poslal Nepřihlášený Konečně nastal největší a nejkrásnější den naší plavby. Jsme u cíle. V dáli září přístav. Světlo té záře je tak intenzivní, že kdyby Kapitán nestál na přídi naší lodi a my nebyli schováni v Jeho stínu, na místě shoříme.
Zlatý jas přístavu je tak nepopsatelně obrovský, že nevycházíme z údivu. Stejně tak úžasné je, co se děje okolo naší lodi. Ať se podívám kamkoli, všude vidím tisíce jiných lodí. Všechny do jedné hoří. Mnohé z nich jsou modernější než ta naše, a přesto se zastavily na dohled Nebeského království a hoří. Na jedné z nich poznávám svého souseda. Člověka, který mě v mnoha věcech převyšuje, a který byl dlouhá léta trošku mým vzorem. Obdivoval jsem jej za jeho trpělivou nezištnost s jakou pomáhal jiným lidem. Za to, jak se staral o svou rodinu a jak jsem jej nikdy neslyšel někoho pomluvit, nebo si stěžovat. Takový ten opravdu vzorný a slušný člověk. Jsem si zcela jist, že jsem žil mnohem horší život než tento muž. Přesto se nyní plavím do věčného života s Bohem a můj soused zoufale stojí u zábradlí hořící lodi. Vzpomínám si na rozhovor, který jsme spolu před léty vedli. Tehdy jsem mu nabízel zdarma Bibli a mluvil s ním o Spasiteli tohoto světa. Zdvořile odmítl oboje a vysvětlil mi to tím, že je-li vůbec Bůh a je-li spravedlivý, pak musí vidět jeho bezchybný život, jeho poctivou snahu být dobrým člověkem. Snažil jsem se mu vysvětlit, že žádný člověk na tomto světě není dobrý. Kdybychom se sebevíce snažili na sobě pracovat, tak jsme stejně beznadějní hříšníci. I malé miminko, to krásné čisťounké stvoření, se rodí s potenciálem hříchu. Ač ještě ani nemohlo zhřešit, přesto je hříšné. Onen muž mi na to celkem logicky odvětil, že to není spravedlivé. Marně jsem mu vysvětloval, že v tady nejde o lidskou logiku a lidskou spravedlnost, že když chceme být jednou v Božím království, tak musíme věřit a příjmout tu Boží spravedlnost. I když jí z lidského hlediska nemusíme rozumět. Tehdy jsem z jeho úst poprvé slyšel pyšné odmítnutí Boží nabídky. Že prý raději bude věřit v člověka a jeho schopnosti, než v nějaké pohádky, které se vyprávějí v kostelech. Že prý je to dobré tak akorát pro staré báby, a že faráři stejně parazitují na hlouposti jiných lidí. A že jej urážím, když mu říkám, že je hříšník. Debata skončila. Mockrát mě potom napadla jedna otázka. Proč někdo příjme víru, kterou mu podává samotný Bůh, a jiný ji odmítne ? Protože skutečně věřím, že náš dobrý Bůh je spravedlivý, proto jsem přesvědčen, že každému se dostane Boží nabídky. Každý se svobodně může rozhodnout, zdali ji s díky a pokorou příjme, nebo ji pyšně odmítne. Tak krystalicky jednoduché to je. Stejně tak prostý je fakt, že jsme všichni hříšní, a že jedině skrze Ježíše Krista můžeme k milujícímu Tatínkovi do nebeského království. Když se dívám Kapitánovi do tváře, vidím slzy. Náš dobrý Pán pozoruje ty hořící lodě a pláče. Je plný zármutku. Takový je Kristův čistý charakter. On nekritizuje, ani se nepohoršuje či vysmívá těm, kteří jej odmítli. On pro ně ještě pláče. Na to je moje lidská logika, má lidská spravedlnost krátká. Škoda, že to nechtěl pochopit onen můj soused, jehož hořící loď ztrácíme z dohledu. Vjíždíme do přístavu. Neexistují slova na to, co zde vidím. Zalévá mě taková láska, že to opravdu nejsem schopen popsat. Tady jsou stejně všechna slova zbytečná, protože tady je náš skutečný domov, tady je Bůh.
Petr Vlček
