Jedním z nejmladších mariánských svátků je památka Panny Marie, prostřednice všech milostí, kterou do kalendáře zavedl papež Benedikt XV. Mariino prostřednictví se stalo v poslední době diskutovanou otázkou v souvislosti s iniciativami za vyhlášení tzv. pátého mariánského dogmatu. O Mariině prostřednictví navíc existují nejrůznější představy, které jsou často zkreslené a nepřesné. Je proto vhodné se nad podstatou této liturgické památky podrobněji zamyslet.

Spása a milost jsou výlučně Boží dary a člověk si je nemůže vynutit vlastními silami ani zasloužit. Bez aktivní účasti člověka však takové Boží dary nemohou dojít naplnění. Nikdo nemůže být spasen proti své vůli. Bůh ale nezůstává na tomto prvním bodě a vede člověka k tomu, aby byl nejen svobodným příjemcem jeho darů, ale i aktivním spolupracovníkem na díle spásy. Vzpomeňme například Mojžíše, starozákonní proroky nebo Jana Křtitele. Panna Maria je takovou spolupracovnicí par excellence. V Písmu by se dala najít řada konkrétních výpovědí o účasti lidí na Božím díle spásy. Protože nám teď jde o Pannu Marii, soustředíme se pouze na ni.

Nejdůležitějším a základním povoláním Marie je být matkou Božího Syna. To neobnáší pouze souhlas s vtělením a porod. Znamená to i dlouholetou péči a výchovu dítěte Ježíše. Bylo by chybou domnívat se, že Ježíš nepotřeboval mateřskou péči, výuku a výchovu. Taková představa by redukovala jeho lidskou přirozenost. Na formování lidské stránky Ježíšovy osobnosti měla Maria (a samozřejmě i Josef) obrovskou zásluhu. To byla jejich zvláštní forma spolupráce s dílem vykoupení, ke které je Bůh vyvolil a posvětil. Jejich prostřednictvím "Ježíš prospíval na duchu i na těle" (Lk 2, 52).

Klasickým místem, kterým se ve vztahu k Panně Marii zabývají mnozí církevní otcové, je svatba v Káně (Jan 2, 1-12). Maria zde vystupuje jako zprostředkovatelka prvního Kristova zázraku. S důvěrou předkládá svému Synu nouzi bližních a vybízí je, aby "udělali vše, co jim on řekne". Ježíš zde oslovuje Marii slovem "ženo", což je jakýsi odkaz na protoevangelium: "Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu" (Gn 3, 15). Žena přislíbená v protoevangeliu je Maria, kterou církevní Otcové nazývají nová Eva. Jedna se díky své neposlušnosti stala příčinou pádu, druhá svou poslušností naopak příčinou spásy: Panna, dřevo a smrt byly symboly naší porážky. Eva byla pannou, protože do té doby nepoznala muže. Strom byl dřevo, Adamův pád byla smrt. Avšak hle, opět Panna, dřevo a smrt, symboly porážky, se staly symboly vítězství. Neboť místo Evy je Maria. Místo dřeva poznání dobra a zla je dřevo kříže. A místo Adamovy smrti smrt Kristova (sv. Jan Zlatoústý).

A skutečně, znovu tento titul "žena" použije Ježíš pro svou matku pod křížem: "Ženo, hle, tvůj syn!" (Jan 19, 26). V Janově osobě vidí církevní otcové celé lidstvo, kterému se Maria stává matkou v řádu milosti (srv. Lumen gentium 62). Papež tuto skutečnost vyjadřuje slovy: Maria se od začátku bezvýhradně darovala osobě a dílu svého syna, a musela tedy přenést tuto svou mateřskou oddanost hned od začátku také na církev. Po synově odchodu trvá její mateřství v církvi dál jako mateřské prostřednictví... Mateřské prostřednictví služebnice Páně dosáhlo vykupitelskou smrtí jejího Syna univerzálního rozměru, protože dílo vykoupení se vztahuje na všechny lidi.(Redemptoris mater 40) A Koncil učí: Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále ... až do věčného dovršení spásy všech vyvolených (Lumen gentium 62).

Písmo říká, že je pouze jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: Ježíš Kristus (srv. 1 Tim 2, 5). To samozřejmě u mnoha lidí vzbuzuje otázky o oprávněnosti titulu "prostřednice" pro Pannu Marii. Často se s tímto postojem setkáváme u mnohých nekatolických křesťanů, kteří se obávají oslabení nebo popření jedinečnosti Kristova vykupitelského díla. Kdybychom tvrdili, že jsou dva nebo více prostředníků nebo vykupitelů, byla by zmíněná obava na místě. Katolická církev však zcela zřetelně vyznává, že je skutečně pouze jeden jediný Vykupitel a Prostředník. Mariino prostřednictví je účastí na tomto jediném prostřednictví Kristově (srv. Lumen gentium 62), podobně jako veškeré kněžství (ať společné křestní, tak svátostné služebné) je účastí na jediném kněžství Ježíše Krista, veškerá svatost účastí na jediné svatosti Boží nebo každá mešní oběť zpřítomněním jediné oběti Kristovy.

Sv. Alfons z Liguori to vyjadřuje rozlišením mezi zprostředkováním spravedlnosti skrze zásluhy a zprostředkováním milosti skrze přímluvu. Je zřejmé, že zprostředkování přímluvou se odvolává a je odvozeno z onoho zprostředkování skrze zásluhy, jinými slovy z prostřednictví Krista.

Z toho, co bylo řečeno, lze tušit, že účast na prostřednictví a vykupitelském díle Kristově se nevztahuje pouze na Marii. Její prostřednictví je však ve srovnání s jinými lidmi zcela zvláštní a výjimečné. Vyplývá z jejího mateřství, které je pro veškeré mariologické úvahy výchozím bodem. Mariin mateřský vztah k Ježíši jí umožnil zvláštním způsobem spolupracovat s jeho dílem. Dovršením tohoto díla vykoupení pak dostalo Mariino mateřství univerzální rozměr, který je vyjádřen označením Mater ecclesiae (Matka církve). Maria totiž i nyní, po svém nanebevstoupení spolupracuje mateřským způsobem s tímto dílem spásy a svými přímluvami vyprošuje milost pro církev putující. Jan Pavel II. nazývá toto Mariino působení "orodujícím prostřednictvím" (Redemptoris mater 40). Veškeré prostřednictví tedy podle slov koncilu spočívá v podřazené účasti na všeobecném prostřednictví Vykupitele, jediného Prostředníka.

Mnoho křesťanů nekatolíků si myslí, že rozlišování mezi prostřednictvím Ježíše a ostatních tvorů je hraní se slovíčky, které zbytečně plete hlavy a vede k mylnému ztotožňování Ježíše a Marie. Nám katolíkům se dá zajisté leccos vytknout, ale najít katolíka, který by stavěl Marii na stejnou úroveň s Ježíšem, by asi nebylo tak snadné. Nedostatky v našem pochopení Mariina prostřednictví se ve skutečnosti skrývají jinde. Nejčastěji se jedná o hrubě materializující představu Panny Marie jako expresní služby. Bůh "vytáhne" milost a Maria ji promptně doručí adresátovi, hezky z ruky do ruky. Možná k tomu vede i poetická věta sv. Bernarda: Bůh chtěl, abychom neměli nic, co neprošlo rukama Mariinýma. Sv. Bernard chtěl samozřejmě dát důraz na Mariinu výjimečnou roli při spolupráci na díle spásy, ale jistě by se ohradil proti primitivnímu pojetí milosti jako balíčků humanitární pomoci, které si Bůh s Marií předávají. Musíme opět konstatovat, že Mariino prostřednictví vyrůstá z jejího mateřství a uplatňuje se univerzálním posláním Přímluvkyně.

Účastí na díle jejího Syna se na Marii viditelně naplňují Ježíšova slova o tom, že kdo chce být velký, ať je služebníkem všech (srv. Mt 20, 26-28). Dcera siónská a ponížená služebnice Páně (srv. Lk 1, 48) se stává Matkou církve a Královnou nebes. Její výjimečné postavení je realizováno její neustálou přímluvou za celý svět - tedy službou. To nás vede k rozjímání a napodobování. Znalost pravé katolické nauky o blahoslavené Panně Marii je nejen klíčem k přesnému pochopení tajemství Krista a církve (Pavel VI.), ale vede nás také k přípravě cest pro naši vlastní spolupráci na Božím díle (Jan Pavel II.).