poslal Nepřihlášený Rozhodl jsem se, že budu reagovat na Standův článek Svědectví a úvahy o činnosti Jana Pavla II a ŘKC (http://granosalis.cz/article.php?sid=4593), zveřejněný na Grano Salis 21.prosince 2005, a který 3. ledna nominoval reformovaný na Zlatou perlu (http://www.granosalis.cz/article.php?sid=4609). Standa se v jeho článku snaží Jana Pavla II. (a celý římský katolicismus) vykreslit jako člověka, který se snažil o ekumenické sbližování katolíků s buddhisty a muslimy. Proto bych chtěl citovat některé výroky Jana Pavla II., které snad uvedou věci na pravou míru, z jeho knihy:
Překročit práh naděje, nakladatelství Tok, Praha, 1995 (italský originál vydán v r. 1994) - 14. a 15. kapitola
A co Buddha?
„Mezi náboženstvími, která uvádí koncilní prohlášení Nostra aetate, je třeba mimořádnou pozornost věnovat buddhismu, který je z určitého pohledu náboženstvím spásy jako křesťanství. Přesto je nutné ihned dodat, že soteriologie buddhismu je, abych tak řekl, opakem soteriologie křesťanství.“
„Soteriologie je hlavním, ba jediným bodem buddhistického systému. Jak buddhistická tradice, tak metody, které z ní vycházejí, však znají téměř výlučně jen negativní soteriologii.
„Osvícenství“, které prožil Budha, se omezuje na přesvědčení, že svět je špatný a pro člověka je zdrojem zla a utrpení. Aby se člověk od tohoto zla osvobodil, musí se osvobodit od světa. Musí přetrhat pouta s vnější realitou: tedy pouta naší lidské tělesné soustavy, psychiky a těla. Čím více se od nich vysvobodíme, tím lhostejnější budeme k tomu, co je ve světě, a tím, lépe se zbavíme utrpení nebo zla, které má původ ve světě.
Přiblížíme se tímto způsobem Bohu? Tím se „osvícení“ předávané Budhou nezabývá. Buddhismus je do značné míry „ateistický“ systém. Od zla se neosvobozuje dobrem pocházejícím od Boha, ale pouze odloučením od světa, který je zlý. Plností tohoto odloučení není spojení s Bohem, ale takzvaná nirvána neboli stav dokonalé lhostejnosti vůči světu.“
„…setkáváme se s některými pokusy poukazovat na příbuznost s křesťanskými mystiky severní Evropy…Ale učitelé církví nemluví jen o odtržení od světa. Mluví o odloučení od světa za účelem spojení s tím, co je mimo svět. A zde nejde o nirvánu, ale o osobního Boha. Spojení s ním se neuskutečňuje jen na cestě očišťování, ale láskou.“
„Vykoupení světa, je mocnou silou, vedoucí k pozitivnímu přístupu ke stvoření, která člověka neustále podněcuje , aby pracoval na jeho přeměně a zdokonalení.
II. vatikánský koncil tuto pravdu široce potvrdil prohlášením, že shovívavý přístup k negativnímu postoji ke světu, který vychází z přesvědčení, že svět je pro člověka jen zdrojem utrpení, a proto se od něj člověk musí odloučit, není negativní jen pro svou jednostrannost, ale také proto, že zásadně odporuje rozvoji člověka a světa, který byl člověku darován Stvořitelem a svěřen jako úko.“l
„Někteří křesťané nadšeně vítají určité věci, které vycházejí z náboženských tradic Dálného východu, například některé techniky a metody meditace a askeze. V určitém prostředí se staly jakousi módou a jsou přijímány z velké části nekriticky. Není proto od věci upozornit, že nejdříve je zapotřebí dobře poznat své duchovní bohatství a uvážit, zda je správné je s lehkým srdcem odložit stranou.“
A co Mohamed?
„Zcela jistě, neboť tato velká monoteistická náboženství, islámem počínaje, se od dříve jmenovaných náboženství liší. Ve výše citovaném dokumentu Noastra aetate (V naší době) se můžeme dočíst, že „církev také s úctou hledí na muslimy, kteří uctívají jediného Boha, živého a nepomíjejícího, milosrdného a všemohoucího, stvořitele nebe i země“ (NA3). Věřící v Alláha nám jsou díky svému monoteismu velice blízcí.“
„Každý člověk, který čte Korán a Starý a Nový zákon, jasně vidí, že v Koránu dochází k redukci Božího zjevení. Nemůžeme si nepovšimnout odklonu od toho, co o sobě Bůh řekl nejdříve prostřednictvím proroků ve Starém zákoně, a potom definitivním způsobem v Novém zákoně skrze svého Syna. Islám totiž odložil veškeré bohatství vyplívající z Božího zjevení, které je podkladem Starého a Nového zákona.
Bůh, o němž mluví Korán, je nazýván snad nejkrásnějšími jmény, která lidský jazyk zná, ale nakonec zůstává Bohem mimo svět, který je jen Majestátem, ale nikdy Emmanuelem, Bohem s námi. Islám není náboženstvím vykoupení. Není v něm místo pro kříž a zmrtvýchvstání.“
„Náboženský život muslimů však zasluhuje úctu. Nelze například neobdivovat jejich věrnost modlitbě. Obraz věřícího v Alláha, který bez ohledu na dobu a místo padne na kolena a ponoří se do modlitby, je vzorem všem, kdo vyznávají pravého Boha, zejména těm křesťanům, kteří opustili své nádherné katedrály a modlí se buď málo, anebo se modlit vůbec přestali.“
„Koncil církev vyzval, aby vstoupila do dialogu také s přívrženci „Proroka“, a církev se touto cestou skutečně vydala. V koncilním prohlášení Nostra aetate stojí: „Ačkoli se v průběhu staletí mezi křesťany a muslimy zrodilo nemálo různic a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na minulost, upřímně usilovali o vzájemné porozumění a společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu všech lidí“ (NA3)“
