 |
Právě je 472 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:
ivanp
rosmano
Danny42
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116479193
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Povzbuzení: Pronásledovatelé Církve o kterých se ví, že projevili lítost
Vloženo Pondělí, 03. červenec 2006 @ 07:02:56 CEST Vložil: Bolek |
poslal Miloslav
Pronásledovatelé Církve, kteří na sklonku života konvertovali
O komunistickém a nacistickém pronásledování katolíků se ví. Málo už ale o tom, že mnozí ze strůjců tohoto pekla zemřeli kajícně a smířeni s církví.
Rudolf Hess, ministr III. říše a pravá ruka Hitlera, který roku 1940 za neznámých okolností odletěl do Anglie, kde skončil v zajetí a po válce si opykával doživotní trest v berlínském vězení Spandau, se krátce před smrtí obrátil, vyzpovídal se a potom se pravidelně zúčastňoval mše, sloužené vězeňským knězem. Zemřel ve vysokém věku přes 90 let.
Hans Frank, generální guvernér Polska obsazeného německými nacisty, jeden z největších hitlerovských zločinců, odsouzený v Norimberku k smrti, odpověděl v reakci na svůj ortel slovy: „Plně jsem si to zasloužil. Prosím Boha o milosrdenství.“ Před popravou se vyzpovídal a přijal Tělo Páně.
Prezident komunistického Československa, Ludvík Svoboda, původně komunistický generál, který věrně plnil ty nejkrutější příkazy Rudé armády a později po vstupu vojsk Varšavské smlouvy sehrál neblahou roli při potlačování tzv. Pražského jara a za normalizace, zemřel zaopatřen přímo pražským arcibiskupem kardinálem Františkem Tomáškem.
Podobně i jeho nástupce v prezidentském úřadě Gustav Husák, který byl původně generálním tajemníkem komunistické strany a s jehož jménem jsou spojeny ty nejtvrdší represe normalizace 70 let, poprosil na úmrtním loži nitranského arcibiskupa kardinála Jána
Chryzostoma Korce o zpověď a Tělo Páně. Dodejme, že právě Husák často osobně řídil procesy proti duchovním, mimo jiné pronásledoval i kardinála Korce.
Podobně známý předseda polské komunistické vlády a tvrdý stalinista Alexandr Zawadski, který roku 1949 vyzval veřejně k boji s Církví, když později umíral v jednom varšavském sanatoriu, překvapivě poprosil o zpověď. Vyzpovídal ho a Tělo Páně mu přinesl jeden řeholník, který, aby mohl vstoupit do pokoje k vysokému komunistovi, se musel převléci za ošetřovatele.
Góšč niedzielny 14/2005
Poznámka redakce Řádu 2/2005
Toto jsou jen ty nejznámější příklady, kdy totalitní bossové, známí svým pronásledováním Církve, umírali nakonec jako kajícníci smíření s Bohem. Jak to, že není znám ani jediný opačný případ, kdy katolík nebo dokonce kněz těsně před smrtí odmítá zpověď a rouhá se Bohu? Nesvědčí to o tom, že odpůrci Kristova evangelia, ať už jakéhokoliv ražení, si svoji pravdou nejsou tak docela jisti?
Rudolf Hess
(26.4.1894 - 17.8.1987)
"Hitlerův emisar ve Velké Británii"
Rudolf Hess
Hans Frank
(23.5.1900 - 16.10.1946)
"Právník nacistické ideologie"
Hans Frank
Ludvík Svoboda
(25.11.1895-20.9.1979)
"Prezident, jenž musel být odvolán zvláštním zákonem"
Ludvík Svoboda
Gustáv Husák
(10.1.1913-18.11.1991)
"Intelektuál posledním komunistickým prezidentem"
Gustáv Husák
|
Re: Zpověď ! (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 08:35:19 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Kněžská zpověď byla zavedena již ve starém Babyloně a byla zneužívána k získávání informací o lidech a k jejich ovládnutí i vydírání, společně s pozdějším prodáváním odpustků (2.Petr 2:3). Známá formální zpověď v kostelích je bezvýznamná, protože součástí pravého pokání je i definitivní odklonění se od hříchu (Přísloví 28:13). Odpuštění hříchů si nelze nijak koupit ani je získat od kněze. Hříchy odpouští v pokání jedině Bůh sám (Žalm 32:5 / 1.Jan 1:7-9).
|
Re: Zpověď ! (Skóre: 1)
Vložil: Miloslav v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 09:21:15 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://miloslav.pletanek@prolife.cz | VI. Svátost pokání a smíření
1440 Hřích je především urážkou Boha, přerušením styků s ním. Zároveň je
roztržkou se společenstvím církve. Proto obrácení přináší zároveň Boží
odpuštění a smíření s církví, a to vyjadřuje a liturgicky uskutečňuje
svátost pokání a smíření.
Pouze Bůh odpouští hřích
1441 Pouze Bůh odpouští hříchy. Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě:
"Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" (Mk 2,10) a vykonává tuto
božskou moc: "odpouštějí se ti hříchy!" (Mk 2,5; Lk 7,48). Ba víc: z moci
své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem.
1442 Kristus chtěl, aby celá jeho církev byla svou modlitbou, svým životem
a svou činností znamením a nástrojem odpuštění a smíření, které nám získal
za cenu své krve. Výkon moci rozhřešovat hříchy však svěřil apoštolské
službě. Té je svěřena "služba smiřovat" (2 Kor 5,18). Apoštol je vyslán "ve
jménu Krista" a sám Bůh skrze něho domlouvá a prosí: "Dejte se smířit s
Bohem" (2 Kor 5,20).
Smíření s církví
1443 Během své veřejné činnosti Ježíš nejen odpouštěl hříchy, nýbrž i
ukázal účinek tohoto odpouštění: hříšníky, jimž bylo odpuštěno, znovu
začlenil do společenství Božího lidu, od něhož je hřích vzdálil nebo
dokonce z něhož je vyloučil. Jasně to dokazuje skutečnost, že Ježíš
připouští hříšníky ke svému stolu; ba dokonce on sám sedí u jejich stolu,
toto gesto vyjadřuje ohromujícím způsobem Boží odpuštění a zároveň návrat
do lůna Božího lidu.
1444 Tím, že Pán dává apoštolům podíl na své vlastní moci odpouštět hříchy,
udílí jim také pravomoc smiřovat hříšníky s církví. Tento církevní rozměr
jejich služby je nejjasněji vyjádřen slovy, která říká Kristus Šimonu
Petrovi: "Tobě dám klíče od nebeského království a co svážeš na zemi, bude
svázáno v nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i v nebi" (Mt 16,19).
Tento "úkol svazovat a rozvazovat", který byl dán Petrovi, byl též udělen
sboru apoštolů spojenému se svou hlavou".
1445 Slova svazovat a rozvazovat znamenají: ten, kterého vy vyloučíte ze
svého společenství, bude vyloučen ze společenství s Bohem; ten, koho znovu
přijmete do svého společenství, také Bůh přijme do svého. Smíření s církví
je neodlučitelné od smíření s Bohem.
Svátost odpuštění
1446 Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své církve,
především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratili tak
křestní milost a zasadili ránu církevnímu společenství. Těmto nabízí
svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost
ospravedlnění. Církevní Otcové mluví o této svátosti jako o "druhém stolu
[spásy] po ztroskotání ztracené milosti".
1447 Konkrétní způsob, jakým církev vykonávala tuto moc přijatou od Pána,
prodělal během staletí mnoho změn. V prvních staletích bylo smíření
křesťanů, kteří spáchali zvláště těžké hříchy po svém křtu (například
modloslužbu, vraždu nebo cizoložství) vázáno na velmi přísnou kázeň, podle
níž kajícníci museli konat veřejné pokání za své hříchy, často dlouhá léta,
než dosáhli smíření. Do tohoto "řádu kajícníků" (který se týkal jen
určitých těžkých hříchů) se připouštělo jen zřídka a v některých krajích
pouze jedenkrát za život. Irští misionáři v sedmém století, inspirovaní
mnišskou tradicí Východu, přinesli do kontinentální Evropy praxi
"soukromého" pokání, které nevyžaduje veřejné a dlouhodobé konání kajících
skutků před přijetím smíření s církví. Svátost se od té doby provádí
diskrétnějším způsobem mezi kajícníkem a knězem. Tato nová praxe předvídala
možnost opakování a tak otevírala cestu pravidelnému přijímání této
svátosti. Umožňovala zahrnout do jediného slavení svátosti odpuštění
těžkých i lehkých hříchů. A toto je v hrubých rysech způsob pokání, který
církev užívá dodnes.
1448 Skrze změny, které během staletí zaznamenala kázeň a slavení této
svátosti, lze rozpoznat tutéž základní strukturu. Tvoří ji dva rovnoměrně
podstatné prvky: na jedné straně činy člověka, který se obrací pod vlivem
Ducha svatého: totiž lítost, vyznání a zadostiučinění; na druhé straně Boží
působení prostřednictvím zásahu církve. Církve, která skrze biskupa nebo
své kněze uděluje jménem Ježíše Krista odpuštění a stanoví způsob
zadostiučinění, prosí také za hříšníka a koná s ním pokání. Tak se hříšník
uzdravuje a zapojuje do církevního společenství.
1449 Formule rozřešení užívaná v latinské církvi vyjadřuje podstatné prvky
této svátosti: Otec milosrdenství je pramenem každého odpuštění. On
uskutečňuje smíření hříšníků skrze velikonoční oběť svého Syna a dar Ducha
svatého, prostřednictvím modliby a služby církve:
Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se
sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze
tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.
VII. Úkony kajícníka
1450 "Pokání vede hříšníka k tomu, aby dobře snášel každé utrpení; v jeho
srdci ať je zkroušenost, v ústech jeho vyznání, v jeho skutcích veškerá
pokora a plodné zadostiučinění".
Lítost
1451 Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je "bolestí ducha a
odsouzení spáchaného hříchu, jež je doprovázeno předsevzetím v budoucnu už
nehřešit".
1452 Vyvěrá-li z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se "dokonalá"
lítost (lítost z lásky). Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také
odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzení jít ke svátostné
zpovědi, sotvaže to bude možné.
1453 Lítost nazývaná "nedokonalá" (nebo "kajícnost") je také Božím darem,
hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu
před věčným zavržením nebo z jiných trestů, jenž hrozí hříšníkovi (lítost
ze strachu). Svědomí je tak otřeseno, že může začít vnitřní vývoj, který
bude působením milosti dovršen svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost
však sama nedosáhne odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho
přijetí ve svátosti pokání.
1454 Je dobré připravovat se na přijetí této svátosti zpytováním svědomí ve
světle Božího slova. Nejvhodnější texty pro tento účel je nutno vyhledat v
morální katechezi evangelií a listech apoštolů: Horské kázání a učení
apoštolů.
Vyznání hříchů
1455 Vyznání hříchů (obžaloba) i z čistě lidského hlediska nás osvobozuje a
usnadňuje naše smíření s ostatními. Když se člověk obžalovává, hledí do
tváře hříchům, které má na svědomí; bere za ně zodpovědnost a tak se znovu
otevírá Bohu a společenství církve, aby si umožnil novou budoucnost.
1456 Podstatnou částí svátosti pokání je vyznání knězi: "Je nezbytné, aby
kajícníci vypočítali ve zpovědi všechny smrtelné hříchy, kterých si jsou
vědomi po pečlivém zpytování svědomí, i když se jedná o skrytější hříchy a
spáchané jen proti dvěma posledním přikázáním desatera, protože zraňují
duši mnohem závažněji a ukáže se, že jsou mnohem nebezpečňější, než ty
jasně spáchané":
Křesťané, kteří se snaží vyznat všechny hříchy, které jim přijdou na mysl,
bez pochyby je všechny předloží Božímu milosrdenství, aby jim je odpustilo.
Ti naopak, kteří jednají jinak a vědomě zamlčují nějaký hřích, jednají jako
by nic nepředložili Boží dobrotě, aby jim to bylo skrze kněze odpuštěno.
"Vždyť kdyby se nemocný styděl ukázat lékaři ránu, pak lékař nemůže léčit,
co nezná".
1457 Podle církevního přikázání, "každý věřící po dosažení věku, kdy je s
to rozlišovat, má povinnost věrně vyznat vlastní těžké hříchy, alespoň
jedenkrát do roka". Kdo je si vědom, že se dopustil smrtelného hříchu,
nesmí přijímat svaté přijímání, i když má velikou lítost; nejprve musí
dostat svátostné rozhřešení, leda že by měl závažný důvod, proč jít k
svatému přijímání a nebylo mu možné sehnat zpovědníka. Děti mají přistoupit
ke svátosti pokání před prvním svatým přijímáním.
1458 Ačkoliv zpověď každodenních vin (všedních hříchů) není nezbytná,
církev ji přesto velmi doporučuje. Vždyť pravidelná zpověď všedních hříchů
nám napomáhá vychovávat naše svědomí, bojovat proti nezřízeným
náklonnostem, dát se Kristem uzdravit, postupovat v životě Ducha. To, že
častěji přijímáme prostřednictvím této svátosti dar Otcova milosrdenství
nás nutí, abychom byli milosrdní jako On:
Kdo uzná své hříchy a odsoudí je, souhlasí již s Bohem. Bůh odsuzuje
všechny hříchy; a odsoudíš-li je i ty, spojuješ se s Bohem. Člověk a
hříšník, to jsou dvě rozdílné věci: člověk je Boží dílo, hříšník je tvé
dílo, člověče. Znič, co jsi udělal ty, aby Bůh spasil, co učinil On. Když
tě začně mrzet, cos vykonal, tehdy začínají tvé dobré skutky, protože jsi
odsoudil své špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním špatných skutků.
Konej pravdu a tak jdeš ke Světlu.
Zadostiučinění
1459 Mnohé hříchy urážejí bližního. Je třeba všemožně usilovat o nápravu
(například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven,
zahojit rány). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a
oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu.
Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do
nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného
duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny:
musí přiměřeným způsobem "zadostiučinit" nebo "usmířit" své hříchy. Toto
zadostiučinění se také nazývá "pokání".
1460 Pokání, které zpovědník uloží, musí počítat s osobní situací kajícníka
a usilovat a jeho duchovní dobro. Má, pokud možno, odpovídat závažnosti a
povaze spáchaných hříchů. Může jím být modlitba, almužna, skutky
milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, oběti a
především trpělivé přijetí kříže, který musíme nést. Taková pokání nám
pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy jednou
provždy. Umožňují nám stát se spoludědici vzkříšeného Krista, od chvíle kdy
"trpíme spolu s ním" (Řím 8,17):
Toto zadostiučinění, které konáme za své hříchy, není natolik naše, aby
neexistovalo skrze Ježíše Krista: my totiž, kteří sami od sebe nemůžeme
nic, s jeho pomocí můžeme všechno v něm, který nám dává sílu. A proto se
člověk nemá čím chlubit; ale všechnu svou chloubu má klást do Krista, v
němž ... přinášíme zadostiučinění tím, že konáme "skutky hodné obrácení"
(Lk 3,8), které čerpají svou hodnotu z něho, které on přednáší Otci a které
díky jemu Otec přijímá.
VIII. Služebník této svátosti
1461 Protože Kristus svěřil svým apoštolům službu smíření, biskupové,
jejich nástupci a kněží, spolupracovníci biskupů, pokračují ve výkonu této
služby. Vždyť biskupové a kněží mají v síle svátosti kněžství moc odpouštět
všechny hříchy "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého".
1462 Odpuštění hříchů smiřuje s Bohem, ale také s církví. Biskup, viditelná
hlava místní církve, je tedy právem již od dávných dob považován za toho,
který hlavně má moc a službu smíření: autoritativně určuje kající řád.
Kněží, jeho spolupracovníci, vykonávají tuto moc tou měrou, jakou dostali
tento úřad, jak od svého biskupa (nebo řeholního představeného), tak od
papeže, na základě církevního práva.
1463 Některé zvláště těžké hříchy jsou postihovány vyobcováním,
nejpřísnějším církevním trestem, který zabraňuje přijímat svátosti a
vykonávat určité církevní úkony, a jehož rozhřešení nemůže být proto
uděleno, podle církevního práva, leč papežem, místním biskupem nebo
kněžími, kteří k tomu dostali pověření. V nebezpečí smrti může každý kněz,
i když nemá dovolení zpovídat, rozhřešit kterýkoliv hřích a jakékoliv
vyobcování.
1464 Kněží mají povzbuzovat věřící, aby přistupovali ke svátosti pokání a
mají projevovat ochotu slavit tuto svátost, kdykoliv o ni křesťané
odůvodněně požádají.
1465 Když kněz slaví svátost pokání, plní službu dobrého pastýře, který
hledá zbloudilou ovci, anebo službu dobrého samaritána, který ošetřuje
rány, či Otce, který čeká na marnotratného syna a přijímá ho při jeho
návratu, spravedlivého soudce, který nedělá rozdíl v osobách a jehož soud
je zároveň spravedlivý a milosrdný. Zkrátka, kněz je znamením a nástrojem
milosrdné Boží lásky k hříšníkovi.
1466 Zpovědník není pán, ale služebník Božího odpuštění. Ten, kdo uděluje
tuto svátost, se má spojit "s Kristovým úmyslem a jeho láskou". Má mít
osvědčenou znalost lidského jednání, zkušenost s lidskými skutečnostmi,
úctu a jemnocit vůči tomu, který klesl; má milovat pravdu, být věrný
učitelskému úřadu církve a trpělivě vést kajícníka k uzdravení a plné
zralosti. Má se za něho modlit a konat pokání a svěřovat ho milosrdenství
Pána.
1467 Kvůli choulostivosti a velikosti této služby a kvůli patřičné úctě k
osobám, církev prohlašuje, že každý kněz, když zpovídá, je pod velmi
přísnými tresty zavázán dodržet naprosté tajemství o hříších, které mu
vyznali jeho kajícníci. Není mu dovoleno ani mluvit o tom, co se dověděl ve
zpovědi o životě kajícníků. Toto tajemství, které nepřipouští vyjímky, se
nazývá "svátostná pečeť", protože to, co kajícník odhalil knězi, zůstává
"svátostí" zapečetěno.
IX. Účinky této svátosti
1468 "Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací Boží milosti
a přitahuje nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství". Cílem a účinkem
této svátosti je tedy smíření s Bohem. Ti, kteří přijímají svátost pokání
se zkroušeným srdcem a v nábožném rozpoložení, dosáhnou pokoje a klidného
svědomí spolu s velmi živou útěchou ducha". Svátost smíření s Bohem totiž
působí ryzí "duchovní vzkříšení", vrací důstojnost a životní dobra Božích
dětí, z nichž je nejcennějším přátelství s Bohem.
1469 Tato svátost nás smiřuje s církví. Hřích zkalí a naruší bratrské
společenství. Svátost pokání je spraví a obnoví. V tomto smyslu neuzdravuje
pouze toho, který je navrácen do církevního společenství, nýbrž má také
oživující účinek na život církve, která trpěla pro hřích jednoho ze svých
členů. Hříšník, který byl znovu uveden do společenství svatých nebo v něm
utvrzen, je upevňován výměnou duchovních dober mezi živými údy Kristova
Těla, ať jsou ještě na své pozemské pouti nebo již v nebeské vlasti.
Je třeba dodat, že z takového smíření s Bohem vyplývají, takřka, jiná
usmíření, která vyhojí další roztržky způsobené hříchem: kajícník, jemuž
byl odpuštěno, se smíří sám se sebou v největší hlubině svého bytí, kde
opět nabude svou vnitřní pravdu; smíří se s bratry, které nějak urazil nebo
poranil; smíří se s církví, smíří se s celým stvořením.
1470 Protože hříšník se v této svátosti vydá milosrdnému soudu Boha,
předjímá jistým způsobem soud, jemuž bude podroben na konci tohoto
pozemského života. Vždyť právě nyní, v tomto životě, je nám nabízena
příležitost volit mezi životem a smrtí, a pouze cestou obrácení můžeme
vstoupit do království, z něhož nás každý hřích vylučuje. Tím, že se
hříšník obrátí ke Kristu prostřednictvím pokání a víry, přejde ze smrti do
života "a nepodléhá soudu" (Jan 5,24).
X. Odpustky
1471 Nauka a praxe odpustků je v církvi úzce spojená s účinky svátosti
pokání.
Co jsou to odpustky?
"Odpustek je odpuštění časných trestů za hříchy, a to před Bohem, které
byly odpuštěny jako vina; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící
získává za určitých podmínek zásahem církve, která jako služebnice
vykoupení autoritativně rozděluje a používá pokladu zadostiučinění Krista a
svatých.
Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně
osvobozuje od časného trestu za hříchy". Odpustky mohou být věnovány živým
nebo zesnulým.
Tresty za hřích
1472 Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si
uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství
s Bohem a činí nás neschopnými dosáhnout věčného života; být ho zbaven, to
se nazývá "věčný trest" za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední,
vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, jak zde na
zemi, tak i po smrti, ve stavu, jež se nazývá očistec. Toto očišťování
zbavuje tak zvaného "časného trestu" za hřích. Tyto dva tresty nelze
pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje zvenčí, nýbrž jako
důsledky vyplývající ze samé přirozenosti hříchu. Obrácení, jež pochází z
vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže neexistuje
už žádný trest.
1473 Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí
věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích. Křesťan
se má snažit přijímat tyto časné tresty za hřích jako milost tím, že
trpělivě snáší utrpení a zkoušky všeho druhu a jednoho dne tím, že se
klidně postaví tváří v tvář smrti; má usilovat o to, aby úplně svlékl
"starého člověka"a oblékl "nového člověka" prostřednictvím skutků
milosrdenství a lásky jakož i modlitbou a různými kajícími úkony.
Ve společenství svatých
1474 Křesťan, který se snaží očišťovat od svého hříchu a posvěcovat se s
pomocí Boží milosti, není osamocen. "Život jednotlivých Božích synů v
Kristu a skrze Krista je spojován úžasným svazkem s životem všech ostatních
křesťanských bratří v nadpřirozené jednotě Kristova mystického těla, takže
téměř vytvářejí jedinou mystickou osobu".
1475 Ve společenství svatých jistě existuje věčné pouto lásky "mezi
věřícími, kteří již dosáhli nebeské vlasti nebo kteří odpykávají své viny v
očistci nebo kteří ještě putují po této zemi, a také bohatá výměna všech
dober". Při této obdivuhodné výměně svatost jednoho prospívá ostatním
mnohem víc, než škoda, kterou mohl hřích způsobit ostatním. Uchýlit se o
pomoc ke společenství svatých tak umožňuje zkroušenému hříšníkovi, aby byl
co nejrychleji a co nejdůkladněji očištěn od trestů za hřích.
1476 Tato duchovní dobra společenství svatých se také nazývají poklad
církve, který "si nelze představovat jako součet hmotných statků,
nashromážděných během staletí, nýbrž jako nekonečnou a nevyčerpatelnou
hodnotu, jakou mají u Otce Kristovy zásluhy a smír, a které byly opětovány,
aby celé lidstvo bylo osvobozeno od hříchu a dosáhlo společenství s Otcem;
a tyto zásluhy a tato zadostiučinení vykoupení jsou a žijí v samém Kristu
Vykupiteli".
1477 Kromě toho má tento poklad opravdu nesmírnou a stále novou cenu, jakou
mají u Boha modlitby a dobré skutky blahoslavené Panny Marie a všech
svatých, kteří při následování Krista Pána skrze jeho milost posvětili svůj
život a dokonale splnili poslání, které jim Otec svěřil; tím dosáhli spásy
pro sebe a také spolupracovali na spáse svých bratří v jednotě mystického
Těla".
Získat Boží odpustek prostřednictvím církve
1478 Odpustek se získává prostřednictvím církve, která v síle moci svazovat
a rozvazovat, kterou jí udělil Ježíš Kristus, zasahuje ve prospěch nějakého
křesťana a otevírá mu poklad zásluh Krista i svatých, aby dosáhl od Otce
milosrdenství prominutí časných trestů za své hříchy. Církev tím nechce
pouze přijít na pomoc tomuto křesťanu, nýbrž i pobídnout ho, aby konal
skutky zbožnosti, pokání a lásky.
1779 Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož
společenství svatých, můžeme jim pomáhat, kromě jiného tím, že pro ně
získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které na nich ještě
lpí za jejich hříchy.
XI. Slavení svátosti pokání
1480 Svátost pokání je liturgickým úkonem jako všechny svátosti. Obvyklé
prvky slavení jsou tyto: pozdrav a požehnání kněze, četba Božího slova, aby
se osvítilo svědomí a vzbudila zkroušenost, a vybídnutí k lítosti; zpověď,
která uznává hříchy a odhaluje je knězi; uložení a přijetí pokání; kněžské
rozhřešení; chvála s díkůvzdáním a rozloučení s požehnáním kněze.
1481 Byzantská liturgie používá více formulí rozhřešení, jenž mají
zažehnávací ráz a úžasně vyjadřují tajemství odpuštění: "Bůh, který skrze
proroka Natana odpustil Davidovi, když vyznal své hříchy, a Petrovi, když
hořce plakal, a hříšnici, když polévala slzami jeho nohy, a farizeovi a
marnotratnému synovi, týž Bůh ti odpusť, skrze mne hříšníka, v tomto i onom
životě a kéž tě neodsoudí, až se objevíš před jeho hrozným soudem, On,
který je veleben na věky věků. Amen".
1482 Svátost pokání se může tak konat v rámci společného obřadu, při němž
je společná příprava na zpověď a společné díkůčinění za přijaté odpuštění.
V tomto případě je osobní vyznání hříchů a jednotlivé rozhřešení zařazeno
do bohoslužby slova se čteními, homilií a zpytováním svědomí, které provádí
společně, společná prosba o odpuštění, modlitba "Otče náš" a společné
díkůčinění. Takové společné slavení vyjadřuje mnohem jasněji církevní ráz
pokání. Nicméně svátost pokání je vždy svou povahou liturgickým úkonem a
tedy církevním a veřejným, ať se slaví kterýmkoliv způsobem.
1483 V opravdu závažných případech je možno se uchýlit ke společnému
slavení svátosti smíření s všeobecnou zpovědí a všeobecným rozhřešením.
Takový závažný případ může nastat, hrozí-li bezprostřední nebezpečí smrti,
aniž by kněží měli dostatek času vyslechnout vyznání každého kajícníka.
Závažný případ může nastat i tehdy, je-li někde velký počet kajícníků a
není dost zpovědníků, aby mohli řádně vyslechnout zpovědi jednotlivců během
rozumně únosného času tak, že kajícníci by zůstali bez vlastní viny dlouho
bez svátostné milosti a bez svatého přijímání. V takovém případě mají
udělat předsevzetí, že v patřičné době vyzná každý jednotlivě své hříchy,
aby bylo platné (všeobecné) rozhřešení. Je na diecézním biskupovi, aby
posoudil, zda jsou někde podmínky vyžadované pro všeobecné rozhřešení.
Značný nával věřících u příležitosti velkých svátků nebo poutí ještě
netvoří takový závažný případ.
1484 "Individuální a úplná zpověď a rozhřešení zůstávají jediným řádným
způsobem, kterým se věřící smiřují s Bohem a církví, ledaže by je od této
zpovědi omlouvala fyzická nebo jiná nepřekonatelná nemožnost". Má to své
hluboké důvody. Kristus působí v každé svátosti. Osobně se obrací ke
každému hříšníkovi: "Synu, odpouštějí se ti hříchy" (Mk 2,5); je lékařem,
který se sklání nad každým jednotlivým nemocným, který ho potřebuje, aby ho
uzdravil; pozvedá ho a znovu zapojuje do bratrského společenství. Osobní
zpověď je tedy nejvýraznější způsob smíření s Bohem a s církví.
Souhrn
1485 O velikonocích večer se Pán Ježíš ukázal svým apoštolům a řekl jim:
"Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu
je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (Jan 20,22-23).
1486 Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím
příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, zpovědi, pokání nebo
smíření.
1487 Kdo hřeší, zraňuje Boží čest a jeho lásku, vlastní důstojnost člověka,
který byl povolán k tomu, aby byl Božím dítětem, a duchovní zdraví církve,
jejímž živým kamenem má být každý křesťan.
1488 Z hlediska víry není žádné zlo horší než hřích a nic nemá zhoubnější
důsledky pro samé hříšníky, pro církev a pro celý svět.
1489 Vrátit se do společenství s Bohem po jeho ztrátě kvůli hříchu, je
proces, který vzniká z milosti Boha, bohatého milosrdenstvím a
starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro
sebe, tak i pro druhé.
1490 Návrat k Bohu, nazývaný obrácení a lítost, zahrnuje bolest a odmítnutí
spáchaných hříchů a pevné předsevzetí v budoucnu už nehřešit. Obrácení se
tedy týká minulosti i budoucnosti; živí se nadějí na Boží milosrdenství.
1491 Svátost pokání se skládá ze tří úkonů kajícníka a z rozhřešení kněze.
Úkony kajícníka jsou: Lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi a
předsevzetí splnit zadostiučinění a vykonat skutky zadostiučinění.
1492 Lítost (nazývaná také zkroušenost) má být inspirována důvody
vyvěrajícími z víry. Vzniká-li lítost z lásky k Bohu, říká se jí
"dokonalá"; má-li základ v jiných důvodech, nazývá se "nedokonalá".
1493 Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s církví, musí vyznat knězi
všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na které si vzpomínná po
pečlivém zpytování svědomí. I když zpověď všedních hříchů není sama o sobě
nutná, církev ji přesto živě doporučuje.
1494 Zpovědník ukládá kajícníkovi, aby vykonal určité úkony
"zadostiučinění" nebo "pokání", a tak napravoval škodu způsobenou hříchem a
choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka.
1495 Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou
odpuštět hříchy ve jménu Krista.
1496 Duchovní účinky svátosti pokání jsou:
- smíření s Bohem, jehož prostřednictvím kajícník opět nabývá milost;
- smíření s církví;
- prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy;
- prominutí, alespoň částečné, časných trestů, následků hříchu;
- pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha;
- vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj.
1497 Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením
zůstává jediný řádný prostředek smíření s Bohem a s církví.
1498 Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat pro sebe, ale i pro
duše v očistci, prominutí časných trestů, následků hříchů.
5. článek - POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH
1499 "Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží celá církev doporučuje
nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby ulehčil jejich utrpení a spasil je.
Povzbuzuje též nemocné, aby se svobodně přidružili ke Kristovu utrpení a k
jeho smrti a přispívali tímto způsobem k dobru Božího lidu".
I. Jeho základy v ekonomii spásy
Nemoc v lidském životě
1500 Nemoc a utrpení byly vždy jedny z nejvážnějších problémů, které
podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost,
vlastní meze a svou konečnost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.
1501 Nemoc může vést do úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k
zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také dát vyzrát osobě, pomoci jí
rozlišit v životě, co není podstatné, aby se zaměřila na to, co je
důležité. Velmi často nemoc vyvolá hledání Boha a návrat k němu.
Nemocný tváří v tvář Bohu
1502 Člověk Starého zákona žije nemoc před Bohem. Před ním také prolévá
slzy nad svou nemocí; a od něho, Pána života a smrti, si naléhavě vyprošuje
uzdravení. Nemoc se stává cestou k obrácení a Božím odpuštěním začíná
uzdravení. Izrael zakouší, že nemoc je jakýmsi tajemným způsobem spojena s
hříchem a zlem, a že věrnost Bohu podle jeho Zákona navrací život: "Neboť
já jsem Hospodin, já tě uzdravuji" (Ex 15,26). Prorok z vnuknutí pochopí,
že utrpení může mít i výkupnou hodnotu za hříchy druhého. Nakonec Izaiáš
ohlásí, že Bůh dá, že nastane pro Sion doba, v níž odpustí každou vinu a
uzdraví každou nemoc.
Kristus - lékař
1503 Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho
druhu jsou jasným znamením skutečnosti, že "Bůh navštívil svůj lid" (Lk
7,16) a že Boží království je blízko. Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž
i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je
lékařem, jakého nemocní potřebují. Jeho soucit se všemi trpícími jde tak
daleko, že se s nimi ztotožňuje: "Byl jsem nemocen a navštívili jste mě"
(Mt 25,36). Jeho přednostní láska k nemocným během staletí nepřestala
podněcovat křesťany k tomu, aby zvláště pečovali o všechny, kdo trpí na
těle i na duchu. Ona je zdrojem neúnavného úsilí přinášet jim úlevu v
jejich trápeních.
1504 Ježíš často žádá nemocné, aby věřili. K uzdravování používá znamení:
sliny a vzkládání rukou, bláto a omývání. Nemocní se snaží dotknout se ho,
"protože z něho vycházela moc a uzdravovala všechny" (Lk 6,19). Tak se nás
Kristus ve svátostech i nadále "dotýká", aby nás uzdravoval.
1505 Kristus, pohnut tolikerým utrpením, nejen dovolil, aby se ho nemocní
dotýkali, ale bere jejich trápení za své: "On vzal na sebe naše slabosti a
nesl naše nemoci" (Mt 8,17). Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho
uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem
radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho
velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla a "sňal
hřích světa" (Jan 1,29); nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a
svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: může nás napříště jemu
připodobnit a spojit s jeho vykupitelským utrpením.
"Uzdravujte nemocné ..."
1506 Kristus vybízí své učedníky, aby ho následovali tím, že také sami
vezmou na sebe svůj kříž. Tím, že ho následují, přijímají nový způsob
vidění nemoci a nemocných. Ježíš je přidružuje ke svému životu chudoby a
služby. Dává jim podíl na službě soucitu a uzdravování: "Vydali se tedy na
cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů,
pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je" (Mk 6,12-13).
1507 Vzkříšený Pán obnovuje toto vyslání: ("V mém jménu ... budou vzkládat
ruce na nemocné a uzdraví je": Mk 16,17-18) a potvrzuje to znameními
(zázraky), které církev koná, když vzývá jeho jméno. Tato znamení ukazují
zvláštním způsobem, že Ježíš je opravdu "Bůh, který dává spásu".
1508 Duch svatý dává některým zvláštní charisma uzdravování, aby ukázal
sílu milosti Zmrtvýchvstalého. Nicméně, ani nejintezivnější modlitby
nedosáhnou uzdravení všech nemocí. Tak se svatý Pavel musí od Pána naučit,
že "stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti"
(1 Kor 12,9), a že snášená utrpení mohou mít ten smysl, pro který "na svém
těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho
prospěch jeho tělo, to je církev" (Kol 1,24).
1509 "Uzdravujte nemocné!" (Mt 10,8). Církev dostala tento úkol od Pána a
snaží se ho uskutečňovat jak péčí, kterou poskytuje nemocným, tak prosebnou
modlitbou, kterou je doprovází. Věří v oživující přítomnost Krista, lékaře
duší i těl. Tato přítomnost je zvláště působivá ve svátostech a zcela
mimořádně v eucharistii, v chlebu, který dává věčný život a na jehož
spojení s tělesným zdravím naráží svatý Pavel.
1510 Apoštolská církev zná ještě zvláštní obřad ve prospěch nemocných,
dosvědčený svatým Jakubem: "Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá
představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve
jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne,
a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno" (Jak 5,14-15). Tradice
rozpoznala v tomto obřadu jednu ze sedmi svátostí církve.
Svátost nemocných
1511 Církev věří a vyznává, že mezi sedmi svátostmi existuje jedna svátost
určená zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou vystaveni
nemoci: pomazání nemocných:
Toto posvátné pomazání nemocných bylo ustanoveno jako pravá a vlastní
svátost v Novém zákoně naším Pánem Ježíšem Kristem. To, co bylo naznačeno
Markem, věřícím doporučil a vyhlásil Jakub, apoštol a bratr Pána.
1512 V liturgické tradici jak na Východě tak na Západě, jsou od dávných dob
svědectví pomazání nemocných prováděné posvěceným olejem. Během staletí
bylo pomazání nemocných udělováno stále výlučněji těm, kteří už umírali. Z
toho důvodu dostalo název "Poslední pomazání". Navzdory tomuto vývoji
liturgie nikdy nepřestala prosit Pána, aby nemocný znovu nabyl zdraví,
může-li to prospět jeho spáse.
1513 Apoštolská konstituce "Sacram unctionem infirmorum" z 30. listopadu
1972, v duchu 2. vatikánského koncilu stanovila, že v budoucnosti má být
dodržováno v římském obřadu následující:
Svátost pomazání nemocných se uděluje nemocným v nebezpečí smrti tím, že se
mažou patřičně posvěceným olejem na čele a na rukou - olivovým nebo jiným
rostlinným olejem - a říká se přitom jedenkrát: "Skrze toto svaté pomazání
ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého, ať tě
vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní".
II. Kdo přijímá a kdo vysluhuje tuto svátost?
V případě těžké nemoci ...
1514 Pomazání nemocných "není svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v krajním
nebezpečí života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy,
když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří".
1515 Jestliže nemocný, který přijal pomazání, znovu nabude zdraví, může v
případě další těžké nemoci znovu přijmout tuto svátost. Během téže nemoci
lze svátost opakovat, jestliže nastane zhoršení. Je vhodné přijmout
pomazání nemocných před těžkým chirurgickým zákrokem. Totéž platí u starých
osob, jejichž slábnutí se zvyšuje.
"... ať si zavolá představené církevní obce"
1516 Pouze kněží (biskupové a kněží) mohou udělovat pomazání nemocných. Je
povinností pastýřů poučovat věřící o blahodárných účincích této svátosti.
Věřící pak ať povzbuzují nemocné, aby je přijali v dobrém rozpoložení za
pomoci jejich pastýře a celého společenství církve, které se vybízí, aby
zahrnulo nemocné svými modlitbami a svou bratrskou pozorností.
III. Jak se slaví tato svátost?
1517 Pomazání nemocných je, jako všechny svátosti, slavením liturgie ve
společenství, ať už se koná v rodině, v nemocnici nebo v kostele, pro
jednoho nemocného nebo pro skupinu nemocných. Je velmi vhodné ji slavit
během eucharistie, památky velikonoční oběti Pána. Dovolují-li to
okolnosti, může slavení svátosti předcházet svátost pokání a být ukončeno
eucharistií. Protože eucharistie je svátostí Kristovy velikonoční oběti,
měla by být vždycky poslední svátostí pozemské pouti, "pokrmem na cestu"
(viatikum) pro "přechod" do věčného života.
1518 Slovo a svátost tvoří jeden neoddělitelný celek. Bohoslužba slova,
uvedená kajícím úkonem, zahajuje slavení. Kristova slova a svědectví
apoštolů oživují víru nemocného i společenství, aby prosili Pána o sílu
jeho Ducha.
1519 Slavení svátosti zahrnuje hlavně tyto prvky: "představení církevní
obce" (Jak 5,14) mlčky vkládají ruce na nemocné; modlí se nad nimi ve víře
církve: je to epikleze vlastní této svátosti; pak vykonají mazání olejem,
pokud možná posvěceným od biskupa.
Tyto liturgické úkony naznačují, jakou milost tato svátost uděluje
nemocným.
IV. Účinky slavení této svátosti
1520 Zvláštní dar Ducha svatého. Základní milostí této svátosti je milost
útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná
nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha svatého, který
obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je
proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána
prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše,
ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho "jestliže se dopustil hříchů,
bude mu odpuštěno" (Jak 5,15).
1521 Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti nemocný
dostává sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je
jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody prostřednictvím připodobnění
se k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu,
dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spásonosném díle.
1522 Církevní milost. Nemocní, kteří přijímají tuto svátost a "svobodně se
přidružují ke Kristovu utrpení a jeho smrti" přispívají "tím k dobru Božího
lidu". Církev prosí za dobro nemocného tím, že slaví tuto svátost ve
společenství svatých. A nemocný opět milostí této svátosti přispívá k
posvěcení církve a k dobru všech lidí, pro které církev trpí a obětuje se
skrze Krista Bohu Otci.
1523 Příprava na poslední přechod. Je-li svátost nemocných udělována všem,
kteří trpí těžkou nemocí nebo slabostí, tím spíše ji dostávají ti, kteří se
chystají opustit tento život ("in exitu vitae constituti"), proto se také
nazývá "sacramentum exeuntium". Pomazání nemocných dokonává naše
připodobnění se Kristově smrti a vzkříšení, započatému křtem. Doplňuje
svatá pomazání, které poznamenávají celý křesťanský život; křestní pomazání
v nás stvrdilo nový život; biřmovací pomazání nás posílilo pro životní boj.
Toto poslední pomazání opevňuje konec naší pozemské existence pevnou baštou
se zřetelem na poslední boje před vstupem do Otcova domu.
V. Pokrm na cestu (viatikum), poslední svátost křesťana
1524 Církev, kromě pomazání nemocných, nabízí těm, kteří se chystají
opustit tento život, eucharistii jako pokrm na cestu. Je-li přijata v této
chvíli přechodu k Otci, má společenství Kristova Těla a Krve mimořádný
význam a důležitost. Je semenem věčného života a mocí vzkříšení, podle slov
Páně: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný já ho vzkřísím v
poslední den" (Jan 6,54). Eucharistie, svátost Krista, který zemřel a vstal
z mrtvých, je zde svátostí přechodu ze smrti do života, z tohoto světa k
Otci.
1525 Jako svátosti křtu, biřmování a eucharistie tvoří jednotu nazývanou
svátosti uvedení do křesťanského života", tak lze říci, že svátost pokání,
pomazání nemocných a eucharistie jako "pokrmu na cestu" tvoří na konci
křesťanského života "svátosti, které připravují na Vlast" nebo svátosti,
které uzavírají pozemské putování.
Souhrn
1526 "Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti
ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s
vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů,
bude mu odpuštěno" (Jak 5,14- 15).
1527 Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu,
který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří.
1528 Když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti kvůli nemoci nebo
stáří, pak je vhodná chvíle, aby přijal svaté pomazání.
1529 Křesťan může přijmout svaté pomazání kdykoliv těžce onemocní, stejně
jako po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší.
1530 Pouze kněží (kněží a biskupové) mohou udělovat svátost pomazání
nemocných; při jejím udělování používají olej posvěcený biskupem nebo,
je-li třeba, samým knězem, který uděluje svátost.
1531 Podstatné při slavení této svátosti je mazání olejem na čelo a na ruce
nemocného (v římském obřadu) nebo na jiné části těla (na východě), mazání
je doprovázeno liturgickou modlitbou celebrujícího kněze, který prosí o
zvláštní milost této svátosti.
1532 Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky:
- spojení nemocného s Kristovým utrpením, k prospěchu jeho i celé církve;
- útěcha, pokoj a odvaha, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo
stáří;
- odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl dostat ve svátosti pokání;
- uzdravení, jestliže to prospívá duchovní spáse;
- příprava na přechod do věčného života.
|
]
Re: Poznáte je po ovoci ! (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 09:33:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | http://nkz.reformace.cz/?p=3&pp=sr&string=Rímsky%20katolicizmus
|
]
Re: pro Standa; Zpověď ! (Skóre: 1)
Vložil: noname (cnemo@seznam.cz) v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 10:13:51 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | "Odpuštění hříchů si nelze nijak koupit ani je získat od kněze. Hříchy odpouští v pokání jedině Bůh sám (Žalm 32:5 / 1.Jan 1:7-9)."
Ahoj.
Stando, já se divím, že s tímto názorem už dávno nejsi katolíkem. :-)
Máš pravdu zpověď v kostele může být formální a pak je opravdu otázkou jakou má cenu. O odpuštění musiš stát - tedy nejprve litovat svých hříchů a potom ve svátosti smíření poprosit Boha o odpuštění.
Prvním předpokladem je lítost a chtít se polepšit. Hříchy samozřejmě odpouští Bůh a také jsi jistě četl jak Ježíš řekl apoštolům : "Komu hříchy odpustíte budou odpuštěny . . . atd.
Stando, myslím, že nemá cenu se stále opakovat, na tohle téma zde zaznělo mnoho slov a téměř k ničemu to nebylo. Stačí číst zde v historii příspěvků.
Tak aspoň příjmi přání hezkého dne.
Honza. |
]
Re: Zpověď ! zvěstování (Skóre: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 19:10:37 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Nevím, jestli má cenu psát k zavilému odpůrci řkc. Přece podmínkou odpuštění je upřímná lístost a snaha toho zanechat. Už v listě Jakuba se píše
Jakub 5,16 , Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Tobě bude asi vadit, že máš vyznat hříchy knězi a nečekat, až se on také vyzná tobě. Vyznávání mezi věřícími mezi sebiu mí tradici mezi pravoslavnými, jak jsem našel v beletrii z Rumunska.
A osvícení v chápání snad může přinést agenda u luterské církve, kde se nepěstuje osobní zpověď , ale před přijetím Večeře Páně klečí řada před oltářem.
Farář se je ptá, zda vyznávají že hřešili, potom zd atoho litují, a když každý (všichni najednou) odpoví ano, farář jim říká : ˇlitovat máte, po vzoru krále Davida, který si čisté srdce žádal´.
Potom se ptá, zda věří, v odpuštění a potom říká (necituji moc přesně) ´já, služebník Páně nehodný, vám zvěstují odpuštění mocí Páně mně svěřenou...´. Přitom jde od jedné strany oltáře ke druhé a každému dává ruce na hlavu jako za časů apoštolů. Potom jim podá večeři.
Tak to by snad bylo dost pro pochopení, že nejde o to, že něco řeknu, ledabyle přijmu slova kněze a jdu domů a potom mohu hřešit zase. To by bylo nepochopení samé věci. Podmínkou toho, aby Bůh člověku odpustil, je jeho lítost a odhodlání brátnit se hříchu.
Kdyby někdo nelitoval, odpuštění by nezískal, i kdyby to kněz nepoznal a slova vyslovil.
O koupení odpuštění není ani řeči, a také to nelze záskat samo o sobě od kněze, nrozcházíme se nijak v tom, že je třeba odklonit se od hříchů a že odpuštění dává Bůh.
Jen ztrácíme čas samým mluvením o něčem, co je oběma stranám známé, ale tazateli není známé, že je to známé také v jiné cítkvi, a domnívá se, že jde o divadlo, nebo o obřad.
Pravoslavná církev zná také pokání, ale tak zvaná ´ušní zpověď´ je možná, i když ne častá. Při zpovědi s knězem se také dá pradit, není to jen na člověku saém, je to (může to být) rozhovor.
Miro |
]
|
|
Re: Svědectví o římskokatolické církvi ! (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 09:04:17 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | | http://nkz.reformace.cz/?p=3&pp=sr&string=Rímsky%20katolicizmus |
|
|
Re: Pronásledovatelé Církve o kterých se ví, že projevili lítost (Skóre: 1)
Vložil: Frantisek100 v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 09:33:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | A co jste tím chtěl říci ?
Myslíte si, že každý umírající potřebuje zpověď od katolického kněze ?
Kdo zpovídal Mistra Jana Husa, když ho nechal katolický papež zavraždit ?
Kdo zpovídal ty, které poslal katolický kněz Tiso do koncentráků a do plynu ?
Že Vám není hanba tak vážné okamžiky života, jako je umírání, zneužívat k dokázání toho, že jen Vaše církve je ta pravá a nenahraditelná.
Copak neuznáváte jiné církve ?
|
Re: Pronásledovatelé Církve o kterých se ví, že projevili lítost (Skóre: 1)
Vložil: noname (cnemo@seznam.cz) v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 20:38:41 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Františku.
Tak dramaticky bych to zase neviděl. Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že mnoho lidí, kteří se velmi angažovali v minulém režimu se na sklonku života rozpomenulo na svou výchovu a snažilo se smířit s Bohem. Je velmi pravděpodobné, že tomu tak bylo ve všech církvích.
Protože svátot smíření zná hlavně katolická církev (také je nejvíc na ráně) proto se o tom mluví. Zda to někdo používá k propagaci, no o tom lze úspěšně pochybovat. Smrt a spása je příliš vážná věc.
Když už je o tom řeč co udělá tvá církev s člověkem, který po ne dobrém životě se chce smířit s Bohem, co mu nabídne? Jakou má ten člověk šanci ? Stále se kritizuje KC, dobrá a jaká je praxe u ostatních církví ? Nevím a proto se ptám.
Je snad něco špatného na tom poskytnout člověku možnost smířit se s Bohem. Samozřejmě odpuštění hříchů náleží na Bohu a ne na našem názoru.
Pokojný den.
Honza
|
]
Re: Pronásledovatelé Církve o kterých se ví, že projevili lítost (Skóre: 1)
Vložil: Frantisek100 v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 21:55:55 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Milý Honzo, díky za upřímný komentář. Mám pocit, že nejsi žádný fanatik, ale upřímně věřící katolík, který miluje Boha a Ježíše, takže mezi námi může být společná řeč.
Já jsem byl jako novorozenec pokřtěn jako katolík, ale moji rodiče do kostela nechodili. Maminka se pomodlila jednou za rok na vánoce a v peněžence mívala obrázky Panenky Marie ze Svaté Hory. Kostelů sem se bál Připadaly mi ponuré a smutné.
V Boha jsem uvěřil v osmnácti díky lidem, kteří byli v protestantské církvi.
Za totality jsem víru spíše skrýval, protože jinak by mě vyhodili z práce.
Všech věřících jsem si vážil a obdivoval je. Po roce 89 jsem však pocítil určité zklamání a to ve mně přetrvává dodnes. Asi jsem si věřící moc idealizoval. Nakonec jsem poznal, že mezi nimi je také dost podrazáků a lumpů a že pojem křesťan není zárukou kvalitního člověka, kterému lze důvěřovat, že jsou mezi nimi i hrozní fanatici a lidé netolerantní a nesnášenliví.
Tak nějak již několik roků prožívám krizi křesťanských hodnot a kritičtěji než dříve, vnímám i smutnou minulost církví. Bohužel. Třeba se z toho časem dostanu.
Vím, že v katolické církvi je také mnoho vynikajících a hodných lidí. Bohužel jako církevní instituce na mně působí tak, že ve mně vyvolává strach a působí jako moc, která nevychází z Boha.
Měj se hezky a nezlob se za upřímnost.
|
]
Re: Pronásledovatelé Církve o kterých se ví, že projevili lítost (Skóre: 1)
Vložil: noname (cnemo@seznam.cz) v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 23:44:28 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ahoj Františku.
Moc děkuji za odpověď. Máš v mnohém pravdu, mě také na církvi dost věcí vadí. Přesněji řečeno na chování některých jejich představitelů i obyčejných lidí. Musím dodat, že se to netýká jen KC. ale všeobecně lidí, kteří mají tu čest honosit se jménem křesťan.
Co s tím, teď mě toho moc nenapadá. Stará dobrá rada ale říká: svěř své starosti, pochybnosti a vůbec vše co tě tíží Bohu, to dobré i špatné a důvěřuj v Něho. On ti pomůže. Třeba ne hned, možná jinak než si představuješ.
Pokud mu dáš prostor ve svém srdci tak Tě povede.
Přeji a vyprošuji Ti k tomu Boží požehnání.
Honza |
]
|
|
Re: Dotaz na Miloslava a všechny římské katolíky! (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 09:45:40 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | | Slyšel jsem, že se na Slovensku po r. 1990 několikrát konala zádušní mše za katolického kněze TISA. Rád bych znal pravdivou odpověď k této záležitosti. Standa. |
Re: Dotaz na Miloslava a všechny římské katolíky! (Skóre: 1)
Vložil: Miloslav v Pondělí, 03. červenec 2006 @ 14:22:42 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://miloslav.pletanek@prolife.cz | Omlouvám se, že o tom nic nevím tedy vím, ale už jsem to pozapomněl jelikož mě toto téma až tak nezajímá, zajímají mě věci ve kterých bychom se mohli spojit a ne věci které nás rozdělují proto na tato témata reaguji vyjímečně. Pokud vím tak se o něčem podobném co vás zajímá už diskutovalo na ChristNetu měl by jste se tam podívat do archivu témat, myslím, že o tom nejvíce diskutoval historik Malý s Zieglerem.
http://www.christnet.cz/diskuse/hledat.asp
Pokud to nenajdete tak se zeptejte tamních diskutérů neboť mě to připadá, že tam sedí neustále téměř deset lidí a probírají různé věci, mimochodem i s Davidem Králíčkem alias Reformovaným, tím neříkám, že je to tady špatné naopak stojí to tu také za to.
Míla
|
]
Re: Dotaz na Miloslava a všechny římské katolíky! (Skóre: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Pondělí, 10. červenec 2006 @ 04:28:11 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Asi se konala, a prý na jeho dům dali pamětní tabuli, a lidé psali do novin proti tomu, tam na Slovensku je rozporuplná situace v hodnocení odchodu židů za války.
Nejdříve stát zabral pod tlakem Berlína židovské obchody tak, že každý obchodník musel snést ve svém obchodě alespoň jednoho nežida, říkalo se tomu ´arizácia´ (viz film s J Krónerem ´Obchod na korze´).
Potom byli židé násilím odvezeni neznámo kam (nikdo to neměl vědět, nejméně oni, ani obyvatelstvo), a vypadalo to, že jinam, ale dnes víme, že konečným cílem bylo vyhlazení.
Nevím, jestli byli odvezeni tak daleko, jako je v Čechách Teresienstadt (pevnost u Lovosic), ale zmizeli s očí slovenského lidu a obchody zůstaly v rukách těch arizátorů.
Po válce se vytýkalo slovenské vládě a všem veřejným činitelům, že to dopustili. Tisovi také.
Slovensko mělo zvláštní postavení. Hitler obsadil Čechy a Moravu, a v těch dnech oddělil Slovensko a dal mu statut samostatného státu. Věděl, že to bude divadlo pro diplomaty v Evropě, aby dokázal, že vedle mocné Velkoněmecké říše může s klidem žít i malá země. Nepotřeboval bojovat se Slovenskem, ale jen jím projít při válce s Ruskem.
Slovenská vláda tak byla nucena dodávat také vojáky na hitlerovskou frontu proti Rusku. Někteří zběhli k Rusům (legendární byl kapitán Nálepka a mnohá ulice se jmenuje po něm).
Zato Říšská banka v Berlíně dlužila stále Slovensku miliardy marek, v konci války to bylo cca 300 miliard. To nebylo nikdy vyplaceno. Při jednání o reparacích nedokázala vláda ČSFR ani pozdější vláda vyjednat zaplacení pohledávek.
Mnozí Slováci byli za války ohlupeni tím, že po 900 letech od porážky s Maďary a po společné republice Česko- Slovenské (1919 – 1939) mají konečně vlastní Slovenský štát (1939 až 1945). nakoncc se odtrhli v roce 1992.
Rozporné je hodnocení všech aspektů novodobých dějin ve Slovensku, u Tisy také.
Miro
|
]
|
|
|
|
