Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má René.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 16063, komentáře < 7 dní: 280, komentářů celkem: 387886, adminů: 60, uživatelů: 5024  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 301 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Ekumenická rada církví si zvolila nové pøedsednictvo na pøíští dva roky
·Rozbuška a další mutace covidu-19
·Významný køesťanský genetik je frustrovaný z postoje evangelikálù k oèkování
·Vlivný Jižní baptista Robert Jeffress odmítl náboženské argumenty proti oèkování
·5 pilíøù konzervativního evangelikálního kalvinismu nesluèitelných s láskou
·Skrytì
·Pastoral Brothers
·Výsledky Sjezdu delegátù BJB v Brnì 6.11.2021
·Kazatel Pavel Mrázek byl zvolen vedoucím Odboru mládeže BJB
·Od 1.11.2021 dochází ke zmìnì epidemiologických opatøení na církevních akcích

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
106527943
přístupů od 17. 10. 2001

Nebezpečná učení: Trochu apologie: Církev... ...viníkem holocaustu?
Vloženo Sobota, 12. srpen 2006 @ 23:49:52 CEST Vložil: Bolek

Kritika bludů poslal Miloslav

Trochu apologie: Církev...   ...viníkem holocaustu?

Velmi často je možno číst a slyšet: Nacistické vyvraždění milionů Židů by nebylo možné bez středověkého křesťanského antijudaismu, jenž svými protižidovskými pogromy k tomu vytvo-řil podhoubí fanatické nenávisti. Jaká je skutečná pravda? Především je třeba důrazně odlišit antijudaismus ve významu rasovém a ve významu náboženském. Ten první Církev vždycky kategoricky odmítala, vždyť sám Božský Spasitel byl podle svého tělesného původu z Panny Marie Žid, Jeho přesvatá Matka pocházela z židovské rodiny, její rodokmen sahá až ke králi Davidovi, Židy byli také všichni apoštolé a učedníci Páně. Proto Církev vždy po­kládala pokřtěného Žida za plnohodnotného kato­líka bez jakékoliv známky diskriminace. Jinak je tomu s antijudaismem náboženským. Jeruzalémský chrám byl vojskem císaře Tita r. 70 srovnán se zemí, Židé se po prohrané válce roz­utekli do diaspory, kde anonymní autoři sepsali Talmud (v překladu “učení“), jenž se stal nejdůležitější knihou židovské náboženské nauky hned po Starém zákoně. Talmud obsahuje mnoho protikřesťanských invektiv, o Ježíši Kristu dokonce na více místech říká, že byl nemanželským synem. Podle Skutků apoštolských židovská velerada před r. 70 pronásledovala krvavě křesťany a ani náboženští předáci Židů v diaspoře se nechovali ke křesťanům lépe, jak si stěžují už ve 2. stol. sv. Justin (Dialog s Trifonem 16), později Tertullian a Origenes. Mnozí Židé podle těchto autorů slídili po křesťanech a udávali je římským úřadům. To všechno vytvořilo u křesťanů instinktivní odpor vůči všem Židům, vyznávajícím Talmud. Ve 4. stol. se vyznačují ostrými protižidovskými polemikami církevní Otcové sv. Bazil, sv. Jan Zlatoústý a sv. Ambrož. Stěžují si na neustálé intriky Židů proti křesťanům a také na jejich provozování lichvy, která ničí především chudáky. Židovské náboženství pokládají tito autoři za zvrácené, požadují od Židů uznání Ježíše Krista jako Spasitele a přijetí křtu. Mírnější stanovisko zaujímá sv. Augustin, jenž upozorňuje na kontinuitu Starého a Nového zákona. I přes tvrdou antijudaistickou rétoriku však starověký křesťanský stát ponechal Židům synagogy a právo vyznávat svoji víru. Když na konci 6. stol. římský lid zabral místní synagogu, papež sv. Řehoř Veliký nekompromisně nařídil: vrátit zpět Židům. I středověk plně respektoval, že Židé nesmějí být ke křtu nuceni násilím a ponechával jim synagogy. Konflikty mezi křesťany a Židy byly záležitostí obyvatelstva, nikoli církevních či světských auto-rit. Křesťané Židům vyčítali hlavně urážky Ježíše Krista a lichvu. Jak sdělují kronikáři ve Francii a Německu, rozšiřovali tam Židé ve 12. stol. knihu “Sefer Toledoth Jesu“ (O původu Ježíšově) a další spisy, které v návaznosti na Talmud uráží Pannu Marii jako “nevěstku“. Také vysoký úrok, na nějž židovští směnárníci půjčovali a který chudší vrstvy nemohly splácet, vyvolával antijudaistické vášně, které se často ventilovaly surovými pogromy v ži­dovských ghettech. Protižidovskou nenávist živily také pověry o rituálních vraždách a o židovských travičích studní. K prvním velkým krutostem vůči Židům došlo za tahu křižáků do Palestiny na konci 11. stol., kdy se k řádnému vojsku připojily de­klasované živly. Nicméně křesťané si zase stěžují na Židy kvůli častý případům zneuctění Těla Páně při procesí a vraždám kvůli vyznání víry: dodnes jsou uctíváni sv. Vilém z Yorku (Anglie), umučený r. 1144, dále sv. Richard z Paříže (1179), sv. Do­minik del Val, ukřižovaný Židy v Zaragoze ve Španělsku r. 1250, u nás v 17. stol. Šimon Abeles, uškrcený na rozkaz vlastního židovského otce za to, že konvertoval ke katolické víře (je pohřben v Týnském chrámu v Praze) aj. Katolická církev a světští panovníci se snaži­li eliminovat židovský vliv různými opatřeními, např. nařízením, že Židé musejí žít odděleně od křesťanů v ghettech a mimo ně nosit žlutou hvězdu, zákazem zaměstnání a podnikání mimo hradby ghetta apod. III. lateránský koncil r. 1215 nařizuje spálit Talmud. Nicméně ani církevní, ani světská moc nepodporovala protižidovské pogromy, nao­pak se jim snažila čelit všude, kde se dalo (český král a německý císař Karel IV. ve 14. stol. zasáhl např. vojensky na obranu židovského ghetta v No­rimberku – bohužel bylo již pozdě). Proti pogromům pozvedají svůj hlas církevní učitelé sv. Ber­nard z Clairvaux a sv. Tomáš Akvinský. Za celé období 9.-20. stol. máme dochováno téměř 300 pa­pežských dokumentů, odsuzujících každé násilí na Židech. Papež Innocenc III. r. 1199 vydává konsti­tuci “Licet perfidia“, kde mj. píše tato slova: “Židé jsou živými svědky pravdivé víry. Křesťanům není dovoleno je zabíjet, pronásledovat nebo napadat... Když hledají u nás pomoc, přijímáme je a bereme v ochranu. Řídíme se tak výroky našich předchůdců Kalixta, Evžena, Alexandra, Klementa a Ce­lestina a zakazujeme vynucování křtu na Židech, jakýkoliv způsob jejich pronásledování, loupení jejich majetků, zneucťování jejich hřbitovů a vy­kopávání jejich ostatků za účelem hledání peněz. Trestem za porušení těchto zákazů je exkomuni­kace...“ (cit. Crowdy-Novak: Tajemnica Izraela na tle historii, Varšava 1999, str. 40). Papež Řehoř X. na konci 13. stol. prohlašuje obviňování Židů z ri­tuálních vražd za pověru, papežové 16. stol. povo­lují Židům, vyhnaným ze Španělska a Portugalska, aby se usadili v Církevním státě. Židé, kteří neztratili smysl pro objektivitu, dokázali postoj papežů náležitě ocenit. R. 1807 Židovská rada ve Francii vydala toto prohlášení: “Izraelští delegáti Francouzského císařství a Italského království na Hebrejský kongres vyjadřují svoji vděčnost křesťanskému duchovenstvu za účinnou pomoc, po­skytnutou Židům v minulých staletích v různých státech Evropy, zvláště pak papežům, kteří jim připravili krásné přijetí, zatímco v jiných zemích se proti nim spikly barbarství, nespravedlnost a ignorance....tyto výrazy úcty a vděčnosti za pomoc, jakou zakusili Izraelité od duchovenstva různých evropských států, se musí stát trvalým svědectvím pro budoucí generace....“ (Crowdy-Novak…, str. 32). Objektivně lze tedy konstatovat, že církevní au­torita, zejména papežové, nenesou na protižidov­ských pogromech téměř žádnou vinu. To ovšem neplatí o velkém množství tehdejších křesťanů, kteří z náboženského fanatismu sahali k maso­vým vraždám svých židovských spoluobyvatel. Tyto skutečnosti zůstanou trvalou skvrnou na středověkém křesťanství a právem se za ně Sv. Otec v jubilejním roce 2000 jménem Církve omluvil. Nesmí se ale přehánět. Dějiny křesťansko-židovských vztahů ve středověku zdaleka nebyly jenom dějinami pogromů, to by se nedochovaly z té doby synagogy a celá kultura ghett. Lze říci, že vět-šina středověkých Židů prošla životem, aniž se s pogromem setkala.V zájmu pravdy se nedá také mlčet o výše uvedených židovských hříších proti křesťanům. Antijudaismus nacistů má zcela jiné kořeny. Osvícenská éra v 18. stol. zrušila ghetta a umožni­la Židům zapojit se do života ostatní společnosti. Židé byli obvykle bohatší než ostatní a stávali se velkými podnikateli, mnozí z nich také nevynika­li žádným sociálním cítěním. Někde slepá závist, někde oprávněný hněv nad sociálními křivdami se tak staly hybnou silou novověké nechuti, až nená­visti k Židům jako celku. Tento antijudaismus byl motivován nikoli nábožensky, nýbrž ekonomic­ky. Zatímco středověký antijudaismus se zaměřoval proti vyznavačům židovského náboženství, novověký ekonomický antijudaismus proti celé rase bez ohledu na to, jestli jde o Žida ortodox­ního, Žida ateistu nebo Žida pokřtěného. Na této platformě vybudovali svoji zrůdnou rasistickou teorii velcí odpůrci křesťanství Adolf Hitler a Al­fred Rosenberg, podle níž každý etnický Žid bez ohledu na své náboženské či jiné přesvědčení si zasluhuje odsouzení. Tento ryze rasově motivova­ný přístup, který nota bene byl uplatňován i vůči jiným národům (Romům, Polákům aj.), středověká křesťanská Evropa vůbec neznala – proto dávat tehdejší pogromy, samozřejmě odsouzeníhodné, do souvislosti s nacistickým holocaustem, je ab­surdní. Katolická církev okamžitě a včas zareagovala. Sv. Oficium v Římě (dnes Kongregace pro nauku víry) už r. 1928, kdy ještě nic nenasvědčovalo, že Hitler bude kancléřem, vydalo toto prohlášení: “Církev vždycky měla zvyk modlit se za Židy, kteří byli nositeli Božích zaslíbení až do příchodu Ježíše Krista….Apoštolský stolec je bránil před nespravedlivými útoky a tak, jak vystupuje proti všemu nepřátelství mezi národy, odsuzuje nená­vist zaměřenou proti tomuto národu, kdysi od Boha vyvolenému; nenávist známou pod jmé­nem antisemitismus.“ (Cowdy-Novak…str. 34). Antijudaismus, antisemitismus a rasismus vždyc­ky byly, jsou a budou v rozporu se zjevenou nau­kou Páně. Proto Církev v mnoha dokumentech na­cistické běsnění proti Židům odsoudila a církevní hodnostáři jim aktivně pomáhali najít úkryt nebo emigrovat. Zvlášť velkou zásluhu na tom má papež Pius XII., stále pomlouvaný navzdory jasně pro­kázaným opačným faktům, že prý k osudu Židů v osvětimských plynových komorách zůstal lhos­tejný. Mnohokrát jsme na stránkách Immaculaty psali a dokazovali, že tento papež přímo nebo nepřímo zachránil minimálně 700 tisíc Židů, nicméně to už je jiná kapitola. Radomír Malý


"Trochu apologie: Církev... ...viníkem holocaustu?" | Přihlásit/Vytvořit účet | 7 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Židovský Talmud. Co obsahuje? (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Neděle, 13. srpen 2006 @ 01:31:41 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Talmud
je souhrn debat přibližně tisícovky rabínů odlišných názorů, sepisovaných během pěti staletí a uzavíraných demokratickým většinovým hlasováním o tom, který názor se má stát zákonem či doporučením k jednání. Ve všech těchto závěrech převládá pokora vůči Tvůrci a Jeho tvorbě. Nikde v těchto závěrech se nevyjadřuje povýšenost, pouze se žádá distance od nezákonných, nemorálních nebo nečistých praktik pohanů - proti nimž ostatně brojí i křesťanství.
Ve všech obecných lidských vztazích - etika, obchod, politika, soudnictví - talmudické závěry přikazují Židům se chovat k Nežidům stejně jako jeden k druhému. Absolutně závazný zákon z traktátu Chullin 94a praví:
„Tóra zakazuje Židovi klamat jakoukoli lidskou bytost, Žida či Nežida.“ A ještě přesnější uzákonění v traktátu Jerušalmi, RošHašana 57a zní: „Před trůnem Tvůrcovým není žádný rozdíl mezi Židem a Nežidem.“ Dokonce podle některých závěrů se má Žid vůči Nežidům chovat ještě lépe, a to ze tří důvodů. Jedním je udržování míru, druhým je nepoškozování pověsti všech Židů, s vědomím, že neetický čin jednoho Žida se v očích mnoha Nežidů často stává stereotypem všech Židů.
Platnost těchto zákonů se smí pozastavit, jen když Nežid ohrožuje Židův život.
Benjamin Kuras: Talmud není zdroj teroru
MF Dnes 03.08.2006

Výroků o křesťanství a křesťanech je v Talmudu celá řada. Opravdu nevím, jak z níže citovaných slov chce Kuras odvodit příbuznost či dokonce duchovní svornost křesťanství a novodobého judaismu.
Sanhedrin 106a : „Je řečeno, že Ježíšova matka byla děvka : Ona byla potomek princezen a guvernérů a spala s tesařem jako děvka“. Gittin 57a : „Ježíš je v pekle a vaří se v horkých výkalech“. Sanhedrin 90a : „Kdo četl Nový Zákon nemá žádnou účast ve světě budoucím“ či Shabbath 116 : „Židé musí zničit knihy křesťanů, to jest Nový Zákon“.
Na amerických webových stránkách židovské chasidské skupiny Lubavitch - největší židovské skupiny na světě - najdeme tato svědectví spolu s citacemi z Talmudu: 1) on a jeho učedníci provozovali čarodějnictví a černou magii, chtěl svést židy k modlářství a byl pod ochranou cizí pohanské mocnosti, aby podvracel židovskou bohoslužbu (Sanhedrin 43a). 2) Byl nemravný, uctíval sochy, odloučil se od židovského národa pro svou špatnost a odmítal se kát (Sanhedrin 107b. 3) Naučil se kouzelnictví v Egyptě a vykonával zázraky, užíval svého masa k tajemným procedurám, které jsou v Bibli zakázány (Shabbos 104b).
Duch Talmudu je tedy shodný s duchem farizeů. A o tom, jak shlížel Ježíš na farizeje, nemusím snad B. Kurase ani jiné oponenty poučovat.
Podobně přezíravý a odmítavý pohled jako vůči křesťanům vykazuje Talmud také vůči nežidům obecně: Sanhedrin 57a : „Když žid zabije pohana nebude potrestán. Když žid okrade pohana může si to nechat“. Baba Kamma 37b : „Pohané jsou mimo ochrany zákona a Boha a jejich peníze jsou vystavené Izraeli“. Yebamoth 98a : „Všechny nežidovské děti jsou zvířata“. Abodah Zarah 36b : „Nežidovská dívka je špinavá již od narození“.
Proto rabínu Perrinovi nečiní takové potíže prohlásit, že „ani jeden milión Arabů nemá cenu jednoho židovského nehtu“ (New York Daily, 28.2., 1994).
Stejného duchu je proto i prohlášení izraelských rabínů, jak o něm čteme v deníku Jerusalem Post 12. 7. 2006: „Shromáždění izraelských rabínů vyzvalo izraelskou armádu, aby ignorovala křesťanskou morálku a „vyhladila nepřátele od severu k jihu.“„Všechny diskuse o křesťanské morálce jsou oslabováním ducha naší armády a národa a stojí nás krev našich vojáků a civilistů,“ stojí v jejich prohlášení.“
Michal Semín - Reakce na text B. Kurase: Pravda o Talmudu
http://virtually.cz/?art=12142

Závěr:
Talmud je pravděpodobně teologickou SBÍRKOU ZVLÁŠTNÍHO TYPU, U KTERÉ NACHÁZÍME DVOJITOST IDEJÍ PŘI OBJASŇOVÁNÍ JAKÉKOLIV VĚROUČNÉ I MRAVOUČNÉ PRAVDY, ZE KTERÉ SI KAŽDÝ MŮŽE VYBRAT TO, CO SE MU HODÍ podle jeho teologického vkusu
Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve



Re: Trochu apologie: Církev... ...viníkem holocaustu? (Skóre: 1)
Vložil: Frantisek100 v Neděle, 13. srpen 2006 @ 10:21:16 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Může mi někdo vysvětlit postoj slovenské katolické církve vůži židovskému obyvatelstvu?
Pravděpodobně jistě najdete nějaké vysvětlení, aby z Tisa a dalších představitelů byli hrdinové a neviňátka.



Jozef Tiso - věrný služebník Vatikánu a fašismu ! (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Neděle, 13. srpen 2006 @ 12:13:13 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jozef Tiso
(13.10.1887-18.4.1947)
"Prezident fašistického Slovenského štátu"

Jozef Tiso, slovenský kněz, politik a prezident Slovenského štátu v letech druhé světové války, přichází na svět 13. října roku 1887 ve Velké Bytči (okres Žilina).

V roce 1910 Jozef Tiso absolvuje studium teologie ve Vídni - poté je v letech 1910-1911 kaplanem v Oščadnici, v letech 1911-1913 v Rajci a v letech 1913-1914 v Bánovcích nad Bebravou, kde zakládá katolický učitelský ústav.

V letech první světové války slouží Jozef Tiso nejprve jako polní kurát (roky 1914-1915), po zbytek války je pak profesorem náboženství na gymnáziu v Nitře.

Od roku 1918 do roku 1920 je pak Jozef Tiso profesorem pastorální teologie, v roce 1920 nastupuje jako biskupský tajemník v Nitře. Od roku 1924 je pak farářem a posléze děkanem v Bánovcích nad Bebravou.

Od počátku dvacátých let je Tiso zároveň funkcionářem a publicistickým mluvčím Slovenské ludové strany.

V letech 1930-1938 je Jozef Tiso místopředsedou ludové strany. Zároveň je (a to nepřetržitě již od roku 1925) poslancem Národního shromáždění, a to až do konce druhé republiky v roce 1939. Pro úplnost - když Slovenská ludová strana (nyní již jako Hlinkova Slovenská ludová strana) po vítězství ve volbách (na Slovensku) v roce 1925 vstoupí na konci dvacátých let krátce do tzv. vlády panské koalice (po Tukově aféře z ní pak v 8. října roku 1929 vystoupí), je Jozef Tiso v letech 1927-1929 ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Po smrti A. Hlinky 16. srpna roku 1938 se v ludácké straně rozhoří boj o předsednické křeslo, které zůstává formálně neobsazeno - o předsednictví spolu bojují Tiso, považovaný ve straně za politika umírněného, hlásajícího autonomii Slovenska v rámci Československa a K. Sidor, jenž má naopak pověst radikála a jenž patří do generace mladých ludáckých politiků (např. F. Ďurčanský {viz Ďurčanský, Ferdinand}, A. Mach), jejichž cíle se poprvé zřetelně ukáží na sjezdu strany v Piešťanech v roce 1936 - program sjezdu je uvozen heslem: "Jeden národ, jedna strana, jeden vodca" - na konci třicátých let se tak ludová strana začíná stále zřetelněji dostávat do pozice strany fašistické.

Rok 1938 pak Slovensku přinese nejprve autonomii (která ale v mnoha ohledech již nese rysy svrchovaného státu) a poté, na počátku roku 1939, i svrchovanost. Prosazení autonomie, o níž dosud česká politická scéna nechtěla jednat, umožní mnichovský diktát, jímž československo přichází o rozsáhlá území - oslabená československá vláda pak již nemá dostatek sil vzdorovat Tisově ludové straně.

6. října roku 1938, den po abdikaci prezidenta E. Beneše (viz Beneš, Edvard), se pak koná společné zasedání ludové strany, slovenské agrární strany, národně sociální strany, živnostenské a národní strany v Žilině, zasedání, jež pak má jediný výsledek - tzv. žilinskú dohodu, která kategoricky žádá vyhlášení a uznání slovenské autonomie v rámci Československa. Zároveň je vydán i manifest ke slovenskému národu, jenž již o Československu nehovoří vůbec a jenž říká, že "... vytrváme po boku národov, bojujúcich proti marxisticko-židovskej ideologii rozvratu".

Od 7. října téhož roku do 9. března roku příštího je pak Jozef Tiso předsedou autonomní slovenské vlády.

Po jmenování autonomní slovenské vlády pak začíná Tisova ludová strana likvidovat ostatní slovenské politické strany - dnes je často slyšet tvrzení, že agrární strana (největší politický soupeř ludáků), živnostníci, fašisté či národní socialisté, se dobrovolně s ludovou stranou sloučily: není to pravda, tyto strany byly s ludovou stranou "sloučeny" pod pohrůžkou zákazu. K formálnímu sjednocení slovenských politických stran dochází 8. listopadu roku 1938.

Za zmínku stojí fakt, že některé strany nebyly do ludové strany přijaté vůbec - již 9. října roku 1938 byla zastavena a později zakázána činnost Komunistické strany Československa, 16. listopadu téhož roku byla zastavena činnost sociálních demokratů. Zákaz postihl nejprve i nacionálně (autonomisticky) orientovanou Slovenskou národní stranu) - její vedení totiž odmítá "sloučit se" s ludáky: teprve po výměně vedení této strany, kdy v ní převládne "konstruktivní duch" je strana v prosinci roku 1938 sloučena s ludovou stranou.

Na konci listopadu roku 1938 jsou pak na Slovensku vypsány volby do slovenského sněmu - předložena je jednotná kandidátka ludové strany (na které je několik kandidátů ze sloučených stran): samotný volební akt se pak koná 18. prosince roku 1938 za přímé asistence Hlinkových gard (polovojenská odnož ludové strany), ludová strana pak získává přes 97 % všech platných hlasů, čímž se stává v autonomním slovenském sněmu rozhodující (a vlastně v podstatě jedinou) silou. Je třeba ještě připomenout, že jiné strany své kandidátky postavit nemohou, jsou buď sloučeny se stranou ludovou nebo zakázány.

Na konci roku 1938 je tedy na Slovensku zaveden režim jedné politické strany, strany Tisovy, strany, která si dočasně přidává ke jménu přídomek "Strana slovenskej národnej jednoty". Pro úplnost - mimo ludovou stranu mohou působit jen malé strany německé a maďarské menšiny (Deutsche Partei a Maďarská strana).

V březnu roku 1939 pak dochází v česko-slovenských vztazích k další vážné krizi - 9. března jednají ústřední a slovenská vláda, kde je slovenská strana obviněna s tajným jednání s Německem, 10. března pak prezident Hácha (viz Hácha, Emil) odvolává Tisa z funkce předsedy slovenské autonomní vlády.

13. března roku 1939, tedy krátce před okupací Československa Německem, pak jedná Jozef Tiso společně F. Ďurčanským v Berlíně s A. Hitlerem (viz Hitler, Adolf) o možnosti vzniku samostatného slovenského státu - o pouhý jeden den později slovenský sněm vznik nového státu při svém zasedání odhlasuje.

Vznik Slovenského štátu pod Tisovým vedením je dnes často interpretován jako čin, jímž Jozef Tiso zachránil Slovensko před přímou německou okupací či před okupací Maďarskem. Tato tvrzení je ale nutno brát se značnou rezervou - Hitler nikdy neměl v úmyslu nechat vzniknou silný maďarský (uherský) stát ve střední Evropě a stejně tak nehodlal Slovensko okupovat přímo, tak jako zbylé české a moravské území.

Nově vzniklý suverénní středoevropský stát, Slovenský štát, je ale samostatný pouze na papíře, 23. března roku 1939 je smluvně upravena podřízenost Slovenského štátu vůči Německu - v dohodě se praví, že "Německá říše přejímá ochranu politické nezávislosti slovenského státu a integritu jeho území". Ve smlouvě je rovněž zakotveno právo vstupu německých vojsk na slovenské území.

21. července roku 1939, po přijetí nové slovenské ústavy, jejímž vzorem je ústava Mussolinoho (viz Mussolini, Benito) fašistické Itálie, je Slovensko prohlášeno republikou. Republikou je ale Slovensko jen zvenčí - má sice jednokomorový parlament, disponující zákonodárnou mocí, o 80 poslancích, tzv. snem, volený jednou za pět let ve všeobecných volbách, moc výkonná je pak v rukou vlády a v čele státu stojí prezident, volený na sedm let, ale: moc ve státě je v rukou jedné jediné (ludové) strany, za dobu trvání Slovenského štátu se nekonají žádné volby, sněm je naplněn poslanci autonomního sněmu z roku 1938, kteří si po vypršení volebního období sami v roce 1943 sami prodlouží funkční období. Vedoucí úloha ludové strany je přímo zakotvena v ústavě.

Půl roku po svém vzniku se pak Slovenská republika jako jediný evropský stát zúčastní německé agrese proti Polsku - 28. srpna Tiso z funkce vrchního velitele armády rozhoduje o mobilizaci armády a Hlinkovy gardy a 5. září téhož roku pak slovenská armáda vstupuje po boku wehrmachtu do Polska.

Poté začíná Jozef Tiso postupně upevňovat svoji moc nad Slovenskem - 1. října roku 1939 se stává formálně předsedou ludácké strany, a 26. října je pak slovenským sněmem "jednohlasně" zvolen slovenským prezidentem - když pak v roce 1942 Tisova "umírněnější" skupina své vítězství v ludové straně nad radikálnější, gardistickou, skupinou kolem Tuky a Macha dokoná, je 22. října roku 1942 je na Slovensku právně zakotven vůdcovský systém a Jozef Tiso se kromě prezidentského úřadu stává i "vodcom" - v roce 1944 je pak Tisovi ústavním zákonem přiznáno právo vládnout bez ohledu na slovenský sněm a právo měnit ústavu: Tisovi pravomoce jsou však v této době, po vypuknutí Slovenského národního povstání, již značně omezeny, rozhodující moc má v této době již německá armáda.

Hodnocení Tisova režimu není snadné, režim je stejně tak dáván za vzor demokracie jako pokládán za režim vysloveně fašistický. Nejprve fakta - Tisův ludácký režim sám sebe (i ústavně) deklaruje po dobu svého trvání jako režim "národní" a "křesťanský" (katolický).

Za vlády Tisovy ludové strany silně omezena práva menšin (kromě práv Němců a Maďarů, u nichž je uplatňován princip reciprocity (tj. práva slovenských Maďarů jsou poměrově shodná jako práva Slováků, žijících v Maďarsku), podle Tisovy (neuskutečněné) představy má vzniknout tzv. národnostní katastr, podíl každé národnostní menšiny na veřejném a hospodářském životě má odpovídat podílu menšiny v celkovém obyvatelstvu.

Co se týká práv občanských, ta jsou pozastavena (z důvodu mimořádnosti situace) ihned po vyhlášení samostatnosti, s tím, že po dvou měsících budou obnovena - po vypuknutí druhé světové války se pak pozastavení občanských práv stává jevem trvalým.

Katolický prvek je pro Tisův režim, za nímž stojí slovenský klér, prvkem významným - stát se má opírat o papežské sociální encykliky, jejichž realizace je ale v tehdejších podmínkách nerealizovatelná. V praxi jsou pak zpřísněny trestní sankce za interrupce, je vydán zákaz všech antikoncepčních prostředků, je zakázáno společné vyučování dívek a chlapců na středních školách, jsou činěny pokusy o "navracení žen rodině", kdy jsou propouštěny vdané úřednice a je vyžadován celibát učitelek. Katolická církev má výsadní postavení, ostatní křesťanské církve jsou více či méně perzekuovány. Vůči ateistům je pak Tisův režim vysloveně nepřátelský - ve státních školách musí být povinně umístěny kříže, jsou zde zavedeny jednotné modlitby, vyučování náboženství na školách je povinné, každý občan se alespoň formálně musí přihlásit k nějaké státem povolené křesťanské církvi.

Tragický je pak postoj Tisova režimu vůči slovenské židovské menšině - již 18. dubna roku 1939 je na Slovensku vládním nařízením definován pojem "Žid" a to na základě kombinace rasového a náboženského principu - Židem nebyl ten, kdo náležel již před 30. říjnem roku 1918 k některé státem uznané křesťanské církvi. Zároveň je na Slovensku snížen počet židovských advokátů na 4 % celkového stavu, tito advokáti pak mohou zastupovat jen židovské klienty. Též jsou Židé vyloučeni z veřejných služeb, v lékařské a lékárnické praxi je jejich počet snížen též na 4 % celkového stavu. V armádě jsou Židé přeřazeni k pracovním útvarům. Situace je pro židovské obyvatelstvo ale přijatelnější a snesitelnější než je tomu v protektorátu. Nicméně brzy začínají i na Slovensku platit norimberské rasové zákony - 9. září roku 1941 slovenská vláda schvaluje tzv. "Židovský kodex". Pod záminkou pracovního nasazení pak začíná 25. března roku 1942 poslední, nejtragičtější, etapa osudu slovenských Židů - Židé jsou deportováni do vyhlazovacích táborů v Polsku. Deportace probíhají až do 20. října téhož roku, kdy j sou na nátlak Vatikánu a pod vlivem veřejného mínění pozastaveny. Zbývající Židé jsou pak internováni v pracovních táborech. Po potlačení Slovenského národního povstání jsou pak deportace, tentokrát již v plně v režii Němců, obnoveny.

Ještě krátce k otázce vztahu Tisova režimu k Slovenskému národnímu povstání - ludácký režim již krátce po jeho vypuknutí označí celou akci za "čecho-žido-bolševický puč, k němuž se připojilo několik tisíc svedených Slováků", Tiso sám, po potlačení povstání, 2. září pak povstání odsoudí a vysloví souhlas s německým zásahem proti povstaleckým jednotkám. 7. září pak Tiso vydává rozkaz k zásahu Pohotovostních oddílů Hlinkových gard, které pak zasáhnou krutým způsobem nejen proti povstaleckým oddílům, nýbrž i proti civilnímu obyvatelstvu.

Toto vše dává pak obraz Tisova Slovenského štátu - obraz státu fašistického, vezmeme-li jako definici fašismu tu, která říká, že "fašismus je ideologie, politické hnutí a forma vlády, vycházejících z rasismu či nacionalismu, mající charakter diktatury s antiliberárním, protidemokratickým a protikomunistickým zaměřením - tato diktatura odmítá pluralitní politickou kulturu vycházející z liberálních tradic. Stát (národ) je v této diktatuře nejvyšší hodnotou a je chápán jako jednota transcendentní, morální, hospodářská i politická. Řízení státu se pak většinou odvíjí na vůdcovském principu a na diktatuře jedné politické strany či hnutí..."

Tisův konec přichází s koncem druhé světové války - 3. dubna roku 1945, kdy je již jasné, že druhá světová válka se blíží ke konci, opouští Tiso Bratislavu a uchyluje se do Kremsmünsteru, kde je pod německou ochranou a kde se 8. května pak slovenská vláda vzdá americkým jednotkám - Jozef Tiso nicméně již předtím Kremsmünster opouští a skrývá se v klášteře v Altötingu - zde je ale brzy zatčen a internován v americkém zajateckém táboře. Přitom Jozef Tiso věří, že přízeň Vatikánu a vliv amerických Slováků na americkou vládu mu zajistí nevydání do Československa - nicméně, Vatikán se v Tisově případě rozhodne neangažovat se, rovněž tak vliv amerických Slováků na orgány Spojených států je pramalý.

Tisův osud se začíná naplňovat 18.6.1945, kdy se z pověření československé vlády československý velvyslanec ve Spojených státech obrací na americké úřady s žádostí, aby Jozef Tiso a další prominenti ludáckého režimu, zadržovaní Američany byly vydáni do Československa - jako důvod pro vydání je uvedena spolupráce s nacistickým Německem, pronásledování politických protivníků, Židů, osob věrných Československu, vyhlášení války SSSR, Spojeným státům a Velké Británii a zrada na Slovenském národním povstání. Stejná žádost je pak předána i britské vládě.

Po počátečních pochybách britské vlády, zda Jozef Tiso a spol. patří mezi osoby, které mají být souzeny v rámci retribuce (Britové se obávají, že vydání Tisa a jeho spolupracovníků znemožní odmítnutí podobných žádostí z Titovi Jugoslávie a levicového Polska, které by mohlo žádat vydání londýnské polské emigrační vlády), pak přichází rozhodnutí - 4. října americké úřady britské námitky zamítnou a 27. října je pak Tiso vydán do Československa, kde je pak převezen do vazby bratislavského Národního soudu.

K vydání Jozefa Tisa do Československa je třeba ještě uvést, že není pravdivý často uváděný fakt, že Tisovo vydání bylo víceméně českou iniciativou - nikoliv, československá, tedy pražská, vláda již v květnu 1945 informovala slovenský sbor pověřenců, že hodlá požádat o vydání prominentů ludáckého režimu - neozvaly se žádné slovenské hlasy proti, naopak, 18.7.1945 předsednictvo SNR samo vyzve slovenské pověřenectvo vnitra, aby připravilo pro československou vládu seznam prominentů ludáckého režimu, o jejichž vydání bude republika žádat americké a britské úřady.

Ale zpět k případu Tiso - po Tisově umístění do vazby podá Vatikán ústy papeže Pia XII. žádost, aby byl Tiso internován (jako kněz) v klášteře a ne ve věznici, zároveň ale Vatikán zdůrazní, že v žádném případě nehodlá ovlivňovat průběh procesu. Žádostí Vatikánu se československá vlády zabývá 4. ledna 1946 - výsledkem je zamítnutí.

Samotný soudní proces s Tisem (a s A. Machem a v nepřítomnosti souzeným F. Ďurčanským) pak probíhá před bratislavským Národním soudem ve dnech - Tiso, Mach a Ďurčanský jsou obviněni z podílu na rozbití Československa, z likvidace demokratických práv a svobod na Slovensku a nastolení totalitního režimu a aktivního vystoupení proti SNP, Tiso a Mach jsou pak obviněni ještě ze zavlečení Slovenska do války proti Polsku, Sovětskému svazu, Velké Británii a Spojeným státům, a ze schvalování, resp. aktivní účasti na deportacích slovenských Židů.

Jozef Tiso většinu obvinění odmítne - buď nevěděl o důsledcích svého jednání (např. v případě židovských deportací) nebo nemohl konat jinak pro nátlak Němců. Nicméně, co se týče obvinění, týkajících se židovských deportací, jako důkaz proti Tisovi je předloženo mimo jiné memorandum, které Tisovi bylo podáno 6. března roku 1942 slovenskými rabíny - ti v něm argumentují tím, že deportace ze Slovenska znamenají pro Židy jistou smrt. Kromě toho Tisovi velmi přitíží jeho protižidosvký projev v Holíči, přednesený 15. srpna roku 1942.

15. dubna roku 1947 je pak nad Jozefem Tisem vynesen rozsudek - Jozef Tiso je za své zločiny v čele Slovenského štátu, zločiny, které jsou svojí podstatou zločiny válečnými, odsouzen k trestu smrti oběšením - - žádosti o milost, podpořené Demokratickou stranou a katolickou církví, není vyhověno a 18. dubna roku 1947 je rozsudek vykonán.




Související odkazy na tomto webu:



Česko(slovenští) prezidenti

Československá vláda 12.10.1926 - 1.2.1929 - členové

Československá vláda 1.2.1929 - 7.12.1929 - členové

Hitler, Adolf

Beneš, Edvard

Hácha, Emil

Ďurčanský, Ferdinand

Mussolini, Benito




Doporučená a studijní literatura:

Lesák, V.: Biografický slovník osobností moderních dějin, Praha 1994

Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století (1945-1992), Bratislava 1998

Rychlík, J.: Češi a Slováci ve 20. století (1914-1945), Bratislava 1997




Stránka vygenerována za: 0.24 sekundy