Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Maxim.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 16158, komentáře < 7 dní: 241, komentářů celkem: 395051, adminů: 60, uživatelů: 5060  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 43 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska
·Medvedìv tvrdí, že západní termonukleární degeneráti znesvìcují køesťanství
·Proè volili evangelikálové Orbána
·23. dubna 2022 byl zvolen nový Výkonný výbor BJB
·Informace Sboru BJB v Jablonci nad Nisou o stavu ukonèení èlenství v BJB

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108060251
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Odpověď na článek br. ThDr. Pavla Černého Th.D, ”Charta Oecumenica v diskusi”
Vloženo Pondělí, 05. březen 2007 @ 08:54:26 CET Vložil: Bolek

Z našich církví poslal pastýř

Odpověď na článek bratra ThDr. Pavla Černého Th.D., předsedy Rady CB a předsedy Ekumenické rady církví v ČR ”Charta Oecumenica v diskusi” , který byl uveřejněn s doporučením Rady Církve bratrské v lednu 2007 Jakožto autor pojednání ”Kritická reflexe dokumentu Charta Oecumenica se zřetelem ke katolickému dogmatu a kanonickému právu” si dovoluji reagovat na některé poznámky bratra ThDr. Pavla Černého, Th.D., předsedy Rady CB a předsedy Ekumenické rady církví v ČR, obsažené ve výše uvedeném článku ”Charta Oecumenica v diskusi”. Závaznost dokumentu Bratr Černý píše: ”Slovo "charta" implikuje některým představu právního dokumentu a jako k takovému k chartě přistupují. Charta Oecumenica je ale ve skutečnosti dokumentem deklarativním a povzbuzuje k dialogu a spolupráci. Rozebírat tento spíše teologicko-praktický dokument z právního hlediska kterékoli církve je samo o sobě problematické.”

K tomuto argumentu je nutno podotknout, že dokument Charta Oecumenica obsahuje konkrétní závazky. Celkem dvanáctkrát je použita jednoznačná formulace ”Zavazujeme se”. Řada těchto závazků má takovou povahu, že jim lze přesně porozumět právě jen tehdy, vezmeme-li v úvahu právní řád těch církví, které dané závazky přijímají. Pokud by byl dokument ryze deklarativním a povzbuzujícím k dialogu a spolupráci, bylo by zavádějící používat v něm zavazující formu, resp. brát na sebe závazky, jak to činí dokument Charta Oecumenica. Pokud nějaký dokument obsahuje zcela konkrétní závazky, k jejichž plnění se podepsaní zavazují, je namístě prozkoumat povahu těchto závazků z hlediska právních předpisů, kterými jsou některé ze stran vázány. Jsem přesvědčen, že pokud se někdo zavazuje k určitým věcem, činnostem a postojům, je naopak nutné prozkoumat povahu těchto závazků a jejich slučitelnost s normami, kterými je již zavázán. Pokud by někdo takové prozkoumání odmítal, vyvolávalo by to spíše pochybnosti o tom, jak vážně a opravdově své závazky myslí. Jakou hodnotu má závazek, pokud se jeho přezkoumání někdy brání s tím, že jde o pouhé povzbuzení či deklaraci? Navíc - pokud někdo přijímá závazek neslučitelný s tím, čím je již vázán, nedává to jistotu, že bude své závazky skutečně plnit. Pokud někdo myslí své závazky poctivě, nebude se bránit jejich posouzení i z hlediska právního řádu, který je povinen dodržovat. Lze to vysvětlit na jednoduchém příkladu. Dokument Charta Oecumenica obsahuje závazek ”podporovat ekumenickou otevřenost a spolupráci při křesťanské výchově” (bod 3) a dále uvádí: ”Zvláště manželé rozdílného vyznání musejí být podporováni v tom, aby žili ekumenu ve svém každodenním životě” (bod 4). Takové věty mohou vytvořit dojem, že jde o rovnoprávnou spolupráci při křesťanské výchově, tedy nikoli výchovu katolickou. Ke správnému pochopení těchto vět je však třeba vědět, že pro katolíka je závazné dodržovat kanonické právo, které říká: ”Rodiče jsou povinni svěřovat své děti školám, které zajišťují katolickou výchovu. Když to nemohou učinit, mají povinnost postarat se o to, aby děti mimo školu obdržely náležitou katolickou výchovu” (kán. 798 CIC) a které křest či výchovu dětí v nekatolické církvi zařazuje mezi zločiny proti náboženství a jednotě církve (kán. 1366 CIC). Může tedy dojít buď k tomu, že závazek ”podporovat ekumenickou otevřenost a spolupráci při křesťanské výchově” bude znamenat vždy katolickou výchovu dětí. Druhou možností je to, že manžel, který je katolíkem, umožní křest nebo výchovu dětí v nekatolické církvi. Tím ovšem poruší právo své vlastní církve a dopustí se zločinu proti náboženství a jednotě církve podle kán. 1366 CIC. Jsem přesvědčen, že první možnost nepředstavuje skutečně rovnoprávnou ekuménu, ale jen jednosměrnou cestu ke katolictví. Druhá možnost v sobě zase odráží zřejmý rozpor - jak lze věřit závazku člověka, který viditelně porušuje své jiné povinnosti, které na sebe vzal svým členstvím v katolické církvi? Jinak řečeno -lze věřit člověku, který se zavazuje porušit své jiné závazky? Mohlo by se zdát, že tento závazek dokumentu Charta Oecumenica by mohl znamenat to, že se katolická církev zavazuje změnit své předpisy, zakazující jinou než katolickou výchovu. To ovšem není pravda. K žádné změně těchto předpisů nemůže Charta Oecumenica katolickou církev zavázat, už jen proto, že ten, kdo za jí katolickou stranu podepsal (kardinál Miloslav Vlk, předseda Rady evropských biskupských konferencí), nemá žádnou možnost kanonické právo katolické církve jakkoli měnit. Posun v chápání ekumenických vztahů Bratr Černý píše: ”Je dobré si uvědomit, že ekumenická charta byla již v roce 2001 podepsána ve Štrasburku evropskými církvemi, mezi něž tehdy patřila Církev bratrská i další církve české ekumeny (Konference evropských církví a Rada evropských biskupských konferencí). Dokument slouží ekumenickým snahám v Evropě již 6 let a zdá se, že se žádný katastrofický scénář nenaplnil.” Zde je třeba především říci, že doba 6 let je velice krátká na to, aby se prověřila prospěšnost a rizika závazků, směřujících do oblasti věrouky. Historické zkušenosti ukazují, že skutečný význam některých dokumentů a jejich možná úskalí a nebezpečí se ukáží až za podstatně delší období. Nicméně ke zřejmému a viditelnému posunu v oblasti ekumeny a ve vztazích představitelů protestantských církví ke katolické církvi opravdu dochází. To je nepopiratelná skutečnost a lze říci, že dokument Charta Oecumenica je jen jedním z mnoha projevů tohoto posunu. Uvedenou změnu lze vidět v celé řadě teologických i právních dokumentů, usilujících o překonání, resp. setření zásadních rozdílů, které byly charakteristické pro postoje velkých reformátorů i významných katolických teologů k základním pravdám křesťanské víry, k Bibli, ke spasení atd. Jiným projevem tohoto zásadního posunu, který nesouvisí přímo s dokumentem Charta Oecumenica, ale ukazuje na sbližování protestantů a katolíků, je třeba tzv. Husinecká výzva, podepsaná právě předsedou Ekumenické rady církví v ČR bratrem Černým v roce 2005. V této výzvě se výslovně uvádí, že ”Krista stejnou měrou ctil jak Jan Hus, tak jeho žalobci”. Zatímco tedy dříve protestantští představitelé viděli rozdíl mezi Janem Husem a jeho vrahy, dnes není v očích představitelů církve z etického pohledu žádný rozdíl mezi tím, kdo vydá nevinného na smrt a jeho samotnou obětí. Jan Hus položil život za to, že usiloval o věrnost Písmu. Jeho žalobci považovali právě poslušnost Písmu a zkoumání učení papeže z hlediska Písma jako opovážlivost, která je hodna smrti. Dnes předseda Ekumenické rady církví veřejně deklaruje, že obě strany sporu ctily Krista stejnou měrou. To je opravdu viditelný posun v chápání věrnosti Kristu a jeho Slovu. Ten, kdo položí život za nadřazení poslušnosti osobního chápání Písma nad poslušností výkladu církevních autorit, i ten, kdo ho kvůli tomu obžaluje a vydá na smrt, ctí Krista stejnou měrou. Je třeba znovu podotknout, že Husinecká výzva nesouvisí přímo s dokumentem Charta Oecumenica, ilustruje však názorně, kam ekumenické snahy směřují. Bratr Černý píše: ”Charta Oecumenica začala být najednou testována z pohledu právnického i z pohledů připomínajících dějinný anachronismus, jakoby tento dokument vznikl v době protireformace a při rekatolizaci českého království”. Dále bratr Černý uvádí: ”Zdá se, že někteří při své reflexi vlivu katolicismu vycházejí z politické situace Rakouska-Uherska…”. Dále pak bratr Černý píše: ”Ve zmíněné souvislosti je dobré připomenout, že jsme dnes přece jen o něco dál, než ukazují některé historické dokumenty či církevní právo obsažené v různých starých kánonech”. K těmto argumentům, naznačujícím, že Charta Oecumenica je hodnocena na základě starých a již neplatných dokumentů katolické církve, je nutno uvést následující. Pojednání ”Kritická reflexe dokumentu Charta Oecumenica se zřetelem ke katolickému dogmatu a kanonickému právu” hodnotí dokument Charta Oecumenica z hlediska kodexu kanonického práva, který přijala katolická církev v roce 1983, a který je v současnosti platný. Jde tedy o nový, platný kodex, přijatý dlouho po II.Vatikánském koncilu. Rovněž věroučné citace jsou citovány z platného Katechismu katolické církve, vydaného ještě později - v roce 1994. Nejde tedy o žádné historické dokumenty či církevní právo obsažené v různých starých kánonech, ale o nové, platné a závazné dokumenty katolické církve, odrážející její postoje v současnosti. Nikoli tedy situace Rakouska-Uherska, ale současnost. Tato skutečnost je zřejmá již z úvodu Kritické reflexe, kde jsou uvedeny citace. Vztah k nekřesťanským náboženstvím Bratr Černý píše: ”V diskusi se objevily také odkazy na nesymetrické vztahy mezi křesťany a muslimy. Je třeba se ptát, jestli symetrie vztahů je skutečně cestou, kterou máme střežit ve vztazích k druhým lidem, národům a dokonce i k jiným náboženstvím. Máme se úzkostlivě starat, abychom neudělali více, než druzí? Obávám se, že Kristova slova by při takovém postoji přišla dost zkrátka. Nevede nás snad náš Mistr a Pán svým slovem i příkladem, abychom šli cestou druhé míle?” Zde je vhodné podotknout, že Charta Oecumenica vyjadřuje závazek: ”že se budeme spolu s muslimy podílet na společných záležitostech.” Nejde zde tedy o to, abychom šli cestou druhé míle, nehovoří se o projevování lásky muslimům ani o to, udělat více, než ti druzí. Závazek je o podílení se na společných záležitostech. To je velký rozdíl. Ačkoli jde o dosti nekonkrétní závazek, je třeba si položit otázku - proč se hovoří pouze o Židech a muslimech a nikoli o jiných lidech - například stoupencích jiných náboženství neuznávajících Krista, ale také třeba o ateistech, komunistech atd. Vstřícnost k jiným náboženstvím můžeme od doby II. Vatikánskéjho koncilu zřetelně sledovat taktéž u katolických teologů. Katolický katechismus k tomu uvádí: ”Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.”(KKC, § 841) Nejsou ale právě v muslimských zemích křesťané pronásledováni stejně krutě, jako v komunistických diktaturách? Pokud je tedy závazek spolu s muslimy se podílet na společných záležitostech chápán jako jít cestou druhé míle, jak to naznačuje bratr Černý, proč stejný závazek neobsahuje Charta Oecumenica i ve vztahu k jiným lidem? Což požadavek jít cestou druhé míle není požadavkem obecným, požadavkem, týkajícím se všech lidí, nikoli jen muslimů a Židů? Z Písma plyne, že požadavek jít cestou druhé míle platí pro všechny lidi, nikoli jen pro některé. Pokud by tedy uvedený závazek dokumentu Charta Oecumenica představoval vedení našeho Mistra a Pána, abychom šli cestou druhé míle, neměl by se vztahovat na všechny lidi a ne pouze na muslimy? Především je však vhodné položit si otázku, zda v případě tohoto závazku podílet na společných záležitostech nejde spíše o to zapřáhnout se do cizího jha spolu s těmi, kdo odmítají Krista. Podstata budoucí jednoty Bratr Černý píše: ”O celém balíku nevyřešených ekumenických otázek dobře víme a je to jistě běh na dlouhou trať, který možná nikdy nebude dokončen lidmi na této zemi, ale ukončí jej Kristův příchod. To nás ale neopravňuje k tomu, abychom zradili Kristův odkaz tím, že se nebudeme snažit o různé kroky směrem k jednotě v Kristu.” K tomu lze snad jen dodat, že ”Kritická reflexe” cituje konkrétní, platné a pro všechny členy katolické církve závazné dokumenty. Je pouhá jejich citace již dnes chápána jako překážka k jednotě? Pokud by tomu tak bylo, jde o kroky směrem k jednotě v Kristu, které se činí bez ohledu na platné závazky. Kde zůstala Pravda? A hlavně - zradili Kristův odkaz velcí reformátoři, jako Luther, Kalvín a další, kteří formulovali zásady, jež vyvolaly zásadní nejednotu s katolickou církví? Vždyť jejich učení bylo vždy katolickou církví chápáno jako schizma - rozkol, tedy opak jednoty! Stejně tak to chápal Luther: ”Tedy jsme a navždy zůstaneme rozděleni a proti sobě. Oni to jistě cítí: Kde padá mše, padá i papežství.” Zradil tedy Luther Kristův odkaz tím, že namísto jednoty zdůrazňoval rozdělení, které má zůstat navždy? Je třeba vzít v úvahu i to, že učení, které nadřazuje autoritu něčeho jiného, například Písma, nad autoritu papeže, je chápáno jako schizma - rozkol, tedy opak jednoty - ve světle platného kanonického práva i dnes (viz kán. 751 CIC). Historie eucharistického pojetí Dokument Charta Oecumenica na mnoha místech mluví o závazku k hledání cesty k budoucímu slavení společné eucharistie. Bude proto užitečné podívat se na to, co vlastně eucharistie je a jaká je její podstat z pohledu katechismu katolické církve. Apoštolská církev slavila Večeři Páně během scházení se, resp. při společném stolování věřících - ”agapy” (hody lásky). Jednotlivci se přitom dělili o přinesené pokrmy. Společné přijímání Večeře Páně bylo spojeno s modlitbou žehnání a díkuvzdáním. Tato praxe se zhruba ve druhém století začíná spojovat s pojmy ”thysiasi” (oběti) a ”eucharistia” (díkuvzdání). Tato terminologie v sobě nezahrnovala pozdější římskokatolickou povahu mešní oběti. Až později - i vlivem pohanských mysterií - se z kněžského pojetí žehnajícího biskupa časem stával ”specialista na vysluhování svátostí”. U apoštolských otců se s rozpracovanou teologií v tomto smyslu prakticky nesetkáme. Určitého vyhranění si můžeme povšimnout u Ignáce Antiochijského, který vidí ”eucharistii” jako akt sjednocení věřících a demonstraci jednoty neviditelné církve, kde se křesťané stávají údy Těla Kristova a kameny Božího chrámu. Ignác proto vidí pouze jednu konkrétní církev na jednom konkrétním místě a snad jako první s velkým předstihem formuloval svátostné pojetí eucharistie, která podle něho zaručuje věřícímu účast na Boží přirozenosti (farmakon athanasias), která je nutná ke spasení. U církevních otců začínáme vidět i první větší diferenciaci, která vyvrcholí v pozdním středověku. Zatímco Origenes, Basileos, Řehoř z Nazianzu chápou Večeři Páně obrazně a symbolicky, Cyril z Nyssy, Jan Zlatoústý a Jan Damašský navazují na svátostné pojetí. Katolická církev ve své věrouce navazuje jednak na Augustinovo pojetí církve, kde eucharistie měla zaručit, ”aby nadešly dny úplné jednoty těch, kteří v něho věří” (KKC, § 1398) a na adorační pojetí Cyrilovo, kterému se dostalo rozpracování ve středověkém tomismu, kdy se věřící klaní skrze eucharistii přítomnému Kristu: ”Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš, jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš: tobě srdcem svým se zcela poddávám, před tebou svou slabost, Bože, vyznávám. Zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám a jen sluchem svým tě jistě poznávám.” (KKC, § 1381) Toto pojetí pak bylo institucializováno na Tridentském koncilu, který odsoudil a proklel ”reformační hereze”, které nutnost eucharistických konstrukcí zpochybňovaly. Přepodstatnění a bohopocta Podle katolické církve v eucharistii neboli ”nejsvětější svátosti oltářní” je ”obsaženo opravdu, skutečně a podstatně tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, s duší a božstvím, a tedy naprosto celý Kristus”. ”Tato přítomnost se nazývá ‘skutečná’ ne výlučně, jako by ostatní nebyly ‘skutečné’, ale je to přítomnost vynikající, protože je podstatná, tj. že tímto způsobem je přítomen Kristus, Bůh a člověk, naprosto celý.” (KKC, § 1374) K této plné a fyzické přítomnosti Boha v chlebu dochází poté, kdy platně – v apoštolské posloupnosti vysvěcený kněz – ”následkem proměňování… změní přirozenost” chleba. (KKC, § 1375) ”Sám chléb je zasetý do Panny, vykvašený v těle, prohnětený utrpením, upečený v peci hrobu, uchovávaný v církvi, přinášený na oltáře, poskytovaný každý den věřícím jako nebeský pokrm”. (KKC, § 2837) Tridentský koncil – citovaný podle citace v současnosti platného katechismu katolické církve - uvádí: ”že konsekrací (proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. Tuto změnu tedy katolická církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.” (KKC, § 1376) Tato proměna ”začíná ve chvíli proměňování a trvá, dokud existují eucharistické způsoby. Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části: proto lámání chleba nerozděluje Krista.” (KKC, § 1377) ”Předsedat eucharistii a proměňovat chléb a víno, aby se staly tělem a krví Páně, mohou jen platně posvěcení kněží.” (KKC, § 1411) Proměněné hostii pak náleží i bohopocta. ”V mešní liturgii vyjadřujeme svou víru ve skutečnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína mezi jiným pokleknutím nebo hlubokou úklonou na znamení klanění se Pánu. ”Katolická církev vzdává tuto bohopoctu eucharistické svátosti nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie a vystavuje je k slavnostnímu uctívání křesťanských věřících a nosí je v průvodě s radostí křesťanského lidu.” (KKC, § 1378) Tato úcta není žádána jen po církvi, ale i po celém světu neboť ”Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu”. (KKC, § 1380) Obětní charakter eucharistie Podstatou eucharistie je její obětní charakter. Podle katechismu ”eucharistie je srdce a vrchol života církve, protože zde Kristus přidružuje svou církev a všechny její údy ke své oběti chvály a díkůvzdání, přinesené jednou provždy na kříži; prostřednictvím této oběti vylévá milosti spásy na své tělo, jímž je církev” (KKC, § 1407) ”Eucharistickou oběť přináší sám Kristus, nejvyšší a věčný Velekně z Nové smlouvy, který jedná skrze službu kněží. A navíc je to sám Kristus, skutečně přítomný pod způsobami chleba a vína, který je obětním darem eucharistické oběti”. (KKC, § 1410) V případě oběti Krista se jedná o tzv. ”nekravaou oběť”: ”Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť: ”Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.” ”A protože v této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže …, [je] tato oběť vpravdě smírnou obětí.”” (KKC, § 1367) Stejně tak jako v krvavé oběti, i zde je třeba oběti a oltáře: ”oltář, kolem něhož se církev shromažďuje ke slavení eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož tajemství: obětní oltář a stůl Páně, a to tím více, že křesťanský oltář je symbolem samého Krista, který je přítomen ve shromáždění svých věřících jako oběť přinesená za naše smíření a zároveň jako nebeský pokrm, který se nám dává. ”Co jiného je oltář než obraz Kristova těla?” — říká sv. Ambrož, a jinde: ”Oltář je obrazem těla Kristova a Kristovo tělo je na oltáři.” (KKC, § 1383) Eucharistie má více rozměrů, které se uplatňují v životě každého katolíka. Jednak mu eucharistie zprostředkovává odpuštění hříchů, a to jak za jeho života, tak i po jeho smrti a jednak jej vede k obecenství s Bohem a jeho lidem, a to jak s žijícími údy Kristova těla, tak se zemřelými svatými, včetně Panny Marie.Tato mešní oběť zprostředkovává odpuštění hříchů nejen žijícím křesťanům, ale chléb je obětován i za duchy zemřelých v očistci: ”Eucharistická oběť se přináší také za zesnulé věřící, ”kteří zemřeli v Kristu a nejsou ještě úplně očištěni”, aby mohli vstoupit do Kristova světla a pokoje: ”Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.” ”Pak [v anafoře] prosíme také za svaté otce a biskupy a vůbec za všechny, kteří zesnuli před námi, a jsme přesvědčeni, že to velmi prospívá duším, za které je přednášena prosba během svaté, tak úžasné oběti …(KKC, § 1371) ”Jestliže pokaždé, když se prolévá jeho krev, prolévá se na odpuštění hříchů, musím ji vždycky přijímat, protože mi vždycky odpouští hříchy. Já, který hřeším, musím stále užívat léku”. (KKC, § 1393) Tento rozměr nemá význam jen pro odpuštění hříchů, ale rovněž věřícího vede de společenství s duchy zemřelých: ”církev vyjadřuje své účinné společenství se zesnulým: obětí Kristovy smrti a vzkříšení Otci v Duchu svatém prosí, aby její syn byl očištěn od svých hříchů i jejich následků a aby byl připuštěn k velikonoční plnosti hostiny u stolu v Božím království. Skrze takto slavenou eucharistii se obec věřících, zvláště rodina zesnulého, učí žít ve společenství s tím, který ”zesnul v Pánu” tak, že přijímá tělo Krista, jehož je živým údem, a prosí za něho a s ním.” (KKC, § 1689) ”S Kristovou obětí se nespojují jen údy, které jsou ještě na zemi, nýbrž i ty, které už jsou v nebeské slávě. Církev totiž přináší eucharistickou oběť ve společenství s nejsvětější Pannou Marií, kterou výslovně připomíná, stejně jako se všemi svatými a světicemi. Církev je v eucharistii s Marií jako u paty kříže, spojená s Kristovou obětí a přímluvou”. (KKC, § 1370) Reformační pojetí Večeře Páně Jak jsme si jistě mohli povšimnout, současné, římskokatolické pojetí, které bylo citováno podle platného katechismu katolické církve, se od dob reformace v otázce eucharistie v ničem nezměnilo. Nedošlo zde ani k posunu dogmatickému ani k vstřícnosti vůči protestantům. Katolická církev dodnes neuznává Večeři Páně, která není udílena v apoštolské sukcesi vysvěcenými kněžími, a která nemá obětní charakter, a katoličtí věřící se jí nesmějí účastnit. Bude proto dobré připomenout si ve stručnosti, jaký je postoj reformátorů k eucharistii. Bývá totiž vznášena námitka ze strany ekumenických protestantů, že například mezi lutherským a katolickým pojetím Večeře Páně není žádný podstatný rozdíl. Luther spolu s ostatními reformátory rezolutně odmítl obětní, mešní charakter eucharistie s tím, že tento charakter může být toliko přisuzován modlitbám. Ve mši není podle Luthera Kristova oběť zpřítomněna tak, že kněz pomocí konsekračních úkonů znovu přináší Kristovu smírčí oběť Bohu. Luther však zcela nezavrhuje scholastické pojmové prostředky, kterými se snaží duchovně vyjádřit přítomnost Krista v eucharistických živlech. Užívá přitom pojmu nikoliv ”transsubstanciace”, ale ”konsubstanciace”, který je znám ze scholastiky, kde měl charakterizovat koexistenci chleba a těla podle analogie koexistence dvou přirozeností v osobě Krista. Luther je zastáncem přijímání pod obojím způsobu všech věřících, ve kterém vidí poslušnost Kristovu příkazu. V počáteční fázi má Kristova přítomnost ve Večeři Páně spíše symbolický význam a je znamením jednoty s Kristem. Klíčové je však pro Luthera slyšené slovo, nikoliv působení milosti ve svátosti samotné, jak zastával Tomáš Akvinský. Slovo má zásadní význam v tom, že až ono je prostředkem procesu omilostnění. I ostatní velcí reformátoři jak Calvin nebo Zwingli se nadobro rozcházejí s mešním, římskokatolickým pojetím eucharistie. Luther uvádí: ”Tedy jsme a navždy zůstaneme rozděleni a proti sobě. Oni to jistě cítí: Kde padá mše, padá i papežství.” Reformovaný Heidelberský katechismus dává na otázku ”Jaký je rozdíl mezi večeří Páně a papežskou mší?” jasnou odpověď: ”Mše tedy v zásadě není ničím jiným než popřením oběti a utrpení Ježíše Krista a proklatým modlářstvím.” Trvalá nesmiřitelnost římskokatolického dogmatu Nesmiřitelný postoj zůstává i z katolické strany. A to jednak tím, že se současný katechismus dovolává Tridentského pojetí, jehož učení je z hlediska – z katolické strany ekumenicity daného koncilu – neomylné: ”Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad” především na ekumenickém koncilu. Když církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco ”k věření jako zjevené od Boha” a jako Kristovo učení, ”jsou věřící povinni … k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností”. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.” (KKC, § 891) Je tedy vidět, že bez eucharistické oběti za hříchy, tedy pouhou milostí skrze víru, podle věrouky i práva katolické církve jednoduše nelze dojít odpuštění hříchů. Za připomínku zde proto stojí zopakovat některá dodnes platná Tridentská anathemata: ”Jestliže kdokoliv říká, že ospravedlňující víra je pouhou důvěrou v Boží milost odpouštějící hříchy pro Kristovu zásluhu, nebo že jsme ospravedlněni pouze vírou, budiž proklet!” (kánon 12) ”Jestliže kdokoliv říká, že člověk je opravdu zproštěn hříchů a ospravedlněn, protože pevně věří, že jich je zproštěn, a je ospravedlněn, nebo že nikdo není opravdu zproštěn hříchů a ospravedlněn nežli ten, který věří, že je ospravedlněn; a že ospravedlnění je provedeno pouhou důvěrou; budiž proklet.” (kánon 14) ”Jestliže kdokoliv říká, že poté, co byla obdržena ospravedlňující milost je každému kajícímu se hříšníku odpuštěna vina a dluh věčného trestu a je vymazán v tom smyslu, že nezůstává žádný dluh časného trestu ani na tomto světě ani potom v očistci, předtím než se otevře (pro něj) vstup do nebeského království; Budiž proklet!” (kánon 30) Je nutné znovu zopakovat, že tato anathemata jsou stále v platnosti. V posledním bodě svých poznámek bratr Černý vyjadřuje přesvědčení, že ”Charta je dokument pro povzbuzení církví k tomu, aby nepřestávaly hledat lepší vzájemnou spolupráci a kde je možné, tak aby pracovaly, jednaly a sloužily společně.” Dále uvádí: ”Nesmíme zavírat oči před rozdíly, které zde stále jsou”. A právě proto, abychom nezavírali oči nad fakty, stojí za to zakončit tuto odpověď tím, jak v současné době chápe jednotu katolická církev. Abychom citovali opravdu nejnovější dokumenty katolické církve, které se otázkou jednoty zabývají, podívejme se do encykliky Jana Pavla II. ”Ut unum sint” - o ekumenickém úsilí z 25. května 1995. Jde tedy o nový dokument, nemající nic společného s obdobím Rakouska-Uherska, protireformace ani rekatolizace českého království. V této encyklice nalezneme zřetelný obraz toho, jak katolická církev hledí na křesťany z jiných církví a jaký je cíl katolického úsilí o ekumenickou jednotu. Pro ilustraci lze uvést alespoň několik citátů: ”Koncil praví, že Kristova "církev subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním" a současně také uznává, že "i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě." "Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi” (bod 10). Encyklika ”Ut unum sint” se o cíli jednoty vyjadřuje jasně: ”Plná jednota nastane tehdy, až budou všichni sdílet plnost prostředků spásy, Kristem svěřených církvi” (bod 86). Tato plnost je uskutečněna právě katolickou církví, řízenou papežem, jak jasně svědčí kanonické právo (viz např. kán. 204 §2 a kán. 205 CIC). Proto encyklika ”Ut unum sint” jasně deklaruje, že základem jednoty je papež: ”Mezi všemi církvemi a církevními společenstvími je si katolická církev vědoma, že si uchovala službu nástupce apoštola Petra, římského biskupa, kterého Bůh ustanovil jako její trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty” (bod 88). Právě podřízení se moci papeže je základem, na kterém má být jednota v moderním pojetí katolické církve založena. Encyklika ”Ut unum sint” to vyjadřuje nekompromisně: ”Poslání římského biskupa v rámci kolegia všech pastýřů spočívá právě v "dohlížení" (episkopein) jako stráž, aby skrze úsilí pastýřů bylo slyšet pravý hlas Pastýře Krista ve všech místních církvích. Takto je v každé z místních církví svěřených těmto pastýřům zpřítomněna una, sancta, catholica et apostolica Ecclesia. Všechny církve jsou v plném a viditelném společenství, protože všichni pastýři jsou ve společenství s Petrem, tudíž spojeni v Kristu. S mocí a autoritou, bez níž by byl takový úřad iluzorní, musí římský biskup zajišťovat společenství všech církví” (bod 94). ”Katolická církev se jak ve své praxi, tak ve svých posvátných dokumentech domnívá, že společenství místních církví s římskou církví a jejich biskupů s římským biskupem je - podle Božího plánu - základním předpokladem plného a viditelného společenství. Plné společenství, jehož nejvyšším svátostným projevem je eucharistie…”(bod 97). Je jistě legitimní, pokud někdo usiluje o jednotu tím, že se podřídí konečné a neomezené autoritě člověka, který je prohlášen za neomylného. Na uskutečňování takové jednoty má samozřejmě každý plné právo. Bylo by však nerozumné zavírat oči nad tím, jak je ze strany katolické církve jednota chápána a jaký je její cíl. Ostatně, katolická církev je si plně vědoma toho, jak velký význam má teologické pochopení učení při úsilí o jednotu: ”U svátostí, obzvláště pak u svaté eucharistie, však nikdy nesmí dojít k nepochopení teologických předpokladů jejich sdílení” (Ut unum sint, bod 58). Bylo by tedy nepoctivé tvrdit, že citování nových dokumentů, přijatých dlouho po II.Vatikánském koncilu, které se zabývají právě teologickými předpoklady sdílení, představuje pohled připomínající dějinný anachronismus. Závěrem lze tedy konstatovat, že i kdyby byla Charta Oecumenica dokumentem deklarativním, spíše teologicko-praktickým a povzbuzujícím k dialogu a spolupráci, jak uvádí bratr Černý, nic to nemění na tom, že je třeba na něj nahlédnout z pohledu platných a závazných norem těch, kteří ho podepisují. Jakou hodnotu má dokument, pokud existuje neochota či obava jej takovému testu vůbec podrobit? Vladimír Bíba, autor je právníkem, členem Církve bratrské Soukenická, Praha


"Odpověď na článek br. ThDr. Pavla Černého Th.D, ”Charta Oecumenica v diskusi”" | Přihlásit/Vytvořit účet | 150 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Odpověď na článek br. ThDr. Pavla Černého Th.D, ”Charta Oecumenica v diskusi” (Skóre: 1)
Vložil: Pattre (Pattre@seznam.cz) v Pondělí, 05. březen 2007 @ 16:59:04 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pastýři,
Dokumentu Charta Oecumenica, tak jak jsem se s ní zatím seznámil a zároveň si poslechl komentář ThDr. Pavla Černého předsedy Rady CB a předsedy Ekumenické rady církví v ČR, mě utvrzuje v tom, že dokument je opravdu zamýšlen jako deklarativní a povzbuzuje k dialogu a spolupráci (jak bylo řečeno). Nevím do jaké míry je potom možná cesta k dialogu když z právního hlediska kterékoliv církve jsou jeho části teologicky problematické, jak už napovídá tebou zveřejněný příspěvek napsán V.Bíbou. Je patrné, že i přes dobrý úmysl tohoto dokumentu ( např. otázka eucharistie je ze strany Římskokatolické církve v patové situaci) celou věc bude stále problematizovat otázky učení a dogmatu.
Mezi námi, není třeba chodit daleko. Studie podobné tvým, jsou přesně ten typ přístupu, které k stavění plotů přímo volají. Pokud nejsem schopný na tvé studie reagovat dle tvých představ, přistoupit na konspirace z něj vyplívající a tak logicky vyvracet - potažmo přijmout, je problém na světě. Je to tedy často věc přístupu učení na základě Písma a ochoty se domluvit na vážkách osobního poznání a lásky jež se také mnohdy nechá přesvědčit (opak zarputilosti a neústupnosti). Pokud však zůstaneme u dogmatického uchopení definice Kristovy přítomnosti v chlebu a vínu, pokud jednotliví Boží děti (nehledě na denominaci) přistupují z hlediska uposlechnutí slov našeho Pána dle Nové smlouvy ke stolu Páně (aby toto činili na jeho památku), pak myslím, že z hlediska dogmatu asi není cesta ven. Jen mě potom osobně vyvstává otázka, zda je to problém pro Boha. Musí nás protestanty trápit např. katolický katechismus? Pravděpodobně ano, pokud nepřicházíme ke mši (jakoby) tajně (vysluhující kněz neví komu oplatku podává?), s tím že jsme z protestantského prostředí a jsme přítomni stolování u stolu Kristova, tzn. věc je neoficiální podléhající v ten okamžik svědomí věřícího. Pokud jsem to dobře pochopil, tak pak je to velmi problematická záležitost – přiznávám. Byl bych osobně velmi nerad, pokud by Charta Oecumenica časem vedla k liberalismu, ale určitě bude príma, pokud povede k bourání poltů, předsudků, podezřívání a bude stavět mosty bratrské lásky a náklonnosti. Svět by nás pak konečně mohl poznat, podle toho, že se milujeme navzájem, jako Kristus své učedníky. Každý z těch učedníků byl přece úplně jiný (celník a zelóta s dýkou v rukávu by se asi za normálních okolností servali), přesto s Kristem uprostřed schopni společně pracovat na Boží vinici a posilovat se v modlitbách. Pokud dokument nikoho nenutí ke kompromisům (nevím zda tam řadit slovo zavazuji se…), souhlasím s tím, že: Charta je dokument pro povzbuzení církví k tomu, aby nepřestávaly hledat lepší vzájemnou spolupráci a kde je možné, tak aby pracovaly, jednaly a sloužily společně. . Ať už významu tohoto dokumentu rozumím jakkoliv dobře, či naopak, jsem osobně rád, že viditelnému posunu v oblasti ekumeny a ve vztazích představitelů protestantských církví ke katolické církvi opravdu dochází.

Pokoj Tobě!

Pattre



Re: Odpověď na článek br. ThDr. Pavla Černého Th.D, ”Charta Oecumenica v diskusi” (Skóre: 1)
Vložil: agur v Pondělí, 05. březen 2007 @ 17:08:25 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mílý bratře Pastýři a bratře Bíbo. Nechte prosím bratra Černého napokoji. Je to dobrý katolík.



Pravni zavazek vs zavazek verejnou deklaraci (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Pondělí, 05. březen 2007 @ 18:01:33 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/
http://www.granosalis.cz/article.php?thold=-1&mode=flat&order=1&sid=6470#33051



Re: Posun v chápání ekumenických vztahů (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Pondělí, 05. březen 2007 @ 18:12:47 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/
http://www.granosalis.cz/article.php?thold=-1&mode=flat&order=1&sid=6241#30832

http://www.granosalis.cz/article.php?thold=-1&mode=flat&order=1&sid=6258#30145

Citace z dalsiho prispevku:
Charta hovori v Prvni Osobe mnozneho cisla! V charte tedy nejsou zavazky jenom u nekatolickych cirkvi, amen? Ale k zavazkum se zavazuje i CIRKEV KATOLICKA! To, ze je to v rozporu s Tridentem NENI PROBLEM charty, ale je problem katoliku! At oni si vyresi svoje protimluvy, vzdyt k tomu se prave TIMTI podpisem ZAVAZUJI!
Neni tedy pravda, ze prava ma jenom katolicka cirkev a povinosti nekatolicke. Naopak. MUSI JIT O SPOLECNOU CESTU. Ne o cestu, kde jeden sedi a ostatni tahnou, amen?
Ale o cestu, kde VSICHNI tahnou za jeden provaz.

Kam by, podle meho nazoru, mela vest Ekumena?

http://www.granosalis.cz/article.php?sid=6681

http://www.granosalis.cz/article.php?sid=6473

http://www.granosalis.cz/article.php?sid=6316

http://www.granosalis.cz/article.php?sid=6258



Re: Odpověď na článek br. ThDr. Pavla Černého Th.D, ”Charta Oecumenica v diskusi” (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Pondělí, 05. březen 2007 @ 18:14:48 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Re: Vztah k nekřesťanským náboženstvím

Tim, ze se zavazuji, ze se budu dobre chovat k Pepickovi, nezavazuji se tim automaticky, ze k Honzickovi s ebudu chovat nejinak. Tim, ze se zavazuji, ze budu mit diobre vztah s zidy a muslimy, se nezavazuji, ze se vsemi ostatnimi budu nepratelsky a na noze.



K Eucharistii: (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Pondělí, 05. březen 2007 @ 18:31:28 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Citace z ruznych prispevku:
"Jak vznikaji falesne uceni? Prave tim, ze se clovek nespokoji s Pismem, co je Zjeveno, ale rad by poznal veskera tajemstvi. Vezmeme si treba uceni o euchastii. Kdyby se krestane spokojil s tim, co je psano v Pismu, vznikly by rozdily a ruznice? Ne. Ale clovek chtel poznat vsechna mozna tajemstvi, tak se zacal hadat, promyslet, spolehat na vlastni rozumnost a snazil se vysvetlit, co se mysli tim, ci onim."


"Myslim si, ze oba verime tomu, ze co o euchastii napsal Pavel, Lukas, Marek, Matous nebo Jan pochazi od Ducha Svateho. To pro mne osobne stac, abychom spolu slavili Veceri Pane."

"Shodl by ses s tou sestrou v tom, ze kazde misto v Bibli, kde se hovori o euchastrii, je Bozim dopisem k cloveku? Shodli by jste se v tom, co Kristus rekl pri veceri Pane? Shodnete se v tom, co o veceri Pane napsal apostol Pavel v listu korintskym?
Co chceme vice? Chceme stale znovu a znovu jest jablka poznani a stavet se na roven Bohu? Chceme stale a stale znovu znat tajemstvi, ktera Buh zapecetil?
Mam snad jinou Bibli ja a jinou ty? Necteme oba dva stejnou Bibli? Nemluvi k nam jeden a ten samy Buh?
V cem je problem? V pokore? V lasce? V bratrstvi? Ne, problem hledejme nekde zcela jinde. V pyse, v pocitu, ze ja a jenom ja jsem poznal vsechna tajemstvi Bozi, ze ja a jenom ja mam ten spravny nahled na Bibli, ze se mnou a jenom se mnou mluvi Buh..."



K problematice Eucharistie... (Skóre: 1)
Vložil: ares v Pondělí, 05. březen 2007 @ 18:57:41 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Milý bratři.

Hned v úvodu se přiznám, že dokument charty Oecumenicy nemám nijak zevrubně prostudovaný, a proto vám nemohu poskytnout žádný opravdu fundovaný názor... Nicméně mě stále napadá myšlenka (né má vlastní), že existuje MOŽNOST BUDOUCÍ EUCHARISTICKÉ JEDNOTY a tu cestou k ní, věřím, ukázal velký muž naší doby Roger Schutz a jeho komunita v Taizé..

Tedy pár dojmů z Taizé... Líbí se mi, že tady jde skutečně o touhu poznat toho druhého, společně se s ním modlit, společně s ním diskutovat, společně s ním pracovat... Tady se skutečně odhazují předsudky stranou, tady se skutečně spoléhá na modlitbu, jako na zdroj poznání, společné cesty a budoucí jednoty... Myslím, že tady se opravdu do puntíku plní to největší přikázání - milovat Boha a bližního svého (i když to je samozřejmě můj subjektivní pohled).

A jak to tam mají s Eucharistií a Večeří Páně? Kráčejí k jednotě.. Katolíci si během ekumenické bohoslužby rozdávají Eucharisti a evangelíci zase Večeři páně... Navzájem se respektují, nechtějí jednotu za každou cenu a proti víře toho druhého... Společně se modlí a společně doufají, že pravdu naleznou... Nezávidí si... Evangelík, jestliže nevěří v to co katolická církev učí o Eucharistii, k ní nechce přistupovat a stejně tak katolík obráceně... Řeší to tedy šalamounsky: 1 společná ekumenická bohoslužba, 2 Večeře páně.. Není to tedy jednota, ale rozhodně rázný, rozhodný láskou naplněný a s prosbou o Boží požehnání nápněný krok k jednotě...

Další co bych rád upřesnil je, že není pravdou, že by bylo zcela vyloučené příjmání svátosti Eucharistie nekatolickými křesťany... Katolická církev toto výjmečně umožňuje a myslím, že i v kontextu s výše napsaným zcela logicky říká, že je dovoleno příjmat těm, kteří v otázce této svátosti projeví plně katolickou víru... V takovémto případě musí toto, dle práva katolické církve, posoudit a schválit katolický biskup... Že je toto pravda může potvrdit i případ již zmíněného Rogera Schutze, který Eucharistii také příjmal!! A myslím, že také případ evangelíka Davida Vávry, který, mám pocit, Eucharistii také příjmal... (viděl jsem to v křesťanském magazínu, jestliže se pletu, tak se co nejhlouběji omlouvám) Myslím si, že je to tak zcela logické a ten kdo v (katolickou) Eucharistii věří ji chce příjmat a ten, který v ní nevěří ji příjmat nechce. Myslím, že takto chápaná možnost přístupu k Eucharistii se potom nedá chápat jako akt zlé vůle z něčí strany, ale naopak za akt opravdové vzájemné úcty..

S úctou Vojta



Infiltrace protestantů - ekumenie ... (Skóre: 1)
Vložil: Gojim v Pondělí, 05. březen 2007 @ 19:04:07 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
45.10 Infiltrace protestantů - ekumenie

Prvním předsedou vatikánského Sekretariátu pro sjednocení křesťanů byl americký kardinál A. Bea, jezuita, který vynaložil nemalé úsilí, aby došlo ke sblížení katolické církve s protestantskými a jinými církvemi.
IV. konkres o ekumenických otázkách, kterého se zúčastnilo na 120 jezuitských špiček ze 30 zemí, se konal v září 1971 v Dublinu. Zprávu nazvanou Církve a církev katolická přednesl americký jezuita E. Dulles. Vyzval řád, aby svou aktivitu v otázkách ekumenie zesílil a zdůraznil nezbytnost dialogu s křesťany - nekatolíky. Náplní ekumenických styků by se měly stát otázky vzdělávání, teologické úvahy a sociální apoštolát. (America, 1971, sv. 125, č. 6, str. 141; L´Osservatore Romano, 20. 8. 1971)
V rámci ekumenie usilují jezuité o sjednocení všech křesťanských církví a o odstranění teologických rozporů. Pochopitelně, že vůdčím vyznáním víry musí být katolické. Bývalý jezuitský kněz Rivera ve vyprávění pokračuje:

“Pro mé zkušenosti ve vyzvědačství jsem byl určen pro ekumenické síly pod papežem Janem XXIII. Protestanté již dávno nebyli nazýváni heretiky, nýbrž odloučení bratři. Komunisté již nebyli našimi nepřáteli. Které organizace jsme v té době úspěšně infiltrovali? Protestanty všech denominací, ortodoxní vyznání všeho druhu, mohamedány, brahmíny, budhisty, mormony, okolní církve, různá další východní náboženství, T.M., svědky JHVH, vědu myšlení, judaisty. A z dalších organizací? Celosvětovou vládu v OSN, komunisty, zednáře všech lóží, socialisty všech zemí, ateistických spolků, anarchisty, dělnické unie apod.
Díky agentům jsme nepozorovaně pronikli do křesťanské televize, vydavatelství, nakladatelství, kde nás přijali jako učitele, pastory a evangelisty. Propagovali jsme hlavně lásku, jednotu, spojení všech se všemi vzájemně. To je naše oživení.
Naším mistrovským dílem je třetí mocnost a tou je Charismatické hnutí. To je most do Říma, kterým nás protestanté přijali s otevřenou náručí, (viz také kniha: Vatikán, Moskva, Washington, 1982).

První protestantské skupiny, které se přestěhovaly byly adventisté sedmého dne a plné evangelium obchodníků. Teprve potom následovali babtisté, metodisté, presbyteriáni, luteráni, atd. Všichni byli infiltrováni včetně mormonů a svědků JHVH.
Pak následovaly všechny školy, semináře, univerzity a koleje. Do toho byla také přímou akcí jezuitů zatažena mládež z legie Marie a rytířů Kolumbových. Nyní už tyto všechny společnosti o Římu veřejně mlčí, neboť neodporují učení, že římskokatolický systém je křesťanskou církví. Je to skrz naskrz vítězství kompromisu. Téměř všichni protestantští kazatelé a pastoři se bojí mluvit proti Římu. Jestliže by takto učinili, ti z našich lidí, kteří jsou zakotveni v církvích, by je napadli a zneškodnili. Právě toto je to veliké odpadnutí.

Toho času jsem byl úplně zdeptán. Moje naděje byla ta tam. Měl jsem mluvit před ekumenickým shromážděním na setkání latinskoprotestantských vedoucích a římských katolíků ve Quatemale. Na stadionu bylo kolem 50 tisíc lidí. A tam jsem se dopustil neodpustitelného hříchu. Vyjevil jsem před tímto shromážděním, čím je Řím ve skutečnosti. To mi nešlo odpustit, ani nijak prominout:

»Jak mohu mluvit před vámi o životě, když jsem mrtvý. Systém, jemuž já sloužím, zapáchá smrtí od zpovědnice po Marii. Od očistce po mši a po kněžstvo, kteřížto zapírají Kristovo vzkříšení. Jak mohu mluvit o životě, když jsem vám lhal, infiltroval jsem a ničil vaše církve!? Domníváte se, že ekumenické hnutí znamená lásku a jednotu. Ve skutečnosti vám přinese smrt.« ...


Co musí kazatel učinit, aby se zbavil infiltrátorů ze své církve a získal římské katolíky pro Krista? Pastor musí mít odvahu říci z kazatelny to, co stojí v Bibli! Římští katolíci nejsou křesťané, protože římskokatolická instituce není křesťanskou církví. ” (Alberto Rivera: Alberto, Part I., str. 24-29)
Není na světě náboženská organizace, která by nebyla prosáklá jezuitskými špicly. Jak jsme mohli z vyprávění Dr. Rivery vyrozumět, jezuité pronikli do řad protestantských církví tak, že se stali přímo jejich kazateli, misionáři, činovníky sboru, vedoucími mládeže, horlivými misionáři, evangelickými věrozvěsty a pod.
Nemysleme si, že v Čechách je to jiné a lepší, než kdekoliv jinde na Západě. Právě nezkušenost a naivita českých, moravských a slovenských věřících protestantů, stejně tak jako i dalších z bývalého socialistického bloku je přímo vybízející k tomu, aby Vatikán mohl v klidu a téměř bez jakékoliv námahy zapouštět své kořeny doslova přímo na kazatelně protestantských sborů. To se týká nejen polokatolických církví, ale hlavně takových církví, které si zakládají na tom, jak přesně dodržují Desatero, protože mají správné znění Božího Zákona - zvláště 4. přikázání, jak jsou znalé Bible, jak správně křtí, jak se přiblížili k původním apoštolům, jak rozumí proroctvím a jak jsou proto daleko od ekumenických či dokonce vatikánských vlivů.
Nedávno jsme měli možnost se blíže seznámit s praktiky některých kazatelů právě v těchto přísně reformačních církvích. Na jedné straně jsme viděli, jak tito lidé mistrně ovládají terminologii, zvyky, Bibli a různou doplňující náboženskou literaturu, jak se neustále pyšní, že ovládají hebrejštinu a řečtinu, ... jak tyto jazyky neustále ve svých kázáních používají a rozebírají, aby tím podepřeli svá “křesťanská” tvrzení.

Viděli jsme, jak projevují zájem zvláště o mládež a děti, jak přímo hýří různými organizačními nápady, jak všude hovoří zvláště o lásce, milosti, jednotě, radosti a vzájemném porozumění a bratrství s jinými křesťany z jiných církví a jak chválí toho či onoho katolického duchovního, jak citují jejich myšlenky a jak tyto jejich filozofie nadřazují nad pravidlo protestantské víry, to je nad Bibli. Na přímý dotaz, zda je jejich církev členem ekumenického shromáždění a sdružení ostatních církví pod Světovou radou církví (založenou 1948 v Amsterodamu), ovšem tito záhadní kazatelé odpovídají, že jejich církev nemá s ekumenickým shromážděním ostatních církví a s Ekumenickou radou církví a s Křesťanskou akademií (vedenou jezuitským knězem T. Halíkem) ... nic společného.

Maximálně, že jsou “pouze pozorovatelé”, jak to titíž lidé různě alibisticky také popisují ve svých interních církevních časopisech.

Pokracovanie: Edmont Paris - Tajne dejiny jezuitov, časť: Infiltrace protestantů - ekumenie



Kdo chce, hleda zpusoby, kdo nechce, hleda duvody. (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Pondělí, 05. březen 2007 @ 20:23:49 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Najit duvod, proc neco neudelat, je vzdy jednodussi, nez najit zpusob, jak to udelat.




Trident prekonan... (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Pondělí, 05. březen 2007 @ 21:36:17 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/

Nejdůležitější úlohou církví v Evropě je společné hlásání evangelia slovem i skutkem pro spásu všech lidí. Tváří v tvář mnohostranné dezorientaci, odcizení křesťanských hodnot, ale i nejrůznějšímu hledání smyslu, jsou křesťané vyzýváni, aby svědčili o své víře. K tomu je třeba intenzivního nasazení a výměny zkušeností v oblasti katecheze, duchovní péče v místních společenstvích. Právě tak je důležité, aby veškerý Boží lid společně zprostředkovával evangelium veřejnosti a uplatňoval je společenským nasazením a přijímáním politické odpovědnosti.


Zavazujeme se,
že budeme hovořit o našich evangelizačních iniciativách s ostatními církvemi, nacházet tak porozumění a zabraňovat nebezpečí konkurence nebo nových rozdělení;
že budeme uznávat, že každý člověk se může podle svého svědomí svobodně rozhodnout pro náboženskou a církevní příslušnost. Nikdo nesmí být veden ke konverzi skrze morální nátlak nebo materiální podněty; právě tak nesmí být nikomu zabraňováno v konverzi, ke které se svobodně rozhodl.



Odpoved Aresovi i Pastyri. (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Pondělí, 05. březen 2007 @ 22:09:21 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Vis mam takovou vizi.
SPOLECNE SHROMAZDENI, SPOLECNY KALICH, SPOLECNY CHLEB.
Kalich a chleb putuje od jenoho duchovniho k druhemu. Od duchovniho katolicke cirkve, pres duchovniho evangelicke, bratrske, husitske, apostolske az k adventisticke. Kazdy duchvni prohasli vino za krev kristovu a chleb za telo kristovo a cele shromazdeni odpovi svorne a se spolecnou virou v Jedno Bozi Slovo, a s respektem k tradici a vykladu sveho bratra: Amen. A pak se spolecna vecere rozda vericim.

To je muj sen. Spolecna krestanska cirkev zalozena ne na sablone, ale na jednote v ruznosti. Oslovuje mne prvni kapitola proroka Agea:

1,1 V druhém roce vlády krále Dareia, prvního dne šestého měsíce, stalo se slovo Hospodinovo skrze proroka Agea k judskému místodržiteli Zerubábelovi, synu Šealtíelovu a k veleknězi Jóšuovi, synu Jósadakovu.
1,2 "Toto praví Hospodin zástupů: Tento lid říká: 'Ještě nepřišel čas, čas k budování Hospodinova domu.'"
1,3 I stalo se slovo Hospodinovo skrze proroka Agea:
1,4 "Je snad čas k tomu, abyste si bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům je v troskách?
1,5 Nyní toto praví Hospodin zástupů: Vezměte si k srdci své cesty!
1,6 Sejete mnoho, a sklízí se málo. Jen jezte, nenasytíte se; jen pijte, žízeň neuhasíte; jen se oblékejte, nezahřejete se. Kdo se dává najmout za mzdu, ukládá ji do děravého váčku."
1,7 "Toto praví Hospodin zástupů: Vezměte si k srdci své cesty.
1,8 Vystupte na horu, přivezte dříví a budujte dům! V něm budu mít zalíbení, v něm se oslavím, praví Hospodin.
1,9 Pachtíte se se za mnoha věcmi a máte z toho málo. Co přinesete domů, já rozvěji. Proč se to děje? je výrok Hospodina zástupů. Protože můj dům je v troskách, zatímco vy se staráte každý jen o svůj dům.

Toto Slovo ke mne hovori: Dum Bozi je cirkev a dum lidksy jsou jednotlive cirkvicky. Muzeme zustavat u sebe doma, chvalit si, jake jsou pohodlne nase domy, jak jsou vyzdobene, krasne, starobyle nebo naopak sviti novotou a zavrit oci nad tim, v jakem stavu je dum Bozi, nas spolecny dum naseho spolecneho Otce. Anebo se an enho muzeme podivat a spolecne se chopit dila.

Ano,nestavi li Hospodin, marne se namahji stavitele. Stejny vysledek vsak nastava, jestlize stavitele neslysi, nebo ignoruji Bozi Hlas...



Uz jdu spat, Pastyri. (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Pondělí, 05. březen 2007 @ 22:13:55 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/
Dekuji ti za rozhovor.
Mej se pekne a bud Bozi Milosti.



Re: Odpověď na článek br. ThDr. Pavla Černého Th.D, ”Charta Oecumenica v diskusi” (Skóre: 1)
Vložil: Pastýř v Středa, 14. březen 2007 @ 14:53:10 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Díky Aresovi se mi podařilo najít ten článek o eucharistii. Myslím, že to bude důstojné zakončení této diskuse. Skončila totiž útokem pana Juchelky a těžko se na ní navazuje. Z článku tedy cituji:

Formy bohopocty nelze zaměňovat
(...) Bohoslužby v protestantských církvích (luteránských i reformačních) se pak k tajemství eucharistie vztahují jiným způsobem, takže nemůžeme katolickou eucharistii (svátost) a protestantskou Večeři Páně jednoduše zaměnit.
Nabízí se též srovnání s nekřesťanskými náboženstvími. Tam se ve spojitosti s bohopoctou s něčím jako je eucharistie nesetkáme vůbec. Z toho tedy můžeme vyvodit první závěr: Ne každá liturgie či náboženský kult vyjadřuje to, co my katolíci nazýváme eucharistií. Proto se rozlišuje katolická mše sv. a pravoslavná liturgie na jedné straně, Večeře Páně různých protestantských obcí na straně druhé.

S úctou k vůli a názoru církví
V rámci (rozděleného) křesťanstva zůstává ústřední bohoslužbou Boží slovo a eucharistie či Večeře Páně. Možnost navštěvovat tyto bohoslužby není věc zcela samozřejmá, protože do hry vstupuje (dovolený) princip místních církví. (...) S křesťany protestantských církví nás spojuje především křest, představující otevření života v Boží milosti. Vlivem bouřlivých změn 16. století ovšem až dosud nesdílíme z nejrůznějších příčin svátost eucharistie. Tyto důvody byly formulovány z obou stran jako objektivně dané. Vůle k tzv. eucharistické pohostinnosti (zastoupené především v reformačních církvích) nenachází ani v rámci širokého společenství protestantských církví jednoznačný souhlas. Ze strany katolické církve (Direktář k provádění ekumenických principů a norem z r. 1993) je formulováno následující stanovisko: neexistuje obecná možnost srovnání eucharistie a Večeře Páně. Nicméně je možné, aby protestantští křesťané jednotlivě nacházeli v katolické církvi přístup k této svátosti. (...)

P. PROKOP BROŽ,
vyučující na katedře systematické teologie v Praze

Konec citace. Jak je vidět, katoličtí teologové rozeznávají a diferencují mezi eucharistií a Večeří Páně. Z tohoto pohledu tedy dokument Charta Oecumenica neruší Tridentský koncil. Protestanti se zde pouze zavazují, že se s katolíky sjednotí na eucharistii. No, a to je podle CIC možné jen tehdy, když protestanti projeví katolickou víru, k čemuž se de facto svým podpisem zavazují.

Dokument Charta Oecumenica je tedy tím, čemu se odborně říká REKATOLIZACE a dobrovolně se k ní zavazují samotní protestanti. Tím další debata ztrácí smysl.

S pozdravem všem účastníkům diskuse a čtenářům,

Pastýř



Vis Pastyri, (Skóre: 1)
Vložil: demagog (quokam@seznam.cz) v Čtvrtek, 15. březen 2007 @ 18:51:10 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) http://www.bohu-a.svetu.cz/
vazim si tve vecnosti. I kdyz mame odlisny postoj, tak diskuze nesklouzla k osobnim narazkam. Dekuji za to.
Mej se pekne, necht ti Pan zehna.



Stránka vygenerována za: 0.76 sekundy