Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Svědectví Miloslava Pletánka od Apolináře v Praze Zastávám názor, že pokud se chcete dozvědět pravdu, tak za ní musíte jít. V roce 1989 jsem se šel přesvědčit na Národní třídu, jak to vlastně je s těmi nepokoji na Václavském náměstí. Na toto náměstí nás tehdy onoho 17. listopadu nepustili. Místo toho jsem ten den dostal ránu pendrekem přímo mezi oči. O několik let později jsem měl sen, ve kterém jsem šel pustou Národní třídou a zpíval (ač to neumím) jako Pavarotti Ave Maria. Z toho snu si nejvíce pamatuji příjemný pocit u srdce. Z rány pendrekem si pamatuji to, že televize lže. O několik let později jsem měl další sen, ve kterém jsem viděl vyschlou řeku. Na jejím dně bylo bahno a několik louží. Všude okolo byly suché stromy - otupená lidská svědomí. V tom snu jsem říkal dvěma dětem (chlapci a dívce) jaké to tady bylo dříve pěkné. Po r.2000 jsem ve spolupráci s pravoslavnou církví vztyčil na svém pozemku  v naší obci pravoslavný kříž k úctě prvního českého poustevníka i misionáře blahoslaveného Ivana.

V té době jsem ještě netušil, jakou to má souvislost – budoucí setkání s L. Halíkem. Podobně jsem netušil souvislost nádherného zpěvu Ave Maria a současnými příjemnými pocity pokoje u srdce při modlitbě růžence před porodnicí, kde se provádí i umělé potraty. Byť je mi tam spíláno a vyhrožováno od několika neslušných lidí, pocity pokoje mě neopouští. V r. 2003 se v televizi začaly objevovat zprávy o pravoslavném knězi Liboru Halíkovi, který se modlí žalmy u porodnice na Obilním trhu v Brně. Tyto zprávy byly už od svého začátku proti Božímu přikázání „Nezabiješ“. S tímto mužem jsem se po prve potkal v Kotli, kam jsme jeli s přáteli Ivanem a Edou z naší farnosti podpořit poslance Karase. Protože Jan Pavel II. říkal: „Pokud nějaká vláda schválí zákon, který odporuje víře, jsou křesťané povinni vznést proti němu námitky a neřídit se jím.“ Paní Jílková Halíkovi tehdy nedala slovo. V srpnu r. 2004, po návratu z koupání u rybníka na Vysočině, jsem měl možnost strávit ještě několik dní dovolené se svými dětmi v Brně. Nedalo mi to a zašel jsem se přesvědčit na vlastní oči a uši, jak to vypadá, když se křesťan nestydí za svojí víru a modlí se hlasitě před nemocnicí přesto, že ví , že ho média mohou zesměšnit. Stál jsem jako stráž ve všední den s dvoumetrovým křížem, na kterém byla fotka nemluvňátka v desátém týdnu těhotenství, před nemocnicí na Obilním trhu v Brně. Po hodině se ke mně přidala manželka se třemi dětmi. Stáli se mnou sotva pět minut, když se z okna vyklonila žena v bílém plášti a spustila: „Vy se nestaráte o vlastní děti! Měl byste je vzít k vodě. Odveďte je hned pryč, nebo zařídím, že vám je odebere sociálka!“ Děti, když ji uslyšely, začaly hrůzou brečet. Mou manželku její slova hluboce zranila. Kněz Libor Halík mě uklidňoval, ať si z nadávek a hrubostí zdravotnického personálu nic nedělám. On je slýchá denně. Nedávno mu přednosta kliniky oznámil, že ho nechá umlátit před vraty nemocnice. Tehdy mě napadlo, proč se modlí u nemocnice tak málo žen. Je to proto, že většinou muži lépe snáší urážky a fyzické útoky. Později mi to potvrdil osobně katolický kněz Philip Reilly, když o tom mluvil v souvislosti s válkami do kterých šli naši předkové, aby bránili své děti, ženy, rodiny i národ. Večer jsme se modlili se ženou za naše děti. Druhý den jsme stáli celá rodina v modlitbě u porodnice. Ten den jsem poslal příteli vladykovi Kryštofovi sms-zprávu: „Máte skvělého kněze L. Halíka. Nestydí se za svoji víru, modlí se za nenarozené. Tento statečný muž, navzdory urážkám a osobním útokům brání život. Satan zuřil, potratáři mi vyhrožovali před dětmi, že pokud neodejdou, že je odebere sociálka. Druhý den jsme chválili Boha, satan se schoval na druhý konec pekla.“ Arcibiskup hned večer odpověděl takto: „ Milý bratře, všichni jsme moc rádi. Bohu děkujeme také za Vás a Vaši rodinu, že nám rozumíte, Váš + Kryštof “. Než jsme odjeli z Brna domů pozval jsem Libora k nám s celou jeho osmičlennou rodinou na dovolenou do Českého krasu. Když přijeli, týden jsme se modlili a povídali jsme si s Liborem dlouhé hodiny až do noci. V říjnu jsem přišel po prvé před nemocnici u Apolináře v Praze, kam se přede mnou tři roky chodilo modlit každý druhý čtvrtek v měsíci několik babiček a dědečků. Cítil jsem, že je potřeba upozorňovat modlitbou na zlo, které se v naší zemi děje. Modlili jsme se za to v této souvislosti se ženou. Otevřeli jsme Písmo svaté a ptali se Boha: „Máme stát před porodnicí? Modlit se přece můžeme doma? Bůh odpověděl: „Nikdo nerozsvítí světlo, aby je postavil do kouta nebo pod nádobu, ale dá je na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli.“ (Lk 11,33). Proto jsme přesunuli modlitby ze zastrčeného kouta daleko od vchodu, přímo ke vchodu do nemocnice, aby ti kdo vcházejí viděli, jaké zlo se děje v naší zemi. Stojíme tak, abychom nepřekáželi vstupujícím pacientům. Jeden kněz mi na to řekl, že jsme jako ti farizeové, co se modlí na nárožích. Obvykle na absurditu odpovím, až když je pozdě. Tentokrát jsem si ale vzpomněl hned. Odpověděl jsem mu, že farizeje za modlitbu na ulici tehdy všichni spoluobčané chválili. Nás za to většinou nechválí. V minulosti jsem se modlil růženec jenom občas. Teď se modlím pravidelně - díky službě před nemocnicí. Ze začátku jsem se chodil modlit dvakrát v týdnu. Pořád jsem pochyboval, mám-li stát u té nemocnice. Odjel jsem proto na pochod pro život do Brna, který pořádá můj nový přítel pravoslavný kněz Libor Halík. Náš pochod začal po mši sv. obětované za nenarozené děti. V kostele, výstižně nazvaném svaté Rodiny, který je v blízkém sousedství nemocnice na Obilním trhu, kde se provádějí umělé potraty. V modlitbě jsme šli k centru města. Bylo nás okolo padesáti lidí. V naší skupině byli staří lidé, rodiny s dětmi, mládež, jeden katolický řádový bratr a řeholní sestra. Obdivoval jsem pokoru starých lidí, neboť i oni byli na cestě vystavováni nadávkám a výhružkám několika nepřátel Kristových. Cítil jsem na sobě pohledy kolemjdoucích, bylo mi nepříjemně a trapně. Styděl jsem se, že mám tak slabou víru, že se stydím udělat znamení kříže i před jídlem v restauraci. Co kdyby se mi smáli?... Ten den si kladu otázku, proč na pochod v Brně chodí tak málo lidí (nejvíce 150). Na mou otázku mi nakonec odpověděl katolický kněz Philip Reilly prostřednictvím kazety, kterou mi půjčil Libor. Reilly odpovídá na otázku, proč se tak málo lidí ze začátku modlí před nemocnicí za nenarozené děti, následovně: „ Je to proto, že se lidé bojí. Vždyť i na Golgotě byl jenom jeden z učedníků. Marie a Jan byli u kříže, i my máme být u kříže.“ Tento kněz inspiroval Libora a on řetězově inspiruje mně. V Americe se modlí tento kněz na ulici u „potratnic“ každý den až šest hodin. Byl za svou víru ve vězení. Na to říká: „I Ježíš a apoštolé byli zatčeni“. V druhé polovině 70. let 20. století bylo spolu s Reillym zatčeno za to, že brání maličké na 50 000 lidí. To je 10 x více, než za celou dobu hnutí za občanská práva černochů. Jaká je situace v Americe dnes? Bůh Reillyho v New Yorku použil ke zrušení 23 potratových klinik z celkového počtu 43. Veřejně se spolu s ním modlí na ulici při pochodech pro život na 150 000 lidí mnoha vyznání, 100 biskupů a 5 kardinálů. Přesto, že jsem toto věděl, pořád jsem prosil Boha aby mi dal ještě nějaké znamení. Následující den byla neděle. Šel jsem na mši svatou ke kapucínům v Brně. „Dej mi Bože nějaké znamení, jeden z nich mě přece před 10 lety pokřtil“, modlil jsem se. (Při vzpomínce na toho chlapa ještě dnes cítím jeho pevný, až bolestivý stisk při podání ruky, který jsem nezažil za 20 let lezení od žádného horolezce.) Mám štěstí, ten den je zde zrovna novokněžské požehnání. Skláním hlavu a kněz mi žehná. Dostávám na památku lísteček s textem: „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ Iz 54,10. Kněz Libor mi řekl, že těmi horami a pahorky, které se daly na ústup pod náporem ateistické a hříšné propagandy, jsou křesťanští biskupové a kněží. Později budu prosit Boha o další znamení. Dostanu je. O jednom z nich se zmíním později. Je to Ž 55, 13-24, (začne se naplňovat i v mé farnosti). Další už nebudou. Jakoby Bůh chtěl říci: „Písmo Svaté není žádná věštecká kniha. Dej mi už pokoj. Řekl jsem ti toho dost, tak už mi věř!“ Od konce října r. 2004 se u Apolináře začínám modlit růženec každý den s požehnáním mé ženy, s podporou presidenta Hnutí Pro život Radima Ucháče i stovek dalších lidí, kteří mi zajišťují „týl.“ Hned v prvních dnech na nás „Tasemník“ (viz C.S.Lewis: Rady zkušeného ďábla) posílá odpadlé a vlažné katolíky, aby nás odtud odlákali. Jedním z nich je primář (katolík), který nám říká, že tady zneklidňujeme rodičky, když se modlíme (tehdy ještě bez plakátů). Tvrdí, že on děti nezabíjí. Že umělé potraty se tady vůbec neprovádí. Odpovídám mu, že je možné, že on to osobně nedělá. Že on na to má lidi, kterým přikáže, aby to udělali za něj. Dále mu říkám, že modlitba nikoho nemůže zneklidňovat. Radí nám, ať se modlíme jen v kostele. Odpovídám, že tam se děti nezabíjejí, a proto se modlíme tam, kde se to dělá. Kdyby tehdy připustil náš názor a neodešel předčasně, dozvěděl by se více. Že se modlíme také za dobře odvedenou práci lékařů (zachraňují miminka ve 22. týdnu), za maminky, za děti a především za ty nevinné děti, které se tady podle informací nám nakloněného personálu zabíjejí až třikrát v týdnu svévolným umělým potratem. Pan primář nám říkal, že jsme militantní fanatici. Má pravdu. Jsme militantní. Jsme dokonce ozbrojeni. Naší zbraní je růženec se spoustou kuliček. Ten se modlíme každý pracovní den od 7.00 do 8.15. Modlíme se podle kancionálu. Normální hlasitostí - jako když někdo mluví. Nikdo by do modlitby růžence neměl vsouvat nic jiného, aby se zachovala jednota. Každý den chodíme ráno nejprve ke svatému přijímání. Potřebujeme ho jako protijed proti zlu, se kterým se setkáváme. Kdyby pan primář tehdy počkal a neodešel, upozornil bych ho, jako svého bratra mezi čtyřma očima na to, že podle katechismu je každý, kdo se podílí na umělých potratech exkomunikovaný (vyloučený) z církve. Že kněz ke kterému chodí údajně jednou ročně ke zpovědi ohrožuje svoji duši, když mu to neřekne. Sem se právě hodí výše zmíněný žalm 55, 13-24. Časem se k naší modlitební stráži připojuje primářka genetického oddělení. Tato katolička činí svou modlitbou růžence pokání. Po jisté době nám oznamuje, že dá výpověď. Chce odejít do soukromého sektoru, kde bude mít čisté svědomí. Bůh žehnej této statečné a pokorné ženě. K naší modlitební stráži se připojují desítky lidí různých profesí: dělníci, studenti, inženýr, matematik i bývalá soudružka. Ta v mládí zabila interrupcí své dítě. Tehdy pracovala v ČTK. Nyní činí pokání a evangelizuje. Modlí se s námi také matky a otcové, kteří zplodili až šest dětí. Nosím na růženci zázračnou medajlku. Ta díky Boží milosti způsobila loňského roku to, že se k naší modlitbě, když ji zahlédla, přidala další zaměstnankyně nemocnice. Poměrně značná část zaměstnanců nás zdraví. Paní primářka genetického oddělení nám potvrzuje, že někteří zaměstnanci naši činnost kvitují. Často jsem se modlil i nadále modlím u nemocnice řadu dní sám. Nepravidelně se stává, že se jednotliví pacienti připojí k modlitbě. V čase vánoc se zde 4 dny se mnou modlil Ing. Ivan L. z naší farnosti. Procházející lékařka, která ho znala, sdělila, že před 6 lety zde prováděli daleko víc umělých potratů. Někdy se tu zdržím v přátelském rozhovoru se sanitářem, ateistou pokřtěným po otci v pravoslavné církvi. Dávám mu radu, aby se vrátil k víře svého otce. Tento mládenec končí brigádu v nemocnici a chce studovat na přírodovědecké fakultě. Bůh mu žehnej. U vchodu do porodnice se čas od času zastavují ženy. Podívají se mlčky na plakát s nemluvňátkem, pak se otočí, nevstoupí dovnitř a odejdou. Nevidíme do jejich duší, jenom tušíme… V duchu jim žehnáme. Těm několika agresivním jedincům žehnáme viditelným znamením kříže přímo. V prosinci 2004 na mě před dcerou křičí sociální pracovnice z nemocnice. Na údajnou žádost někoho z budovy na mě posílá policii. Jako účelovou záminku má, že je zima. Toho dne však bylo osm stupňů nad nulou. Myslím, že považuje za skandální modlit se na veřejnosti. Ten den jsem se modlil u nemocnice se svojí šestiletou dcerou Petrou, která se sama ráno probudila a přála si jet s mnou. Policie nemůže dělat nic. Je to podle ní stejné jako když jsme na procházce nebo když si povídáme na ulici. Myslím si, že je třeba využít svobody náboženského projevu, dokud nám to naši politici a protikřesťansky zaměřená zednářská Evropská unie nedoporučí zakázat. Naše modlitby, i když to není třeba, jsou povolené magistrátem. Běda však nám křesťanům až nám budou zakazovat vodit děti do nevytopených kostelů, protože sezení v nevytopené kostelní prostoře nesplňuje normy Evropské unie. Touto zastrašovací šikanou pomocí sociální pracovnice a policie se mě pokusili v Praze zastrašit dvakrát. (Připomínám si, co asi museli prožívat křesťané milující své rodiny, když ukrývali židy před fašisty.) Tehdy jsem se k vůli tomu postil od jídla 7 dní. Každý den jsem obětoval na různé úmysly: za svoji rodinu, za biskupy a kněze, za maminky v tísni, za spásu své duše apod. Vyplatilo se to. Ve výkladovém starém katechismu od Dr. Antonína Podlahy z r. 1900 na str. 479 jsem si totiž přečetl (v tom novém jsem toho moc nenašel), že Písmo svaté dosvědčuje, že lze též postem vzácných dober (časných i věčných) si zasloužiti (Tob 3,10; Ester 4,16; Mat 6,12; Mat 17,20); není tedy divu, že jej slovem i příkladem doporučuje (Tobiáš 12,8; Joel 2,12; Mat 4,2; Sk 13,2). Mé děti se nenechaly zastrašit. Samy mě často ráno budí a chtějí jet k nemocnici se mnou. Z vlastní iniciativy zde rozdaly stovky informačních letáčků. To je často kamenem úrazu některým lidem. Ti dětem říkají: „Chudáčci! (Škoda, že tím nemyslí ty zabité umělým potratem!) Jděte si hrát někam kde jsou děti!“ Na tyto arogantní poznámky odpovídám, že si chceme hrát s těmi dětmi, které tu lékaři zabíjejí. Další lidé se nás snaží odlákat tím, že říkají: „Kdybyste šli raději dělat něco pořádného!“ Těmto lidem, kteří už mají tak moc otupené svědomí, že to nepoznají, odpovídáme, že pořádnou a důležitou věc právě děláme. Jednomu medikovi vadilo, že jitříme svědomí tím, že ukazujeme na plakátě fotografie miminek v různém stupni vývoje. Vím co na to říci, ale raději použiji slova moudrých. Mudr. Ilona Burková říká: „I mně připadá děsivé to, jak se potrat provádí. Ale pokud o tomto problému chceme veřejnost pravdivě informovat, nevím jak se oněm děsivým popisům či obrázkům vyhnout. Navíc mě zaráží dvojí morálka v naší společnosti. Na jedné straně se společnost nechává zahlcovat násilnými scénami ve filmu, zprávách, počítačových hrách a zároveň ji děsí pravdivé informování o metodách umělých potratů.“ Na velikonoce 2005 umírá svatý otec. Biskupové vyhlašují, aby se katolíci postili za volbu nového papeže. Mám silnou motivaci, 3 dny se postím bez jídla a vody. Snad jako trest, že se mi půst tentokrát zdařil a ne jako některé středy a pátky, kdy jsem ho nevydržel do konce, máme úraz v rodině. Osobně mě to nepřekvapuje. Od doby, co se modlím u nemocnice jsem zažil doma mnoho podobných útoků. Do té doby, co jsem ,,Tasemníkovi,, neškodil, nechával mě na pokoji. Podle statistik mají ženy v České republice ve věku 30-34 let nejvíce umělých potratů. Tyto matky mají jedno nebo dvě malé děti. Jsou unavené z péče o malé dítě a ospalé. Proto obvykle nemají zájem o sex. Otec dítěte chce už mít „klid“. Nechce další nemluvňátko a ještě frigidnější (chladnější) manželku. Ve skutečnosti chce mít manžel ženu připravenou pro sebe. Muži tohoto typu vymysleli rčení, že manželství je legalizovaná prostituce. Okolí je v tom utvrzuje. Společně nutí matku k potratu. Tyto lidi je třeba seznámit s důsledky toho, co činí. Proto se od července 2005 modlíme s plakáty vyrobenými z fotografií dětí zabitých při interrupci. My nesoudíme ani netrestáme lidi, kteří zabili své dítě - ani ty, kteří to jdou udělat. My je pravdivě informujeme o tom, co udělali nebo o tom, co chtějí udělat. Děláme osvětovou práci za současné lékaře, kteří nenabízí žádnou alternativu kromě zabití. Jak říká pravoslavný kněz Libor Serafím Halík: „Chceme, aby viník uviděl svou oběť. Aby se zastyděl, zhnusil sám sobě a přestal vraždit. Naše modlitby jsou návodem k nadpřirozené lítosti. Vrahovi mají připomenout, že nebude muset za svůj zlý čin navěky trpět v pekelné mučírně, bude-li od této chvíle děkovat Bohu za Syna Božího Ježíše Krista, který trpěl na Zemi místo něj. Jen tehdy má naději, že mu Bůh odpustí věčný trest.“ Dnes je 21. 6.2005. Modlí se s námi po druhé nový bratr Martin. Je to ministrant. On si z tohoto setkání poznamenal: „Oslovil nás primář Hájek. Říkal nám, že za modlení musíme určitě dostávat od poslance Karase peníze. Jinak bychom se tady nemohli vydržet modlit tak dlouho (10 měsíců každý pracovní den). Míla mu předává okopírované informace z katechizmu o tom, co říká naše Katolická církev na účast katolíků při potratech na str. 556, zvláště pak článek 2272. Nechceme ho zatracovat. Jenom doufáme, že ho Bůh časem obrátí. Tehdy bude činit pokání tak jako jeho statečná kolegyně z genetiky. Primář se s námi laskavě loučí. Opakuje, že naše úsilí v ničem nepomůže. Že lidé buď budou chtít mít děti, nebo nebudou. Že je to jejich osobní rozhodnutí a ne naše zásluha. Že stejně nikomu nemůžou zakázat, pokud budou chtít podstoupit umělé přerušení těhotenství. Míla a teta Růženka mu říkají, že my nemůžeme změnit jejich rozhodnutí, ale Bůh ano. Odchází a my pokračujeme v modlitbě. Ten den žehnáme několika sprostým jedincům. Babička Růženka rozdala desítky letáčků, na kterých je i nabídka pomoci matkám v tísni. Přesto jsou dny, kdy se nepodaří rozdat žádný informační leták.“ 24.6.2005 mě malá Petra budí před pátou hodinou ranní. Chce se mnou jet k Apolináři. Beru ji s sebou. Po půl šesté sedáme do auta. Jako každý pracovní den jedu 30 km do Prahy na mši svatou. Po ní říkám zdejšímu ministrantovi, že by měli v kostele svatého Ignáce používat paténu. Jsou zde Jezuité - strážci víry. Přibíráme do auta babičku Růženku. U Apolináře jsme před sedmou. Po chvíli se k naší modlitbě připojuje na jeden desátek paní primářka z genetiky, po ní přichází matematik Marián a babička - matka šesti dětí. Dnes je den kdy se tu průběžně vystřídá pět lidí. Zdejší onkolog se s námi dává do přátelského rozhovoru. I když chodí každý den kolem nás do zaměstnání, je to poprvé, co nás za 10 měsíců oslovuje. Odpovídám mu výše zmíněnými důvody, které nás vedou k modlitbě. Říkám i to, že si vážíme práce lékařů. My nebojujeme s lidmi, my bojujeme se zlem. Poté odchází a obě babičky si klekají na chodník. Modlí se v kleče. Tak jak to dělali naši předkové po staletí. Kolemjdoucí se na nás dívají jako na blázny. Nicméně i takto babička Růženka rozdává letáčky. Říkám si: „No a co. Vždyť je to stejně jedno. Jestli se tu klečí, nebo stojí, i tak nás tu někteří za blázny považují.“ Po skončení modliteb mě s dcerou zve Marián na čaj k nim do matematického ústavu. Domů se dostáváme až po desáté hodině (jindy přijíždím k snídani). Ještě dopoledne jedeme s našimi třemi dětmi (čtvrté se má narodit za měsíc) na třešně. Jinak chodíme často na několika hodinové procházky do přírody. Taky doma pracujeme na zeleninové zahrádce. Staráme se o domácí zvířata. Nedávno se děti naučily dojit kozy. Občas si jdeme zalézt po skalách v Českém krasu. Jindy se snažím vyprat a uvařit, aby si těhotná žena odpočinula. Někdy únavou dopoledne usnu. Odpoledne chodím do zaměstnání. Spát se dostanu až kolem půlnoci, kdy se vracím z práce domů. (Vždy se těším na sobotu, kdy se pořádně prospím.) Usínám s myšlenkou na „blázny“ pro Krista, kteří ve čtvrtém století zachránili Evropu před barbarizací. Říkám si, že tato nová válka snad nebude vedena zbraněmi, ale porodností a statečností žen (poznámka: podobně mluvili fašisti, kteří zneužili pravdu, aby měli hodně lidí, kteří nahradí padlé vojáky). Ty díky pokroku v lékařské vědě neumírají z důvodů, kvůli kterým umíraly kdysi. Jak píše pomocný biskup Andreas Laun v KT 35/24-30.8.2004 ve článku „Evropa umírá na blahobyt“: „Muslimové směřují k většinovému postavení, tedy i k politické moci. Proti tomu je jediný prostředek: křesťané musejí mít děti, hodně dětí, víc než muslimové.…vlažní, lhostejní křesťané ohrožují Evropu. Přenechali moc liberálům a ateistům. Ti pak naplánovali a spustili proces umírání Evropy na blahobyt. Zejména katolíci se musí probudit a dát Evropě, co potřebuje…Potřebujeme děti. Že mají ženy právo o tom rozhodnout? Když hoří, je na místě mluvit o právu odjet si na výlet? Vždyť je za pět minut dvanáct, ne-li později, stojíme před jedinou volbou: buď se změnit, anebo vymřít.“ Nedávno jsem slyšel v televizi vyvolávat muezína k modlitbě na Starém Městě Pražském. Jelikož porodnost v České republice činí 1,18 dítěte na 1 ženu v plodném věku, ale muslimka porodí za život v Evropě v průměru 5-8 dětí(dokáže ji předat víru mešity jsou plné mladých lidí na rozdíl od křesťanských kostelů) znamená to, že pokud se bílí Evropané nerozmnoží, vymřou. Ještě před r. 1980 bylo v Evropě 16 milionů muslimů. Dnes jich zde žije 35 milionů. Pokud politici, masmédia a školství nezačnou podporovat vícedětné rodiny, budou jednou morálně odsouzeni z vlastizrady společně s potratáři, kteří se na genocidě národa podílejí a zaprodávají tak naši vlast jiným kulturám. Pořád si myslíte, že brány pekel církev nepřemohou? Historik Radomír Malý v Církevních dějinách na str. 77 říká: „Zánik asijských a afrických křesťanských obcí je nám poučením v tom, že si nemůžeme vykládat Kristova slova o trvání církve až do jeho druhého příchodu a o tom, že ji brány pekel nepřemohou nesprávně. Církev Kristova nepochybně bude na zemi působit až do konce světa, ale Pán Ježíš neslíbil, že tomu tak bude v severní Africe, v Evropě nebo v České republice. Nikde není řečeno, že církev ve střední Evropě nemůže potkat osud kdysi kvetoucích křesťanských obcí v severní Africe a na blízkém východě.“ Hlavní roli v tomto „boji“ sehrají křesťanští muži a ženy. Ti musí být stateční tak jako byli stateční Mordochaj a královna Ester, aby zabránili vyhlazení křesťanů v Evropě.