poslal Seraphim ČTYŘICET MUČEDNÍKŮ.
“Kdo vytrvá až do konce, tomu dám korunu vítěznou.”
V r. 313 dal císař Konstantin ediktem milánským církvi svobodu. Tento edikt byl proveden v západní církvi. Na východě však, kde vládl Licinius, byli křesťané dál krutě pronásledováni. Tehdy ležel v posádce v městě Sebastii v Pontu na hranicích Malé Asie vojenský pluk, řečený bleskový, pověstný svou udatností, kterou se v mnohých bitvách osvědčil. V tomto pluku bylo čtyřicet rozhodných křesťanů. Ti vystoupili před císařského náměstka a řekli: “Sloužili jsme věrně a poctivě svému císaři, jsme však křesťané a nezpronevěříme se Kristu. Žádná moc na světě nás neodvrátí od víry a nedonutí nás k modloslužbě." Náměstek je hleděl napřed lichocením, potom hrozbami odvrátit od Krista, ale nadarmo.
Rozhněvaný vladař dal statečné vojáky potupně zbičovat a uvrhnout do žaláře. Oni se však v žaláři povzbuzovali a připravovali k poslednímu boji. Řekli si: “Kolikrát jsme bojovali pro slávu svého císaře a dostali jsme za to jen nepatrnou mzdu. Jaká by to byla zbabělost, kdybychom se lekali smrti pro Ježíše Krista."
Byla krutá zima; na horách ležely spousty sněhu. V krajině řádil mrazivý severní vítr. To přivedlo vladaře na myšlenku odsoudit statečné křesťany k smrti mrazem. Byli vysvlečeni ze šatů a postaveni na led. Povzbuzovali se navzájem a říkali: “Kristus, náš Pán, byl svlečen ze svého roucha, proč bychom my neměli trpět, co trpěl on? Vojáci hynou na vojně za císaře smrtelného, my však dáme život za krále věčného.
Čtyřicet nás vstoupilo na bojiště; kéž všech čtyřicet je odměněno vítěznou korunou! Ó Kriste, Králi náš, dej, ať nechybí žádná koruna!” Tak se modlili, tak trpěli. Láska k božskému Trpiteli je posilovala. Ať jimi lomcoval mráz, ať údy křehly a krev jim stydla v žilách, vytrvali. Aby muka byla ještě krutější a pokušení k útěku ještě lákavější, dal vladař vyhřát nablízku stojící lázně. Veselá společnost tam zasedla za stůl, poháry zazvonily, radost a rozkoš hýřila za osvětlenými okny. Ale křesťanští vojáci, třebaže slyšeli, nechtěli slyšet, a třebaže viděli osvětlená okna, nechtěli vidět. Strážce lázní spatřil podivný zjev. Viděl sestupovat z nebe anděly, kteří nad hlavami mučedníků drželi zářící koruny. Řekl sám k sobě: “To jsou koruny, které Bůh křesťanů posílá svým vyznavačům." Bezděčně je počítal a napočítal jich jen devětatřicet. “Jak to?" říká si, “vojáků je čtyřicet, korun však je devětatřicet. Kde je koruna pro čtyřicátého? Či jeden z nich korunován nebude?” Vtom zpozoroval, jak jeden odsouzený odchází k lázním a prosí, aby ho pustili dovnitř. Byl vpuštěn, avšak sotva se ocitl v teplé vodě, z té náhlé změny zemřel. Tak blízko již byl u svého cíle a přece zahynul bez cti. Časný život nezachránil a život věčný ztratil. V té chvíli strážce, Duchem Božím osvícený, odložil své šaty, šel k ostatním mučedníkům a řekl: “Pane můj a Bože můj, věřím v tebe a vyznávám tě, stejně jako i tito v tebe věří; připočti mne k nim a učiň mne hodným, abych pro tebe smrt podstoupil a dosáhl čtyřicáté koruny, kterou ten zbabělec ztratil."
Ostatní mučedníci, kteří se rmoutili nad druhem, jenž je opustil, s radostí přijali nového vyznavače do svých řad. A zazářila i nad ním nebeská koruna.
Druhého dne ráno rozkázal vladař, aby všem mučedníkům byly zpřeráženy kosti, jejich těla odvezena a do ohně uvržena. Nejmladší z vojáků, jménem M e l i t o, jevil ještě známky života. Toho chtěli biřici nechat v lázních, aby ho svedli k odpadu od víry. Tu přiběhla jeho matka, dodávala mu zmužilosti a říkala: “Synáčku, trp ještě maličko; hle, Kristus ti už otevírá nebeskou bránu a jde si pro tebe!" I vzala ho na ramena a nesla ho sama za vozem. Cestou zemřel i on.
Rok smrti těchto slavných mučedníků je 305 nebo 320. Jejich hrdinství zaznamenali ve svých spisech sv. Basil, sv. Efrém a jiní východní Otcové. Zvláštním hrdinstvím prosluli rodem nejvznešenější K a n d i d a K v i r i n .
RUDOLF SCHIKORA: NAŠE SVĚTLA, Čtení ze životů svatých, r.1947, str.169-171
