I když je mi jasné, že z naší společnosti nikdy nevymizí nesnášenlivost, xenofobie, odpor k čemukoli a komukoli jinému, přesto jsem se rozhodl napsat k tomuto tématu několik řádek. Pokusím se ilustrovat problém nesnášenlivosti především v oblasti náboženské, neboť jsem tuto oblast studoval, s tím, že pozorný čtenář se zamyslí i nad oblastmi, které jsem v této úvaze ponechal stranou. Zaměřím-li se na problematiku náboženských menšin, všimnu si v prvé řadě sugestivního rozviřování protisektové atmosféry, které naši zemi před léty postihlo (většinou z úst takzvaných odborníků ze „Společnosti pro studium sekt“) a které je velmi ilustrativní, neboť u nás nabilo pojem sekta negativním emočním nábojem.

Problém nastává v okamžiku, kdy se původní význam pojmu zdeformuje a následně se mu vyhlásí válka. Taková válka je obvykle velkým neštěstím pro svobodu společnosti, neboť vytváří atmosféru honu na čarodějnice. Tedy atmosféru nesvobody. Uměle vytvořený problém je živen polopravdami a demagogickou argumentací postavenou na ojedinělém alarmujícím příkladu (například: Osoba XY si vzala LSD a skočila z okna! ERGO: Vezmete-li si LSD, skočíte z okna! nebo: Ta či ona sekta přiměla své členy k sebevraždě! Náboženská společnost XY je sekta. ERGO: Náboženská společnost XY vás přivede k sebevraždě! Důsledné domyšlení této argumentace totiž vede k tomu, že je třeba zakázat nože, protože se jimi vraždí, letadla, protože padají a... vůbec všechno). Navíc takováto atmosféra umožňuje snadnou společenskou diskvalifikaci nepohodlných jednotlivců i skupin (v dnešní době označením jednotlivce za feťáka, skupiny za sektu. Ve středověku to byla například čarodějnice, v minulém století onanista, v padesátých letech u nás imperialistický agent, od novověku zednář, téměř ve všech dobách žid atd.) Stačí k tomu prakticky jakákoli odlišnost od převládajícího způsobu chování a myšlení dané společnosti.

Atmosféru hysterie tohoto typu pokládám za totalitní. Vyznačuje se rozšířením různých sugestivních lží: Například, že sekty jsou jako virus napadající lidskou mysl a každému kdo si s nimi něco začne, je vymyt mozek a je tudíž nesvéprávný. Jde vlastně o všeobecně pardonované užití principu kolektivní viny.

V době, kdy u nás ještě protisektová hysterie nepropukla (rok 1991) jsem navštěvoval gymnázium. Tehdy se řediteli školy nabídlo několik mormonů z USA, že povedou nepovinné kursy anglické konverzace (jak „záludná“ taktika). Dnes by jim to zřejmě nikdo nedovolil, ale tehdy měli volné ruce, aby nás naočkovali, aby nám vymyli mozky. Kupodivu (?) se nic z toho nestalo. Z naší třídy nezískali do církve nikoho. A pokud vím, nikdo neutrpěl žádnou psychickou újmu. (Mimochodem - o náboženství se v hodinách nehovořilo, pouze nás slušně pozvali na své shromáždění, budeme-li mít zájem). Dovedete si ale představit, že by se něco podobného stalo nyní? Předpokládám, že by se rozpoutala nebývale hysterická kampaň a ředitel školy by byl odvolán.

Snad nejotřesnějším projevem xenofobie „antisektářů“ je zařazování islámu mezi nebezpečné sekty v různých populárních příručkách (např. Novotného pamflet „Přicházejí“). To už je otevřený výsměch víře miliónů lidí (nehledě na to, že islám pochopitelně naprosto nespadá pod pojem sekta). Dovedete si představit, že by někdo popsal křesťanství jako nebezpečný kult a dokumentoval to účelově vybranými příklady, polopravdami a demagogickými nesmysly typu: „Křesťanství vybízí své stoupence k vzájemné nenávisti, což jejich bůh Ježíš doslova káže v bibli: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“ (Mat.10.34-36) O tom, že se tímto božím slovem křesťané vskutku řídí svědčí například křížové výpravy ve středověku, hrůzná třicetiletá válka v sedmnáctém století či krvavé střety v Severním Irsku.“

Vymyšlení a sepsání tohoto demagogického nesmyslu mi trvalo necelých pět minut...

Je velmi snadné pošpinit (a takřka nemožné potom pomluvu vyvrátit, neboť rozumové argumenty pro většinu lidí váží méně než emocionální výzvy). S podobným, ač ne tak křiklavým, demagogickým znásilňováním pravdy se v argumentaci antisektářů můžeme setkat například v časopisu „DINGIR“, který je v poslední době prezentován médii jako seriózní odborný časopis.

Přestože vím, že nebezpečné kulty a sekty jakož i militantní fundamentalismus skutečně existují a domnívám se také, že fanatická víra vykazuje mnohé znaky závislosti na droze, nedomnívám se, že generalizující útok na náboženské menšiny je tím správným lékem. Spíše by jím mělo být vytvoření takového rodinného a společenského zázemí, které by nevytvářelo podmínky pro skutečný náboženský či jiný extremismus. Součástí tohoto zázemí by pak rozhodně neměla být intolerance jakéhokoli druhu. A nikoli věrouka, ale právě intolerance a agrese vůči jinak smýšlejícím obecně – ať již ze strany majority vůči minoritě, tak i naopak, by měla být rozpouštěna respektem k právu druhého vidět svět kolem sebe jinak. Jako liberál dokonce přiznávám druhému jeho právo nebýt liberální, neuchýlí-li se k některé z forem agrese (verbálním útokem počínaje, sebevražedným atentátem konče).

Nebezpečné formy jinakosti nevymýtíme tím, že vyhlásíme válku jinakosti jako takové; válku, do níž nakonec budou vtaženi i ti, kteří původně nebyli nebezpečně extrémní. Současná situace nás o tom stále znovu přesvědčuje. Musíme se učit rozlišovat, negeneralizovat, rozumět... Méně soudit a více milovat.

Zamýšlejme se proto nad informacemi, jež jsou nám předkládány, protože být odlišný ještě nutně neznamená být špatný nebo nebezpečný...

© Jaroslav A. Polák, http://www.kojot.bloguje.cz