Grano Salis - Duchovní dary a ovoce Ducha svatého

Duchovní dary a ovoce Ducha svatého I. Náčrt Krátká osnova 1. Bůh je dárcem duchovních darů - 1 K 12,8-10.28; Ř 12,6-8; Ef 4,12-14; 1 Pt 4,10.11 2. Smysl duchovních darů - Ef 4,7.12-14; 1 K 12,7; 1 Pt 4,10 3. Ovoce Ducha svatého - Ga 5,22.23; J 15,1-5 Posledně jsme hovořili o tom, kdo je Duch svatý a jaké je jeho působení a dílo. Duch svatý je darem a zároveň i dárcem. Dává duchovní dary. Bůh si přeje, abychom byli plni Ducha svatého, obdarováni jeho dary a aby bylo v našem životě vidět ovoce Ducha svatého. 1. Bůh je dárcem duchovních darů - 1 K 12,8-10.28; Ř 12,6-8; Ef 4,12-14; 1 Pt 4,10.11

Bůh Duch svatý udílí ze své milosti (1 Pt 4,10) duchovní dary (charismata) a přeje si, abychom neměli nedostatek v žádném z nich (1 K 1,7.8; 12.1.31; 14,1). Apoštol Pavel zdůrazňuje, že každého věřícího Duch svatý obdarovává nějakým duchovním darem (charismatem). Někomu dává více darů, jinému svěřuje jen jeden. Nikomu však nedává všechny dary a rovněž není nikdo, kdo by nedostal aspoň jeden dar. "To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce." (1 K 12,7.11) Různým lidem Bůh svěřuje různá obdarování. Apoštol Pavel uvádí celkem čtyři seznamy duchovních darů či různých služebností, které dává jeden a týž Duch. Jsou zaznamenány na těchto místech: Ř 12,6-8 (jmenováno 7 darů), 1 K 12,1-11 (uvedeno 9 darů), 1 K 12,28 (vyjmenováno 8 darů) a Ef 4,11 (výčet 5 darů). Celkem Pavel vyjmenovává 19 různých darů a služebností (některé z nich se opakují). Jsou to: apoštolství (apoštolové), prorocké slovo (proroci), dar vyučovat (učitelé), evangelizace (evangelisté), pastorace (pastýři), slovo moudrosti, slovo poznání, víra, dar uzdravovat, působení mocných činů, dar pomáhat (diakonie), dar řídit, dar povzbuzovat, ochota rozdávat, dar stát v čele (vůdcovství), dar milosrdenství, rozlišování duchů, dar mluvit rozličnými jazyky a dar vykládat jazyky. Je zřejmé, že Pavel v jednotlivých seznamech nevyjmenovává všechny duchovní dary a rovněž celkový soupis 19 darů a služebností jistě není úplný. Počet služeb, které jsou potřebné v životě sborů a církve, je bez konce. Některými z dalších duchovních darů mohou být například: dar přímluvných modliteb, vydávání svědectví o Kristu, pohostinství, psaní misijních dopisů, dar navazování kontaktů, umění naslouchat, umění napomínat, dar literární činnosti, dar řemeslné zručnosti, dar hudby a zpěvu, výtvarná činnost a podobně (viz například 1 M 41,38-41; 2 M 31,1-6; 35,30-35; Sd 3,10; 5,1; 6,34 atd.). Potřeby Božího díla jsou různorodé, proto i činnost Ducha svatého je všestranná. Bůh dává lidem veškeré dary proto, aby byly naplněny potřeby církve (Ef 4,7-10). Jde jen o to, abychom se Duchem dali některým z duchovních darů obdarovat. Všechny dary jsou důležité, i když nejsou stejné a nemají stejný význam (1 K 14,1-5). Duch svatý dává své dary lidem svobodně podle své vůle, jak sám chce (1 K 12,11). Pokusíme-li se oněch 19 duchovních darů a služebností utřídit, mohli bychom je rozdělit do tří skupin: (1) dary slova - např. dar prorockého slova, dar vyučovat, dar evangelizace, slovo moudrosti, slovo poznání, apoštolství; (2) dary vlastní služby - např. dar pomáhat, dar milosrdenství, ochota dávat; (3) dary mocných činů - např. dar uzdravovat, dar mluvit různými jazyky, působení mocných činů. 2. Smysl duchovních darů - Ef 4,7.12-14; 1 K 12,7; 1 Pt 4,10 Smyslem všech duchovních darů je služba. Můžeme hovořit o službě slovem, o službě vlastní službou a službě mocnými činy. Všechny duchovní dary a služebnosti mají sloužit k vzájemnému prospěchu (1 K 12,7; 1 Pt 4,10), k získávání lidí pro Krista a pro růst sboru a církve (1 K 14,12). Apoštol Pavel v Ef 4,12.13 shrnuje jejich poslání takto: "Aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti." Duch nezištné služby je to nejdůležitější, co můžeme mít. Nejpodstatnější otázkou není, kolik darů jsem dostal, ale čím a jak mohu sloužit a co motivuje mou činnost. Bůh nechce, abychom stáli jako diváci a přihlíželi Božímu plánu záchrany. Chce, abychom byli v moci Ducha strženi do role hráče, přímého účastníka na poli života, abychom zachraňovali druhé pro Boží království. Jsme správci rozličné Boží milosti (1 Pt 4,10.11; Ř 12,6) a s dary, které nám byly svěřeny, máme nakládat věrně (1 K 4,1.2). Tyto dary mají sloužit k Boží slávě (1 Pt 4,11; viz také Mt 5,16). Je škoda, že někteří věřící lidé si z 19 uvedených darů vybrali jen dva nebo tři dary mocných činů a na ty se zaměřují. Jde především o dar uzdravování, dar mluvení cizími jazyky a dar prorokování. Někteří dokonce hodnotí pravost křesťana podle toho, zda mluví cizími jazyky nebo uzdravuje. Pokud tomu tak není, je duchovní zkušenost věřících na základě tohoto nedostatku zpochybňována. Apoštol Pavel však jasně ukazuje, že nikdo nemá všechny dary (1K 12,28.29). Různí lidé mají různá charismata. Proto ani dar jazyků a dar uzdravování nemá každý Kristův následovník. Tyto duchovní dary nemůžeme považovat za nezbytnou výzbroj každého křesťana. 3. Ovoce Ducha svatého - Ga 5,22.23; J 15,1-5 Žijeme-li vírou v Pána Ježíše, zákonitě se v našem životě objeví ovoce Ducha svatého a ani jediné nebude chybět. Ovocem společenství s Bohem, ovocem Ducha svatého je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Nic nepřitahuje věřící i nevěřící lidi k Bohu víc než to, když vidí v životě lásku, radost, pokoj, smysl a řád. Život, který je ztvárněním těchto vlastností, je mocným svědectvím pro Boha a pro smysluplnost křesťanské víry. Ovoce Ducha v životě křesťana je nezbytné. Přitom to však není jeho zásluha, že tyto plody nese. Ovoce Ducha není výsledkem výkonu křesťana nebo příčinou jeho spasení, ale je důsledkem pěstování živého přátelství s Bohem. Proto není naším úkolem soustředit se na nesení ovoce, nýbrž na pěstování čistého a úzkého vztahu s Bohem. Tak jako strom nemůže nést plody sám od sebe a jeho ovoce závisí na tom, čím je, tak podobně je tomu i v životě křesťana. Ovoce Ducha není výsledkem jeho snahy, ale důsledkem toho, kdo je, kým se stal v Kristu - novým stvořením, Božím dítětem, jeho synem nebo dcerou. Opakem ovoce Ducha je ovoce těla. Pavel tento výsledek nesprávného životního nasměrování popisuje v Ga 5,19-21. Výsledkem sobeckého života je necudnost, nečistota, bezuzdnost, hádky, žárlivost, vášeň, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost atd. Charakterizujme stručně jednotlivé plody Ducha svatého, které se nutně objeví v životě člověka, který uvěří v Krista a dovolí mu, aby ho proměňoval a vedl: LÁSKA. Jedná se o lásku, která nám od přirozenosti není vlastní. Je to láska nesobecká, nezištná, láska, která miluje bez podmínek. Je založena na sebeobětování. RADOST. Jde o radost z poznání Boha a Pána Ježíše, z odpuštění hříchů, z plánu spasení, z poznání pravdy, z nalezení smyslu života, ze společenství nových bratrů a sester, ze služby druhým. POKOJ. Je to pokoj v nitru, vnitřní vyrovnanost, harmonie, klid. Je to Boží pokoj, který naplňuje člověka, aby byl spokojen a důvěřoval Pánu za všech okolností. Je to pohoda a soulad s Bohem i s lidmi. TRPĚLIVOST. Trpělivý člověk zůstává i uprostřed shonu a nervozity vyrovnaný, klidný a vytrvalý. Má cíl a jde za ním navzdory všem překážkám. Nejde jen o potlačení zlosti. Trpělivý člověk je vždy ochoten odpustit a čekat na změnu u druhého. Nechce vše hned. LASKAVOST. Laskavostí nazýváme projevy opravdové lásky v srdci. Laskavý člověk jedná s druhými lidmi tak, jak Bůh jedná s ním - se slitováním a velkorysostí. Jedná jemně a s úctou. DOBROTA. Jde o životní orientaci na dobro, z níž vyvěrá postoj k druhým. Je to vlastnost, která odráží Boží dobrotu k nám. Je to kladný vztah k druhým, kdy jim přejeme dobro, přestože nám třeba ublížili. VĚRNOST. Zde se myslí na věrnost vůči Bohu, sobě a druhým, věrnost vůči poznání, vůči Božímu zákonu. Člověk se staví čestně k životu, respektuje a ctí určité hodnoty. Je spolehlivý a důvěryhodný. TICHOST. Tichý neznamená zakřiknutý. Tichý člověk nemusí být za všech okolností zticha. Naopak, umí se postavit čelem k problémům a řešit mezilidské konflikty. Dělá to však s úctou k druhým lidem a pokorně. Bere na své bližní ohled, aby jim neublížil. Být tichý znamená být ohleduplný, pokorný a mírný. SEBEOVLÁDÁNÍ. Člověk vyznačující se tímto ovocem se nejen nedá vyprovokovat, ale umí žít vyrovnaně - bez nenávisti, zloby a závisti. Dokáže ovládat své vášně a touhy a projevuje sebeovládání i v jídle a pití. Ví, co je prospěšné (to užívá střídmě) a co je škodlivé (toho se vystříhá). Nevzteká se. Je vnitřně vychovaný, ukázněný. Má nad sebou moc, ovládá se. Je čestný v myšlenkách i činech. Naše užitečnost pro Pána v oblasti duchovních darů závisí na našem vztahu k dárci. Podobně tomu bylo s obdarovanými muži v podobenství o hřivnách (Mt 25,14-30). Ten, který dostal jednu hřivnu, považoval dárce za přísného pána (v. 24). Proto také byla jeho služba bez užitku. Další dva obdarovaní však před sebou viděli laskavého pána, který k nim má takovou důvěru, že jim svěřil velkou odpovědnost. V jejich očích to byl štědrý dárce, kterého měli rádi. Proto pro něj pracovali z vděčnosti a rozmnožili to, co dostali (v. 20-23). Pohnutkou jejich služby byla láska. To je také jediná hodnota, která činí naši službu radostnou a Bohu přijatelnou. Prvním ovocem Ducha je také láska. Ovoce Ducha je víc než duchovní dary (1 K 13,1-3). II. Výkladové poznámky 1. Znakem pravověrnosti křesťana není schopnost dělat zázraky, uzdravovat, prorokovat nebo mluvit jazyky, ale život plný lásky a poslušnosti zjevené Boží vůle. Ryzost učednictví se nepozná podle výkonu nebo duchovních darů, ale podle ovoce Ducha, podle lásky a poslušnosti. Bez poslušnosti se nedá mluvit o následování. Pán Ježíš v kázání na hoře ukazuje, že opravdovost následování se nepozná podle uzdravování, prorokování, mluvení jazyky a podobně, ale podle poslušnosti jeho vůle, jeho zákona. Říká: "Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?' A tehdy jim prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.'" (Mt 7,21-23) Znamením pravého učednictví je nezištná láska, která se projevuje konkrétními činy služby a odpovědné poslušnosti (Mt 12,50; Ga 5,6; J 13,34.35; J 14,15). Takový život se vyznačuje ovocem Ducha. Jen tam, kde existuje nesobecká láska, mohou správně působit duchovní dary (1 K 13,1-3). Jen tam, kde lidé spontánně vyprávějí a svědčí o přetvářející Boží lásce, můžeme mluvit o živých křesťanech, o živém sboru. Obdarovaný křesťan je svědkem ve světě. Není-li svědkem, není křesťanem. 2. Duch svatý posvěcuje naše přirozené schopnosti, navazuje na ně a uschopňuje nás, abychom jimi mohli ještě účinněji sloužit. Tím nabývají nový význam. Kromě toho nás může obdarovat také dalšími duchovními dary, to je nadpřirozenými dary Ducha, které jsme neměli před svým znovuzrozením. V podstatě se dá říct, že jsme je neměli před svým křtem. 3. Při křtu jsou na člověka vloženy ruce. Smyslem tohoto znamení je ujistit křtěného, že přijímá dar Ducha svatého a v něm i určitý duchovní dar nebo více darů (Sk 19,5.6; 2 Tm 1,6). Kromě toho může být i později obdarován dalšími duchovními dary nebo pověřen novými úkoly (1 Tm 4,14; Sk 13,1-4). 4. Mluvíme-li o daru jazyků v Novém zákoně, je třeba si uvědomit několik skutečností. Předpověď o mluvení novými jazyky je zaznamenána v evangeliu podle Marka 16,17.18 a k jejímu naplnění došlo na čtyřech místech - v Jeruzalémě, Caesareji, Efezu a Korintu. V Jeruzalémě, Caesareji a Efezu se jednalo o mluvení cizími jazyky, kterým posluchači rozuměli. Mělo buď evangelizační záměr, nebo bylo znamením, že Bůh přijímá za své děti i pohany (viz Sk 2,8.11; 11,15.17; 19,6 - Možno také vhodněji přeložit: "Jakmile na ně Pavel vložil ruce, mluvili jazyky, aby [a tak, nebo: to je] prorokovali." Jedná se o tzv. vysvětlující, explikativní spojku "a"). V Korintu řeší Pavel celý problém mluvení jazyky pastoračně, protože se tam prolínají prvky pravého daru jazyků s extatickými projevy. Ale i po prostudování 1 K 14 zůstává v platnosti zásada, že jen ten dar mluvení jazyky je pravý, jehož záměrem je srozumitelné zvěstování evangelia posluchačům (1 K 14,6.9.19). 5. Skutečně uzdravuje jedině Bůh. Satan však dokáže uzdravení napodobit. V Písmu jsme upozorněni, že v poslední době se budou konat mnohé divy a zázraky, které však nebudou projevem Božího Ducha, nýbrž budou činěny z moci nepřítele spasení, satana (Mt 24,24; 2 Te 2,9.10; 2 Te 2,9.10; Zj 13,13; Mt 7,22.23). Proto musíme v dnešní době klást důraz na zdravý styl života a preventivní léčbu spíše než na zázračná uzdravení, protože ta sice Bůh může dělat a dělá, ale jsou ve velkém napodobována ďáblem a jeho nástroji. Tím je toto dílo znehodnoceno a zneváženo, a proto v dnešní době jen výjimečně použitelné. Naším úkolem ve zdravotní oblasti je dnes proto prakticky provádět a propagovat zásady zdravého křesťanského životního stylu. Mnohým lidem Bůh může z dlouhodobého hlediska lépe pomoci tím, že zakládáme a provozujeme preventivní centra. Jan Křtitel během svého života nikoho neuzdravil, a přesto ho Ježíš označil za "největšího z proroků" (Mt 11,11). Apoštol Pavel, který uzdravoval nemocné, sám v určité době nebyl uzdraven. Zůstal mu "osten v těle" (2 K 12,7-10). Také jeho úzký spolupracovník Timoteus měl žaludeční potíže, z nichž nebyl uzdraven (1 Tm 5,23). Ze čtení novozákonní knihy Skutky apoštolů je patrné, že na samém začátku života prvokřesťanské církve se zázraky uzdravování projevovaly v mimořádném počtu, kdežto později, když apoštol Pavel cestoval po různých městech, aby zvěstoval evangelium, k takovýmto zázračným projevům už nedocházelo tak často. 6. "Víra tvá tě uzdravila." Tento Ježíšův výrok nelze chápat tak, že to je víra, která uzdravuje, protože jen Bůh dává zdraví. Naším Spasitelem není víra, ale Kristus. Vírou si však toto Boží uzdravující dílo přivlastňujeme. Bez víry není možné být zdráv, a to ani duchovně, ani tělesně. III. Praktický důsledek 1. Duchovní dary jsou dány k službě druhým, ne pro oslavení člověka, pro vyvýšení jeho pýchy, pro jeho seberealizaci, pro prosazování jeho sobeckých zájmů. 2. Různí lidé mají různá obdarování. Proto se vzájemně potřebujeme, smíme se doplňovat a charismaty obohacovat. Žádný člověk nemá všechny dary a každý má aspoň jeden duchovní dar. To znamená, že jsme stvořeni do společenství. Máme se vzájemně obohacovat a spolupracovat. 3. Ovoce Ducha svatého je tu proto, aby bylo vidět funkčnost a praktičnost křesťanství. To, co lidi přesvědčuje o hodnotě křesťanství, nejsou řeči, ale opravdový zájem o člověka, soucit a činy lásky. ThDr. Jiří Moskala, ThDr. Daniel Duda Šachtl 1: Smyslem všech duchovních darů je služba. Všechny duchovní dary a služebnosti mají sloužit k vzájemnému prospěchu, k získávání lidí pro Krista a pro růst sboru a církve.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace