Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Klikli jste správně, bude to o sexu. Ale všechno chce svůj čas.


Moderní doba se mj. vyznačuje jedním rysem: téměř hrůzou ze středověku (pokud si do něj člověk promítne sám sebe). A jen málo v čem jako v tomto se tak podivuhodně shodnou dva současníci západního světa: pohan s křesťanem. Jenom ten křesťan se při této konfrontaci poněkud ošívá, neboť něco mu nedává pokoje; cosi jako svědomí se v něm ozývá, ať činí cokoliv. Totiž pokud svoji minulost ze sebe setřese, stává se nepoctivcem, pokud se k ní přizná, jak jen to ustojí? Lidská přirozenost (aj, kdyby to byl alespoň pro křesťana srozumitelný pojem!) je tak konstantní, že vykazuje zcela shodné rysy člověčí všude, kam jen můžeme v dějinách lidstva dohlédnout.


Jistě obecně platí, že člověk touží po štěstí. A jakou podobu toto lidské štěstí na sebe permanentně bere? Zdali víte, čím se podstatně zabývá převážná část lidstva od -nácti do -ceti a potom ještě mnohdy dlouho do -sáti (pokud zrovna nemusí bojovat o holé přežití vlastní existence)? Čím se zabývá ba dokonce stravuje, co ho popohání a vede? Které téma se nikdy neopotřebuje, naopak bude stále plnit obsah komedií i tragédií, jako tomu bylo vždy až dosud?


Schopenhauer k této věci poznamenává: "Proč tolik povyku? Vždyť se jedná přece jen o to, aby každý Honza našel svou Káču!" Ovšem hned dodává: "Protože jde o něco zcela zásadního. ...Všechny milostné pletky současné generace dohromady jsou celého lidského rodu vážnou meditatio compositionis generationis futurae, e qua iterum pendent innumera generationes."* Konec citací.


Přibližujeme se k zamýšlenému. On totiž starý neoblíbený pesimista Schopenhauer nehledí na svět až tak podivínsky osaměle, když vidí skutečné východisko z celé lidské bídy prakticky v jediném: v naprosté askesi. A to proč? Mnohé odezřel od sv. Augustina (v západním to křesťanstvu po staletí persony č.1). Augustin řešil jeden zásadní problém: jakým způsobem je člověk zasažen hříchem Adamovým? Co je tím "pojivem", které nás váže v neúprosné kauzalitě k události, která se odehrála v Edenu? A čím se přenáší ona dědičná vina, důvod bídy všech a záhuby přemnohých?


Blaze je dítěti, neboť nezná nápor a sílu pohlavního vzrušení, ono toužení svědící jak póry pod mýdlem (pan Kainar nám snad promine). Každý dospělý člověk ale zná ten stav, kdy tuto blahou nepoznanost opustil. Každý zná, co při tom a dále pak později prožíval. Jenže dítě nemůže jinak než dospět a opustit zdánlivý ráj (v něm totiž nikdy nebylo); hmota dědičného hříchu, Lutherem převzatá massa damnata, jej neúprosně determinuje k záhubě. Ale ne tak zhurta.


Lidská bytost je vskutku tak konstantní ve svém podivuhodném vnitřním ustrojení, že lze pozorovat, jak - v různém kulturně-náboženské prostředí - se spolu s uskutečňovanou sexualitou vždy nějak pojí pocit viny; aniž by člověk dokázal racionálně pochopit a zdůvodnit proč. Je potom možné se divit, že Augustin (s výraznou osobní zkušeností v tomto ohledu) udělal právě ten malý krůček k tomu, aby celý problém zbiologizoval, když nabyl pevného přesvědčení, že je to především pohlavní pud (jinak ale pudovost vůbec), v němž dlí onen osten hříchu, ono prostředkující médium, jež člověka vrhá do záhuby, pokud mu podléhá, a že i v manželství, které tak důrazně obhajoval vůči těm, kteří je (v jádru ze stejného důvodu) zcela zakazovali, není koitus nikdy prost alespoň lehké viny, neboť se při něm člověk nemůže zbavit zakoušené slasti. Diví se dnešní křesťan, že Tertulián vykládá hřích prvních lidí zcela naturalisticky? Že totiž šlo o pohlavní akt, kterým celé lidstvo bylo uvrženo do zvířeckosti? Lze tomu upřít hlubší souvislosti a jistou logiku? Obojí bychom mohli ještě dlouho rozvíjet.


Naproti tomu dnešní moderní křesťané? Jako jeden hlas sborově pějí: sex je darem od Pána Boha. Těžko tvrdit, zdali všichni se srdcem jednohlasně klidným. Nicméně před světem navenek to tak vypadá.


Vidíte ten kontrast? Jestli si někdo na začátku myslel, že s tou hrůzou ze středověku to nebude až tak žhavé, teď jistě chápe (pokud rozumí předchozímu). Co si o tom myslet? Lze tak snadno zaplašit jednou se vynořivší znepokojivou otázku?


Nestojí zde totiž náhodou vedle sebe hluboký omyl a plytká pravda? A neplatí - ne již náhodou -, že od hlubokého omylu můžeme dojít k hluboké pravdě? A od plytké pravdy... kam? K plytkému omylu? Jistě, nebo k plytkému čemukoliv.


PS: Jen malé doporučení na závěr: Augustina čtěte, jeho spisy jsou moudré a krásné; stěží dnes najdete někoho s takouvou hloubkou pohledu a s tak vroucí láskou k Bohu.



* přemýšlení o složení budoucí generace, na níž jsou závislé zase nespočetné generace


0)) pxDepth = screen.colorDepth; if (!(pxDepth > 0)) pxDepth = 0; document.write(""); // -->