poslal RomanS Co je OBSAHOVOU NORMOU katolické věrouky? V protestantsko-katolické polemice se - vinou obou stran - argumentovalo názorem, že katolická církev uznává dva prameny zjevené pravdy: kromě Písma ještě tradici. To není přesné. Ani tridentský koncil se neodvážil proti protestantskému principu pouhého Písma (sola Scriptrura) formulovat učení o dvou pramenech. V dekretu o Písmu a tradici mluví o jediném "prameni (fons) veškeré a spasitelné pravdy", jež přišla až k nám "obsažena v psaných knihách a nepsaných tradicích", jež apoštolé přijali přímo z Kristových úst nebo z Ducha svatého. Písmo a tradice jsou tedy nikoli dva prameny, nýbrž dvě média, dva vodiče, po nichž spasitelná pravda dospěla do naší doby. - Tradice takto pochopená je svým obsahem především tradice apoštolská. Vše ostatní je předávání - tradování této směrodatné tradice: tradice církevní. Jde přitom samozřejmě vždy i o interpretaci a aktualizaci apoštolské tradice (a také Písma) - úkol svěřený církvi, a jmenovitě jejímu učitelskému úřadu (magisteriu). Nositelem magisteria jsou obecně biskupové, nástupci apoštolů, stojící s nimi v nepřetržité posloupnosti (successio apostolica) a mezi nimi, vybaven nejvyšší autoritou a neomylností ve věcech učení, biskup římský a celé církve. Druhý vatikánský koncil v konstituci o Božím zjevení (dei Verbum) tuto trojúhelníkovou konstrukci - Písmo, tradice, magisterium - přebírá, rozpracovává a doplňuje. Písmo a tradice nemají toliko společný zdroj (fons) v Božím zjevení, resp. v Kristově evangeliu, nýbrž také společný úběžný bod, až při skonání věků všichni uzří Boha "v tváří v tvář", neodkázáni již na jeden či druhý nástroj předávání zjevené pravdy (Dei Verum 7). Do té doby však putující boží lid oba tyto nástroje potřebuje; oba jsou svěřeny jeho učitelskému úřadu, aby je pod vedením Ducha pravdy "věrně uchoval, vykládal a šířil" (Dei Verbum 9).
Evangelický teolog poznamená, že touto konstrukcí je církevní úřad ve své interpretační a aktualizační úloze de facto postaven nad Písmo i nad tradici a zapochybuje, zda důvěra, takto svěřená úřadu, byťsi krytému apoštolskou posloupností, není upřílišněná. Dá si ovšem z druhé strany líbit otázku, zda vnitřní svědectví Ducha svatého, jež v evangelickém prostředí plní funkci normy výkladu, vztaženo pouze k individuálnímu svědomí, chrání před deformacemi spolehlivěji, než formulovaná víra církve v kontinuitě staletí.
Oficiálně se v katolické církvi nikdy neprosadily pokusy odlišit Písmo a tradici materiálně, přiřknout jednomu nebo druhému médiu odpovídající sektory pravdy. Tridentský koncil dokonce změnil formulaci předlohy dekretu: původní znění, že pravda je obsažena dílem v Písmu, dílem v tadici (partim-partim) nahradil prostým souřadným "a" (et), aby nemohl vzniknout dojem, že jedno bez druhého je materiálně neúplné. 2. vatikánský koncil pokročil k formulaci, že "svaté podání (tradice) a svaté Písmo jsou navzájem těsně spojeny a mají jedno na druhém podíl" (dei Verbum 9).
Z knihy: Pavel Filipi - Křesťanstvo (vyd CDK 2001)
Filipi je profesorem Evangelické teologické fakulty UK v Praze
