém a zvráceném světě. Jelikož jsi ztratila otce i matku, svěřuji Tě Pánu; ať s Tebou jedná podle Jeho svaté vůle. Moje drahá ovečko, já která jsem uvězněná, Ti jinak pomoci nemohu; musela jsem opustit i Tvého otce kvůli Kristu. Byli jsme zatčeni a oni ho vzali ode mně. A teď, když jsem Tě nosila pod srdcem v zármutku po devět měsíců, a porodila jsem Tě zde ve vězení, ve velkých bolestech, vzali mi Tebe ode mně také. Jelikož budu poslána na smrt, a musím Tě zde zanechat samotnou, snažím se těmito řádky o to, až jednou dosáhneš porozumění, abys byla bohabojná a pochopila proč a v čím jménu jsme my dva šli na smrt; aby ses za nás nemusela stydět ... je to cesta, kterou šli proroci i apoštolové - úzká cesta, která vede k věčnému životu... (Thieleman J. Van Braght)44
Možná že největší tragedií je, že tito mučedníci jsou zapomenuti! Možná ještě hůře - jejich věrnost k Ježíši Kristu v mučení i ve smrti, je dnes zlehčována a i zesměšňována evangelickými vedoucími, kteří tvrdí, že pravdy, za které oni položili své životy, nejsou důležité! Tito lidé umírali ve snaze přinést evangelium ztraceným duším, protože římské evangelium posílalo miliony do věčného zatracení! A i když se římské evangelium vůbec nezměnilo, mnozí Evangelíci prohlašují, že Katolíci, kteří poslouchají a následují Řím, jsou spaseni a pohlížejí na římsko katolickou církev (církev, která upalovala lidi na hranicích za to, že vydávali svědectví Písma) jako na partnera v evangelizaci světa! Mučedníci v nebi musí plakat - ne kvůli sobě, ale za ztracené duše - jestliže jim Kristus dovolí aby mohli vidět co se děje, ten podvod na víře, za kterou oni zemřeli.
INKVIZICE DNEŠKA.
Středověká Inkvizice prosperovala po staletí, když papež Pavel III. v roce 1542, jí dal stálý statut jako "První Římská Svatá Kongregace, Svatá Katolická a Apoštolská Inkvizice." Známá dříve pod jménem "Svatý Úřad," její jméno bylo pozměněno v roce 1967 na "Kongregace pro Doktrínu Víry." Zcela přiléhavý název, jelikož veřejná upalování byla známá pod titulem "autos-da-fe," neboli "akt víry." Perzekuce, mučení a zabíjení heretiků nebylo nikdy odsouzeno, či s lítostí zavrženo římsko katolickou církví, ale pokračovalo až do moderních dob, jak uvidíme později.
Řím stojí před dvěmi možnostmi: Buď jeho horlivé mučení a zabíjení tolika nevinných obětí je něco, na co může být hrdý, a nebo něco, za co by se měl stydět. Pochopitelně Řím nikdy nebude svých hříchů litovat, ani se nevzdá své neomylnosti. A proto není překvapující, že Úřad Inkvizice stále existuje v Paláci Inkvizice hned vedle Vatikánu - pochopitelně pod jinou hlavičkou. Jeho nynější Velký Inkvizitor, který podléhá pouze papeži, je bývalý arcibiskup z Mnichova Joseph Kardinál Ratzinger, kterého "Time" označil za nejmocnějšího kardinála světa, hlavní obránce doktríny. (Time Magazine, prosinec 6, 1993)45 Takové vynucování doktríny se může provádět zcela brutálně a direktně, nebo v rukavicích před druhou osobu, jak se stalo v roce 1993 v případě umlčení duchovního Josefa Breena, biskupem Edwardem Kmiecem z Nashville. Breen, v dopise biskupům národa poukazoval na velký rozdíl mezi tím, co se v Římě řekne a tím, co se stane ve skutečnosti. Duchovní argumentoval pro "volitelný či nepovinný celibát." Breen byl donucen podepsat závazek, "že nebude mluvit k médiím a nebude kritizovat co dělají biskupové." (National Catholic Reporter, prosinec 10, 1993) 46
Zatím co už své oběti neupaluje, Kongregace se stále ještě pokouší uchovat Vatikánskou, jakoby kultickou kontrolu nad myšlením jak duchovenstva, tak i církevních členů. Na příklad 9 června 1993 Ratzinger vydal "Instrukce v rozvíjení Doktríny Víry." Dokument vyžaduje aby „všechno, co je napsáno duchovenstvem a členy náboženských institutů pro tisk, který je známý svými útoky proti Katolicismu, bylo "předem schváleno." Tato instrukce také žádá katolická vydavatelství, aby se přizpůsobila církevnímu zákonu. Biskupové mají za povinnost zabránit prodeji v jejich kostelích publikací o náboženství a morálce, které nebyly schváleny.47 Je to opět "Index zakázaných knih!"
MONUMENTÁLNÍ POKRYTECTVÍ.
Římsko Katolická církev byla tím největším perzekutorem jak Židů, tak i Křesťanů, jakého kdy svět poznal. Umučila mnohem více Křesťanů, než pohanský Řím nebo Islám. Byla "zastíněna" pouze Mao Ce-tungem, nebo Stalinem - ale ti zřejmě netvrdili, že tak činí ve jménu Ježíše Krista! Katolický Řím nemá konkurenta mezi náboženskými organizacemi co se týče kvalifikace jako žena, která je "opilá krví svatých a mučedníků Ježíše.“
A přesto Jan Pavel II, ve svém pojednání "Veritatis Splendor" má tu troufalost mluvit o "katolických svatých," kteří přinášeli svědectví morální pravdy a obhajovali ji až po mučednickou smrt." (Our Sunday Visitor, leden 23, 1994)48 A co ty miliony, které jeho církev zmasakrovala protože jejich morální svědomí a porozumění Božího slova neodpovídaly oficiálnímu učení Říma. Vatikánské ticho co se týká jeho odporných a bezpočetných zločinů proti Bohu a lidstvu je ohlušující! A ještě horší je pokrytectví, které dovoluje této vražedné děvce aby pózovala jako "veliký učitel a příklad poslušnosti ku Kristu!"
"Blahoslavení ti, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je Království nebes". (Matouš 5:10) Takto začal Papež Jan Pavel II. dnešní (říjen 10, 1993) slavnostní Mši na počest blahořečení 11 katolických mučedníků ze Španělské Občanské Války (Inside Vatican, listopad 1993)49 Tak oznámil vlivný katolický magazín "Inside the Vatican." Jako vždy, zatím co katoličtí mučedníci jsou chváleni, neexistuje žádné přiznání či omluva za miliony Křesťanů a Židů, kteří byli povražděni římsko katolickou církví. Toto pokrytectví je monumentální!
