poslal Nepřihlášený Poprava ukřižováním
Poprava ukřižováním je často připomínána ve starých textech. Ukřižování
je poprava starého Orientu, zpravidla hromadná, ukládaná nepřátelům a
povstalcům již v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Římané, u
nichž již existovala poprava naražením na kůl, uškrcením a oběšením, přijali
ukřižování ve 3. století před Kristem jsouce „okouzleni" jeho
pozoruhodností a exemplárností. Ukřižování totiž způsobuje smrt až po
velmi dlouhém utrpení. Římané omezili jeho aplikaci jen na ty, kteří ohrožovali
řád a stát, s výjimkou římských občanů. Jedná se o trest
charakteristicky potupný, vyhrazený pro otroky, povstalce, piráty, stručně
řečeno pro všechny, jimž Římané upírali postavení člověka. Tento
trest byl zrušen ve 4. stol. našeho letopočtu Konstantinem, císařem obráceným
na křesťanství, z úcty ke Kristovu utrpení.
Odsouzený je nejdříve bičován jsa při tom
svlečen, což je ponižující opatření, vyjma Judeje, kde je pohled na
nahotu považován za necudný. Obtížen „patibulem", tj. příčným břevnem,
nikoliv celým křížem, prochází odsouzený až na místo popravy vybrané
tak, aby agonii viděl co největší počet přihlížejících. Tam se tyčí
tzv. stálé kříže, tj. kůly vysoké od 3 do 4 metrů. Odsouzený je přivázán
nebo přibit k patibulu – hřeby jsou zatlučeny do zápěstí, ne do dlaně,
protože jinak by se svalovina pod váhou těla roztrhla. Poté je odsouzený
vytažen na kříž, k němuž jsou přibity nohy. Jméno odsouzeného a
charakter jeho zločinu jsou napsány na ceduli latinsky, řecky a v místním
jazyce. Tento literární popis náhle nabyl na reálnosti, když byly v roce
1968 na severovýchodě Jeruzaléma objeveny v základech kostnice dvě patní
kosti probité hřeby. Nohy byly ke kříži přibity z obou stran. Stopy dřeva
svědčí o tom, že mezi hlavičku hřebu a patu byla vsunuta destička, aby
odsouzenému zabránila uvolnit si nohy. Holení kosti mu byly zlámány. Toto
„charitativní" opatření bylo určeno ke zkrácení utrpení odsouzeného,
jenž byl neschopen zdvihnout se, aby se nadechl. Visení na rukou totiž způsobuje
zablokování svalů hrudníku, což činí dýchání velice obtížným. Opíraje
se tak pokud možno o hřeby, které mu procházejí nohama, a o „sedulu",
tj. nakloněnou destičku umístěnou pod hýžděmi, se ukřižovaný pokouší
uniknout udušení. Tetanisace svalů, úbytek kyslíku v krvi pomalu oslabují
organismus. Agonie může trvat několik dní. Poslední ponížení: tělo zůstává
„vystaveno" až do úplného rozkladu. Je zakázáno pohřbívat ostatky
ukřižovaných, vyjma Judeje, kde židovský zákon vyžaduje, aby byl popravený
do noci pohřben. To je právě to, co se stává Ježíšovi. V Novém zákoně
čteme, že jeho tělo je přeneseno do zatím nepoužitého hrobu nedaleko místa
popravy.
Z francouzského originálu „Le supplice de
la crucifixion"
přeložil Miroslav Kudla
