poslal katolik Kongregace pro otázky katolické výchovy ve svých Směrnicích z r. 1993 konstatuje, že cílem autentické sexuální výchovy je mimo jiné "ustavičný pokrok v ovládání podnětů, abychom postupně dosáhli pravé nezištné lásky. Může se zde objevit zvláště složitý a choulostivý problém masturbace a jejího vlivu na celkový růst osobnosti"(Směrnice). Masturbací - jak se dočteme v Katechismu katolické církve - rozumíme dobrovolné dráždění pohlavních orgánů s úmyslem dosáhnout sexuálního uspokojení.
Při správném hodnocení tohoto jevu musíme brát v úvahu věk, ve kterém se vyskytuje. Bývá to totiž ne až v období dospívání, ale už mnohem dříve. U mnohých lidí zase přetrvává i v dospělosti. Dospívání je tu však výchozím bodem. Masturbaci je třeba rozlišit:
- před obdobím dospívání (před 12. -14. rokem života);
- v období dospívání;
- po období dospívání ( po 20. roce života).
1. Masturbace před obdobím dospívání
V dětství, před obdobím dospívání, se může masturbace vyskytovat stejně tak u chlapců jako u dívek. U chlapců je většinou častější s ohledem na strukturu mužských pohlavních orgánů. Vyskytuje se především u dětí žijících ve velkém psychickém napětí a stresu, které jsou obvykle vyvolány konfliktní situací v rodině a nevhodným přístupem k dítěti; na dítě jsou kladeny přísné požadavky, které přesahují jeho psychické nebo dokonce i fyzické možnosti, dítě je tyranizováno nebo krutě bito, takže se bojí a nemá pocit bezpečí; doma panuje neustálá hrozba hádek a nedorozumění mezi rodiči, atmosféra citového chladu. Tyto děti mají většinou narušené citové vztahy jak s dospělými, tak s vrstevníky. Za této situace se dítě dostane k masturbaci zcela neuvědoměle a náhodně. Masturbace tu plní úlohu bezděčného vybití napětí ani ne tak sexuálního, jako spíše emocionálního.
Jinou příčinou dětské masturbace může být převzetí těchto praktik od kamarádů nebo za přispění dospělých. Dítě je bezbranné proti převaze, jakou nad ním dospělý člověk má, a snadno se může nechat zkazit. I ojedinělé sexuální zneužití dítěte dospělou osobou vyvolá většinou zájem dítěte o erotickou sféru, což může vést k masturbaci.
Jak se dá pomoci dětem, které přivykly masturbaci ?
Když rodiče tento zlozvyk u svých dětí zpozorují, musí se především chovat velice diskrétně a zachovat naprostý klid: nedramatizovat, nezastrašovat, nepoužívat žádných trestů. Hubování, napomínání, zahanbování a tím spíše tresty - to vše má za následek, že se dítě uzavře víc do sebe, a zlozvyk masturbace, ale především strachem motivovaný zájem o sexuální sféru se ještě zvýší.
Pomoc, jakou mohou rodiče dítěti v případě masturbace poskytnout, bude do velké míry záviset na citovém kontaktu, jaký se jim podaří s dítětem navázat, a na tom, nakolik se dítě dokáže před nimi otevřít. Při pokusu navázat s dítětem hlubší citový kontakt musí rodiče zároveň velmi vážně analyzovat svůj pedagogický vliv na dítě, aby si mohli odpovědět na otázku, zda svým chováním nevytvářejí atmosféru napětí, strachu, nedostatku pocitu bezpečí nebo citového chladu. Pomoc dětem se sexuálními problémy bude málo účinná, jestliže se neodstraní hlavní příčiny napětí a strachu, které jsou podstatou jejich chování. O tom, jak pomáhat dětem, které se staly obětí sexuálního pohoršení nebo kterým někdo sexuálně ublížil, bude řeč o něco později.
2. Masturbace v období dospívání
"Provádím onanii. Přináší mi to sice uspokojení, ale potom mám výčitky svědomí. Chtěla bych s tím skončit, ale je to silnější než já" - to je jedno z mnoha doznání, se kterými se svěřují chlapci i děvčata a se kterými se setkáváme v anketách.
Jak vykazují statistiky výzkumů, je masturbace v období dospívání jev hodně rozšířený. Podle psychologů však rozhodně není nutný. U velké části pubescentů se vyskytuje jen sporadicky a omezuje se stěží na několik případů. Proto tvrzení některých autorů, že je masturbace v pubertě nevyhnutelná a nutná, je nejen určitým zjednodušením, ale i nepříliš poctivou informací z hlediska psychologie. Tvrzení, že "dospívající nemá jiné východisko pro uspokojení pudu, než použít vlastní tělo", považuje člověka za otroka vlastních sexuálních reflexů, které nemůže žádným způsobem ovládnout.
Masturbace v období dospívání může mít různou intenzitu. Pokud k ní dochází zřídka, např. několikrát do roka, jednou nebo dvakrát v měsíci, považuje se případ za lehký. Když k ní však dochází často, např. několikrát v týdnu nebo dokonce denně, je to těžký případ, který může mít i neurotický podklad. Čím je případ těžší, s tím větším jemnocitem musí k tomuto problému přistupovat jak dotyčný mladý člověk sám, tak vychovatelé. Těžší forma masturbace vyžaduje obvykle větší pomoc kompetentní osoby a více rozvážnosti. v psychologii vývoje se zdůrazňuje, že pokud masturbace přetrvává po období dospívání, ukazuje to většinou na jisté potíže při navazování mezilidských vztahů, zvláště vztahů s opačným pohlavím.
Intenzita masturbační krize v období dospívání bude do značné míry záviset na stupni sexuálního probuzení v dětství: na velikosti obav ze sexu a zájmu o sex, které si dítě do období dospívání z dětství přeneslo. Čím silnější byly tyto pocity v dětství, tím větší a hlubší je většinou masturbační krize v pubertě.
Masturbační krize začíná různě. Nejčastěji je to náhodné odhalení. Jindy je mladý člověk ponoukán svými kamarády, čím dál častěji i literaturou. Masturbace, která má počátek v nějaké formě tělesného kontaktu, což má v rané době dospívání charakter menšího nebo většího zneužití, je vždy určitým emocionálním traumatem, které se může promítat do dalšího psycho-sexuálního vývoje. Hloubka traumatu je závislá na věku a na intenzitě a četnosti sexuálních zážitků.
Výraz "masturbační krize" je pro tento jev v období dospívání označení velmi vhodné. Ukazuje totiž, že má být brán jako přechodná a nezralá forma sexuálního chování. Nejčastěji mladý člověk sám dokonale cítí, že masturbace je pro jeho sexuální problémy řešením velice nezralým.
I když si většinou nemůže stanovit nějakou určitou dobu, dokdy chce s masturbací skončit, přesto je třeba, aby si uvědomil, že je to stav přechodný, a aby k němu taky tak přistupoval. Schopnost odpoutat se od masturbace nezávisí jen na silné vůli, ale především na vyřešení emocionálních problémů, které tento nutkavý sexuální projev způsobily.
Nejčastějším motivem masturbace není nějaká morální laxnost mladých lidí a hedonistický přístup k životu, jak je z toho někteří dospělí mnohdy obviňují. To je hodnocení příliš zjednodušené a často nespravedlivé. Mladý člověk s masturbací většinou nesouhlasí, i když si se svým sexuálním napětím ještě neumí poradit. Nutkavé podněty obvykle přesahují schopnost psychicky se zmobilizovat a přesahují i sílu vůle. Ovládnout vlastní sexuální napětí je subjektivně nad jeho síly. Situace se často zhoršuje tím, že je masturbace spojena se silným pocitem strachu a studu. Nesmíme zapomínat, že příčinou sexuálního napětí u mladého člověka není jen jeho intenzívní sexuální vývoj, ale i hlubší mimosexuální problémy.
"Vychovatel a citlivý rádce se musí snažit poznat příčiny masturbace, aby mohl dospívajícímu člověku pomoci překonat nezralost, která je základem tohoto chování. Z výchovného hlediska si musíme být vědomi, že masturbace a jiné formy autoerotiky jsou projevy mnohem hlubších problémů, vyvolávajících sexuální napětí. Toho se mladý člověk pokouší zbavit tím, že se uchyluje k masturbaci" (Směrnice). "Hlubší problémy, které vyvolávají sexuální napětí"(Směrnice) a které jsou základem autoerotického chování, jsou nejčastěji tyto: konflikty v rodině, nedostatek pocitu bezpečí, citová izolace, chybějící citové vztahy s nejbližšími, zvláště s rodiči, chybějící vztahy s opačným pohlavím, pocit méněcennosti, příliš velké požadavky ze strany rodičů, stavy deprese a strachu, nevíra v sebe, odmítání sebe sama.
"Vyplývá z toho nutnost zaměřit pedagogické působení spíše na příčiny než na bezprostřední boj proti tomuto jevu" (Směrnice). Tato konstatování obsažené v dokumentu Apoštolského stolce má pro vyřešení problému masturbace velký význam. Jde o to, abychom se zabývali nejen samotným problémem masturbace, ale i principiálními, nejčastěji mimosexuálními příčinami tohoto jevu. Zaměříme-li se na jev sám a sledujeme ho s cílem přímo a rychle ho přemoci, pak se nezeslabuje, ale posiluje.
Při působení zaměřeném spíše na příčiny než na přímý boj proti jevu jde především o snahu snížit emocionální a psychické napětí, které je většinou hlavní příčinou napětí sexuálního. Proto také, máme-li pomoci mladému člověku problém masturbace zvládnout, musíme mu pomoci poznat jeho základní životní problémy, které se stávají "hlubšími principiálními příčinami" autoerotického chování, jak o tom mluví dokument Apoštolského stolce. Když pak dotyčný zjistí, že emocionální napětí slábne, zjistí i to, že je slabší napětí sexuální. V této situaci masturbace často automaticky přestává.
Jak se dosáhne snížením emocionálního napětí i snížení napětí sexuálního a tím i možnosti skoncovat s masturbací, to nám dobře ukazuje zkušenost s dospívajícími, kteří se zamilují. Emocionální kontakt s opačným pohlavím vyvolává řadu pozitivních citů. Jejich působením mizí stavy silnějšího napětí a stresů. Někdy se stává, že v tomto období zamilovanosti masturbační krize na čas nebo i na stálo pomíjí. Tyto reakce jsou vždy velice individuální, nejsou pravidlem a nedají se nijak naplánovat. Je to určitý jev, který můžeme pozorovat jen u někoho. K masturbaci však snadno dojde znovu, když zamilovanost pomine a citové napětí a stresy opět narůstají.
"Má-li vychovatel mladému člověku pomoci osvobodit se od uzavřenosti do sebe a dát mu pocítit, že je přijat do společenství lásky, musí fakt masturbace oddramatizovat a neodpírat svému svěřenci úctu a přátelství"(Směrnice). Mnozí mladí lidé prožívají masturbační krizi velice bolestně a dramaticky. Cítí se pokoření a ponížení především ve vlastních očích. "Onanuji, i když se za to velmi stydím. Chtěl bych s tím skončit, ale nevím jak" - svěřuje se v anketě jeden chlapec bezradně.
Protože si dospívající se svými sexuálními problémy nevědí rady a cítí se sami před sebou ponížení, měl by sloužit osobní rozhovor s rodiči, s vychovatelem nebo s knězem mimo jiné k tomu, aby jim vrátil úctu k sobě samým. S projevem úcty a přátelství jim zároveň pomáháme získat vědomí vlastní důstojnosti. Úcta staršího "bratra" nebo "sestry" je tu svědectvím úcty samého Boha. Žádný problém, tedy ani sexuální, nevyřeší člověk tím, že svou snahu bude motivovat obavou z pokořujícího a pohrdlivého postoje jiných. To jsou reakce destruktivní a nelze na nich stavět pozitivní zkušenost.
Nabádání k oddramatizování problému masturbace je v uvedeném dokumentu Apoštolského stolce velmi závažné. Je to výzva, aby se k masturbaci přistupovalo jako ke všem jiným záležitostem mladého člověka. To znamená, že musí znovu získat víru ve své lidské síly, víru v možnost navázat hluboké vztahy s lidmi, otevřít se jim, přestat se zabývat jen sebou a svými potřebami. Nezralost autoerotického chování spočívá právě v přílišném zaměření se na vlastní pocity.
V minulosti dospělí mladé lidi často strašili velkým nebezpečím, se kterým je masturbace spojena. Tato výchovná metoda vyplývala jednak z nedostatku potřebných znalostí v oblasti emocionálního vývoje, jednak z určitých představ o výchově vůbec. I dnes ještě někteří vychovatelé rádi používají zastrašování, které je podle nich nejúčinnějším výchovným prostředkem. Ani nejlepší úmysly však nemohou ospravedlnit tyto metody, které přehnaně zdůrazňují nebezpečí. V jedné nedávno vyšlé knížce dává autorka tuto radu: "V boji se zlozvykem onanie mohou být velkou pomocí silné emoce, např. strach z Božího trestu nebo silná citová angažovanost v nějaké práci" (K. Wišniewska-Roszkowska,Problémy současné erotiky). I když druhý zdroj silných emocí {angažovanost v nějaké práci) by se mohl ukázat jako působivý, je nutná pochybovat o působivosti toho prvního, kterým je strach z Boha. Podobné rady těžko sladíme se záměrem zmíněného dokumentu Apoštolského stolce. Slova "nedramatizovat masturbaci" sice rozhodně neznamenají zlehčování tohoto problému, jsou však výzvou, aby se už konečně skoncovalo s využíváním strachu (a tím spíše strachu z Boha) v sexuální výchově.
Mladý člověk má k problému masturbace přistupovat se vší vážností, což ovšem neznamená, že by to mělo být se strachem. Spíše je třeba se dovolávat odpovědnosti a u dospívajících neobvykle silné touhy po růstu, a to i ve sféře emocionální a duchovní. Žádný mladý člověk nechce zůstat nedospělý, infantilní. Chce růst. "Neznám člověka" píše K. Meissner - " který onanuje a nechtěl by se toho zbavit"(K. Meissner CJSB, Nalézt smysl vlastního pohlaví). Stačí tedy ukázat masturbaci jako projev sexuální nezralosti a podpořit tím snahu o její přemožení. Pokud si chce mladý člověk vypěstovat zralé sexuální chování, musí se přestat zaměřovat na sebe a na své sexuální pocity, aby se mohl skutečně otevřít jiným. Integrovat svou sexualitu znamená zapřáhnout sexuální energii do služby lásky a předávání života.
Oddramatizování problému v tomto případě neznamená naivní pohled na tyto věci, ani to neznamená přehlížet všechna nebezpečí s nimi spojená. Jedním takovým nebezpečím je koncentrace na sebe a na své pocity, a to zvláště tehdy, když masturbace nevyplývá z bezradnosti vůči sexuálnímu napětí, ale má spíše hedonistický charakter a člověk s ní nebojuje.V tomto případě masturbace podporuje nezralé sexuální chování, které izoluje vnější projevy sexu od prožitku lásky a odpovědnosti.
Masturbační krize může být v období dospívání pouhou epizodou a nemusí zanechat větší stopy v emocionální oblasti a v sexuálním chování, pokud člověk při jejím řešení vyhmátne základní příčiny a svěří se pomoci zkušené osoby, ke které má důvěru. Kdyby se však mladý člověk nechal vést studem, pocitem viny, strachem o sebe a o svou pověst a uzavřel se tak pomoci zvenčí, mohla by masturbace zůstat bolavým místem podporujícím jeho nezralost. Mohla by zavinit i to, že bude považovat druhého člověka za pouhý předmět k použití, a to nejen v sexuálním vztahu, ale i ve všech vztazích ostatních.
3. Rozpoznání morální odpovědnosti
Katechismus katolické církve konstatuje, že "církevní Magisterium, ve shodě s trvalou tradicí, jakož i morální povědomí věřících potvrdily bez nejmenší pochybnosti, že masturbace je akt zásadně a závažně narušující řád. Bez ohledu na motiv je úmyslné využívání sexuálních schopností mimo normální manželské vztahy v rozporu s jejich podstatou. Sexuální uspokojení je tu totiž vyhledáváno mimo sexuální vztah, který je v souladu s mravním řádem a který se realizuje ve spojení s opravdovou láskou" (Katechismus). (4)
Přestože Magisterium prohlašuje naprosto jasně, že masturbace je porušením morálního řádu, nabádá přitom k velké opatrnosti při hodnocení subjektivní odpovědnosti konkrétní osoby: "Za účelem správného posouzení morální odpovědnosti a pro pastorační účely je třeba vzít v úvahu citovou nezralost, sílu náklonnosti a návyku, vnitřní neklid a jiné psychické nebo sociální skutečnosti, které umenšují nebo dokonce snižují na minimum morální pocit viny, morální odpovědnost"(Katechismus). (5)
Při posuzování morální odpovědnosti nějakého činu bychom měli mít na zřeteli dvě základní věci: na jedné straně objektivní zlo hříchu (jeho věcnou podstatu), na druhé straně pak subjektivní odpovědnost osoby (míru vědomí a dobrovolnosti). Základní chybou, které se při sexuální výchově dětí a mládeže dopouštíme, je mechanické směšování objektivního zla (v souvislosti s určitým sexuálním chováním) s plnou subjektivní odpovědností. Proto se také často dochází k mechanickým závěrům, že určitý hřích je vždycky hříchem těžkým, nebo naopak hříchem lehkým. Podobné závěry jsou někdy výsledkem jistých pastoračních zjednodušení, jindy důsledkem strachu z odpovědnosti za morální hodnocení podle svědomí. Proto se lidem s nevypěstovaným svědomím zdá, že bezpečnější je nekompromisní, i když ne zcela pravdivé, jednoduché konstatování, že určitý čin je vždycky těžký nebo naopak vždycky lehký hřích. Obecné konstatování, že daný čin spadá vždy do téže morální kategorie, velice ztěžuje výchovu svědomí ke správnému posuzování vlastních činů, protože člověka zbavuje osobní odpovědnosti.
Při morálním posuzování sexuálních hříchů bychom také měli přihlížet k hierarchii přikázání v Desateru. Přehnaná pozornost věnovaná hříchům proti šestému přikázání vede k přehlížení hříchů proti prvním pěti, což je pro duchovní život nebezpečné.
Mnozí mladí lidé, zaměření na své poklesky v sexuální oblasti, se naivně domnívají, že mají ve svém životě v podstatě "jediný problém". Proto je tak důležité myslet při morálním posuzování sexuálních hříchů na to, co zdůrazňují "Výchovné směrnice Kongregace pro otázky katolické výchovy v oblasti lidské lásky", že totiž odpovědnost za sexuální činy má vést k odpovědnosti za řešení hlubších existenciálních problémů. Nemůžeme doopravdy pochopit podstatu hříchu šestého přikázání, jestliže neodhalíme podstatu hříchu proti prvnímu přikázání k Bohu a k lidem.
Morální odpovědnost v sexuální oblasti je třeba rozšířit z jednotlivých poklesků i na obecnější odpovědnost za celý svůj život: odpovědnost za stálý emocionální a duchovní růst, odpovědnost za svou svobodu, za to, jaký je náš vztah k lidem. "Každý člověk musí usilovat o to, aby byl skutečně vnitřně svobodný, a aby tedy nepodléhal nátlaku slepého pudu nebo vnějšího násilí" (S. Olejník, Odpovědět na Boží dar a povolání). Rozšíření morální odpovědnosti z jednotlivých sexuálních hříchů na odpovědnost za celý svůj život je také spojeno s otevíráním se druhým a s uvědomělým vytvářením mezilidských vztahů. Různé formy angažovanosti v mezilidských vztazích pomáhají dokazovat, že sexualita je oblast, kde se druhému předává láska a život.
Každé morální hodnocení vlastního jednání se uskutečňuje pouze ve vlastním svědomí. Rozhovor s duchovním rádcem, se zpovědníkem slouží k tomu, aby církev stvrdila "práci mého svědomí". Kněz, duchovní rádce nemůže za druhého rozhodovat o jeho subjektivní odpovědnosti. On je svědkem církve, který pomáhá rozpoznat, zda svědomí "správně pracuje", potvrzuje osobní poctivost a uvážlivost penitenta. Jako svědek to však nejen stvrzuje, ale může správnost penitentova hodnocení i zpochybnit. Při tomto zpochybňování ovšem nesmí vycházet jen z vlastního, subjektivního soudu, ale musí se opírat o víru církve. Není-li mladý člověk duchovním rádcem nebo zpovědníkem ujištěn, že úsudek jeho svědomí o míře odpovědnosti je správný, může to do jeho svědomí zavléci trvalé pochybnosti a pocit nejistoty.
Stává se, že při absenci sexuální výchovy se mladý člověk dostane k masturbaci a není si vědom morálního rozměru svého jednání. Když se náhodou dozví, že "je to hřích", automaticky se zeptá: "Je nutné se z masturbace zpovídat?" Odpověď zní: ano. Je nutno se z ní zpovídat jako z každého jiného lidského selhání. A i když to není přední a nejdůležitější lidská slabost, je to přesto výraz sebeprosazování a egocentrismu. Při vyznávání hříchů sexuální povahy je dobré vyjadřovat se prostě a jednoznačně, neuchylovat se k eufemismům, které jsou často příčinou dodatečných dotazů ze strany zpovědníka. Při užití jasných a prostých výrazů nejsou pak další otázky na toto choulostivé téma nutné. Vedle "vnější podstaty hříchu" je dobře si také uvědomit a ve zpovědi vyznat nejen to, jak jsme se snažili nezralé projevy sexuality překonat, ale i jak se snažíme o svůj celkový emocionální a duchovní růst.
4. Pomoc při masturbační krizi v období dospívání
V mnoha publikacích pro mládež - ve snaze "nedělat problémy" - autoři masturbaci nejen banalizují, ale dokonce říkají, že "může být prospěšná, protože chlapec nebo dívka mohou díky ní rozvíjet svou představivost a sexuální náklonnost k druhému pohlaví" (Encyklopedie sexuální výchovy dospívajících). Podobné interpretace masturbační krize nejenže naprosto zlehčují křesťanskou morálku a duchovní rozměr člověka, ale jsou prostě nepravdivé i z psychologického hlediska. Rozvíjení sexuální představivosti nepomáhá rozvíjet skutečné vztahy s opačným pohlavím, poněvadž zaměřuje pozornost člověka na vlastní smyslové prožitky a pocity. Chceme-li masturbační krizi překonat, není možno ji odůvodňovat, ale je třeba ji uznat jako projev nezralosti nejen sexuální, nýbrž také emocionální a duchovní.
a) Podstatou boje proti masturbaci v období dospívání je předpoklad, že mladý člověk tuto nezralou formu sexuálního chování přemoci chce. V emocionální oblasti tato touha většinou přítomna je, i když by se neměla považovat za samozřejmou. U mnoha mladých lidí je totiž postoj k životu příliš pasivní a tato pasivita se promítá i do všech osobních problémů, včetně sexuálních.
b) Aby mohl mladý člověk překonat masturbační krizi, musí nejprve přijít na to, co je u něho hlavním zdrojem sexuálního napětí: více nebo méně vědomě vyhledávané vnější podněty, nebo hlubší problémy mimosexuální, které vyvolávají nutkavé sexuální napětí, proti kterému se cítí bezmocný. Pokud vzniká napětí hlavně vlivem hlubších problémů, potom "je třeba věnovat pozornost spíše příčinám než bezprostřednímu boji s masturbací" (Směrnice).
Často je však sexuální napětí, jehož příčinou jsou hlubší emocionální problémy, posilováno zájmem o sex. Pro překonání masturbační krize je vždycky nezbytná péče o hygienu obraznosti, o které jsme mluvili už v předchozích úvahách.
c) Při déletrvající masturbační krizi není správné dělat rozhodnutí vycházející z odmítavého postoje k svému jednáni, například snažit se věc vyřešit pouhým aktem vůle: "už nikdy". Mnoho nepomáhá ani nepřirozené posilování vůle pomocí přísahy nebo jiná trvalá předsevzetí. Silná vůle je sice nutná, ale nestačí pouze subjektivní přesvědčení, že ji silnou máme.
Předsevzetí by se měla týkat pouze krátkého časového období a měla by být stále obnovována. Jako při jiných lidských problémech, i v tomto případě je třeba "začínat stále znovu". Profesor F. Arvezu radí mladým lidem, kteří se s masturbací potýkají, umístit na nějaké skryté místo krátké předsevzetí "dnes ne". Je to předsevzetí, které se každý den obnovuje. Při tomto postupu je zápas se sebou samým ve vědomí jakoby rozložen na jednotlivé dny.
d) Ke zvládnutí masturbační krize je nutno problém skutečně oddramatizovat, jak jsme o tom mluvili dříve. Vzrůstající znechucení, deprese, sílící pocit méněcennosti, nedůvěra ve vlastní síly nadělají v citovém životě člověka mnohem víc škody než sám tělesný jev. Mladý člověk, který se touto věcí trápí, by měl odvrátit pozornost od sexu a více se zajímat o život. "Vychovatel musí mladému člověku pomoci zapojit se do společnosti, otevřít se jiným, zajímat se o ně, aby se mohl osvobodit od této formy autoerotiky a přiblížit se nezištné lásce" (Směrnice).
Boj s masturbační krizí často připomíná pohyb vln. Po delší přestávce se může vlna znovu vrátit. Důležité je, aby v těchto chvílích návratu nepropadal mladý člověk panice a depresi. Každou přestávku v masturbaci by měl přijímat jako příslib, že s ní definitivně skoncuje. Měl by se radovat z každého, třeba i ojedinělého překonání autoerotických sklonů, zvlášť když má málo sebedůvěry a snadno podléhá malomyslnosti.
e) Jednou z nejdůležitějších pomocí při zvládání masturbační krize, zvláště když se protahuje a zesiluje, je pomoc osoby s pedagogickými znalostmi a zkušenostmi, ke které by měl mladý člověk plnou důvěru. Může to být duchovní rádce, terapeut nebo pedagog. K tomu, aby to mohli být vlastní otec nebo matka, by musely být splněny tyto podmínky: veliká vzájemná vnitřní svoboda, vzájemná důvěra, pedagogické znalosti rodiče a už dříve běžné rozmluvy na sexuální témata. Zkušenost ukazuje, že takové hovory s rodiči jsou možné, i když k nim dochází velice zřídka. Mají-li na mladého člověka působit pozitivně, musí být do jisté míry spontánní a nemohou být vynucovány.
Jinou pomocí je také výchova svědomí mladého člověka k tomu, aby cítil, že ho Bůh přijímá a miluje i přes jeho slabost. Zkušenost Boží lásky, to, že ho jeho nejbližší přijímají a respektují, je pro něj zdrojem síly, aby se dokázal vzepřít nejen těžkostem v sexuální oblasti, ale i všem ostatním svodům spojeným s jeho emocionálním vývojem.
f) Je třeba také "využívat prostředků doporučovaných křesťanskou askezí, jako je modlitba, svátosti a konání dobrých skutků" (Směrnice) . To jsou konkrétní prostředky, jak dosahovat zralosti a nezištné lásky nejen v sexuální sféře, ale ve všech oblastech lidské činnosti.
5. Masturbace dospělých osob
Jak ukazuje zkušenost, přetrvává masturbace u mnoha osob i po období dospívání. Týká se to jak těch, kdo žijí v manželství, tak i lidí svobodných. Hlavní příčinou masturbace u dospělých jsou většinou také hlubší, dosud nevyřešené emocionální problémy. Nejčastěji je masturbace reakcí na silné vnitřní konflikty: citová uzavřenost vůči bližním, zvláště vůči osobám opačného pohlaví, deprese, pocit nedocenění, osamělosti. Právě v tomto smyslu staří autoři zabývající se asketikou konstatovali, že "smutek je zdrojem pokušení". Jiným zdrojem masturbace může být fixace, to znamená pevný návyk na autoerotiku, která se stává základním sexuálním chováním.
Jestliže se v období dospívání masturbační krize díky silné sexuální represi v dětství a v pubertě neprojeví, může k ní dojít později, až po 20. roce života. Vypukne pak s větší silou než v období růstu. I tady je potřebná pomoc kompetentní osoby. Posouzení masturbace při opožděném sexuálním vývoji a způsob poskytnutí pomoci je obvykle stejný jako v období dospívání.
I když spořádaný sexuální život v manželství problém masturbace většinou vyřeší, přesto se může v určitých životních obdobích vracet, zvláště když dochází k silnému psychickému napětí, se kterým se v období dospívání pojilo autoerotické chování. Mnohé lidi žijící mimo manželství, kteří ještě nevyřešili svá emocionální traumata, doprovází masturbace téměř trvale. Je to jakési životní břemeno, které musí nést.
Ani výskyt masturbace v dospělém věku bychom neměli dramatizovat. "Je třeba také zachovat moudrost při posuzování subjektivní odpovědnosti osoby" (Směrnice). Nutkavá masturbace v dospělém věku pramení nejčastěji z emocionální bezradnosti vůči silnému sexuálnímu napětí. "Trvalá masturbace u dospělých osob může být typickým projevem mnoha jiných těžkostí a životních zklamání. Avšak týká-li se to osob, které se v tomto směru upřímně a opravdově snaží o nápravu, je na místě soudit, že subjektivně nejde o velký hřích, nýbrž je to spíše směs utrpení a egotismu, se kterým se ještě nevypořádali.(6 ) Z hlediska morálky je tedy třeba na jedné straně trpělivě přijmout to, co se nedá naráz vyléčit, na druhé straně celou svou bytostí usilovat o svůj vnitřní růst a o křesťanskou angažovanost ve všech jiných oblastech" (B . Häring) . Touha obětovat se Bohu a bližním je tedy možná i u člověka, který v dospělosti nedokáže s masturbací skoncovat, přestože s ní ze všech sil poctivě bojuje. Rady a návody pro tuto situaci budou do značné míry podobné těm, které platí pro mladé lidi v období dospívání.
POZNÁMKA 4 / Kongregace pro katolickou výchovu také říká, že "masturbace je podle katolického učení závažným morálním narušením řádu hlavně proto, že jde o zneužívání vlastní pohlavní schopnosti způsobem, který zásadně odporuje jejímu zaměření: pohlavní síla už není zapojena podle Božího plánu do služeb lásky a života".
POZNÁMKA 5 / Kongregace pro katolickou výchovu dále konstatuje: "I když jsme si plně vědomí zla s masturbací spojeného, je třeba zachovat nezbytnou moudrost při posuzování subjektivní odpovědnosti osoby".
POZNÁMKA 6 / Egotismus - snaha stavět se do popředí
