Grano Salis - Poděkovat povinnost

Poděkovat povinnost Ty ustavičně prosíš a děkuješ, jako bys před kněžnami stál! Však je to jen žena má Mandalena a dcera moje Kunka, diví se Janek od zvonu panu Broučkovi při jeho výletu do patnáctého století. Měšťácký pan Brouček vypadá uboze vedle svého rekovného husitského předka, ale v jedné věci jej předčí, ve zdvořilosti. Z tohoto slova se ozývá výraz dvůr, rozumí se královský či šlechtický dvůr. Zdvořilé jednání bývalo kdysi pokládáno za výsadu urozené společnosti. Dole v podzámčí se člověk mohl chovat hrubě a neotesaně, byl jen chám, od něhož nelze nic lepšího čekat. Během následujících století se tento obraz naštěstí změnil. I když mají lidé po nejedné stránce k plné rovnosti hodně daleko, jeden rozdíl nadobro padl, už se oficiálně nerozeznávají panské a chámské způsoby. Pro všecky platí jedna společenská pravidla, a to právě to vrcholná, v nichž se ustavičně prosí a děkuje. Nedbat jich a obejít se bez nich není znakem demokratismu, ale naopak bezděkým návratem k nejzápornějším rysům starého feudálního světa. Nemůžeme ovšem přehlédnout dvojí námitku. Jednak prý se slova prosím a děkuji stala bezobsažnými konvenčními frázemi. A zadruhé, nač prý prosit a děkovat za to, na co má člověk samozřejmý nárok a co musí dostat tak jako tak. V obou námitkách je kus pravdy, avšak odpomoc je snadná. To, co se dělá bezmyšlenkovitě, je přece možno dělat vědomě a s rozmyslem. A co se týče toho nároku: při prosbě i díku nejde ani tak o věc, jako o lidskou službu, která je s ní spojena. A ne o sám výkon služby, ale o přidružené sympatické jevy, jako je ohleduplnost, ochota, trpělivost a mnoho dalšího. Právě to, co u lidí tak často postrádáme. Zkusme nešetřit těmi dvěma slůvky. Přesvědčíme se, že skutečně mají kouzelnou moc.

	Hledej
	Je a svátek má Vojtěch. Vytvoření registrace