poslal Nepřihlášený
Toto není dýmka...
Autor: Bobr
Dnešní newspeak nám
jasně říká, že žijeme ve světě obrazů.Image, show,
stylist, image-maker – zkrátka: „zkrať to obrázkem“
jak jest psáno na billboardech. Jak to ale souvisí s vědou?
Načrtněme si svůj vlastní obraz, takovou skicu, která nás bude
provázet tímto textem.
Metafora
galerie.
(i) Budova velká a
starodávná.
Galerii vědecko-technického umění navštěvuje
denně každý z nás. Znovu a znovu hledíme na ty krásné věci.
Vedle sebe tu máme obrazy věcí starých, věcí nových a sem-tam
ti odvážnější malíři vystavují i skici obrazů, jež čekají
na své dopracování. Jedná se většinou o dost odvážné nápady.
Galerie už tu stojí řádku let, vlastně se ani pořádně neví,
kdo a kdy ji založil. Bylo to však velmi dávno. Od té doby se
galerie rozrostla do nevídaných rozměrů. Vchod se snadno ztrácí
z dohledu a pohlceni úžasem zapomínáme proč jsme sem
vlastně přišli…
(ii) Malíři zde vystavující.
Dostat svůj obraz na tuto výstavu však není
jednoduchá záležitost. Chceme-li něco namalovat a ucházet se
zde o místo, musíme při své práci dodržovat přísná
kriteria. Kritéria logická, racionální, matematická,
žádné tajnosti ohledně techniky a vše nechávat překontrolovat.
Nakreslit něco, tak jak je to ve skutečnosti je věc
nesnadná, však nadmíru důležitá. Podle takových obrazů se
totiž bude nadále chovat ta rozumnější část lidstva.
(iii) O galeriích jiných, podivných a šarlatánských.
Proč tak přísná pravidla? Jde o vědeckou
pravdu a ta musí být zaručena správnou metodou. Všelijakých
čmáralů a „plkalů“ je plný svět, mají své vlastní
„galerie“ plné bludů. Jejich palety hrají naprosto zbytečnými
barvami, které ještě nikdo neviděl a oni, pošetilci tvrdí, že
takové bludné barvy existují. Ovšem podle sofistikovaných
pravidel nemají právo zde vystavovati.
Ceci n´est pas une pipe.
„Toto není dýmka“, napsal René
Magritte do obrazu, na kterém se vyjímá skvostná dýmka.
Upozornil tak na to, co Václav Bělohradský popisuje jako ústřední
motiv evropských dějin:
„…tímto
motivem je určení člověka jako bytosti, jejímž rozhodujícím
životním zájmem (a základem vlastní důstojnosti je neztratit
nikdy z očí rozdíl mezi skutečností a pouhým obrazem
skutečnosti. Ale současně, a to je rozhodující, není
v lidském dosahu nějaké „konečné řešení“, tj. takový
obraz o skutečnosti, který by se s ní dokonale shodoval.
(…) Evropská tradice je tedy vymezena touto pamětí rozdílu
mezi obrazem a skutečností….“
(V.
Bělohradský: Myslet zeleň světa)
Bytostnou vlastností vědeckých obrazů je redukce.
Redukce je vlastní i vědě samotné. Přinejmenším od Platóna můžeme
sledovat jak se poznání svazuje s rozumem, rozum v renesanci
ztotožněn s vědou a věda je od dob osvícenství nerozlučně
spjata s technikou. Příroda a přirozenost byly redukovány
ne mechanický model. Příroda je „veliká kniha, psaná jazykem
matematiky“ (Galilei). „Vědení je moc“, moc ovládnout přírodu
a využít jí ke zdokonalování kultury (Bacon). Příroda je „res
extensa“, věc rozprostraněná, suma geometrických tvarů –
„pes je štěkající stroj“ (Descartes).
Těmito barvami maluje vědec, tak jako poeta maluje barvami
lásky, duše nebo smrti.
Díky této redukované paletě barev je věda
schopna poskytovat své cenné plody – vynálezy, kterým vděčíme
za to, že máme velké množství možností, že snad jsme svobodnější.
Cesta zpět už není možná, pokusy o návrat nás vtahují do
pasti retropie:
„Příroda jako
to, co je ontologicky jiné než kultura a politika, již neexistuje
a nikdy se k nám už nevrátí. Není možný žádný návrat
k jejím neoblomným zákonům – jsme odsouzeni k tomu
být správci Země.“
(V. Bělohradský:
Antinomie globalizace, in: Eseje o nedávné minulosti a blízké
budoucnosti)
Věda a vědecký popis světa jsou vskutku
mocné nástroje poznání. Slovo „nástroj“ zde připomíná
onen rozdíl mezi obrazem a skutečností, odkazuje na meze vědeckého
poznání. Kartáčkem na zuby se nedají okopat brambory a motykou
neradno čistiti si zuby. Kartáček vládne koupelně, motyka záhonu.
Věda vládne jen a jen tam, kde platí její pravidla.
Meze vědy jsou dobře patrné při pokusu o
popis něčeho co člověka přesahuje. Když se vědci (religionisté)
devatenáctého století pokoušeli vědecky (pozitivisticky) popsat
náboženství stáli před podobným problémem jako malíř, který
má namalovat pokoj, aniž by použil hnědou barvu. Ta totiž na
jeho paletě chybí. Chce-li namalovat hnědou skříň, která stojí
v rohu, má dvě možnosti: nemalovat ji nebo namalovat ji
jinou barvou. Přenesme se zpět k pozitivistickému vědci a
jeho popisu náboženství. Na jeho paletě nemůže být bůh nebo
nějaké „nadpřirozeno“ – to by se jeho výtvor do galerie vědy
nedostal a skončil by někde mezi „plkaly“. Tedy: nemalovat
nebo přemalovat. V prvním případě dostaneme náboženství
bez transcendentních prvků, tedy získáme tak popis rituálů,
hierarchii božstev atd. Nic víc. V druhém případě například
degradujeme boha na výplod
fantasie nebo ho (tak jako toho křesťanského) oblékneme do montérek
a přenecháme mu jedinou (zato jasnou funkci), funkci výrobce a
mechanika.
Zavřené dveře.
Zdeněk Kratochvíl označuje epochu novověku
Heideggerovým pojmem „věk světonázoru“ a popisuje jej takto:
„Světový názor
zaměňuje jednotící obraz světa za svět. Světový názor
nezná pluralitu světa; zjednodušuje vzájemné vztahy
horizontů světa ve snaze převést je na horizont jediný.
Je poměrně lhostejné, zda jde o tzv. „křesťanský světový názor“
nebo o „vědecký světový názor“ (který bývá názvem pro
„vědecký“ ateismus). Světonázor představuje iluzi,
že jsme našli ten jediný správný nebo alespoň nejsprávnější
způsob uchopování přirozeností.“ (Z. Kratochvíl: Filosofie
živé přírody)
V náší metafoře galerie by tento světonázor
mohl znamenat to, že dveře galerie jsou pevně uzamčeny a my už
zapomínáme, co se děje za jejími zdmi. Světonázor se také
urputně snaží obrazy z jiných galerií, obrazy jinak barevné
prohlásit za bludy, či „plkající diskursy“.
Ocitáme se tak v situaci, kterou v roce
1931 popisuje Aldous Huxley ve své knize Brave New World. Do českého
jazyka byl tento temný blíženec Orwellovo románu 1984 přeložen
v 7O. letech. Originální název byl tehdy příznačně přeložen
jako Konec civilizace. Tehdy už bylo mnohým lidem jasné, že patří-li
dvacáté století Orwellovi, tak to příští bude spíše ve
znamení Huxleyho. Orwellův Winston Smith také hledá jak otevřít
dveře, které zavřela Strana v čele s Velkým bratrem
– klíč nachází v tom, že si začne psát deník. Psát
deník je činnost Stranou přísně trestaná. Strana i Winston
totiž tuší jak důležitá je paměť rozdílu mezi obrazem a
skutečností.
Klíč.
(i) O třech renegátech řeč.
Winston se však dobývá ven z jiné
galerie, z galerie politické ideologie. Nás budou zajímat
jeho „blíženci“ z Huxleyho světa: Bernard Marx, Helmholz
Watson a Divoch. Bernard je specialista na hypnopedii – učení ve
spánku (zatímco děti spí, reproduktor pod polštářem neúnavně
našeptává). Tento zázrak nového světa byl objeven náhodou,
ale stal se základním kamenem nové civilizace. Ne snad, že by se
používala hypnopedie k učení vědomostnímu, ukázalo se,
že je to výborná technika jak vyrábět v lidech
to správné morální cítění. Morální cítění bylo podřízeno
technice. Pod tolik opěvovaným heslem „Komunita – Identita –
Stabilta“ se skrývá hypnopedická věta: „Všichni si přece
navzájem náležíme“. „Šedesát dva tisíce čtyři sta
opakování vytváří jednu pravdu,“ posteskne si Bernard.
Helmholtz je profesor katedry spisovatelství
na Vysoké škole emociální techniky, inženýr emocionálních
stavů a podle svých kolegů je až příliš nadaný. Je
technik poezie – poezie byla podřízena technice. Helmholtz je neštastný:
nestačí mu, že píše dobrá hesla, chce aby bylo dobré také
to, co se s nimi dělá.
Divoch je protipól civilizace. Nejenže se vůbec
neměl narodit, ale narodil se v rezervaci pro necivilizované
obyvatele planety. Místo hypnopedie se vzdělával sám pomocí
toho jediného, co mu rezervace poskytla – knihu Sebraných spisů
Williama Shakespeara. Když se později seznámí s Bernardem,
neodolá tomu, aby se podíval na ten „krásný nový svět“ za
plotem. Zjišťuje však, že nic z toho, o čem četl zde
nikdo nezná. Nikdo nezná lásku – ani ta, do které se zamiluje.
Nikdo nezná žárlivost – všichni si přeci náleží stejnou měrou.
Paleta Shakespearovy knihy obsahuje zcela jiné barvy než paleta vědy.
I tito tři jsou si vědomi důležitého
rozdílu mezi obrazem a skutečností. Spolu s Winstonem tak přicházejí
do střetu s agresivním světonázorem, jehož heslem je:
„Buď vše nebo nic“
(ii) O třech aktérech řeč.
Český filosof Karel Kosík vidí klíč
z galerie světonázoru v rozhovoru, ve znalosti míry:
„Rozum,
spolehlivé vodítko člověka, není pouze nebo
dokonce výlučně technický rozum, ale triáda, rozmluva a
svár tří rovnocenných partnerů, jimiž jsou: rozum technický
(operatio), rozum poetický (pietas), rozum morální
(virtus). Pouze rozhovor všech tří účastníků zakládá
rozum, každá jednostrannost propadá nerozumnosti a produkuje
ji.“ (K. Kosík: Setkání
s Třicetiletou válkou, Právo 23.3.2000)
Důležitost rozhovoru mezi virtus, operatio
a pietas se dá dobře ilustrovat na smrti. Ne náhodou řekl Kosík
ještě tuto větu: „Smrt je nejdemokratičtější učitelka
transcendence“. V zážitku smrti se zvláštním způsobem mísí
všichni tři aktéři. Není mi přeci lhostejné jestli zemřel někdo,
koho mám rád, stejně jako není lhostejné, jestli na jeho smrti
nese někdo vinu a nese-li, pak jakou – rozlišujeme přeci mezi
zabitím a vraždou.
Nechceme-li tedy zůstat zamčeni galerii
novověké vědy, která nás může jednou zavalit, nechceme-li
ztratit ústřední motiv evropských dějin, totiž rozdíl mezi
obrazem a skutečností, nezbývá než se vážně zamyslet nad Kosíkovo
větou:
„Zachránit svět
znamená obnovit rozhovor a spor zakladatelské trojice – virtus,
pietas, operatio“
