poslal Olin Velikonoce jsou pro mnohé z nás, Božích dětí, možností připomenout sobě a svým blízkým, na čem záleží.
A stojíme-li v církevní službě - tím spíš! Jsme totiž v Boží ruce, jestliže jsme se do ní sami vydali. A Bůh stále něco dělá.
Nespěme tedy. není pokoj na zemi, a ani tady v kyberprostoru.
- to první, co mi leží na srdci: "Zdali srdce naše v nás nehořelo, když k nám mluvil na cestě a otvíral nám Písma?"
Boží slovo v Bibli má přece moc! Mým povoláním, dokud budu dýchat, je otvírat Bibli lidem. Cílem mého vyučování není ani tak to, aby lidé uvěřili tomu všemu, čemu věřím já - i když mě to vždycky potěší - ale hlavně - aby si lidi Bibli zamilovali. Boží slovo pak už vykoná své dílo. Když se mu tedy lidi poddají. Křesťané, kteří neznají anebo nečtou Bibli mě znepokojují. Ale znát a číst je taky málo. Já si přeju, aby ji lidi milovali.
Když ji budou milovat, pak snad mohou rozumět Bohu, alespoň trošku. Když ji budou studovat s dychtivostí, může jim Duch svatý ukazovat, co je tam doopravdy psáno, otvírat nové poznatky, a přece to nepovede k pýše a k planému předvádění znalostí. Boží slovo, objevené v Bibli, se stane duchovním jídlem. Sílit a růst z něj bude celý člověk.
My, kazatelé a vedoucí čehokoli v církvi, bychom měli znovu postavit církev na Písmu.
- to druhé, co mi velikonoce připomněly, je potřeba vyznání víry.
Naši dávní předkové často bojovali za svobodu vyznání. To je poučné, ale je to pro nás dějepis. Nám dnes nejde o svobodu vyznání, ale o volbu vyznání. Některá vyznání, s kterými se můžeme setkat u těch, kdo chtějí s Bohem žít, jsou úděsná! Mnoho jiných lidí (v církvích!) žádné vyznání nemá. Kdyby měli říci to, co doopravdy cítí, tedy ne to, co se očekává, jsou-li vůbec dotázáni, začali by mektat anebo by upřímě vyznali, že je jim mezi Božími dětmi dobře. A Bůh jim požehnal.
No, jsem rád, že církev je tak otevřená, že není problém se do ní bez osobního vyznání Krista dostat. Ale co pak? Všichni tito hledající nebo dezorientovaní lidé přece potřebují mít podle koho se orientovat a od koho se učit. Ježíš řekl svým apoštolům, že svou církev postaví na skále - osobního vyznání Mesiáše. Nejde tu o jednu větu! Jde-li o větu, pak s bohatým, rozvitým a především artikulovatelným obsahem.
Dřív se lidé ve všech církvích učili Credo jako básničku. Dnes to nestačí. Vzdělaní lidé tohoto století a tohoto globalizovaného světa si své vyznání musí zvolit. Musí se ho naučit formulovat a vyznávat sami. Arci za pomoci tradice a podle vzoru svých učitelů a lídrů, ale na základě svého rozhodnutí, a svého zdůvodnění. Není pevnějšího postavení v tomto světě, než postoje z vědoucí víry.
- to třetí, co mě snad z Ducha napadlo, je potřeba najít a rozvíjet vyváženou praxi mezi disciplínou a osobní zodpovědností. Po disciplíně - tedy rozumném učednictví - toužily Boží děli vždycky, a dnešní doba není vyjímkou. Mnoho lidí chce být vedeno a vyučováno, a snad nikdy nebylo tolik těch, kteří chtějí kromě toho sami vést a učit. To je dobré, ale dějiny charismatického hnutí v minulém století mi ukazují, že se to může stát taky pastí, a to jsem nakloněn si myslet, že necharismatické kvadranty křesťanství na tom lépe nejsou. Křesťané příliš často připomínají lehce nervózní stádo, které je snadné vyhecovat, jste-li schopní manipulátoři vyvýšení na podium.
A protože tyto postmoderní časy samy, jejich důmyslné technologie, i dnešní sdílené filosofické axiomy nahrávají tomu, aby se lidé srocovali podle toho, kde objeví sounáležitost, je toto nebezpečí stádnosti a kapitulace (přenesení zodpovědnosti na "hlavu"), ještě umocněno.
Ale naštěstí k tomu má dnešní lidstvo mocnou zbraň: individualismus.
Mnoho let jsem se učil vychovávat učedníky - s problematickými úspěchy. Zato ve výchově individualistů, emancipovaných mužů a žen, se mi celkem dařilo. Ti lidé jsou rozseti různě po zemi a jsou k čemu!
Myslím, že je potřebí to vyvážit - a to směrem od vedoucích. Jestliže máme právo, ba povolání, činit učedníky, pak jim musíme dovolit stát se individualisty, a to na počátku, ne až ve chvíli, kdy se nám z "ruky" vysmeknou. A jestliže jsme sami individualisty, což já tedy jsem par exelence, pak musím umět přijmout kázeň.
Tyto věci, které jsem právě vypsal, považuji za teologické základy, které jsme povinni položit, aby lidi, které si Bůh vyvolí, měli kde bydlet, než si pro nás všechny přijde Pán Ježíš Kristus.
Olin
