Vzkříšení Ježíše
"Kristus byl vzkříšen z mrtvých!" Toto Pavlovo prohlášení
(1Kor 15,12) opakující zvolání prvních učedníků, kteří konstatovali
onu neuvěřitelnou skutečnost, o níž nám vypráví Písmo, je jádrem křesťanské
víry. A to do té míry, že Pavel dodává: "Jestliže Kristus nebyl vzkříšen,
pak je naše zvěst klamná a klamná je i naše víra (verš 14). Jak je to
tedy v křesťanství s tím vzkříšení Krista ... a "vzkříšením z
mrtvých"?
Ježíš byl velmi dojat smrtí bližního, zvláště smrt přítele Lazara
ho zarmoutila tak, že nad ním plakal (Jan 11,35). Tváří v tvář své
vlastní smrti ronil krvavé slzy (Luk 22,44). Ale i když o smrti mluvil velmi
málo, přesto velmi jasně prohlásil: "Já jsem vzkříšení a život.
Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít" (Jan 11,25).
Ježíš byl vzkříšen z mrtvých

On sám jako první zvítězil nad smrtí: byl skutečně mrtev, zemřel velmi
pohoršlivou smrtí na kříži, aby pak vstal z mrtvých a ukázal nám cestu
ke vzkříšení. Tak jako on, tvrdí svatý Pavel, vstaneme z mrtvých také my
"a pak už navždy budeme s Pánem" (1Te 4,17). Věřící bude
"s Kristem" navždy, i po smrti (1Ko 15,12-28).
Ježíš prožil lidský život až do konce: poznal úzkost a samotu před
smrtí. Měl však naprostou důvěru v svého Otce, který mu dal život navždy.
Smrt v něm tak byla proměněna na přechod k novému životu. Kristus zvítězil
nad smrtí a zve všechny lidi, aby ho na této cestě vzkříšení následovali.
Pokud se týká života po smrti, je tedy učení Nového zákona naprosto jasné
a úzce se pojí s vírou ve Vzkříšeného. Věřit ve vzkříšeného Krista
znamená věřit, že s ním také vstaneme z mrtvých (srov. Jan 11,26). Pro
Nový zákon neexistuje jiná perspektiva než "být s Kristem" navěky,
i po smrti (1 Korintským 15,12-28). "Tak budeme s Pánem navždy " (1
Tesalonickým 4,17).
Ježíšovo vzkříšení neruší smrt a tím spíš neodstraňuje ani naše
úzkosti, obavy, smutky a strádání s ní spojené. Náš lidský úděl je
hrozně poznamenaný tímto tragickým ukončením. Ale se vzkříšeným
Kristem už to není konec všeho. Právě naopak, je to předehra k vítězství,
zaručený přechod na druhý břeh života.
Život vzkříšeného Ježíše

Vyprávění o zjeveních vypovídají o tom, že Ježíš žije a že už není
omezen údělem člověka. Aby dal najevo, že je opravdu živý, ukazuje se se
svým tělem, což mu umožňuje být přítomen a komunikovat. To tělo je však
jiné než to, které měl dřív. Ti, jimž se zjevuje ho hned nepoznávají:
Marie Magdaléna považuje o velikonočním ránu Ježíše za zahradníka a učedníci
na cestě do Emauz se ptají, kdo je ten neznámý, který se k nim připojil a
putuje s nimi. Tělo vzkříšeného Ježíše patří do jiného světa: nemá
už žádná omezení a žádnou tíži, které na svých tělech známe my v našich
pozemských životech. Zjevuje se a zase mizí, i když jsou dveře zavřené
(Jan 20,19 a 26).
Přesto to však není "duch" ani přízrak, jak bychom si mohli
myslet. Aby rozptýlil pochybnosti apoštolů, kteří si při jednom zjevení
právem mysleli, že vidí přízrak, žádá Ježíš něco k jídlu a pak, jak
vypráví evangelista: "Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před
nimi" (Lk 24,36-43). Je to tedy skutečně Ježíš, živý, ale se svým
vzkříšeným tělem nebo, jak říká svatý Pavel, se svým "tělem
duchovním". I když takové spojení může znít divně či rozporuplně,
protože slovo "tělo" pro nás znamená hmotnou skutečnost v
protikladu ke skutečnosti "duchovní", zdá se, že to Pavlovi připadá
jako nejlepší výraz pro tajemství vzkříšení těla, což je zkušenost
natolik nová a výjimečná, že člověku chybějí slova k jejímu vyjádření.
V biblickém jazyce slovo "duchovní" označuje něco, co umožňuje
člověku mít vztah s Bohem.
Proč apoštolové nepoznali Ježíše okamžitě

Nepochybně především proto, že neočekávali, že ho znovu uvidí živého.
Zemřel na kříži a pro některé to byla definitivní smrt. "Dobrodružství"
s Ježíšem, společný život s ním, to všechno prostě a jednoduše skončilo.
Někteří pravděpodobně věřili, že Ježíš skutečně vstane z mrtvých,
tak jak to předpověděl. Ale tak jako mnoho Židů té doby si jistě mysleli,
že to bude až "na konci časů", při všeobecném vzkříšení.
A pak jim bylo zatěžko ho poznat proto, že Ježíš se zjevoval jako někdo
zásadně jiný, než byl ve svém pozemském životě. Objevuje se sice ve svém
lidském těle a chová se jako člověk, ale se svým "duchovním tělem"
žije patrně úplně nově. Je zároveň týž ...a "jiný".
A konečně, možná především, proto, že je v podstatě velmi obtížné
připustit, že mrtvý může vstát, znovu žít, třeba jiným životem. Pouze
víra nakonec umožnila apoštolům připustit tuto skutečnost, když opravdu
poznali Ježíše pod tímto novým zevnějškem. Ale zdaleka to nebylo zřejmé.
Nemohlo k tomu dojít bez jistého aktu víry: je to opravdu on, Ježíš, kdo
je tu s námi. Protože tento akt víry není samozřejmý, snadno pochopíme,
že apoštolové potřebovali určitý čas, aby reagovali a nakonec ho
"poznali"...
Jedinečná událost v lidských dějinách

Ježíšovo vzkříšení je jedinečnou událostí v lidských dějinách. Žádný
člověk kromě Ježíše se po smrti nevrátil živý. V evangeliích máme ovšem
tři zprávy o vzkříšení: vzkříšení Jairovy dcery (Marek 5,22-43), syna
naimské vdovy (Lukáš 7,11-17) a Ježíšova přítele Lazara (Jan 11).
Tato "vzkříšení" nemůžeme zaměňovat se vzkříšením
samotného Ježíše. Neboť jestliže se tito lidé vracejí do smrtelného života
a zemřou tedy podruhé, vstupuje Kristus do života nesmrtelného. On už nezemře,
jak tvrdí svatý Pavel poté, co jasně vyjádřil, že my, jestliže zemřeme
s Kristem, budeme s ním žít: "Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen
z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje" (Ř 6,9). Budeme
tedy žít s ním. Ale jak?