 |
Právě je 512 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116490947
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Intimity: PRAKTIKY POTRATÁŘŮ A JEJICH POMOCNÍKŮ JSOU VŠUDE STEJNÉ!
Vloženo Úterý, 23. leden 2007 @ 18:25:25 CET Vložil: Bolek |
poslal miloslav
PRAKTIKY POTRATÁŘŮ A JEJICH POMOCNÍKŮ JSOU VŠUDE STEJNÉ!
doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina CSc. Třeba v Brazílii umírá každoročně několik desítek tisíc mladých zdravých žen na následky kriminálních potratů. Na ty potraty od nebezpečných andělíčkářů je nežene infantilní a pokřikující Zvěřina, ale církev svatá katolická, která si tam zákaz potratů vynutila.
M.P: Zvěřina zašel ve svém příspěvku dále než bývalý potratář Nathanson který říká: "Ačkoli jsme věděli, že v USA ročně zemřelo jen 200 až 250 žen následkem ilegálních potratů, znovu jsme skrze masmédia lhali, že ročně zemřelo deset tisíc žen."
Prof. MUDr. Bernard Nathanson.:V r.1968 jsem se stal jedním ze zakladatelů „Národní ligy boje za právo na potrat“.
Přestože jsme z reprezentativního průzkumu veřejného mínění věděli, že 99,5% Američanů je proti legalizaci umělého potratu, tak jsme masmédiím poskytli falešné údaje, že 50% nebo 60% Američanů chce zlegalizovat umělý potrat. Ačkoli jsme věděli, že ročně bylo v USA pouze 100 tisíc ilegálních potratů na 200 milionů obyvatel, lhali jsme skrze masmédia, že potratů byl 1 milión. Ačkoli jsme věděli, že v USA ročně zemřelo jen 200 až 250 žen následkem ilegálních potratů, znovu jsme skrze masmédia lhali, že ročně zemřelo deset tisíc žen. Spolu s ostatními zakladateli ligy pro potrat jsem prostřednictvím masmédií 5 let obelhával veřejnost i Nejvyšší soud USA. Naše vymyšlené údaje jsme štěpovali do vědomí americké veřejnosti a soudů. Naše lži se staly prostředkem pro přesvědčení Američanů, že zákaz potratů musíme odstranit. Díky naší intenzivní kampani Nejvyšší soud Spojených států v roce 1973 vydal rozhodnutí o legalizaci potratů na žádost a to bez omezení až do devátého měsíce těhotenství na celém území USA. Já sám jsem se stal potratářem – a to tím největším. Po legalizaci potratů ve státě New York v roce 1970 získávám nominaci na ředitele největší potratářské kliniky na světě. Jako ředitel jsem se stal zodpovědným za smrt 75 000 dětí. Vlastnoručně jsem zabil 15 000 dětí. Zabíjel jsem je svýma rukama v letech 1970 až 1979.
Celý článek jak ho vložil užitečný pomocník potratářů zdejší propagátor homosexuality a potratů Standa:
Bible nám jasně a pravdivě říká v listu Řím 1, že homosexuálové vyměnili Boží pravdu za lež a jsou to vrazi v tomto případě jsou i propagátoři vrazi a to vrazi nenarozených dětí. Bůh nám říká znal jsem tě dříve než jsi se narodil. Bůh je ten, který otevírá a zavírá lůna žen, když Panně Marii řekl anděl požehnaná ty mezi ženami a požehnaný je plod života tvého je tím řečeno požehnání každému plodu neboť nás Bůh znál ještě dříve než jsme se narodili. Proto je zabití plodu dítěte vražda.
Jaroslav Zvěřina:
Povinnost donosit dítě považuji za zrůdnou a otrokářskou
MF DNES, 20.02.2004
Monika Elšíková (MFD 19.2.) neříká pravdu.
Zahubit plod totiž v žádném případě neznamená "zabít dítě". Plod je právě "jen" plod, nikoliv tedy "dítě". Plod je možnost, šance, že se dítě narodí. Mnoho plodů končí například spontánním potratem (každoročně se jich u nás vyskytne více než 10 tisíc). Proto žádný mně známý trestní kodex v moderní společnosti nechápe vyhnání plodu jako zabití, nebo dokonce vraždu. Tedy ani ty kodexy, které potrat přísně zakazují. Polemika Nevím, proč autorka považuje lidi, kteří mají jiný názor, jaksi automaticky za infantilní blbečky. Ale to ji snad nenutí, aby sama plácala nesmysly. Nic nevím o tom, že by všechny totalitní režimy byly ateistické. Pokud vím, nacistická vojska měla na opasku "Gott mit uns". O podivných vztazích mezi některými církvemi a genocidním nacistickým režimem byly popsány knihy. Ví to autorka, nebo to považuje také jen za "výkřiky" nepoučených a pomýlených? Považuje-li potraty za výmysl komunistů a ateistů, pak se bude muset nějak vyrovnat s tím, že liberální potratové zákony zavedla naprostá většina vyspělých států včetně těch, kde komunisté a ateisté nikdy nevládli (např. Spojené státy americké). Zákaz potratů vede k důsledkům, které jsou odborníkům dobře známy. Zakázané potraty jsou buď drahé, nebo nebezpečné. Neznám zemi, kde by zákaz potratů vedl k jejich vymizení. Třeba v Brazílii umírá každoročně několik desítek tisíc mladých zdravých žen na následky kriminálních potratů. Na ty potraty od nebezpečných andělíčkářů je nežene infantilní a pokřikující Zvěřina, ale církev svatá katolická, která si tam zákaz potratů vynutila. Ostatně ne náhodou existuje také heretická organizace Catholics for a free choice, která si nemyslí, že by se potraty měly kriminalizovat. Pokud potraty zakážeme, bude každá nechtěně těhotná žena ještě v daleko větším stresu než nyní. Ona je skutečnou, dospělou (někdy nedospělou) lidskou bytostí, která přece také zasluhuje soucit a péči. Považuji za cynické a bezohledné, když někdo těhotnou ženu považuje jen za jakýsi "domeček na dítě", který je plně pod kontrolou státu. Nepřeji si, aby se mladé ženy hrozily zjištění těhotenství jako čehosi fatálního. Přeji si co nejvíce těhotenství chtěných a očekávaných. Byli to naši čeští psychologové a psychiatři, kteří poměrně nedávno vědecky prokázali, jak tragické následky má pro dítě i matku nechtěné těhotenství. Autorka má pravdu, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda jedince jiného. Problém je však v tom, že plod není "jedinec", ale právě jen plod, odkázaný ve všem a zcela na ženu, která jej počala. Samostatné existence schopen není, proto se někdy stává obětí svobodného rozhodnutí ženy, která jej nosí. Nařídit zákonem ženě, která počala, povinnost dítě donosit, to považuji za zrůdné a otrokářské.
doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.,
|
Re: PRAKTIKY POTRATÁŘŮ A JEJICH POMOCNÍKŮ JSOU VŠUDE STEJNÉ! (Skóre: 1)
Vložil: joker v Úterý, 23. leden 2007 @ 19:06:22 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Pokud vím, nacistická vojska měla na opasku "Gott mit uns".
To není zcela přesné. Na opasku bylo napsáno "Karel Gott mit uns" a byl to důsledek popularity našeho zlatého slavíka v tehdejším Německu (a pozdějším NDR). Málo se ví, že nejoblíbenější písní vojáků wehrmachtu nebyla Škoda lásky (v německu známá jako Rosamunde), ale píseň Biene Maja (Včelka Mája). |
|
|
Re: PRAKTIKY POTRATÁŘŮ A JEJICH POMOCNÍKŮ JSOU VŠUDE STEJNÉ! (Skóre: 1)
Vložil: Miloslav v Středa, 24. leden 2007 @ 18:49:06 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://miloslav.pletanek@prolife.cz | KAUZA ROE VERSUS WADE: VÝSTRAHA
Třicet let výuky
Frederica Mathewes-Green
Sociologové by mne kdysi nazvali "předčasným stoupencem feminismu". Brzy poté, co jsem se dostala na nástavbové studium, v roce 1970, jsem věděla, že to je pravá víra pro mne. Opustila jsem náboženství, ve kterém jsem vyrostla, křesťanství, jako něco neuvěřitelně prostoduchého. Vzniklou mezeru vyplnil feminismus. Podobně jako náboženství i feminismus nabízel ucelený filozofický světonázor zobrazující mne jako oběť, což bylo pro teenagera ženského pohlaví nesmírně přitažlivé. Feminismus měl své vlastní svérázné chápání reality, podle něhož se vše vysvětlovalo jako utlačování žen. Měl své svaté knihy, tajná hesla a schůzky věrných za účelem zvyšování sebevědomí. I náš styl oblékání byl odlišný a jakoby navazoval svou strohostí na klášterní hábit. Čepce se sice nenosily, ale "nepohodlné" spodní prádlo bylo zavrženo a na estetiku vzhledu jsme se dívaly s pohrdáním.
Byla jsem první feministkou na našem internátu, což trochu znepokojilo mé přátele. Tiskla jsem plakáty, vykřikovala slogany v průvodu a podařilo se mi dokonce pozvat Ti-Grace Atkinsonovou jako řečníka, což hodnotím jako jednu ze zajímavějších katastrof mého života. Ale tou skutečnou atrakcí byla samozřejmě ideologie potratu. Zákony se lišily v různých státech - u mne doma to bylo nelegální, ale kamarádky mohly zajet na potrat třeba do New Yorku nebo Kalifornie. To není fér! Chtěly jsme, aby všechny zákony zakazující potrat byly zrušeny, protože jinak se z žen stávají otrokyně. Nápis na nárazníku mého auta zněl: "Neroďme děti počaté omylem. Legalizujme potrat."
V době, kdy se rozhodl případ Roe versus Wade, v lednu 1973, jsem studovala filmové umění a byla na praxi ve Washingtonu, D.C. Dobrovolně jsem začala pracovat na stěžejním byť utajovaném feministickém časopisu "Povstaňme" (V kulturním a politickém kontextu doby anglické "Off our backs" má skrytý význam: "Odmítáme rodit". - pozn. překl.) a byla jsem pyšná, když hned v prvním čísle, na kterém jsem spolupracovala, byla má recenze francouzského filmu. V tomtéž čísle se nacházel dlouhý redakční úvodník o kauze Roe. S většinou článku jsme souhlasily. Nicméně, v kauze Roe se říká, že žena musí mít zdravotní důvody k tomu, aby mohla ukončit těhotenství potratem. To nám připadlo jako zasahování do našich práv. Co může těch 9 mužů v talárech vědět? Proč nemůže žena sama rozhodnout, zda ukončit těhotenství, třeba i v devátém měsíci?
O třicet let později vidím, že je toho mnoho, čeho lituji. Ani nevím, kde začít! Lituji především, jak jsem byla krátkozraká pokud jde o následky kauzy Roe. Mám jediné vysvětlení: neměla jsem ponětí. Myslela jsem si, že ženy budou podstupovat potrat jen v krajních situacích. Myslela jsem si, že počet potratů bude nízký a že každé dítě bude chtěné dítě. Domnívala jsem se, že dítě před narozením je jen chomáč tkáně. Myslela jsem si, že potrat ženy osvobodí. Neměla jsem pravdu.
Kauza Roe nám dává četné výstrahy, které se dnes téměř bez povšimnutí prolínají našimi životy. Místo toho, aby se stal nástrojem emancipace žen, potrat otevřel propast, která pohltila mnoho nadějí a očekávání. Protože potrat značně usnadňuje věci všem kolem těhotné ženy, stal se nepostradatelný. Před kauzou Roe bylo neplánované těhotenství příčinou mnoha obtíží pro mnoho lidí - pro jejího milého, její rodiče a sourozence, jejího šéfa, domácího, vedení internátu. Potrat tuto situaci obratem mění: "Jen jdi a nech si to vzít, miláčku, a bude to jako by se vůbec nic nestalo." Od ženy se čekalo, že bude rozumná a ušetří ostatním mnoho starostí a potíží. Neplánované těhotenství se najednou stalo jejím soukromým problémem, břemenem, které ponese sama. Právní rétorika potratu znásobila tento efekt používáním terminologie, která podtrhuje její osamělost: "Mé tělo, mé právo, můj život, moje volba." Rubem této egocentrické sebedůvěry se stala opuštěnost. Kdysi existující podpora byla ta tam.
Ponechat si dítě bylo zobrazeno jako nepříčetnost, něco co klade nepřiměřené nároky na ostatní. Mít dítě za okolností méně než perfektních začalo vypadat jako bláznivá věc a téměř sobecký vrtoch. Ženě v neplánovaném těhotenství bylo podstoupení potratu nejen "povoleno". Byl to krok, který se od ní očekával. A v tom byl ten velký rozdíl.
V té době jsem byla pevně přesvědčena o mnohých věcech, jejichž pravdivost měla kauza Roe prokázat. Během třiceti let tyto jistoty, jedna po druhé, padly.
1. "Potrat ženu osvobozuje."
Původní argument z doby Roe byl ten, že akt sebeurčení sám o sobě posiluje osobnost. Tato teze neprošla zkouškou času. Netrvalo to dlouho a stalo se jasným, že ženy volily potrat v trápení, strachu a tísni spíše než z pocitu odvážného vyjádření sebe sama. Ani později se obvykle necítily osvobozeny, ale prožívaly podivnou směs úlevy, ochromení a žalu.
2. "Je to volba ženy."
Další argument byl ten, že i když není potrat čerstvým závanem emancipace, je to přinejmenším její vlastní nápad. Příliš často však od žen slyšíme opačné tvrzení: "Neměla jsem na vybranou, musela jsem jít na potrat." Kauza Roe tedy nenabídla ženám další možnosti, pouze učinila jednu volbu téměř nevyhnutelnou. Tento krok se stal neodolatelný pro všechny, kteří mají zájem udržet život ženy ve starých kolejích.
3. "Ženy podstupují potrat jen za extrémních okolností."
Před kauzou Roe jsem tomu věřila, i když mé přítelkyně cestovaly napříč sedmi státy za potratem jen proto, že byly na nástavbovém studiu a nebyly vdané. To mi tehdy připadalo dostatečně extrémní. Zastánkyni potratu Kate Michelmanové se přisuzuje výrok, že Američané souhlasí s potratem pouze za těchto tří okolností: znásilnění, incest a "moje situace". Uplatnění těchto tří benevolentních kriterií vyneslo počet potratů nad 40 milionů. To je zhruba 3500 na den. To nikdo neočekával.
4. "Muži se nemusí vzdát kariéry, když čekají dítě." Potrat vypadal jako skvělé řešení, které umožní ženám zůstat ve formě, a tak čelit mužské konkurenci na trhu práce. Tato premisa se však ukázala být chybnou. Muži, aby mohli pokračovat v kariéře, nemusí přijít o své děti.
5. "Muži nemají co mluvit do rozhodování těhotné ženy." Samozřejmě, že mají. Otec má stejný nárok jako matka postarat se o své vlastní dítě. Většina svobodných otců však vítá možnost úniku s úlevou. Jinak řečeno: "Muži nemají povinnost pomáhat ženě v řešení jejího problému".
6. "Odpůrci potratu se chtějí vrátit do minulosti."
To není pravda. Ať bude Amerika vypadat jakkoliv v důsledku kauzy Roe, stejná už nikdy nebude. Naopak, je to potrat, který nabízí ženě iluzi návratu zpět, do doby před jejím otěhotněním. Tento návrat je však neuskutečnitelný. Okamžik početí je začátkem nového života. O tom se dalo pochybovat před 30 lety, dnes to už není možné.
7. "Je to jen chomáč tkání."
Toto byl asi největší šok, který jsem zažila v důsledku vývoje mých názorů na potrat. Skutečně jsem se domnívala, že nenarozené dítě je jen neforemná masa a není technicky živé až do určitého bodu v pozdním těhotenství. Informační lékařská brožura mi ukázala stvoření, které se nápadně podobalo dítěti, a to v 6. týdnu těhotenství, tedy dříve než se provádí většina potratů. I v ranějším těhotenství, když zárodek vypadá spíše jako humr, je to přece jen lidská bytost. Od okamžiku, kdy se sperma spojí s vajíčkem, je to živá bytost s unikátním genetickým kódem, který předtím na zemi neexistoval a jehož DNA je stoprocentně lidská. Má jen jiný tvar, to je jediný rozdíl. Já také vypadám jinak dnes, než jsem vypadala v 8 letech anebo než budu vypadat v 80. Odkdy diskriminujeme lidi podle jejich vzhledu?
8. "Je to tak malé."
Když jsem se začala přiklánět k proživotním názorům, dlouho jsem nevycházela z údivu nad tím, jak malé nenarozené dítě vlastně je. Jak si může něco tak malého zasluhovat lidská práva? Došla jsem k závěru, že tento způsob uvažování je nesprávný, ba dokonce zhoubný. Zaslouží si snad děti méně ochrany než dospělí, protože jsou menší? Proč propagují feministky takový názor? Průměrná žena je fyzicky menší než je průměrný muž. Měl by snad vyšší chlapík mít dva hlasy při volbách místo jednoho?
9. "Každé dítě má být chtěné dítě."
Dnes, 30 let po kauze Roe versus Wade, každý člověk v Americe mladší 30 let mohl být obětí potratu. Každé dítě je tedy dnes chtěné - ty nechtěné byly všechny potraceny. Přibližně jeden potrat na tři živé porody. Jak je potom možné, že případy násilí proti dětem jsou tak časté? V prvních letech po Roe bylo ročně zaznamenáno 60 000 zneužitých dětí. Dnes je hlášeno 3 miliony případů ročně, tedy padesátinásobný vzestup. Zatímco se o příčinách tohoto vzestupu diskutuje, jedna věc je jistá, potrat tomu nezabránil. Potrat "nechtěných" dětí není řešením. Místo toho, potrat nás přesvědčil, že "nechtěný" člověk nemá právo na život. Před narozením může být dítě vytoužené, už méně však o několik měsíců později, když začne plakat uprostřed noci. Potrat nás přesvědčil, že dítě má nárok na život jen tehdy, pokud jej rodiče chtějí. Je prapodivné, že feministky podporují na jedné straně tento princip, zatímco na druhé straně zarputile bojují proti myšlence: "Pokud nejsem objektem mužské touhy, nejsem nic."
10. "Mám právo dělat si se svým tělem co chci."
Když žena zjistí, že je těhotná proti své vůli, pochopitelně může propadnout panice. Dostává pocit, že ztrácí kontrolu nad vlastní osobou, a touha zbavit se tohoto pocitu převládá nad vším ostatním. "Je to jako by ses dívala na jedovatého pavouka na vlastní kůži. Nenapadne tě, že někteří lidé je mají jako domácí mazlíčky," vyprávěla mi známá po svém potratu. Tato situace však neohrožuje fyzickou osobu těhotné ženy. Dítě in utero má stejný nárok na celistvost své osoby jako jeho matka. Což přinejmenším znamená, že má právo podržet si ruce a nohy vlastního těla.
11. "Ženy jsou dospělé a přísluší jim větší práva než přísluší zárodkům."
Ano, to je pravda; dospělí mají právo volit a řídit auto. Nikdo neprosazuje přiznání takových práv nenarozeným. Jenže regulace práv příslušných stavu dospělosti a popírání práva na život jsou dvě krajnosti navzájem nekonečně vzdálené. Jak zastánci potratu tak obránci života se stali obětí falešného konceptu, který dodnes přetrvává v diskusích o potratu. Obě strany přijaly předpoklad, že potrat vyplývá z konfliktu mezi právy ženy na straně jedné a právy nenarozeného dítěte na straně druhé. Žádná příčetná a racionální civilizace však nevychází z předpokladu, že žena a její dítě in utero jsou nepřátelé na život a na smrt. Pokud se těhotenství stává krajně nesnesitelné, není tento stav vnitřní patologií těhotné ženy, ale spíše produktem společnosti, která na ženu klade neúnosné břemeno. Láska mezi matkou a dítětem je základním symbolem lidské soudržnosti. Sama existence lehkovážného předpokladu, že jeden míní zabít toho druhého, je varováním, že jsme na špatné cestě.
Co nám přinese budoucnost? Prognóza, kterou jsem učinila před 30 lety, se ukázala být naprosto mylnou, takže to, co nabízím dnes, je nutno brát velmi opatrně. Poznamenávám předem, že omezení potratu zákonem není na obzoru. Od začátku 90-tých let hnutí pro život nevyvinulo patřičné úsilí o přijetí zákonů, které by zastavily potrat. Kauza Casey skončila masivní a ochromující porážkou. Od té doby se navrhované zákony omezily na stavění překážek, regulaci potratových středisek, rodičovský souhlas a tak podobně. Nejsou to zákony, jejichž účelem je ochrana nenarozeného života. Stoupenci potratu pokládají tyto zákony za nebezpečné "krůčky", avšak to je pro nás obránce života nezasloužená poklona. Naše argumentace je slabá a nedokáže přimět občana podporujícího zákon o rodičovském souhlasu k tomu, aby postavil potrat mimo zákon. V podstatě existuje nebezpečí, že tyto zákony "malých krůčků" je vše, čeho dosáhneme. Průměrný člověk dojde k závěru, že obránci života něco získali, stoupenci potratu stejně tak a obě strany jsou si teď rovny. Situace bude stejná jako tomu bylo v případě zákonů o alkoholu po zrušení prohibice. Jednotlivé státy přijaly zákony regulující kdy a kde může být alkohol prodáván, ale každý dospělý, který si dokáže přečíst vyhlášku, si může nakoupit tolik pití, kolik chce.
Zůstaňme na chvíli u této analogie. Po zrušení prohibice došlo k intenzívní reakci opačným směrem. Pití alkoholu bylo opěvováno jako zábava a znak kultivovanosti. Ve filmech z 30-tých a 40-tých let je možno vidět mnoho módní opilosti - vrávorajícího a mumlajícího muže či dámu, která si od kocoviny pomáhá ledovým obkladem. Trvalo to několik desetiletí než byli lidé ochotni připustit, že nadměrné pití způsobuje velké škody. S nástupem 80-tých let se stalo přijatelným pít méně alkoholu na večírcích. Od let 90-tých už koktejlové párty vyšly z módy. V roce 1981 byla komedie Arthur kritizována za interpretaci alkoholismu jako pramene humoru - kritika, která nepřišla divákům na mysl v roce 1950, kdy se smáli opilému Jimmymu Stewartovi a jeho neviditelnému, šest stop vysokému králíkovi ve filmu Harvey.
Ke změně názoru na opilství nedošlo ve společnosti tím, že Ženská křesťanská unie pro střízlivost přišla se správným heslem jak "získat srdce i mysl" pro toto hnutí. Stalo se tak proto, že opilství dělá škody, a přehlížet tuto skutečnost nakonec nebylo možno.
Potrat rovněž dělá škody. Je to klasický příklad jednání v panice, kdy se potrat jeví jako jediná možnost ("Musím si to nechat vzít."). Jako jedovatého pavouka se žena chce zbavit nechtěného těhotenství co možná nejrychleji. K pokání dojde až později, když na ně bude čas. Bohužel pak přicházejí dlouhé noci, den kdy se dítě mělo narodit, výročí potratu, první "chtěné" těhotenství, kdy žena cítí pohyby dítěte, a celá další léta budoucnosti.
Jak ale může žena hovořit o svém žalu? Má to přece být "soukromá" a "osobní" záležitost. Očekává, že lidé řeknou: "Podívej se, bylo to tvé rozhodnutí, tak se přestaň litovat." Může se obávat, že když svou lítost vysloví nahlas, dá za pravdu hnutí pro život, o kterém jí bylo řečeno je nepřítel, který ji chce utlačovat. Všechna ta naléhavá rétorika soukromí vede k pocitu, že její zármutek není na místě, neměl by rušit a obtěžovat ostatní, musí být potlačen. Všichni už zapomněli, že vůbec kdy byla těhotná. Je na čase s tím udělat konec. Jak tedy vysvětlit její přetrvávající zármutek?
Má předtucha směřuje k tomu, že jak debata o potratu utichá, a jak status quo zapouští kořeny, tak slovo potrat přestává být synonymní se slovní šarvátkou. To usnadní lidem přemýšlení o potratu, aniž by se museli bez prodlení postavit na tu či onu stranu (viděno zpravidla jako "ti rozumní a trpěliví" oproti "těm hloupým křiklounům"). To bude nepochybně dobře a povede k upřímnému zamyšlení. Až se ženy přestanou bát, že vyřčení jejich žalu povede k odcizení, zármutek a žal začnou vycházet na povrch. Zjistíme pojednou, že žalu je spousta - nejen mezi ženami, které podstoupily potrat, ale také mezi otci a prarodiči těchto ztracených dětí. Více než 40 milionu potratu znamená mnoho zármutku a žalu. Tato záplava může začít každou chvíli. Nevím, jaký výsledek to bude mít, až lidé začnou mluvit o svém smutku a až si přiznáme, že potrat není tím zázrakem, za který jsme ho před 30 lety pokládali. Jako zastánkyně života však věřím, že máme důvod mít naději.
Z angličtiny přeložil Michal Mrozek.
National Review Online
|
|
|
|
|
