poslal Seraphim Tři období duchovního života
Reginald Garrigou-Lagrange OP
Období očistné
Při prvním obrácení přechází člověk ze stavu smrtelného hříchu do stavu milosti posvěcující. Stává se tak při svatém křtu, případně při svaté zpovědi, pokud někdo žil dlouhou dobu bez milosti. První obrácení přijde dost často po nějaké bolestné zkoušce, po které se duše jako marnotratný syn postupně odtrhuje od světa, aby se navrátila k Bohu. Při tomto obrácení se k nám nejprve přibližuje Bůh. On nám vnuká dobré myšlenky a počáteční dobrou vůli, která je začátkem spásy. Pomáhající milostí a zkouškami zpracovává duši, dokud do ní nezaseje Boží semínko. Začne orat první brázdu a oře stále hlouběji, aby zničil kořínky plevele, které ještě zůstaly, jako vinař, který z mladé vinice odstraňuje všechno, co jí brání v růstu.
Mentalitu začátečníků poznáme tehdy, když si všimneme, jak poznávají a milují Boha a sebe samé. Pravda, najdou se i mimořádní začátečníci, kterými byli např. velcí světci na počátku svého duchovního života, kteří dostali větší milost než mnozí pokročilí. Vždyť i v přirozeném životě mluvíme o "zázračných dětech", ale stále jsou to jen děti, a proto můžeme alespoň všeobecně něco říci o jejich mentalitě.
Začínají poznávat sebe sama, svojí ubohost, nouzi, proto musí každý den pozorně zpytovat svědomí, aby se napravili. Začínají poznávat Pána Boha v zrcadle stvoření, v přírodě nebo i v podobenstvích Krista Pána, např. v podobenství o marnotratném synovi, o ztracené ovečce, o dobrém Pastýři. Je to přímý vzlet duše k Bohu, podobný letu skřivánka, který vyletí od země k nebesům a zpívá. Začátečníci poznávají někdy dobrotu Boží i v tajemstvích spásy, ale ještě s nimi nejsou spřáteleni, neboť toto poznání je pro pokročilejší. Milují Pána Boha přiměřenou láskou; velkodušnější z nich mají jakýsi svatý strach před hříchem, takže se dokáží vystříhat smrtelného hříchu i dobrovolných lehkých hříchů. Proto umrtvují smysly a nezkrotné vášně, žádostivost těla, očí i pýchu.
Po určitém čase statečného zápasu dostanou zpravidla za odměnu citové útěchy v modlitbě a při studiu Božích věcí. Bůh takto dobývá i jejich citovost, ze které obyčejně žijí. Velkodušný začátečník miluje Boha "z celého srdce", ale ne celou svou duší a celou svou silou a celou svou myslí. Duchovní učitelé píší, že v té době se jim dostává mléko útěchy. Vždyť i svatý Pavel říkal: "Nemohl jsem s vámi mluvit jako s lidmi duchovními, ale jako s tělesnými, jako s nedospělými v křesťanské víře. Krmil jsem vás mlékem, ne tuhým pokrmem, protože byste ho nebyli snesli. Dokonce ani teď ho ještě nesnášíte, protože jste pořád ještě tělesní." (1 Kor 3, 1-3)
A co se potom zpravidla stává? Skoro všichni začátečníci začnou na těchto útěchách lpět, jako kdyby byly cílem, ne prostředkem v duchovním životě. Citové útěchy se tak stávají překážkou, příležitostí k duchovní nenasytnosti, zvědavosti ve studiu věcí Božích, podvědomé pýchy. Pod rouškou apoštolátu promlouvají jako zkušení učitelé. A tak se znovu objevuje sedm hlavních hříchů, říká svatý Jan od Kříže; pravda, už ne tak okatě, jako před obrácením, ale spíše v duchovní oblasti. Stávají se překážkou pravé a trvalé zbožnosti (Temná noc, kn. I, kap. 1-7).
Temná noc smyslů
V této chvíli nemůže přijít nic logičtějšího a životnějšího než druhé obrácení, které svatý Jan od Kříže nazval "trpným očišťováním smyslů" (kap. 8), aby přišli "na osvěcující cestu pokročilých, na které Bůh živí duše vlitou kontemplací" (kap. 14). Toto očišťování je spojené s delší citovou vyprahlostí, v níž bývá začátečník zbaven citových útěch, na kterých příliš lpěl. A jestliže v takovémto stavu živě touží po Bohu, po jeho království v nás, jestliže se bojí, aby ho neurazil, to je druhé znamení, že toto očišťování je od Boha. No a když se k živé touze po Bohu připojí i těžkost konat dlouhé rozumové úvahy v modlitbě, a duše se kloní k prostému nazírání na Pána láskou (kap. 9), je to třetí znamení, že druhé obrácení se dovršuje. Duše se už zvedá k vyššímu životu, totiž k životu na osvěcující cestě.
Když se duše dokonale podrobí tomuto očišťování, bude Duch stále dokonaleji vládnout nad její smyslovostí. Uzdraví se z duchovní nenasytnosti, z pýchy, a naučí se lépe poznávat svoji ubohost. V této krizi Pán oře již hlubší brázdu, jak to naznačil ve chvíli ospravedlnění neboli prvního obrácení.
Tato krize je však nebezpečná, tak jako v přirozeném životě věk okolo čtrnácti-patnácti let. Někteří se zpronevěří svému povolání. Mnozí se nepodrobí těmto zkouškám tak, aby po nich mohli nastoupit na osvěcující cestu pokročilých, ale zůstanou vlažní. Potom však už nepatří k začátečníkům, ale spíše k duším zaostalým. O nich v jistém smyslu platí slova Písma svatého: "Nepoznali čas svého navštívení" (Lk 19, 44; Jer 50, 31; Žl 94, 8; Žid 3, 8; 15, 4, 7), totiž hodinu druhého obrácení. Tyto duše, zvláště jsou-li to kněží či řeholníci, se potom dostatečně nestarají o dokonalost. Nevědomky zadržují na cestě k dokonalosti i druhé, a bývají osudnou překážkou pro ty, kteří opravdu po dokonalosti touží. Jejich modlitba je jen suchopárným vyslovováním slov.
Naopak duše, které užitečně prošly krizí zkoušek, bývají podle učení svatého Jana od Kříže obdařené začátečnickou vlitou kontemplací tajemství víry, se kterou je spojena živá touha po dokonalosti (kap. 14). Začátečník se stává pokročilým a vstupuje do života osvěcujícího. Lépe poznává svoji ubohost, marnost světa a pomíjivost lidských poct a hodností. Začíná žít novým životem - dítě se stává mladíkem.
Období osvěcující
Mentalitu pokročilých opět poznáme podle toho, jak poznávají a milují Boha. Se sebepoznáváním u nich roste poznání Boha, a to už nejen v zrcadle stvoření a v podobenstvích, ale v tajemstvích spásy. Seznamují se s nimi stále důvěrněji, zvláště ve škole svatého růžence, ve které o nich každý den rozjímají. O Boží velebnosti rozjímají nejen tehdy, když hledí na hvězdné nebe, rozbouřené mořské vlny, nebetyčné vrcholky hor, když myslí na dobrého Pastýře nebo na marnotratného syna. Velebnost Boží poznávají v zrcadle neporovnatelně dokonalejším, v tajemstvích vtělení a vykoupení. I pokročilí občas kontemplují Boží dobrotu v přírodě a v podobenstvích, ale bližší je jim rozjímání o tajemstvích spásy.
Pravda, nedošli ještě ke kruhovité kontemplaci dokonalých, která se soustřeďuje na Boží dobrotu samu, ale duše už se spirálovitým způsobem zvedá k tajemstvím vtělení nebo dětství Krista, k jeho umučení, vzkříšení, nanebevstoupení a slávě. V těchto tajemstvích kontempluje svrchovanou Boží dobrotu, která se nám tak zázračně dává. S touto kontemplací dostávají pokročilí za věrnost a velkodušnost s darem rozumu i hojné světlo, kterým pronikají stále hlouběji do tajemství a poznávají jejich krásu, tak vznešenou a prostou, přístupnou pokorným, kteří mají čisté srdce.
V předcházejícím období se Pán zmocnil jejich citovosti. Nyní si podrobuje jejich chápavost, neboť ji osvobozuje od přílišného soustředění na malichernosti příliš světského poznání. Takto se vnitřní život duše zjednodušuje.
Pokročilí, když už takto nahlížejí na tajemství života Ježíše Krista, zpravidla milují Boha nejen tak, že se chrání smrtelných a dobrovolných lehkých hříchů, ale také napodobují ctnostný život božského Spasitele: jeho pokoru, lásku, trpělivost. Zachovávají nejen přikázání, ale i evangelijní rady, chudobu, čistotu a poslušnost, nebo ducha těchto rad a vyhýbají se nedokonalostem.
I v tomto období bývá statečnost duše odměněna, ne však citovými útěchami, ale hojnějším světlem v rozjímání a apoštolátu, živou touhou po spáse duší a darem vroucnější modlitby. Stane se, že duše bývá obdařena modlitbou pokoje, když je vůle takříkajíc spoutána Božím půvabem. Dále se jí snadno pracuje v apoštolátu, ve škole, v organizování náboženského života, atd. Miluje Pána Boha nejen z celého srdce, ale i "z celé duše", celým svým životem, ale ne ještě "celou svou silou", ani ne "celou svou myslí", protože její duch ještě není stálý.
A co potom obvykle přijde? Něco podobného jako u začátečníků, kteří byli odměněni citovými útěchami. Stává se, že z podvědomé pýchy si příliš zakládají na tom, že se dobře modlí, že dobře apoštolují, vyučují nebo kážou. Zapomínají, že to jsou dary Boží, proto je používají jaksi sobecky a to je neslučitelné s životem člověka, který se klaní Bohu v duchu a pravdě. Pracují pro Pána Boha a pro duše, ale přitom ani na sebe nezapomínají. Mimovolně hledají sebe samé i ve starosti o svět a zapomínají na i na Boží všudypřítomnost. Myslí si, že mají velké úspěchy v činnosti, ale je to klam. Mnoho si o sobě myslí, pokládají se za nenahraditelné a přeceňují svoje schopnosti. Nevidí svoji ubohost, ale chyby druhých ano. O jejich čistém úmyslu, usebrání a upřímnosti by se dalo často pochybovat. Sami k sobě nejsou upřímní, neboť základ jejich duše, jak praví Tauler, ještě zcela nenáleží Bohu; obětují mu jenom polovinu svých úmyslů. Svatý Jan od Kříže dodává, že "to jsou chyby kontemplujících pokročilých, kteří věří svojí obrazotvornosti a myslí si, že hovoří s Pánem Bohem a se svatými" (Temná noc, kn. II., kap. 2); věří tedy zlomyslným klamům. A svatý Alfons učí, že v těch samých chybách žijí i lidé apoštolsky činní. Tyto chyby pokročilých se ukáží zejména v tom, že trpí, když musí přijmout názory jiných; proto v tomto období duchovního života může ztroskotat i jejich povolání. Z toho je vidět, že příliš nemyslí na Boží přítomnost a v Boží službě myslí více na sebe. Právě proto potřebují třetí očištění, důkladné očištění ducha, aby základ vyšších schopností byl také čistý. Bez tohoto třetího obrácení nepřijdou nikdy k životu spojení, totiž ke zralému věku duchovního života.
Temná noc ducha
Tuto novou duchovní krizi popisuje svatý Jan od Kříže (Temná noc, II, 3 a násl.) s nejpodrobnějšími odstíny, jak ji prožívají duše hluboce kontemplativní, které mnohdy trpí nejen proto, aby se samy očistily, ale i za duše, za které se obětovaly. U dokonalých lidí horlivého apoštolského ducha tyto zkoušky nebývají tak zjevné, neboť jsou spojeny s utrpením v apoštolátu.
V čem vlastně spočívá tato krize? Duše je zbavená nejen citových radostí, ale též osvícení v tajemstvích spásy a svých vroucných tužeb. Nedaří se jí už tolik v práci, ani při vyučování nebo hlásání Božího slova, na což byla tak pyšná a čím se vyvyšovala nad druhými. Je to čas velké vyprahlosti smyslové i duševní, obzvláště v modlitbě a v rozjímání. K tomu se někdy připojí i velká pokušení, ne právě proti čistotě a trpělivosti, ale proti víře, naději a lásce k Bohu a k bližnímu, které bývají pro duši velmi kruté a trápí ji. V tomto období duchovního života přijdou též velké těžkosti v apoštolátu: pomluvy, překážky, neúspěchy. Stává se dost často, že apoštola osočují a zahrnují nevděkem právě ti, kterým dlouho sloužil a pomáhal; ale právě proto je musí milovat s větší čistotou pro Boha a v Bohu. Trpné očišťování ducha můžeme tedy pojmenovat mystickou smrtí, nebo jak napsal svatý Pavel, smrtí starého člověka: "... starý člověk v nás spolu s ním byl ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili." (Řím 6, 6) Je třeba "odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší, ... a stále si obnovovat mysl po její duchovní stránce a obléci člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý." (Ef 4, 22-24)
To je velmi hluboká pravda! Je to logika vývoje nadpřirozeného života. "Pod nátlakem očišťování", píše svatý Jan od Kříže, "se duše cítí zraněná a takříkajíc zničená silou lásky. Když je zahrnutá utrpením, Boží láska ji spíše zraní, neboť je v té chvíli citlivější a vroucnější." Oheň božské lásky se podobá přirozenému ohni, který postupně nejdříve dřevo vysuší, pronikne, a potom ho promění v sebe.
(Pokrok v poznání a v milování Boha jako charakteristika tohoto očišťování je právě to, čím se liší od jiných utrpení, které se mu v něčem podobají, jako např. deprese. Ty vůbec duši neočišťují, ale člověk je může snášet z lásky k Bohu a v duchu odevzdanosti do Boží vůle. Podobně i utrpení, která přijdou pro naši nedbalost v ctnostném životě nebo jako následek naší nevychované a pobouřené smyslovosti také nemusí duši očistit. Ale duše je může přijmout jako spasitelná pokoření za nedbalý život nebo jako napomenutí k nápravě.)
Bůh dopouští tyto zkoušky proto, aby pokročilé přivedl k pevnější víře, k silnější naději a k čistější lásce. Neboť je nutné, aby jejich duše patřila výlučně Bohu. Potom už rozumějí smyslu slov Písma svatého: "Jako zlato v peci je tříbil a jako zápalnou oběť je přijal." (Mdr 3, 6) "Ó, Pane, kéž nejsem zahanben, když tě vzývám. Spravedlivé skrýváš v úkrytu své tváře před vzpourou lidí. Sice jsem ve své úzkosti řekl: Jsem odstrčen z pohledu tvých očí. Přece jsi však vyslyšel hlas mé modlitby, když jsem k tobě volal." (Žl 30, 18-23)
Ale i tato krize je nebezpečná. Aby v ní člověk obstál, musí být velkodušný, obezřetný, musí často mít hrdinskou víru, naději proti beznaději, která se přemění v dokonalou odevzdanost. Pán potřetí orá duši, ale už mnohem hlouběji, tak hluboko, že se zdá, jako by duše byla zničená vnitřními souženími, o kterých často mluvili proroci, zejména Jeremiáš v třetí kapitole Nářků.
Kdo přežije tuto krizi duše, miluje Boha nejen z celého srdce a z celé duše, ale už i celou svou silou (Dt 6, 5; Lk 10, 27) a chystá se milovat ho i "celou svou myslí", aby se ve vyšší části duše, která má vlastně všechno řídit, stal tím, kdo se "klaní v duchu a pravdě".
Období sjednocení
Jak žijí dokonalé duše po tomto očištění, které bylo jejich třetím obrácením? Poznávají Boha téměř zkušenostním a nepřetržitým poznáním. Nejen při modlitbě a při bohoslužbách, ale i v každodenní práci nezapomínají na Boží přítomnost. Sobecký začátečník myslel jen na sebe a soustřeďoval všechno okolo sebe. Dokonalý ustavičně myslí na Boha, na jeho slávu, na spásu duší, na to je soustředěná celá jeho mysl. V polotmě víry kontemplují Boží dobrotu samu v sobě, asi tak, jako my se stále díváme na rozptýlené světlo kolem sebe, které shora osvětluje celý vesmír. Podle názvosloví Dionýsa, které převzal i svatý Tomáš Akvinský, pohyb této kontemplace není přímý ani spirálovitý, ale kruhovitý, podobný letu orla, který když se vznesl do výšky, několikrát opisuje jeden a týž kruh, a zkoumaje obzor, nehybně se vznáší ve vzduchu.
Tato velmi jednoduchá kontemplace odstraňuje všechny přirozené nedokonalosti, nevědomou sobeckost a nestálost usebrání.
Dokonalí nepoznávají sami sebe v sobě, ale v Bohu, který je jejich počátkem i cílem. Svůj život porovnávají s tím, co je o nich napsáno v knize života. Vidí nekonečnou propast, která je odděluje od Stvořitele, proto jsou pokorní. Tato téměř zkušenostní kontemplace Boha je účinkem daru moudrosti a pro svou jednoduchost může trvat stále: při rozumové práci, v rozhovorech s lidmi i při fyzické práci. A tuto kontemplaci vylučuje poznávání Boha v podobenstvích nebo i v tajemstvích Krista.
Jako sobec myslí vždy jen na sebe a miluje sebe samého, tak dokonalý myslí téměř vždy na Boha, miluje ho stále, a to nejen tak, že se chrání hříchu nebo že si osvojuje ctnostný život Krista Pána, ale srůstá s ním, raduje se z něho, a jak píše svatý Pavel, touží zemřít a být s Kristem. Je to čisté milování Boha a duší v Bohu; je to vystupňovaná apoštolská horlivost, ale pokorná, trpělivá a milá. Miluje Boha nejen "z celého srdce, z celé duše a celou svou silou", ale už i "celou svou myslí", neboť vyšší část duše dokonalého je ustálená, pevná. Je to člověk zcela prodchnutý nadpřirozeným duchem, který se stal skutečně "klanícím se v duchu a pravdě". Takovéto duše si zachovávají pokoj i v nejtrapnějších a v nejnepředvídatelnějších okolnostech, a tento pokoj umí zprostředkovat těm nejztrápenějším. Proto svatý Augustin učí, že blahoslavenství tvůrců pokoje odpovídá daru moudrosti, která s láskou vládne v duších. Vynikajícím vzorem tohoto života po svatém lidství Kristově je Panna Maria.
Shrnutí
Myslím, že tímto je dostatečně odůvodněné tradiční rozdělení duchovního života na tři období, a to tak, jak mu rozuměl svatý Tomáš Akvinský, svatá Kateřina Sienská, Tauler a svatý Jan od Kříže. Přechod z jednoho období do druhého velmi logicky odůvodňuje potřeba očišťování, která nebývá stejná u všech duší. Není to mechanické postupné hromadění vymyšlených období, ale životní vývoj, v němž má každá etapa svůj důvod. Někteří to nechápou, neboť neznají dobře chyby začátečníků, ani velkodušných, ani pokročilých; nemohou tedy vědět, že by mělo přijít druhé nebo i třetí obrácení. Zapomínají i na to, že všechna očišťování nebývají prožívaná se stejnou velkodušností, proto též nepřivedou všechny na stejný stupeň života osvěcujícího nebo života sjednocení. Kdo nechápe dobře potřebu těchto očišťování, nikdy nebude mít správnou představu o začátečnících a pokročilých v duchovním životě. Vždyť sám svatý Pavel (Kol 3, 9-10.14) zdůrazňuje potřebu nového obrácení, když píše: "Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli... A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti."
Vybráno z knihy K Bohu, Základy duchovního života. Ze slovenského vydání přeložila Kateřina Drnková.
Reginald Garrigou Lagrange (1877-1964), francouzský dominikán, působil jako profesor na Papežské univerzitě Collegio Angelico v Římě. Nesčetní studenti, kteří prošli jeho školou, mohli obdivovat jasnost a přesnost jeho myšlení, zanícení, s nímž vyučoval základům křesťanské nauky a tomismu. On sám touto pravdou žil, stala se podstatou jeho duchovního života a konstitutivním prvkem jeho osobnosti. Kromě přednášek a kurzů se věnoval vedení duchovních obnov a cvičení. Publikoval mnoho teologických prací, z nichž některé jsou velmi významné pro rozvoj katolické teologie v tomto století. Magistr řádu o něm ve svých osobních poznámkách píše: "Jako řeholník byl vždy příkladný: byl nenáročný a poslušný jako dítě, nikdy nevyžadoval žádnou zvláštní pozornost, dokázal dobře zacházet s časem, horlivě se účastnil všech setkání komunity, především chórové modlitby, se spolubratřími i se všemi chudými a ztrápenými jednal s velkou láskou, vzdor svému zaneprázdnění ve škole nikdy neodmítl žádost o zpověď či duchovní vedení. Po osmačtyřicet let svého působení na Angeliku vedl příkladný řeholní život a na tento příklad dominikánský řád nikdy nezapomene."
Časopis Amen 7-8 (2000)
