poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - Dodatek F.
A co Tradice?
Římský Katolicismus se neodvolává pouze na Písmo a jenom na Písmo, ale opírá se také o "tradice", údajně převzaté od dob apoštolských. Ale neexistuje žádná katolická tradice, která by se dala vystopovat zpět k apoštolům! ŽÁDNÁ! Katolické tradice vznikly mnohem později a idea neomylnosti je jednou z těch posledních tradicí. Už ta myšlenka o prohlášeních "ex cathedra," tak důležitá pro "neomylnost," byla nepředstavitelná ještě před 16 stoletím!
Kromě toho se připouští, že tradice procházely mnoha změnami. Vatikán II. přiznává že "Tradice, které přicházejí od apoštolů činí pokrok existuje vzrůst vnitřního pohledu do skutečností a slov která se předávají. (Flannery)1 Dále pokračuje:
Svaté Písmo je řečí Boha, jak je psáno pod dechem (inspirací) Svatého Ducha. A Tradice sděluje Boží Slovo v celé své úplnosti, jak bylo svěřeno apoštolům Pánem Ježíšem Kristem a Duchem Svatým. A tak Jak Písmo, tak i Tradice musí být akceptovány a ctěny na stejné úrovni cítění, oddanosti a úcty...
Je proto zřejmé, že ve svrchovaně moudrém ustavení Boha, posvátná Tradice, posvátné Písmo a Magisterium církve jsou spojeny a sjednoceny tak, že žádné nemůže stát bez toho druhého. Společnou prací, každý svým způsobem pod akcí Svatého Ducha, všichni přispívají k spáse duší. (Flannery)2
Okamžitě vidíme v tomto prohlášení vážné problémy: Bible není postačující sama o sobě, neobsahuje celou pravdu, kterou ke spáse potřebujeme. Musí být podpořena tradicí a vyložena "Magisteriem církve." Ani katolická církev s magisteriem, ani tradice církve neexistovaly po 2000 let Starého Zákona, a zřejmě Boží Slovo té éry které platí podnes - a které je obsahem větší než Nový Zákon, nepotřebovaly ani tradici, ani magisterium. Vidíme jak důkladně tato katolická idea že "Bible je nedostačující," je v kontradikci s Písmem. Ovšem problém zde ještě nekončí.
Bez jakýchkoliv elektronických záznamů toho co bylo kdysi řečeno, je zhola nemožné vystopovat jakoukoliv slovní tradici za posledních deset let - tím méně 1900 let zpět k apoštolům! Mluvená prohlášení nenechávají za sebou trvalý záznam, který by se dal ověřit. Problém by se nevyřešil ani tím, kdyby někdo na počátku druhého století, či pouhých 50 či 100 let sepsal to, co by vydal za dřívější ústní učení, protože to stále ponechává časovou mezeru bez možnosti ověření. Prostým faktem je, že římsko katolická církev se vší její rétorikou o tradici, není schopná dokázat že alespoň jedna z jejích tradicí přichází od apoštolů!
Kristus citoval z Písma a řekl, že všechno musí být splněno. (Marek 14:49, Lukáš 24:44) Ani jednou se nezmiňuje o tradici - což je velmi podivné, pakliže tradice je nezbytnou částí Písma!. Pavel nás ujišťuje že "celé Písmo je dáno Boží inspirací." (2Timoteovi 3:16, 2 Petr 1:20-21) Žádné takové ujištění o tradici. Pavel říká Timoteovi:"hlásej Slovo Boží, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivosti a doktríně." (2Timoteovi 4:2). Pavel nikdy nevyzval k učení tradice. Opět podivná mezera, pakliže je tradice důležitá či alespoň platná.
Neexistuje žádná židovská tradice Starého Zákona, která by existovala od Mojžíše, Davida či Izaiáše a které by měla být udržována jako dodatek k Božímu Slovu! Kristus neměl ani jedno vlídné slovo k tradicím Židů, ale odsoudil je jako perverzi Božího Slova, které se tím stalo neefektivním. (Matouš 15:1-9) On by jistě netrval na tom, aby se církev spoléhala na snadno překroucené orální tradice, ale dal jí - jako dal Israeli - veškeré instrukce a rady které potřebovala v písemné formě.
BIBLICKÉ ODKAZY NA TRADICI.
Slovo "tradice" ať už v jednotném či množném čísle se vyskytuje 14x v Novém Zákonu. Osm poukazů (Matouš 15:2, 3, 6, Marek 7:3, 5, 8, 9 a 13) jsou Kristova prohlášení v evangeliích a všechna jsou hanlivá na adresu tradice, jak jsme poznamenali o větu dříve. Pavel činí pět odkazů, ze kterých dva jsou jasně odsouzející (Koloským 2:8, Galackým 1:14) Jeden odkaz Petrův (1 1:18) je také hanlivý. To nám ponechává tři příznivé poukazy Pavla: "Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali" (1 Korintským 11:2). "a proto bratří stůjte pevně a držte se tradicí které jste byli naučeni, ať už slovem či písmem." (2 Tesal. 2:15). "přikazujeme vám bratří, ve jménu Ježíše Krista, aby jste se stranili bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle tradic, které jste od nás přebrali."..(2 Tesal. 3:6)....
V těchto třech verších leží celá obhajoba tradic Katolicismu! A přesto žádný z těchto veršů nepoukazuje na katolické tradice, jak se tak vyvinuly po staletí od doby apoštolů. Pavel zřejmě mluvil o věcech, které on či jiní apoštolové učili. On neměl na mysli tradice, které se mohou jednou vyvinout pod vlivem ještě neznámých vůdců církve někdy v budoucnosti. A tudíž: Pakliže nemůže být demonstrováno, že nynější katolická tradice byla nejprve kázána apoštoly a zůstala v původní čisté formě až k nám, potom tyto tři verše neposkytují žádnou podporu! A my už jsme ukázali, že je nemožné připsat kteroukoliv tradici zpět k apoštolům.
Kromě toho, římsko katolické tradice jsou v kontradikci k jasnému učení Bible a tudíž není možné, že by je apoštolové učili! Dokonce jsou kontradikce i mezi samými tradicemi! V jeho "On the Study of Sacred Scriptures," papež Lev XIII. (1823-29) píše, že Otcové církve "někdy vyjadřovali myšlenky své doby, a tak dělali prohlášení, která už nyní byla opuštěna jako nesprávná." Také jsme viděli, že byly vyráběny falešné dekrety a ty se staly základem pro velkou většinu tradicí a dokonce i kánonskéhu zákona, a tak zůstaly až do dnešních dnů.
ÚSTNÍ TRADICE - ÚČELOVÝ FAKTOR.
Zatím co Nový Zákon byl v procesu tvoření, byla jistě doba, kdy se ranná církev musela spoléhat pouze na orální učení apoštolů. Máme ale dobrý důvod k víře, že veškeré učení inspirované Svatým Duchem, které mělo být určeno i pro další generace Křesťanů, bylo jistě dáno na papír. Toto je pravdivé z důvodů, které jsme již dříve uvedli: 1) Neexistovala žádná ústní tradice předávaná generací za generací od Mojžíše, Davida či Samuela pro celý Israel - proč by měla být nějaká pro Církev? 2) Kristus odsoudil všechny tradice, které rabíni vyvinuli a řekl že překrucují Boží Slovo. Tak proč by chtěl pro svou Církev takový vliv? 3) Je zcela nemožné vystopovat orální tradici až zpět k původním zdrojům, nebo si být jistý její přesnosti. 4) Ústní podání musí být každopádně pozměněno v procesu předávání od generace ke generaci. 5) Ne všechno co Pavel či druzí apoštolové kdy řekli, bylo na úrovni Písma a určeno pro Křesťany všech dob. Jediné jisté rozlišení bylo: Učení pro všechny časy zapsat.
Že apoštolské ústní učení, které bylo zamýšleno pro všechny časy, bylo takto vyznačeno samými apoštoly. Takové důkazy máme v dopisech od Pavla. V 1Korintských 11:23 uvádí, že jim prezentuje písemně to, co je dříve učil ústně: "to co jsme vám už dříve řekl...". V 2Tesalonským 2:5 Pavel uvádí stejný případ: "Nevzpomínáte se, že když jsem byl mezi vámi, tyto věci jsem vám řekl?" Prostě jim (a i nám) dával něco písemně, co je před tím učil osobně a mezitím na tom pracoval a podává další lepší porozumění. To samé je pravdou o tradici na kterou naráží v 2Tesalonským 3:6. A opět vyzdvihuje:"když jsme byl s vámi, toto jsem vám přikazoval" (ústně). Petr říká to stejné: "snažím se, aby jste si mohli tyto věci připomínat po mé smrti."(.2 Petr 1:15) Jinými slovy napsal to, co jim už dříve řekl aby to zůstalo čisté, nezměněné po jeho smrti.
Pavel se velmi zajímal o falešné doktríny. Spousta jeho psaní byla opravování herezí. Varuje Efezské starší:"Vím že po mé smrti přijdou draví vlci a nebudou stádo šetřit." (Skutky 20:29) Bylo by proto nelogické se domnívat že by Pavel nezapsal všechno, co jej inspiroval Svatý Duch aby učil. Když lidé překroutili slovo psané, jak snadnější bylo zkorumpovat to, co bylo předáváno ústně - jak tak paměť chybovala a přišly nové generace, které nikdy neslyšely originál.
A CO TRADICE PSANÁ?
Psaná tradice v Katolicismu přichází z děl tak zvaných Otců církve. Bohužel, velká část podvodu je pomíchaná a často se nedá rozeznat od faktů. Tyto podvody se staly zdrojem idejí, které zůstávají jako dogmata až podnes, jako na příklad prohlášení přiřčené v "Isidorian Decretals" papeži Juliovi (asi 338) že "Církev římská má právo otevírat i zavírat nebeskou bránu každému o kom se rozhodne," a že papežové zdědili "nevinnost a svatost Petra," a jsou tudíž svatí a neomylní a "celé Křesťanstvo se musí před nimi chvět." (Ignaz von Dollinger, The Pope & the Council")3 Taková prohlášení jasně nejsou biblická. Ze své podrobné studie původních historických dokumentů von Dollinger píše:
Koncem pátého a začátkem šestého století, proces vyrábění padělků a fikcí byl v plném proudu. Potom začalo zpracování vymyšlených skutků římských mučedníků. To pokračovalo po několik staletí a které se, pod tlakem moderní kritiky, Řím nakonec vzdal.
Zatím co tendence k falšování dokumentů byla v Římě tak silná, je podivné, že po tisíc let nebyl učiněný pokus vytvořit kolekci kánonů - víc než dvacet Synod se v Římě uskutečnilo od A.D.313, aniž by se byl zachoval jeden jediný záznam! (Dollinger)4
Fiktivní, vykonstruovaná tradice se vyráběla a eventuálně se stala podkladem pro téměř celý papežský systém a pro většinu zákonů kánonu. Byly to podvržené "Decretals," revidované a přepracované století za stoletím, které formulovaly římský Katolicismus, jak jej známe dnes. Von Dollinger podává další informace:
Řehoř VI. se považoval nejenom za reformátora církve, ale jako božsky pověřený, založil zcela nový řád...
Řehoř se obklopil správnými muži pro vypracování takového systému. Anselm může být nazván zakladatelem nového gregoriánského (Gregory = Řehoř) systému církevního zákona za prvé: Upravením do pohodlné pracovní formy všechny potřebné části Isidorianských podvrhů, které by posloužily papežskému absolutismu. Dále změnou církevních zákonů přídáním nových výmyslů a fikcí.
Opatrně a chytře, jak tak gregoriánská "parta" se dala do práce, všichni žili ve světě snů a iluzí o minulé době a starých národech. Nemohli uniknout nevyhnutelné nutnosti demonstrovat tento nový systém do denního života církve a je téměř nemožné rozlišit, kde se nedobrovolný klam mění na úmyslný podvod. Cokoliv potřeba vyžadovala, bylo to vybráno ze zásuvek mýtů a to velmi horečně a bezohledně. K tomu se přidaly nové výmysly a velmi brzy každý nárok či tvrzení Říma se dalo dokázat z "legitimních" dokladů, zhotovených podvodnými záznamy a dekrety...(Von Dollinger)5
"Decretals" se používaly k vybudování fiktivních prohlášení papežů (které se potom staly zákonem) a aby bylo možné postavit tradici (a to ještě falešnou tradici!) na stejnou úroveň s Biblí. Kromě toho, na rozdíl od Bible, která je k dostání v jedné knize, tradice je obsažená v mnoha svazcích údajných písemností Otců církve a dekretech Sněmů. Velmi obsažné a nedostupné průměrné osobě se sestává: Z 35 svazků církevních Otců, většinou končící Řehořem I. v A.D. 604. Dalších 35 svazků dekretů církevních sněmů, asi 25 svazků o proslovech, prohlášeních a dekretech papežů, asi 55 svazků údajných výroků a skutků svatých - asi 150 svazků dohromady. Richard Bennett, bývalý katolický kněz vysvětluje dále:
Normální římsko katolický biskup či kněz - nemluvě o obyčejném Katolíku - není nikdy schopný najít celou tradici, nebo si ji přečíst, protože je psána v mnoha mrtvých cizích jazycích. Ale i kdyby byly k dostání překlady, člověk nikdy nezvládne 150 svazků takovým způsobem, jako Bibli. A proto prohlášení, že Bible plus svatá tradice tvoří jedno ložisko Písma, je zcela absurdní!6
Jasně, jen svým obsahem katolická tradice převažuje Bibli v poměru 150:1. A tak průměrný Katolík nemá přístup k největší části toho, co katolická církev nazývá "Boží Slovo." Kromě toho, na rozdíl od Bible, (se kterou je často v kontradikci), psaná tradice a oficiální dogma církve se často měnily, dokonce navrhujíce kontradikční názory na tak důležité otázky jako potraty. Většina Katolíků nemá ani potuchy o tom, že neomylná církev a neomylní papežové několikrát změnili názory na tento subjekt, což je z dnešní perspektivy, zcela nemyslitelné!
Od pátého století přijala církev Aristotelův názor, že embryo prochází stupni vývoje od rostlinného, přes živočišný až do posledního, lidského. A tak Řehoř VI. (1045-46) prohlásil: "Není vrahem ten, kdo způsobí potrat dříve, nežli se dostane duše do těla." Řehoř XIII. (1572-85) řekl, že není vraždou zabít embryo před 40 dnem, jelikož "není ještě lidské." Jeho nástupce, Sixtus V., který přepsal Bibli, se svým předchůdcem nesouhlasil. Jeho bula z r. 1588 udělala všechny potraty důvodem pro exkomunikaci. Jeho následovník, Řehoř XIV., tento výno s obrátil zpět o 180 stuňů. V roce 1621 vydal Vatikán další pastorální nařízení, které povolovalo potraty do 40 dnů. Dokonce ještě v osmnáctém století, Sv.Alphonsus de Liguori, největší morální teolog církve, popíral že by duše existovala již od početí a povolil určitou volnost, obzvláště když byl ohrožený život matky Konečně v roce 1869, Pius IX prohlásil že každé zničení embrya je vražda a podléhá trestu exkomunikace - názor, který zůstal až podnes.
Žena jedoucí na zvířeti
Konec. 6. 7.1998
Preložil Tonda Uhlíř, Praha
