NEOPODSTATNĚNÉ NÁROKY PAPEŽŮ  Jak již bylo vysvětleno, nevzniklo římskokatolické náboženství před 2000 lety, ale má svůj počátek asi před 1600 lety. Proto nikoho nepřekvapí, že ani jediné učení a praxe této instituce nesouhlasí s prvotní církví. Pojmy jako „křest, Večeře Páně, pokání" apod. v učení zůstaly, ale znamenají něco úplně jiného a také provedení v praxi je úplně jiné než v době prvotního křesťanství. V Písmu svatém se na žádném místě nemluví o jakémsi papeži, právě tak tam není uveden žádný „Petrův následník", ani „zástupce Krista", ani „apoštolská posloupnost" (tzn. následnické právo). Určitá místa z Bible byla překroucena, aby bylo možné svévolné nároky ospravedlnit. Stalo se to především se slovy Ježíše v Mat.16:18: „Ty jsi Petr (petros), a na té skále (petra) vybuduji církev svou, a brány pekelné nepřemohou ji." Pán neřekl Petrovi: „…na tobě vybuduji církev svou", ale „…na té skále…" Slovo „petros" znamená kámen; církev ale měla být vybudována na skále — „petra". Kdo vynaloží tu námahu, může si v řeckém textu Nového zákona přečíst místa, kde se hovoří o skále (petra). Že by Pán nebes založil Svou církev na člověku, i kdyby to byl sebevětší prorok nebo apoštol, je prostě nesmysl. Petr byl pohyblivým kamenem (petros), a ne nehybnou skálou (petra). Pouze o pět veršů dále se na něj obrátil Pán se slovy: „Jdi za mnou, satane, ku pohoršení jsi mi; nebo nechápeš těch věcí, které jsou lidské." (Mat.16:23) Petr právě obdržel zjevení, kdo Kristus je, a na tomto zjevení Ježíše Krista byla církev založena. Verš 17 musíme číst před veršem 18: „A odpovídaje Ježíš, řekl mu: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, který jest v nebesích." Ze souvislosti jasně vychází, že Petr obdržel nebeské zjevení o Ježíši Kristu, které ve verši 16 vyslovil: „I odpověděv Šimon Petr, řekl: ,Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého‘." Pán se ptal: „Vy pak kým mne býti pravíte?" Odpovědí bylo Boží zjevení a na tomto zjevení Ježíše Krista je církev založena. I 19. verš: „A tobě dám klíče království nebeského…" byl vyložen ve vlastní prospěch. Jedná se o klíče nebeského království. Jan Křtitel kázal: „Pokání čiňte, nebo přiblížilo se království nebeské!" (Mat.3:2) O našem Pánu čteme: „Od toho času počal Ježíš kázati a praviti: Pokání čiňte; neboť se přiblížilo království nebeské!" (Mat.4:17) Souvislost nám je ukázána v Luk.16:16: „Zákon a proroci až do Jana, a od té chvíle království Boží zvěstuje se…" O letničním dni pronikli do říše Boží první lidé, a tak obdrželi větší přednost než Jan Křtitel, který toto království pouze oznamoval: „Amen pravím vám, mezi syny zemskými nepovstal větší nad Jana Křtitele; ale kdo je nejmenší v království nebeském, je větší nežli on. Ode dnů pak Jana Křtitele až posavad království nebeské násilí trpí, a ti, kteří násilí činí, uchvacují je." (Mat.11:11-12) Petr, vybavený Boží plnou mocí, použil klíče nebeské říše správným způsobem. Dal novozákonní církvi na počátku navždy platná nařízení. Symbol klíče je lehce pochopitelný. Kdo má klíč od domu, může vejít dovnitř; kdo má klíč od auta, může jím jezdit. Kdo vlastní klíče nebeského království, má přístup k říši Boží, otevírá věci, které byly do té doby zavřené, a zjevuje to, co bylo skryté. Z moci Božího povolání a dosazení do služby bylo v časovém období novozákonní církve všechno pevně stanoveno, a to se nesmí měnit. Tehdejším duchovním vůdcům Pán zle vytkl: „Běda vám zákoníkům, nebo jste vzali klíč poznání; sami jste nevešli, a těm, kteří vcházeli, zabránili jste." (Luk.11:52) Je možné, že bychom se dnes nacházeli ve stejné situaci? Rovněž je zcela nepochopeno a nesprávně používáno to, co v dané souvislosti ještě řekl Ježíš Petrovi: „A co bys svázal na zemi, bude svázáno i na nebi; a co bys rozvázal na zemi, bude rozvázáno i na nebi." (Mat.16:19) To, co apoštol Petr prohlásil při založení církve za právoplatné, a sice pokání, křest vodou, křest Duchem svatým, se stalo pod vedením Ducha svatého. Proto to platí jak na nebi, tak i na Zemi. To je původní význam klíčů. Toto Boží zplnomocnění ale nebylo omezeno jenom na Petra, který mluvil v hodině zrodu novozákonní církve a musel zvěstovat uspořádání učení, nýbrž toto zplnomocnění bylo přeneseno na celou církev. Jednoznačně to vyplývá z Mat.18:18, kde nalezneme stejná slova v množném čísle: „Amen pravím vám: Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi." Vidíme tedy, že stejná plná moc, kterou obdržel muž první hodiny k závaznému stanovení učení, byla předána i církvi, neboť ona musí zvěstovat stejná učení. Ze souvislosti vyplývá, že to platí i pro posouzení záležitosti týkající se věřícího osobně. Jestliže však dotyčný člověk neuposlechl usnesení církve na základě Slova, byl zařazen mezi nevěřící. Tato Boží plná moc tedy není vázána na jednoho jediného člověka, nýbrž je přenesena na celou církev. Nesmí být však používána svévolně, avšak pouze v souladu se Slovem Božím. Pak se naplní to, co je psáno hned v dalším verši: „Opět pravím vám: Jestliže by dva z vás svolili se na zemi o všelikou věc, za kterou by prosili, stane se jim od Otce mého nebeského (Mat. 18:19). Správně objasněno musí být i místo v evangeliu Jana 20:21-23. Tam řekl Pán apoštolům: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás. A to pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Kterým odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim; kterým zadrželi byste, zadrženy jsou." Toto místo z Písma je také úplně špatně chápáno a římskokatolickou institucí vykládáno zcela nebiblicky. Žádný člověk nemá s odpouštěním hříchů nic společného, ty nám odpouští Bůh. Během kázání obdrží lidé skrze víru v Krista a jím dokonané dílo spásy jistotu, že jim Bůh odpustil. Je jasné, že žádný člověk nemůže sobě ani jiným odpustit hříchy, neboť Písmo svaté mnohokrát důrazně říká: „A aby bylo kázáno ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy…" (Luk.24:47) „Ano i vás, mrtvé v hříších a v neobřízce těla vašeho, spolu s ním obživil, odpustiv vám z milosti všecky hříchy" (Kol.2:13). Co ve skutečnosti znamená následující výrok vyjádřený v množném čísle: „Kterým odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim…"? Komu byl adresován a v jaké souvislosti byl vysloven? Po vzkříšení našeho Pána byl jednoznačně určen apoštolům, a sice v souvislosti s jejich vysláním. Zde se jedná o hřích, který byl spáchán na zplnomocněném zvěstovateli evangelia. Když náš Pán vykonával Svou službu, mnozí se na Něm prohřešili tím, když Jej označovali za Belzebuba a všechno možné. ON ale řekl: „Všeliký hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno lidem. A kdyby kdo řekl slovo proti Synu člověka, bude jemu odpuštěno, ale kdo by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím." (Mat.12:31-32) Týká se to tedy mužů, kteří od doby vylití Ducha svatého o letnicích vykonávají zplnomocněnou službu v moci božského povolání. Jestliže se někdo rouhá Bohem poslanému služebníkovi, pronásleduje a kamenuje ho, může mu dotyčný služebník tento hřích odpustit. Ježíš sám nám dal příklad, když řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!" (Luk.23:34) Když byl Štěpán kamenován, zvolal v modlitbě: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého! …Pane, nepokládej jim toto za hřích!" (Sk.7:58-60) Rouhá-li se však někdo působení Ducha, darům Ducha, které působí prostřednictvím Božího posla, pak se jedná o hřích, který zůstane neodpuštěn. Muž Boží může odpustit jenom tomu, kdo se provinil jen vůči němu. To je vyjádřeno i v modlitbě “Otče náš": „A odpusť nám viny naše, jako i my odpouštíme viníkům našim." (Mat.6:12) „A přistoupíte k modlitbě, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i Otec váš nebeský odpustil vám hříchy vaše." (Mar.11:25) Jestliže se jeden provinil vůči druhému, i kdyby to bylo až sedmkrát sedmdesát, všichni si navzájem musí odpouštět. (Mat.18:21-35). Rouhá-li se tedy někdo pravému služebníku Božímu, může mu být odpuštěno. Působí-li ale skrze člověka Duch svatý a někdo se rouhá tomu, co se skrze toto působení Ducha děje, pak se to už netýká člověka, kterého Bůh používá, ale je to namířeno přímo proti Duchu svatému. Tím se rouhající člověk provinil vůči Bohu a spáchal proti Duchu svatému hřích, který nemůže být odpuštěn a zůstane neodpuštěn. Je to „hřích k smrti" — k věčnému odloučení od Boha. Jinak je však každý člověk před Bohem hříšník a odpuštění svých hříchů a vin obdrží od Něj, který jako jediný může odpouštět hříchy: „…který odpouští tobě všecky nepravosti…" (Ž.103:3). „Blahoslaveni, jejichž odpuštěny jsou nepravosti, a jejichž přikryty jsou hříchy." (Řím.4:7). Mírně vyjádřeno: praxe římskokatolického kostela je nebiblická. Od narození až do smrti se tam blahoslaví a po celý život se odpouštějí hříchy. Po smrti se však pozůstalým slavnostně oznámí, že zemřelý, zaopatřený všemi svátostmi, včetně posledního pomazání, se nalézá v očistci. Od těch hříchů, které mu během života byly stále opakovaně odpouštěny (!), má být očištěn teprve nyní tam. Jaký paradox! Jen tak mimochodem: i očistec je, právě tak jako ostatní učení a dogmata, pouze výmysl. Švýcarský reformátor Huldrych Zwingli k tomu řekl toto: „A protože očistec — tak se totiž nazývá onen klamný ohnivý trest — nemůže být ze Slova Božího dokázán, jak je možné, že jsme tak hloupí, že věříme takovému mdlému a podezřelému žvanění? Vidíme přece, že tytéž osoby, které očistec obhajují a nás učí, jak jej musíme hasit, se zároveň nabízejí jako hasící přístroje. Říkají: Musíš dát peníze; tím se oheň nejrychleji utlumí, jestliže totiž ten, který ty peníze bere, poslušně slouží mše, modlí se a zpívá žalmy, proto vysluhují mše a zároveň natahují ruku po penězích…" (Zwingli Hauptschriften, Der Theologe/Zwingliho Základní učení, Theolog/, II. část, str. 193-194). Od vzniku této univerzální náboženské instituce bylo zavedeno, učeno a vyhlášeno za dogmata tolik věcí, které nemají s původním křesťanstvím absolutně nic společného. První křesťané neznali voskové svíčky, ani kadidlo a svěcenou vodu. Totéž se týká beatifikace a kanonizace, tedy vyhlašování některých zemřelých katolíků za blahoslavené, nebo takzvaným svatořečením povyšování blahoslavených na svaté a jejich uctívání. Neexistovalo každodenní vysluhování večeře Páně při mši, vzývání matky Boží a kláštery. Přede mnou leží seznam různých vyhlášení, o kterých bude ještě zmínka, včetně prohlášení o neomylnosti papeže v roce 1870, které bylo odhlasováno i přes silný odpor z vlastních řad (jenom v Německu bylo 79 theologů proti a pouze 25 pro), a dogmatu vyneseném v roce 1950, že Marie vstoupila tělem i duší na nebesa. Všechny tyto věci a prohlášení postrádají jakýkoliv biblický základ, neboť v Bibli je napsáno: „A jistě žádný nevstoupil v nebe, než ten, který sstoupil s nebe, Syn člověka, který jest v nebi." (Jan.3:13). Toto slavnostní vyhlášení papeže Pia XII. musí být zařazeno mezi antikristovská, protože se zcela příčí prohlášení Krista. Marie byla prohlášena za „rodičku Boží" teprve až v roce 431 po Kr. na koncilu v Efezu. Poté jí začali dávat různé tituly jako „matka Boží", „královna nebes", „zprostředkovatelka", „pomocnice", „přímluvkyně", „matka všech milostí", „matka církve", ale také „ničitelka hada" (která rozdrtila hada). Mnohá z těchto označení byla přenesena z Krista na Marii, a proto jsou antikristovská. ON je král, On je prostředník, On je přímluvce; On rozdrtil hadovi hlavu. Jestliže to vše měla činit Marie a být tím vším, co potom činil Kristus a kdo On vlastně je? Velmi výstižně vyjádřil své mínění o koncilových usneseních a papežských prohlášeních reformátor Martin Luther. Jeho slova, která pronesl 18. dubna 1521 na říšském sněmu ve Wormsu, vešla do dějin: „Protože nevěřím ani papežům ani koncilům, neboť je skutečností, že se častokráte mýlili a sami sobě odporovali, proto jsem já, jestli nebudu přemožen svědectvími Písma a jasnými důvody, přemožen mnou uvedenými svědectvími Písma a zajat ve Slově Božím. Odvolat nemohu a nechci, protože jednání proti svědomí nepřináší jistotu ani spasení. Bůh mi pomož, Amen!" (F. Hauss: Väter der Christenheit /Otcové křesťanství/, str. 147). Dějiny dokazují, jak byli papežové omylní: „Až do konce třicetileté války bylo 245 papežů, mezi nimi 24 vzdoropapežů a podle pověsti dlouho považované za historickou pravdu i jedna ,papežka’. 19 papežů opustilo Řím, 35 vládlo v zahraničí. 8 papežů nevládlo déle než 1 měsíc, 40 pouze 1 rok, 22 z nich bylo u moci 2 roky, 54 — 5 let, 57 — 10, 51 — 15, 18 — 20 let a jenom 10 papežů vládlo déle než 20 let. Z těchto 245 papežů bylo 31 prohlášeno za uzurpátory (samozvance, kteří se násilím ujali vlády) a kacíře, zatímco 64 ze všech legitimních papežů zemřelo násilnou smrtí. 18 papežů bylo otráveno, 4 uškrceni, 13 dalších zemřelo různým způsobem." (E. Rosenow: Wider die Pfaffenherrschaft /Proti vládě kněží/, sv. I, str. 42) Řím, lépe řečeno Vatikán, si přivlastnil univerzální autoritu, která ale v žádném případě není uznávaná Slovem. Je to světská moc pod rouškou zbožnosti. Legenda, že byl Petr v Římě a že tam dokonce působil dvacet let jako biskup, je jenom křečovitý pokus o ospravedlnění vymyšleného, ale pro římskokatolické náboženství svrchovaně důležitého tvrzení. Historikové hovoří pouze o jakémsi Šimonu Mágovi, který svými kouzelnickými triky udělal veliký dojem na římský senát. Mimochodem, Pavlovy, stejně jako Petrovy misijní cesty jsou tak jasně popsány, že o tom nemohou být žádné pochybnosti. Kdyby byl Petr podnikl cestu do Říma, byla by to tak neobvyklá událost, ba přímo senzace, že bychom o tom určitě nějaký záznam nalezli. Podle Gal.2:9 se Petr, Jakub a Jan podáním ruky dohodli s Pavlem a Barnabášem, že Pavel a Barnabáš budou působit mezi pohany a Petr, Jakub a Jan mezi Židy. Pavel, který psal sboru v Římě, zdraví na konci jmenovitě dvacet sedm osob, mezi nimiž ale není žádná zmínka o Petrovi. Také v mnoha dalších dopisech, které psal jednotlivcům a sborům v Římě, není Petr ani jednou uveden. Sledujeme-li přesně Slovo Boží a náboženský vývoj, je zřejmé, že žádné učení zavedené římskými katolíky neobstojí ve zkoušce Písmem svatým. Samozřejmost papežské autority je úplně neopodstatněná. V celých dějinách náboženství není ani jedna zmínka o tom, že by některý papež prožil božské povolání. Naopak, všeobecně je známo, že papežové jsou voleni prostřednictvím konkláve. (Doslovně – –„v uzamčení", skupina nejméně 120 kardinálů mladších sedmdesátipěti let, která je na dobu voleb papeže o chlebu a vodě zazděna v prostorách Sixtínské kaple ve Vatikánu na dobu neomezeně dlouhou, dokud se neshodne na osobě nového papeže.).